Červenec 2006

O místní plemenitbě ve vědě

Pavel Jungwirth

Od studií do důchodu na témže vědeckém pracovišti? V Česku je to normální. Řemeslo se dědí z otce na syna a ve vědě přechází ze školitele na žáka. Jenže odrostlé děti by měly svůj domov opustit. Jinak může docházet k degeneraci a ztrátě kontaktu s vývojem ve světě.

Prostorná pracovna právnické fakulty staroslavné univerzity patří profesoru Tataranovi. Jeho syna Marka, odborného asistenta na stejné katedře, najdeme jen o pár dveří vedle. A dcera Marie, jejíž hlavní pracovní náplní je přijímat studenty přicházející za tatínkem, také sedí v místnosti na téže chodbě. Prostý pohled do univerzitního telefonního seznamu přitom ukazuje, že obdobné rodinné katedry jsou i na lékařské fakultě, matematické a na dalších pracovištích univerzity.

Profesor Tataran nepůsobí v Česku, ale na jihoitalské univerzitě v Bari. Loni o něm referoval italský deník La Repubblica. Mě na tuto kauzu upozornil můj benátský student Tomaso. Jako by mě chtěl poškádlit – můj vlastní bratr pracuje ve vedlejším ústavu Akademie věd, kam také později přišel i můj otec. Ve skutečnosti mi Tomaso o profesoru Tataranovi vyprávěl poté, co jsem si mu stěžoval, jak se v malém českém vědeckém rybníce všechny ryby navzájem až příliš dobře znají. A nejde tu primárně o rodinné příslušníky, ale obecně o příliš těsné vazby na jednom pracovišti. Jev, který se v zahraničí nazývá akademická místní plemenitba, anglicky „academic inbreeding“, má hluboké kořeny také u nás: člověk na jedné univerzitě či ústavu dokončí magisterské a postgraduální studium, poté na tomtéž pracovišti a nejlépe ve stejné skupině nastoupí jako asistent, časem si zde vysedí docentské místo, aby ho pak jednou z téže pracovny vynesli jako profesora nohama napřed.

Znát ty správné lidi

Stejně jako místní nebo příbuzenská plemenitba v živočišné říši nemusí ani ta akademická nutně pokaždé způsobit problém. Když se ale pěstuje soustavně a dlouhodobě, vede téměř nevyhnutelně k degeneraci, což mohou potvrdit na jedné straně například Habsburkové a na druhé straně celá řada akademických institucí. Jaká je situace u nás? Přesná čísla asi neexistují, jde ale bezpochyby o velmi rozšířený úkaz, což mohu demonstrovat i sám na sobě. Když jsem před deseti lety začínal jako mladý vědecký pracovník, nastoupil jsem vcelku automaticky (byť po roční stáži v zahraničí) do stejného ústavu, kde jsem předtím absolvoval postgraduální studium. Nenapadlo mě tehdy, že by na tom mohlo být něco divného, dělala to tak přece celá řada mých vrstevníků. Teprve z odstupu času a jiného pracoviště, kam jsem později přešel, vidím, že to není nebo alespoň by neměla být normální situace.

V čem je problém? Vždyť je tak pěkně tradiční, když se řemeslo dědí z otce na syna, a ve vědě se o školitelích často mluví jako o akademických rodičích. Stejně jako v biologické rodině je ale žádoucí, aby se student po absolvování postgraduálního studia vymanil z vlivu svého akademického otce či matky. Pokud k tomu nedojde, často pak jen poslušně pokračuje v bádání rozpracovaném před lety jeho akademickým rodičem, místo aby se samostatně pustil do něčeho nového. Pracoviště tak postupně petrifikuje a ztrácí kontakt se světem.

Místní plemenitbě také nahrává přirozená tendence školitelů podporovat své bývalé studenty. Projevuje se tak, že výběrové komise upřednostňují domácí absolventy oproti zájemcům zvenčí, což dále přispívá k provincializaci pracoviště. Formálně mohou být konkurzy na vědecká, asistentská či docentská místa v pořádku, členové komisí ale mají silné páky k prosazení svých kandidátů. Jak se říká: nemusíš mít protekci, pokud znáš ty správné lidi.

