Červenec 2006

V politice mě šokovala mužská hloupost

Denisa Prošková

Na schůzku do kavárny přišla se svým psem a byla smutná. "Je toho víc a teď k tomu přibyly starosti o maminku. Lepší už nebude a nastavila mi zrcadlo mé nedaleké budoucnosti." Věcný úvod byl předzvěstí věcného rozhovoru s herečkou Danou Kolářovou.

Jste vůbec věcná žena. Jako jedna z mála učících umělkyň jste natvrdo a veřejně řekla, že už vás nebavilo vynakládat úsilí, abyste donutila k práci tu línější část studentstva.

Herectví není studium ekonomie. Manipulujete se svými emocemi, dolujete ze sebe city a pocity, využíváte své prožité zkušenosti. Počítala jsem, že v 18 nebo 20 letech už člověk ví, co dělá, když volí studijní obor. Studium herectví není čas strávený bezbolestně, vyžaduje dospělé osobní rozhodnutí. Takovému člověku by už mělo být jasné, že u divadla jde o psí život, a nebude se proto litovat. Vzhledem k dostupnosti informací už snad nikdo nevidí jen to pozlátko popularity. Student, který najednou zklamaně zjišťuje, že ho žádná lehkost bytí nečeká, že je nutné se připravovat, samostatně myslet a nedej bože i občas něco číst, je přítěží, noční můrou. Investujete energii do černé díry.

Jde o to, že si tohle kantoři mezi sebou říkají běžně. Navenek však tvrdí, jak je práce s mladými nabíjí. Jistota sice ne velké, ale aspoň nějaké částky na zaplacení složenek jim bere upřímnost. Zvlášť když umělec zjišťuje, že o jeho zkušenosti zase taková rvačka není.

Nevím, jestli je pravda, že kantoři svoji práci milují. Ale také jsem si myslela, že v devadesátém ohlížení přes rameno skončilo. Neskončilo. Nastoupil novodobý fenomén strachu. Ohlížíme se ne kvůli estébákům, ale jestli nás neslyší šéf, majitel firmy nebo kolega, aby jim naši kritickou námitku donesl.

Složenky neplatíte?

Platím, ale právo na vlastní názor si vyhrazuji. A co se týče učení, herecké fakultě jsem se věnovala dobrovolně, nad rámec své profese a ve svém volném čase. Nebyla jsem tedy na výuce existenčně závislá. Navíc určitá úzkost je normální součástí našeho života.

Cítíte ji často?

V normě ženy s dospělými dětmi, které už nemůže ovlivňovat, a pro změnu se stará o starou maminku.

Tady se zastavím. O pocitech dcer, co mají na záda naloženou porci vlastních rodinných i existenčních starostí a zároveň mají pečovat o stárnoucí rodiče, se vůbec nemluví. Přitom to dřív nebo později čeká skoro každou z nás. Zvlášť proto, že přibývá matek samoživitelek. Proč ta ignorance?

Protože nejde o fotogenické téma. Protože dnes prodává radost, mladost, krása a prosperita. Opaku se všichni bojíme, a tak o něm raději nechceme ani slyšet. Jenomže zavřené oči a zacpané uši situaci nezmění. Stáří není nemoc ani trest za zlé skutky. Je to normální fáze života a nezmizí jen proto, že je nechceme, že před ním prcháme. Důsledkem ovšem je, že v momentě, kdy se rodič změní v bezmocného tvora, to člověka strašně zaskočí. Až pak si začne uvědomovat, že je třeba hledat důstojné řešení.

Není to výmluva?

