Červenec 2006

Nasazení za války v Německé říši

Petr Joza

Životní a pracovní podmínky jednotlivých národností se od sebe diametrálně odlišovaly. Reinhard Heydrich odvíjel ve „Všeobecných podmínkách o verbování a nasazování pracovních sil z Východu“ z 20. 2. 1942 způsob zacházení s jednotlivými dělníky podle toho, jak byl ten který národ „vystaven bolševické či nepřátelské propagandě“ a svou roli sehrálo i rasové hledisko. Tento systém odstupňované diskriminace sahal od způsobu naverbování a deportace přes odlišný způsob pracovního nasazení, výše mzdy, ubytování, povinného nošení označení, případné tresty, až po odstupňované příděly potravin. Mezi jednotlivými národnostními skupinami tak vznikaly propastné rozdíly, které do určité míry nedovolovaly jejich sblížení a bránily vzniku jednotného odporu.

Zahraniční dělníci byli děleni do čtyř hlavních skupin:

1. Pracovní síly z obsazených území Sovětského svazu

2. Pracovní síly polské národnosti z Generálního gouvernementu a přičleněných oblastí (Białystok a

Lemberg /Lvov/)

3. Pracovní síly z pobaltských republik a osoby jiné než polské národnosti z Generálního gouvernementu a přičleněných oblastí (Ukrajinci, Bělorusové, Rusové, Mazuři, Kašubové a Šlonzáci)

4. Pracovní síly z ostatních obsazených území

a) osoby germánského původu (Holanďané, Dánové, Norové, Vlámové, Belgičané, Francouzi)

b) příslušníci ostatních národností (Češi, Slováci, Maďaři, Italové, Jugoslávci)

Nasazení cizinců bylo regulováno velkým množstvím dílčích zákonů a vyhlášek. Do dubna 1942 jich bylo vydáno celkem 1 175. Snad nejhůře bylo zacházeno s tzv. Ostarbeitery (východními dělníky a dělnicemi), k nimž se počítali příslušníci první skupiny. Ostarbeitery bylo povoleno ubytovávat pouze v táborech s ostrahou zajištěných ostnatým drátem, které směli opustit jen v uzavřených kolonách za účelem pracovního nasazení. Oděv východního dělníka musel být označen předepsanou nášivkou s nápisem OST a příděly potravin stačily sotva na přežití. V mnoha případech se situace takto „nasazených“ Rusů dostávala na úroveň vězňů v zajateckých táborech. Zdaleka ne všude se nařízení o úplné segregaci (ať už z provozních či jiných důvodů) dodržovala, takže podmínky nuceně nasazených Ostarbeiterů se lišily místo od místa.

Podobně se zacházelo také s Poláky, pro které byly předepsány jen o málo vyšší příděly potravin. Poláci museli být pro změnu označeni nášivkou s písmenem P a na rozdíl od Ostarbeiterů měli možnost volnějšího pohybu. Většinou nacházeli uplatnění v zemědělství a lesnictví, kde poměry nebývaly tak drsné - záleželo vždy na sedlákovi, ke kterému se dělník dostal.

O něco lepší podmínky byly stanoveny pro třetí skupinu, u které se předpokládaly protipolské, příp. protikomunistické nálady a tedy poněkud větší spolehlivost.

U čtvrté skupiny se - v případě tzv. germánských národů - jednalo z velké části o dělníky, kteří přišli do Říše pracovat na základě dobrovolně uzavřené pracovní smlouvy. Jejich životní podmínky se proto víceméně nelišily od podmínek německých pracovníků. Měli možnost volného pohybu, často bydleli v podnájmu v soukromých bytech a na rozdíl od předchozích skupin cizinců dostávali potravinové lístky a nebyli tak odkázáni na táborovou stravu. Holanďan Cornelis van der Kraan zaměstnaný v rabštejnské pobočce WFG dostal 14. 10. 1943 dokonce potvrzení, že vedení firmy nemá námitek, aby se oženil s Němkou. Jakýkoliv styk cizinců s „árijskými“ ženami byl jinak přísně zakázán a - obzvlášť u Ostarbeiterů - tvrdě trestán.