Kudy vede hranice

Studium možných patologických jevů spojených s akademickou místní plemenitbou má v zahraničí dlouhou historii. Ta sahá do roku 1908, kdy byla situace na amerických univerzitách popsána v knize University Administration od tehdejšího rektora Harvardské univerzity C. W. Eliota.

Akademická místní plemenitba se často svádí na omezený počet pracovních příležitostí, které v malé zemi v daném oboru existují. Jak je ale vidět, i mnohem větší Itálie se potýká se stejným problémem a například v Jižní Koreji, v níž žije 48 milionů lidí, působí přes 80% univerzitních profesorů na fakultě, na které studovali. Na druhou stranu existují vědecky úspěšné malé země (jako třeba často skloňovaný Izrael), kde problém zvládají stejně dobře jako ve velkých, badatelsky špičkových zemích typu USA nebo Německa. V Německu platí předpisy, které lidem v podstatě zakazují ucházet se o místo na pracovišti, kde studovali. V Americe jde o nepsaný zákon.

Pokud načrtneme hranici mezi zeměmi, které nepěstují a které pěstují akademickou místní plemenitbu, s překvapením zjistíme, že se v podstatě shoduje s hranicí mezi světem funkční a nefunkční vědy. Někdy hranice probíhá i uvnitř země, jako ve zmiňované Itálii, kde je ohromný rozdíl mezi mezinárodním vědeckým centrem v Terstu, které se může chlubit kosmopolitní atmosférou, a zbytkem země s provinčními univerzitami.

Řada států si problém uvědomuje a snaží se jej řešit. Jižní Korea nedávno zavedla kvóty, nařizující univerzitám přijímat nejméně polovinu nových asistentů, docentů či profesorů odjinud. Podobná opatření se chystá zavést i pekingská univerzita, nejprestižnější škola v Číně. Blíže k Česku leží malé Slovinsko s univerzitou v Lublani, kde se problém také snaží administrativně řešit.

U nás ovšem vládne hluboký klid, nebo jsem alespoň nezaznamenal žádnou širší debatu. Přitom do vědy přichází více peněz a veřejnost se právem začíná ptát, zda jsou užívány účelně. I když ne každý případ akademické místní plemenitby nutně znamená sníženou kvalitu výzkumu, řada zahraničních srovnávacích studií ukazuje, že obecně tu existuje silná korelace. Není lehké vyčíslit, kolik nás tato praxe stojí. Na druhou stranu ale není těžké si představit, že na místě neproduktivního vědce, jenž si svou profesorskou pozici vydobyl pouze celoživotním sezením na své původně studentské židli, by mohl aktivně bádat nadšenec přilákaný odjinud, ať už z Česka či ze zahraničí, a vložené peníze lépe zúročit.

Postgraduální studenti na těch slušnějších českých vědeckých pracovištích sice vyjíždějí na dlouhodobé stáže do zahraničí, důležité ale je, aby se takový člověk pokud možno nevracel zpět na stejné místo. Jestliže se obor jinde v Česku nepěstuje, chtělo by to alespoň zavést mechanismus, který by přestřihl pupeční šňůru k bývalému školiteli a navrátilci dal možnost nezávislého rozvoje. Zároveň musíme intenzivně lákat kvalitní vědce, kteří nejsou spjati s domácím pracovištěm, a je úplně jedno, zda půjde o našince či cizince. Zavedení kvót jako v Jižní Koreji u nás asi neprojde, určitě by ale pomohl tlak vědeckých elit na postupnou změnu zavedeného pořádku. Byť je potlačení akademické místní plemenitby spíše nutnou než postačující podmínkou k zlepšení kvality výzkumu, mohl by nás takový krok posunout zase o kousek blíž ke světu excelentní vědy. A nebylo by půvabné, kdyby se vědci jednou stali motorem pozitivní změny, místo aby kopírovali klientelistické a protekcionistické poměry panující v celé společnosti?

(Respekt, www.respekt.cz)