Červenec 2006

Koho milují diktátoři

Ondřej Klimeš

Strategicky velmi důležitá Střední Asie je svět sám pro sebe. Nenechme se splést obrovskou plochou: tamní metropole mají k sobě blíž než ty evropské, navíc se umějí domluvit jedním jazykem – ruštinou. Přesto tady od konce Sovětského svazu rozhodně žádná idyla nepanovala, dokonce se tu válčilo. Nyní se ale začíná situace měnit. Pomohl tomu právě rok starý pokus o převrat v Uzbekistánu. Vývoj v posledních dvanácti měsících nasvědčuje tomu, že proces politických reforem ve zdevastovaném regionu bude ještě velmi zdlouhavý a náročný.

Pátek 13. v Andižanu

Stále není zcela jasné, k čemu skoro před rokem v Andižanu vlastně došlo. Zdá se, že před půlnocí ve čtvrtek 12. května zaútočilo asi 50 ozbrojených mužů na městskou věznici na okraji tohoto důležitého centra Ferganské kotliny. Podařilo se jim na krátkou dobu vězení obsadit a vysvobodit z něj několik desítek stoupenců hnutí Akramija – organizace usilující o vytvoření islámského státu ve Ferganské kotlině – i nepolitických kriminálníků. Skupina pokračovala směrem do středu města, přičemž se cestou rozrostla na přibližně 200 ozbrojenců. V dalších hodinách ozbrojenci obsadili budovu radnice. Na náměstí se shlukl dav zhruba tří tisíc civilistů, z nichž někteří byli vzati jako rukojmí, nebo dokonce zastřeleni. Někteří demonstranti využili akci k protestu proti politické a hospodářské situaci v zemi. Během srážek s uzbeckými bezpečnostními složkami přišlo o život asi 50 ozbrojenců a zhruba 200 civilistů. Neznámé množství lidí uprchlo přes potok do sousedního Kyrgyzstánu.

Uzbecká administrativa připsala andižanské události mezinárodní síti militantního islámského fundamentalismu a několik jejich aktérů bylo v prosinci odsouzeno. Prezident Islam Karimov tak opět popřel, že by ne zcela ojedinělé události typu Andižan měly cokoli společného s jeho způsobem řízení státu. Uzbekistán, zeměpisné i politické srdce Střední Asie, se 15 let po rozpadu Sovětského svazu nachází ve stadiu hospodářské stagnace. Někdejšímu komunistickému aparátčíkovi Karimovovi se rovněž zdatně daří potlačovat politické svobody, což je zklamáním pro ty, kteří doufali v postkomunistické světlé zítřky. Situace se pro Karimova a jiné hlavy totalitních států značně zjednodušila po roce 2001, protože v době globální války proti terorismu stačí pouze dát politickému disentu jmenovku islámský terorismus a tvrdý postup vůči němu je v mezinárodním kontextu rázem legitimizován. Vzorovou ukázkou této politiky je Čína, která od roku 1949 bojovala s „ujgurským separatismem“, avšak na podzim 2001 ji náhle začal sužovat „ujgurský islámský terorismus napojený na mezinárodní síť“. Paradoxním důsledkem tvrdé linie je právě vzestup náboženského extremismu, který je však hořkým ovocem, nikoli kořenem problémů ve společnosti.

Karimov proti Západu

Je jasné, že do neozbrojeného davu se střílet nemá. Na druhou stranu je pravda, že akce v Andižanu byla provedena vyzbrojenými bojovníky s podporou ze zahraničí, kteří nevznesli žádné politické požadavky. Velká část civilistů byla také zastřelena jimi, nikoli uzbeckou policií. Mezinárodní společenství však na andižanské události navzdory nedostatečným informacím střelhbitě reagovalo plošnou kritikou uzbecké vládní politiky – některé zprávy dokonce přirovnávaly nepokoje k událostem z roku 1989 na náměstí Tchien-an-men nebo ke genocidě v Kosovu.

Karimov reagoval tak, že ještě více zanevřel na západní země a jejich koncepci demokracie a lidských práv. USA na žádost uzbecké vlády koncem loňského roku vyklidily svou leteckou základnu v Karši-Chanabadu, která bývala jedním z pilířů americké ofenzivy v Afghánistánu. Ze země byla vykázána některá zahraniční média (Radio Liberty), jiná své kanceláře uzavřela „dobrovolně“ (BBC, Internews). V únoru 2006 byl schválen nový zákon výrazně omezující působení zahraničních médií v zemi i jejich styk s občany Uzbekistánu. Do zpěvu není ani nevládním organizacím. Naposledy byl v březnu z Uzbekistánu odejit úřad UNHCR kvůli tomu, že zprostředkoval evakuaci více než čtyř stovek uzbeckých uprchlíků z Kyrgyzstánu do Rumunska a následně získání azylu v evropských zemích. (ČR poskytla v prosinci azyl patnáct z nich.)

