Červenec 2006

Inflace v Evropě, věc ošidná

Luděk Niedemayer

Případ Litvy ukázal, že laťka pro euro je výš, než se zdálo. Rozšíření Evropské unie v roce 2004 změnilo mapu Evropy a ovlivnilo i poměr sil v Bruselu. Změnila se i váha eurozóny v EU. „Velké země“ EU, s výjimkou Velké Británie, euro jako platidlo používají, nicméně většina zemí EU (třináct z pětadvaceti) je nyní mimo eurozónu. Nováčci, narozdíl od Dánska, Velké Británie a Švédska, ovšem deklarovali zájem do eurozóny vstoupit a zejména u malých zemí se očekávalo přijetí eura velmi brzy. Vzhledem k velmi striktním domácím politikám byl tento krok považován za poměrně formální. Teď se situace komplikuje: Slovinsko přijímacím sítem prošlo, Litva ale nečekaně narazila. Co z toho plyne pro ostatní?

Potíž s kritérii

Kritéria pro přijetí eura stanovila Maastrichtská smlouva a jejich výklad vychází z procedury přijímání „starých“ členů v tzv. Konvergenčních zprávách. Splnit je třeba pět kritérií: inflace, udržitelnosti veřejných financí (deficitu veřejných financí a veřejného dluhu), stability měnového kurzu a dlouhodobých úrokových sazeb. Procedura předpokládá po dobu nejméně dvou let účast domácí měny žadatelské země v kurzovém režimu ERM II (režim se stanovenou centrální paritou a fluktuačním pásmem). Od roku 2004 tak do tohoto režimu postupně vstoupilo 7 z 10 nových zemí (naposledy Slovensko na podzim 2005). Polsko, Maďarsko a Česká republika stojí zatím mimo ERM II a přijetí eura plánují nejdříve v roce 2010. Dvouletý pobyt v „čekárně“ a praktická nutnost přejít na euro vždy k 1. lednu vytváří ze vstupu do eurozóny tříletý „projekt“ s jasně stanoveným harmonogramem. Termínem pro přijetí eura prvními uchazeči se tak stal 1. leden 2007.

EU je ale velká a složitá mašinérie. Musí spoléhat na poměrně formální a striktní procedury. Postihnout jasnými kritérii věc ekonomicky tak složitou, jako je připravenost země vstoupit do měnové unie, je obtížné a vede ke zjednodušení. Proto je také velmi obtížné vstupní maastrichtská kritéria přesně zdůvodnit. Proč deficit státního rozpočtu nesmí převýšit právě 3 HDP? Nebo proč veřejný dluh nesmí být vyšší než 60% HDP? Ekonomy však nejvíce provokuje inflační kritérium (inflace žadatele nesmí být o více než 1,5 procentního bodu vyšší než průměr nejvýše 3 zemí s nejlepšími výsledky).

Problém tohoto kritéria tkví nejen v tom, že předem není známá jeho hodnota, ale i v odlišné náročnosti kritéria u EU 25 v porovnání s EU 15. Více zemí má vyšší rozptyl inflace, a tudíž referenční hodnota bude v rozšířené Unii nižší (a tedy přísnější). Také započtení zemí mimo eurozónu, často s plovoucími kurzy, zvyšuje náročnost kritéria. Tyto země mohou být poznamenány například značným posílením kurzu a jejich inflace je pak velmi nízká. To má ovšem pramalou relevanci pro hodnocení připravenosti kandidáta pro přijetí eura. V obecné rovině lze také namítat, že země s nižší inflací nejsou nutně nejúspěšnější z hlediska cenové stability. Proto řada ekonomů považuje za „nejlepší inflaci“ tu, která se pohybuje co nejblíže cíle Centrální banky, což je v případě Evropské centrální banky inflace pod 2%, ale blízko nich, a nikoli co nejníže.

Další komplikací pro přehlednost kritérií je fakt, že pro posuzování jejich splnění neslouží jen jedna číselná hodnota, ale také například „udržitelnost“ vývoje či směřování k referenčním hodnotám.

Realita roku 2006: do eurozóny jen Slovinsko?

Evropská komise na základě konvergenčních zpráv Evropské komise a Evropské centrální banky nyní dala zelenou přijetí eura ve Slovinsku k 1. lednu 2007. Žádost další země – Litvy – neprošla. Zprávy sice hodnotí pozitivně ekonomický vývoj v Litvě, konstatují ale nesplnění kritéria cenové stability. Nalezneme zde dva důvody. Jednak propočet kritéria ukázal, že inflace v Litvě byla o 0,1% vyšší než referenční hodnota 2,6%. Kromě toho zprávy konstatují riziko, že v dalším období litevská inflace dále poroste a bude se od očekávané hodnoty kritéria vzdalovat. Tudíž vývoj inflace neodpovídá požadavku na udržitelnost příznivého vývoje.

Obavy z „ošidnosti“ inflačního kritéria se tak potvrdily. Ze tří zemí použitých pro propočet jen jedna používá euro. Lze také argumentovat tím, že nízká inflace ostatních je způsobená jak výjimečnými faktory (snížení daní na alkohol u Švédska), tak dočasností (v případě Polska). Inflace v Litvě je ve zprávě hodnocena jako neakceptovatelně vysoká, ačkoli je blízko inflace v eurozóně (letos 2,2–2,4 ) a je nižší než u řady jejích členů. Zřejmé není ani to, co značí „neudržitelnost“ inflačního vývoje. Byl-li tento soud vydán jen na základě inflačního výhledu pro litevskou ekonomiku, pak se jedná o silný soud na základě slabých faktů. Každý centrální bankéř potvrdí, že zejména za podmínek rostoucí ceny surovin a celosvětového růstu cen je extrémně obtížné inflaci přesně odhadnout. A zde je navíc třeba odhadnout vývoj všech 25 zemí EU.

Pokud tedy v tomto směru neuspěla Litva, bylo by velmi obtížné konstatovat, že kterákoli z rychle rostoucích, ale chudších zemí EU 25 uspěje podstatně lépe.

Co tedy dál

Odmítnutí Litvy, země s velmi disciplinovanou makroekonomikou a dlouhodobě úspěšnou politikou fixního kurzu, lze sice formálně obhájit, ekonomicky ovšem velký smysl nedává. Fiskální politika Litvy je neevropsky striktní a její šance omezit vliv cen energií na inflaci jiným než administrativním způsobem je omezená.

Vědí to nejen Litevci, ale i ekonomové, kteří problém sledují. Navíc přístup Evropské komise a Centrální banky ke konvergenční zprávě vytváří obavy ekonomů dalších zemí o to, jak tváří v tvář hodnocení uspějí. Situace však není snadná ani pro ty, kteří tento striktní verdikt vydali. Na jednu stranu ctí potřebu respektovat rovnost zacházení se všemi zeměmi a brání se „volnější“ interpretaci kritérií, na druhou stranu i oni zřejmě chápou problematičnost verdiktu. O tom, že to mnohé nové země mohou považovat za neadekvátně tvrdé zacházení s jejich právy, ani nemluvě.

(Respekt, www.respekt.cz)