Není. Ale samozřejmě že to začnete vnímat, až když se potíže začnou týkat přímo konkrétně vaší osoby. Taky jsem si vždycky říkala, že bych maminku nikdy nesvěřila cizím. A najednou se její stav psychicky i fyzicky zhoršil natolik, že nemohla doma vůbec zůstávat sama. Dokonce přestala skoro vidět. A co teď? Bydlím v malém bytě, kam by se při dobré vůli vešla, ale musel by se rekonstruovat adekvátně jejím potřebám. Jenže na to nemám. Dopoledne zkouším a večer hraji. Herecký den nemá pravidla a pracovat musím, protože nejsem rentiérkou. Přejížděla jsem v pauzách tryskem z jednoho konce Prahy, kde bydlím, na druhý, kde má byt ona, a na pódium lezla večer s hrůzou, aby si něco neudělala. A to jsme v jednom městě a synové a manžel jsou soběstační. Co ty děti, jejichž rodiče žijí třeba 200 km od nich? Co ty ženy, jejichž péči potřebuje ještě někdo další z rodiny? Nakonec jsem našla někoho, kdo mi s maminkou pomáhá. Pochopitelně na to musím mít, a o to víc pracuji. A jsme v začarovaném kruhu - nemám na péči o matku čas, protože pracuji, pracuji, abych se o ni mohla postarat...

Myslíte si, že se synové, když vidí váš přístup, zachovají k vám i k manželovi stejně?

Co já vím. Doufám, ale nespoléhám. Mluví se o vzorech z rodiny, ale ani ten není samospasitelný. Spíš mi došlo, že na případné vlastní bezmocnosti je lepší myslet s časovým předstihem.

Pomoc silnějších slabším v rodině je vůbec ošemetná věc. Jste zastánce amerického modelu, kdy rodiče nepomáhají na startovní čáře dospělým dětem vůbec? Anebo se přikláníte - s ohledem na české podmínky - k tomu, že dejme tomu rodič podpoří půjčkou z úspor potomkovi bydlení, aby roky nesypal peníze cizím za podnájmy?

Nejlepší je narodit se do bohaté rodiny! A u těch ostatních případů to asi rodiče i děti řeší, jak mohou, nebo nemohou. Co se mne týče, v začátcích jsem se snažila odejít z domova bez jakýchkoliv finančních vazeb. Šla jsem bez ničeho. Vlastně ne. Babička a máma mi daly věnem dvě deky, dva polštáře a jedno povlečení. V rejži bez peněz jsem se ocitla kolikrát. Ale raději jsem si půjčila od kamarádky, aby máma nevěděla. První domácnost se vybavovala na splátky, také jsem tedy sypala cizím. Byla jsem chudá, ale pocit osobní svobody byl pro mne rozhodující. Nikdy není nic zadarmo, za pomoc se vždy vyžaduje přinejmenším vděčnost. A někteří donátoři si ji umějí vybírat nikoliv finančně, ale formou citového vydírání nebo nátlaku. Na výběr partnera, nábytku a poznámkami „kde bys byla, kdybych ti...“ A mají pravdu, mladý člověk se připravil o možnost sobě i jim předvést, že na ně není odkázaný. Viděla jsem to kolem sebe několikrát a v duchu si děkovala za to, že jsem byla ve dvaceti hrdá a nezávislá.

Ve vašem případě se nemohu vyhnout politice, i když je vaše účinkování v parlamentu zkraje devadesátých let passé. Znáte typy lidí, kteří v parlamentu sedí, a po vašem odchodu se zase tak moc neobměnily. Proč se rodinnou politikou, když se pořád tak hlásá - rodina, základ státu, začali zabývat, až když ženy přestaly rodit?

Protože jim až teď dochází, jak jsou demografické studie a statistiky nerovné. Že nebude na penze. Proto ta náhlá péče.

Co dnes s odstupem vnímáte z parlamentu jako největší šok?

Náraz na velkou koncentraci mužské hlouposti. Ale to byl můj problém. Nebyla jsem na tu porevoluční nesoudnost připravená, protože mám chytrého manžela. Chyba byla pochopitelně v mé naivitě. Teď nechám úplně stranou, že jsem si opravdu myslela, že všichni tak nějak chceme to nejlepší pro stát. Nepříjemné bylo poznání, kdo ho má vylepšovat.

