Červenec 2006

Konečně tečka za bolševismem? (Rozhovor s Vladimírem Hučínem)

Vlastimil Podracký

Ústavní soud vyhověl vaší stížnosti na rozhodnutí nejvyššího soudu, který potvrdil předchozí rozsudky ohledně tzv. zbytkových trestů z komunistické doby. Proč si myslíte, že to trvalo tak dlouho, když tu máme už od r. 1993 zákon o protiprávnosti komunistického režimu?

Mám nevýhodu v tom, že můj odboj proti komunistickému režimu začal v roce 1971 a ti soudci a státní zástupci byli činní v komunistické době a v sedmdesátých a osmdesátých letech se namočili do mého případu. Každý z těch, kteří jsou dosud v justičních orgánech, měl nějakou zásluhu na mém tehdejším vyšetřování nebo odsouzení. Jejich podpisy a jejich jména jsou na dokladech o vyšetřovacích aktivitách proti mně. Ať už v té oblasti rehabilitované tzv. trestné činnosti, která byla rehabilitována na základě zákona nikoliv jejich zásluhou, nebo v té činnosti, za kterou jsem doposud rehabilitován nebyl. Mohu je jmenovat jednoho po druhém - všichni, kteří mne měli rehabilitovat, mne vyslýchali nebo soudili v komunistickém režimu. Je to paradox. Navíc jsem byl pracovníkem BIS a neustále jsem poukazoval na to, že nemají bezpečnostní prověrky a že na těch místech nemají co dělat. Byl to jakýsi boj. Tvrdil jsem, že jsou zdiskreditovaní činností v komunistické době, a oni, že nemám co dělat v BIS, neboť nemám čistý trestní rejstřík. Pokud by mně zbytkové tresty rehabilitovali, potom by neměli argument k mému odstranění z BIS. Tady musím vyzdvihnout osobní statečnost současného ministra spravedlnosti Pavla Němce, i jeho předchůdkyně Vlasty Parkanové, která nyní kandiduje za lidovce. 0pakovaně bojkotovala podnět k ústavnímu soudu, byť představitelé KANu ji navštívili v parlamentu a žádali, aby podala stížnost pro porušení zákona. Ona to neudělala a tím prolongovala lhůtu, ve které se mohu obrátit k ústavnímu soudu. Vlivem jednání na krajské úrovni v souvislosti s obnovou soudního řízení z let osmdesátých se naskytla možnost se znovu obrátit na ústavní soud, takže díky mému obhájci JUDr. Devátému a ministru Němci se termín stihl, přičemž ministr připojil i svůj právní názor, že moje činnost spadá do působnosti zákona o protiprávnosti komunistického režimu. Pokud by můj odboj spadal do padesátých let, pravděpodobně bych problém neměl, neboť lidé z justičních orgánů té doby už jsou mrtví nebo velmi staří a nemají žádné funkce. Možná bych byl i nositelem nějakých medailí.

O jaké zbytkové tresty jde?

Jednak je to nedovolené ozbrojování. Měl jsem pušku se zaměřovačem a pistoli, tedy dvě zbraně. Další byly nějaké nefunkční repliky. Potom jsem vlastnil náboje. Dále, že jsem byl spolupachatelem zcizení té pušky, která patřila mému tchánovi a zcizení bylo fingované, aby ji tchán nemusel odevzdat, neboť k tomu byl nucen. Dále pro spoluúčast při útoku na majetek agenta StB Antonína Mikeše, za účelem jeho dekonspirace.

Proč bylo potřeba dekonspirovat onoho agenta? Komu byl nebezpečný a jaká byla jeho činnost?

Pracoval pro Druhou správu StB, byl zapojen v kontrašpionáži pro USA a donášel na lidi s protisocialistickým smýšlením, kterým se vloudil do jejich přízně předstíraje různé legendy. Také do naší odbojové skupiny se vloudil pod záminkou, že pracuje pro západoněmeckou tajnou službu. Já jsem mu ovšem nevěřil. Dále prováděl žhářské útoky na lidi, kteří se nějak postavili zájmům StB. Vím asi o třech. Zastrašovací útok na dveře domu paní Řihoškové, kde šlo o ohrožení života dítěte, které za dveřmi spalo v kočárku, dále zničení automobilu a zapálení chaty Milana Němce, který odmítl spolupracovat s StB. Jako pracovník BIS jsem navíc zjistil, že pracoval též pro KGB Olomouc. Proto si myslím, že jsme vykonali kus dobré práce a zachránili mnoho lidí. Bohužel společnost to nepochopila a dodnes mám zbytkový trest. Na druhé straně tento agent nebyl za své zločiny nikdy odsouzen a má v této věci čistý trestní rejstřík. Jednak se takové trestné činy těžko dokazují a jednak jsou promlčené.

Pokud tomu správně rozumím, tak dosud byl komunistický režim považován za legitimní, neboť rozsudky jeho zmanipulovaných soudů platí, ale zločiny komunistů potrestány nebyly. Odbojář je tedy zločinec a zločinný agent StB je neviňátko. Teprve teď ústavní soud udělal první krok, aby se to napravilo.

To je právě dáno tím, že všichni agenti si beztrestnost po listopadu 1989 zajistili. Do toho spadá také moje nynější kauza opět vyprovokovaná bývalými prominenty komunistického režimu. Oni vědí, že kauzu nakonec prohrají, ale hrají na čas. Mezitím mají vysoké platy a mohou si zajišťovat svoje machinace. Než se vše prokáže, půjdou do důchodu. Proto si myslím, že se ledy hnuly, neboť jejich tlak slábne. Proč ne, jako soudci a prokurátoři si peníze nadělali. Teď už jim nějaké odstranění z funkce nemusí vadit.