Karimov se tedy nyní na západní země zlobí opravdu hodně. V březnu obvinil Světovou banku, že se snaží Uzbekistán pošpinit podjatou analýzou hospodářské situace v zemi. A varoval mezinárodní společenství, aby se nevměšovalo do vnitřních záležitostí pod zástěrkou ochrany demokracie, která se podle něj nedá aplikovat na uzbecké prostředí. Zkrátka, vztahy Uzbekistánu se Západem se nacházejí na bodu mrazu.

To samozřejmě nepřispívá k demokratizaci uzbecké společnosti. Čtyři občané Uzbekistánu čekají v detenci na Guantánamu na repatriaci do třetí země, protože americký zákon nepřipouští extradici osob do zemí, kde existuje riziko mučení nebo popravy. Uzbecká opozice je slabá, částečně kvůli represím ze strany Karimova. V únoru a březnu byli odsouzeni k deseti letům vězení vůdcové opozičního uskupení Sluneční koalice Nodira Hidojatova a Sandžar Umarov. Oba byli po léta vlivnými podnikateli, ovšem jejich zatčení a vysoké tresty za majetkové delikty přišly až ve chvíli, kdy začali kritizovat vládu a požadovat reformy.

Ostatně opozice nemá v zemi dostatečný vliv ani důvěru, zčásti jde ještě o dozvuk aktivit vůdců strany Erk (Svoboda) ze začátku 90. let, kteří se zapletli s nacionalismem a islamismem a byli převálcováni ostříleným bolševickým harcovníkem Karimovem. Tomu se od té doby zdárně daří držet u moci a prozatím se nezdá, že by nechal dojít situaci v zemi k událostem podobným rok staré tulipánové revoluci v Kyrgyzstánu. Dá se říct, že jedinou silou znatelně podkopávající Karimovovu autoritu je náboženský extremismus, například hnutí Hizb-ut-Tahrir nebo Akramija.

Čína a Rusko nastupují

Situace v Uzbekistánu je typická pro celou oblast. V Kyrgyzstánu navzdory politickému převratu před rokem zatím panuje spíš chaos. Prezident Tádžikistánu Imomali Rachmonov se před nadcházejícími letošními prezidentskými volbami snaží eliminovat vliv opozice dlouholetými tresty pro její představitele v procesech, které pozorovatelé označují jako politicky motivované. V Turkmenistánu, kde je tuhá totalita, byli začátkem března zatčeni dva dopisovatelé Radia Liberty. A v Kazachstánu byl v prosinci opět zvolen prezidentem Nursultan Nazarbajev ve volbách označených pozorovateli OBSE jako nedemokratické. Za pozitivní událost poslední doby se dá označit jen spolupráce Kazachstánu s úřadem UNHCR při zprostředkování azylových procedur pro perzekvovaného uzbeckého imáma Abidkhana Nazarova, který dostal nedávno azyl v nespecifikované evropské zemi.

Vztahy mezi státy Střední Asie nebyly dobré a paradoxně spor Uzbekistánu s USA je pomáhá změnit. Diktátoři začínají chápat, že co do vlastního pojetí demokracie by si měli rozumět. Konečným výsledkem jednoduché rovnice je pak nastupující vliv Ruska a Číny v oblasti. Koncem loňského roku podepsal Uzbekistán s Ruskem dohodu o strategickém partnerství. Několik dnů po návštěvě Condoleezy Riceové v Tádžikistánu v říjnu prezident Rachmonov prohlásil, že Rusko nadále zůstává spolehlivým spojencem a strategickým partnerem jeho země. A pokud jde o Čínu, je pravděpodobné, že díky masivním čínským investicím budou mít jednotlivé středoasijské země o bilaterální ekonomickou spolupráci velký zájem. Čína také v druhé půli loňského roku projevila zájem o zřízení svých vojenských základen v Uzbekistánu a Kyrgyzstánu.

Vzrůst významu mnohostranné spolupráce všech zúčastněných se odráží na vzestupu Šanghajské organizace pro spolupráci (SCO – jde o Rusko, Čínu, Tádžikistán, Kazachstán, Kyrgyzstán a Uzbekistán), která se z původně nevýrazného uskupení mění v důležitého politického hráče. Generální tajemník SCO Čang Te-guang začátkem roku prohlásil, že SCO se do roku 2010 stane jednou z nejvlivnějších organizací v Asii. Poslední vývoj situace ve Střední Asii ukazuje, že jeho slova rozhodně nejsou nereálná.

(Respekt, www.respekt.cz)