Červenec 2006

Dobrý Čech Emil Hácha

Viktor Šlajchrt

Za německé okupace se ocitl v čele tzv. Protektorátu Čechy a Morava slabý, nerozhodný, ale v zásadě slušný člověk. Formálně nesl odpovědnost za bezpočet zločinů a hanebností, jenže byl vinou těžké sklerózy prakticky nesvéprávný. Právě proto stály všechny rozhodující síly o to, aby v nejhorších dobách setrval ve funkci. Když krátce po konci války zemřel ve vězení, přijali to mnozí s ulehčením, jako by se s ním měla vytratit i jejich vina. Dr. Emil Hácha byl sice jen loutkový prezident, ale to, co vnesl do české skutečnosti, se má kupodivu dodnes čile k světu.

Snad žádná hlava státu si v novějších českých dějinách nevysloužila takové pohrdání jako Emil Hácha. Když v červnu 1945 umíral ve vězeňské nemocnici v Praze na Pankráci, čekala ho cesta do učebnic, ve kterých se na desítky let stal příkladem zbabělé poddajnosti. Přitom odhlédneme-li od výkonu funkce, kterou zoufale nechtěl zastávat, byl Hácha v zásadě úctyhodný muž. A jeho výzvu, aby se národ kvůli biologickému přežití podvolil okupantům, přijala zdejší společnost za svou nejen v dobách nacistické, ale později i komunistické moci. V postavě našeho „protektorátního prezidenta“ se tak koncentruje tragický rozpor, který se do českých dějin čas od času vrací.

Na dně

O loutkových vládách se píše v nejrůznějších souvislostech. Emil Hácha v posledních dvou letech života naplnil tento žurnalistický obraz beze zbytku. Jeho zdravotní stav se začal zhoršovat už na podzim 1941 a k rozhodujícímu úpadku duševních sil došlo následujícího roku. Zprvu podléhal hlubokým depresím. Odhodlával se k sebevraždě, marně však ve svém přísně střeženém okolí sháněl účinný jed. Tak radikální řešení však brzy bylo nad jeho síly. V roce 1943 už mluvil i jednal zmateně, ztrácel paměť i pojem o čase, nevěděl, co podepisuje, a leckdy se při jídle ani nedokázal trefit lžící do úst. Od počátku roku 1944 byl většinou netečný, nikoho nepoznával a často neudržel moč ani stolici. Zdržoval se výhradně v lánském ústraní, kde o něj vedle personálu a lékařů pečovala rozvedená dcera. Protektorátní tisk vysvětloval Háchovu neúčast na různých státních aktech „lehkou churavostí zaviněnou věkem“. Už ani jako loutka pořádně nefungoval, ale právě proto jej všichni potřebovali.

Pro kolaboranty znamenal Háchův stav alibi: z titulu státního prezidenta nesl formálně nejvyšší odpovědnost za dění v ujařmené zemi, vinou sklerotické demence však byl prakticky nezodpovědný, čímž se konkrétní viny rozostřovaly a vše se dalo s povzdechem omlouvat nepřízní osudu. Představitelé okupační moci by zase těžko hledali podobně ochromenou, všestranně zneužitelnou figuru bez ambicí, zato však s kreditem. Už jen svou zuboženou existencí demonstroval panskou velkorysost protektorů, kteří v březnu 1939 vzali český národ „do ochrany“. Byl natolik bezmocný, že se k němu mohli chovat s povýšenou benevolencí a cítit se alespoň v jeho případě šlechetně. Zásluhou donašečů jistě věděli, že je státní prezident v jasnějších chvilkách nazývá lumpy a gangstery, co říká v soukromí, jim však tolik nevadilo. Podstatná byla bezvýhradná loajalita na veřejnosti.

V cestě stál Hácha snad jen křídlu nejzběsilejších českých fašistů, kteří by se sami rádi zmocnili hradních prebend, nacistickému vedení však víc vyhovoval jejich frustrovaný křik z podhradí. Kdyby do nejvyšší funkce uvedli nějakou obskurní figuru z galerie radikálů, mohlo by to v celkem pokojně kolaborujícím českém dělnictvu vyvolat rozčilení, jež by ohrozilo válečnou výrobu. Sám státní tajemník K. H. Frank napomenul vůdce českých fašistů Rysa-Rozsévače, aby štvanicemi proti protektorátní vládě nerušil „klid mezi obyvatelstvem, které je určeno k tomu, aby se v klidu bez politických zájmů v pilné práci zasadilo o vítězství Říše“. Háchovi se lid sice posmíval, v zásadě však vítal, že mu prezident vlastním příkladem ukazuje cestu k úlevnému ústupu od mravních nároků, jakými jej obtížila sokolská a masarykovská výchova.

V jistém smyslu vyhovoval Hácha i československým představitelům v londýnském i moskevském exilu. Hlasitě mu sice vytýkali poraženeckou pasivitu, ale zároveň je těšilo, jak dokonale ztělesňuje marasmus domácí scény, neboť tím více vzrůstala prestiž zahraničních akcí. O tom, jak s ním naložit po válce, jednaly obě exilové reprezentace v březnu 1945 v Moskvě.