Francouzi měli určité zastání v podobě vyslanectví vichistické Francie v Drážďanech, které zasahovalo i do některých konkrétních případů a snažilo se svým krajanům ulehčovat situaci.

Příslušníci ostatních národností náležejících do čtvrté skupiny pocházeli zčásti ze spřátelených států (Slovensko, Maďarsko), zčásti nebyli považování za příliš nebezpečné (Češi). Jejich životní podmínky se proto příliš nelišily od podmínek dělníků „germánského původu“.

Volný čas (večery a neděle) si mohli sami organizovat jen příslušníci poslední, „nejméně nebezpečné“ skupiny. Řada z nich navštěvovala např. kina, vyhrazené hostince apod. Čeští dělníci někdy využívali osobní volno k ilegálním odjezdům domů, což ale bylo vzhledem k hrozícím trestům značně riskantní. Zahraniční dělníci měli také nárok na dovolenou, která se velmi často stávala záminkou k útěku a skrývání se u příbuzných. Někteří se po návratu domů vymlouvali na různé nemoci, aby se nemuseli vrátit na pracoviště.

Způsob získávání zahraničních pracovních sil se u WFG nelišil od jiných podobných závodů v říši. Vedení WFG vysílalo zpočátku do tzv. neutrální ciziny a na obsazená území své pověřence, kteří pro firmu verbovali vhodné dělníky. V tomto případě se z velké části jednalo o dělníky, přicházející do Německa pracovat dobrovolně s vidinou vysokého výdělku, který mnohdy značně převyšoval jejich příjem v zemi původu. Řada z nich navíc přicházela z příbuzných oborů a jejich přeškolení tak nebylo složité.

Tato praxe byla ale brzy zakázána a verbování převzal stát, který pracovní síly jednotlivým podnikům přiděloval na základě žádosti u příslušného pracovního úřadu. Říšští pověřenci, kteří měli za úkol verbovat na Východě pracovní síly, si nedělali s „výběrem“ osob velké starosti a často za použití nereálných slibů, příkazu, nebo i násilí přiváželi do Německa celé rodiny i s dětmi. Zahraniční dělníci byli postupně v očích svých zaměstnavatelů i pracovních úřadů degradováni na pouhou surovinu, kterou je potřeba dodat do továren, aby výroba mohla pokračovat. Tento technokratický způsob myšlení se beze zbytku projevil také u vedení Weserflugu: „WFG byly často přiděleny „pracovní síly“ zcela nevhodné pro leteckou výrobu. Například z jednoho transportu ruských zemědělských dělníků muselo být asi 65 % dáno zpět k dispozici pracovnímu úřadu, z transportu civilních Rusů jednou dokonce 70 %. Přeškolování těchto lidí, jejichž duševní úroveň ležela hluboko pod evropským průměrem, by bylo bezúčelné. Také zdravotní stav přidělovaných cizinců byl špatný. Výpadek až 15 % nebýval výjimkou. Velké těžkosti působilo nasazení (cizinců) proto, že říšští pověřenci slibovali naverbovaným pracovníkům podmínky, které později nebylo možné splnit. To se projevovalo především u výše mzdy, protože tito lidé uvedením falešných údajů při verbování získávali tarifní zařazení, které se v praxi ukázalo jako neúnosné. Příliš vysoké platové zařazení (cizinců) samozřejmě způsobovalo znepokojení mezi německými dělníky.“

Vzhledem ke špatnému zacházení a nízké motivaci vykazovali zahraniční dělníci nižší pracovní výkony, než lépe placení, živení a motivovaní němečtí zaměstnanci. Vedení WFG dokonce sestavilo tabulku výkonnosti podle jednotlivých národností:

100% Němci

90% Poláci

85% civilní Francouzi

85% Francouzi - váleční zajatci

85% Belgičané

80% Holanďané

70% civilní Rusové

70% Rusové - váleční zajatci

55% Italové

(Z knížky Petra Jozy Rabštejnské údolí. Historie průmyslové výroby a koncentračních táborů u České Kamenice, Okresní muzeum Děčín, Děčín 2002. Přetištěno se svolením autora)