Někdy slyším názor, že ať už to bylo tenkrát jakékoliv, nicméně 2,5 roku za útok na majetek občana je trochu málo, že by to možná takto vyhodnotil soud v demokratické zemi, komunisté ale mohli přišít třeba obecné ohrožení nebo terorismus s trestem nejméně osm nebo deset let.

Předně, já jsem ten útok neudělal, udělal jej můj komplic, kterého jsem instruoval; to ovšem říkám dnes. Tenkrát jsem to zapíral a oni na to neměli svědky. Onen komplic to sice na mne prozradil, ale nebyl svědek, ale obžalovaný, a na jeho výpověď nebylo možno brát zřetel. Další věcí bylo to, že právě onen pachatel, který fyzicky čin provedl, byl pod obrovskými nátlaky získán ke spolupráci s StB. A ještě další věc: StB nechtěla veřejně přiznat, že byl dekonspirován jejich agent. Museli by také říci, co ten agent dělal. To bylo štěstí především pro mého komplice. Proto dostal jen 1,5 roku a byl předčasně propuštěn. Rozhodující bylo, že začal spolupracovat. Dali mu, co mohli nejméně, mně, co mohli nejvíce. Nemluvím o trestech, které už byly rehabilitovány. Jestliže dnes levicové síly o mně mluví jako o teroristovi, je to směšné, neboť komunistický soud mne za terorismus nikdy neodsoudil. Také jsem něco takového fyzicky neprovedl.

Proč se nebrání ostatní lidé, kteří mají zbytkové tresty z komunistické doby?

V dané oblasti si myslím, že jsem úplně sám. Takové ty verbální útoky byly rehabilitovány ze zákona.

Co vaši spolubojovníci?

Ti byli získáni StB, aby vypovídali proti mně. Dostali potom snížené tresty a někteří se stali spolupracovníky StB. Možná by jim mělo vadit, že nemají čistý trestní rejstřík, ale asi se nechtějí příliš ukazovat na světle. Ti spolubojovníci, kteří nebyli odhaleni, ti tresty nemají. Je otázka, jak by se chovali tenkrát pod příšerným fyzickým a psychickým tlakem, zda by také nezačali spolupracovat. Nicméně tito lidé vystupují v mých procesech jako svědci.

(Rozhovor je z připravované knihy autora o Vladimíru Hučínovi, která má vyjít v září tohoto roku)

Teď trochu ke stávající vaší kauze. Myslíte si, že smrt policisty Podepřela byla spouštěcím impulsem k vašemu nynějšímu obvinění, více méně vykonstruovanému, neboť tímto určité kruhy spojené s minulým režimem dostaly strach, domnívajíce se, že by mohly skončit stejně?

Kruhy spojené s minulým režimem měly především strach z bezpečnostních prověrek, na které jsem stále upozorňoval. Mnozí je měli zfalšované. Protože jsem věděl o jejich činnosti za komunistického režimu a stále jsem jim dělal obtíže, tak se potřebovali mne zbavit. Stanislav Podepřel byl příslušník VB, který upozornil, že můj tchán má výkonnou pušku a prosadil, že ji musí odevzdat. Proto jsme ji museli tchánovi včas fingovaně ukradnout. Potom měli strach, že bych mohl puškou zastřelit Vasila Biľaka, který se měl dostavit do Přerova k odhalení sochy K. Gottwalda. Proto místo něj přijela jiná osoba. Já jsem chtěl ovšem puškou poškodit sochu. Dále mne Podepřel dvakrát úmyslně zranil při předvedení do zajišťovací vazby. Po listopadu byl členem tajných levicových sil a pravděpodobně byl za oněmi výbuchy v Přerově a okolí, aby se to svedlo na mne a dokázalo se všem starým strukturám na vysokých místech, jak jsem nebezpečný, a vybudilo je konečně k zásahu proti mně. Tím zásahem potom bylo zmanipulované obvinění, které už bylo nyní okrasním soudem zrušeno. Na smrt Podepřela mám tento názor. Rozbušky, které Podepřel kdesi našel a donesl na služebnu, nemohly onen výbuch způsobit. Tyto rozbušky pouze vznítily výbušninu, která tam už byla někde umístěna. Mohou být dvě vysvětlení: Buď byl neopatrný, výbušninu měl na služebně někde připravenou pro další výbuch a ona explodovala. Nebo byl Podepřel odstraněn jako nepohodlný svědek těchto výbuchů a zároveň byl další důvod z toho obvinit mne a udělat ze mne nebezpečného člověka. Všichni věděli, že ho nemám rád a méně myslící mozky se mohly domnívat, že jsem se mu mstil. Proč bych se ovšem mstil až v r. 1999? Takovou příležitost jsem měl devět let a neudělal jsem to. Prostě to byla se mnou podobná hra jako kdysi s Dimitrovem, že zapálil Říšský sněm. Podobně jako tenkrát nacisté, tak v tomto případě staré komunistické struktury spustily mediální hru, že jsem výbuchy prováděl a mohu za Podepřelovu smrt. Když se jim podařilo mne obvinit a uvěznit, mohli už říkat cokoliv, aby ovlivnili veřejnost.