Povídejte.

Vždycky jsem si zakládala na tom, že umím uvažovat racionálně. Že když je třeba, dokáži své emoce ukočírovat, abych neotravovala okolí. Nezdržovala. I můj muž je herec, a tak jsme si některé věci hodně hlídali. Zvlášť když se nám narodili synové. Strašně jsme chtěli nepěstovat komediantské manýry. Očekávala jsem, že se v politice moje racionalita mezi ekonomy, právníky, pány s exaktním vzděláním prohloubí. Očekávala jsem, že budou chtít vytvořit pro ekonomickou transformaci právně čitelná pravidla. Že se politickou prioritou stane postavení vzdělání a vzdělanosti, ekologie, estetika krajiny a architektury. Přijížděla k nám spousta odborníků z celé Evropy. Ne povýšeně poučovat, ale nabízeli fungující systémy a zákony, abychom se nezdržovali chybami, kteří oni mají za sebou. Vkládali do naší země naděje jako do zázračného dítěte. Absolvovala jsem několik seminářů a vzpomínám na jednoho pána z Francie, který přednášel o regionálním uspořádání a státní správě. Když přednášku skončil, ještě se za ním nezavřely dveře a několik poslanců se okamžitě vyjádřilo, že nám může být zkušenost Francie ukradená. Tehdy jsem s hrůzou a studem pochopila, co obsahuje termín ,vzdělaný blb‘. V parlamentu jsem končila s absolutní depresí.

Ale kde pak může člověk brát motivaci, aby si se svými soukromými kodexy nepřipadal jako mentorující vykopávka?

Nikde. Jen v sobě. Je to něco jako jistý druh duchovního cvičení. Když třeba řídím, snažím se řidičům vyčuránkům sprostě nenadávat. No, přiznávám, že to je velmi těžké cvičení. Také běhám za naší fenkou Besinou a sbírám do sáčku její exkrementy a namlouvám si, že mě třeba někdo uvidí, jak to dělám, a začne také. Ale třeba se mi jenom za rohem chechtají.

A co děláte, když se přesto vztek a pocit bezmocnosti dostaví?

Jdu pryč. Nejraději do lesa nebo aspoň k Vltavě, nadýchat se jedovatého vzduchu. Jsem vnitřně velmi neklidná osobnost, musím se hodně ovládat. Už mi to občas jde! Někdy.

A když pryč nemůžete?

Zapálím si cigaretu. Vím, že je to příšerný zlozvyk, vím, že bych měla přestat. Ale když už jsem byla odhodlaná, strhla se taková protikuřácká hysterie a já nesnáším extrémy a fanatismus, že si zapaluji naschvál. Vzteká mě, že se točíme na pitomostech a podstatné nám uniká.

Co třeba?

Opět detail. Na dámských záchodech ve vinohradském divadle jsou roky toaletní papíry přicvaknuté zámečky. Byla jsem zvědavá, jestli ty řetízky někdy zmizí. Nezmizely. Pořád jsme chudáci, co mají dojem, jak na svět vyzráli, když kradou z eráru. Dokud to tak u nás bude, mohou se komunisti chechtat, jak byli v převýchově úspěšní.

Daniela Kolářová - jedna z nejpopulárnějších filmových a televizních hereček sedmdesátých a osmdesátých let. Už ve třetím ročníku DAMU hrála velkou filmovou roli v Soukromé vichřici (1967, režie Hynek Bočan). Od roku 1971 patří k předním osobnostem souboru vinohradského divadla v Praze. Mimořádnou diváckou oblibu jí přinesly role ve filmových komediích a televizních seriálech (Taková normální rodinka, Na samotě u lesa, Kulový blesk). Jejím častým partnerem byl Jaromír Hanzlík: Slasti otce vlasti (1969), Noc na Karlštejně (1973), Léto s kovbojem (1976). Na počátku devadesátých let pracovala jako poslankyně.

(MFDNES, www.onadnes.cz)