Komunistický předák Rudolf Slánský, popravený o sedm let později vlastní stranou, tehdy soudil, že Háchova vina je nesporná a musí být potrestán. „Proti morální škodě, kterou způsobil, nelze postavit aktivum, že někoho zachránil,“ prohlásil. Zástupce londýnské exilové vlády Prokop Drtina souhlasil. Hácha se podle něj nejvíc provinil už tím, že v roce 1939 výrazněji neprotestoval proti okupaci. Vyjádřil tak oficiální postoj Edvarda Beneše, který měl ovšem o pět let dřív – v kritické situaci, které rozuměl jako málokdo – pro Háchův postup mnohem větší pochopení. Pak ale musel stále častěji čelit Stalinovým výtkám, že zatímco jiné národy trpí a umírají, u Háchy v protektorátu se nic neděje.

Když se po osvobození chopil funkce ministra vnitra komunista Nosek, vydal na sesazeného starce zatykač a do Lán vyrazilo trestní komando. Byť bylo zřejmé, že Hácha umírá, převezli jej ze zámku v Lánech do vězeňské nemocnice na Pankrác, kde mu odepřeli jakýkoli kontakt s lidmi, které znal, a nepovolili mu ani předepsanou dietu, což mělo na jeho stav podle ošetřujícího lékaře fatální dopad. Historik Tomáš Pasák ve své háchovské monografii píše: „Politické důvody zřejmě převýšily důvody zdravotní, i když všem rozhodujícím osobám byl Háchův stav dobře znám. Jeho nemoc byla v takovém stadiu, že umožňovala i jiné řešení než zatčení a internování ve vězeňské nemocnici... Některá svědectví dokládají, že si Edvard Beneš Háchovu internaci nepřál. Měl zůstat v domácím vězení, a pokud by to jeho zdravotní stav dovoloval, měl být vyšetřován na svobodě. Jenže Benešova pravomoc byla omezená. Nemohl čelit politickému rozhodnutí ministerstva vnitra a vlády.“

Starý pán si naštěstí asi moc neuvědomoval, co se s ním děje. Teď už nikdo o jeho přežívání nestál. K úlevě mnohých zemřel po šesti týdnech internace. Podle Jana Masaryka, tehdejšího ministra zahraničních věcí, tím osud vše vyřešil – kdyby se Hácha ocitl před soudem, byla by to prý národní ostuda. Není ovšem tak docela jasné, co tím myslel, zda zubožený stav obviněného, nebo okolnosti, které jej přivedly do tak zoufalé situace. Proces mohl zřetelně rekapitulovat řetězec příčin a následků, z nichž povstala protektorátní skutečnost se všemi hanebnostmi a zločiny. Mravnímu soudu by tak nebyl vystaven pouze Hácha, ale také Beneš, prvorepublikové politické elity, spojenecké velmoci, které vydaly republiku Hitlerovi, a v neposlední řadě i Sovětský svaz. Pokud by Háchu hájil vskutku nezávislý advokát, jistě by připomenul, že pakt mezi Hitlerem a Stalinem učinil v prvních dvou letech války nacistickými spojenci i české komunisty. Ti se v době, kdy zde gestapo krvavě likvidovalo nekomunistické odbojové organizace, těšili relativně pohodlnému bezpečí, o které přišli teprve ve chvíli, když Hitler nečekaně napadl Stalinovu říši.

Konzervativec britského střihu

Pokud by došlo k soudu s Háchou, vyžádala by si zjitřená atmosféra asi exemplární rozsudek. Dnes ovšem víme, že tehdejší mravní rozhořčení nad „zrádci a kolaboranty“ živili hlavně ti, kteří rozhodně nebyli bez viny. Ve srovnání s nimi by Hácha mohl sloužit za vzor starosvětské korektnosti. Ta se ostatně stala hlavní příčinou jeho osobní katastrofy. Starý, unavený soudce, jenž se po smrti manželky na jaře 1938 připravoval už jen do důchodu, aby zbytek života věnoval literárním zálibám, se ke své problematické historické úloze dostal především díky bezúhonné pověsti a nedotčenosti politikou. Ta československá totiž právě zkrachovala.

Národ se po mnichovské krizi jen obtížně vyrovnával se zhroucením veškerých jistot, v nichž jej po léta utvrzovali jeho představitelé v čele s Edvardem Benešem, jenž pár dní po vynesení verdiktu velmocí odstoupil a v tichosti emigroval do Anglie. Pozůstalá politická reprezentace v čele s premiérem Janem Syrovým a předákem agrárníků Rudolfem Beranem hledala osobnost, která by byla přijatelná pro zklamaný lid i pro Hitlerovo Německo. Nikdo zřejmě netušil, co ji ve skutečnosti čeká. Navrhován byl bankéř Jaroslav Preiss, podnikatel Jan Baťa, skladatel Josef Bohuslav Foerster, historik Josef Šusta, kníže Lobkowicz, diplomaté Chvalkovský, Osuský či Mastný, ale také představitelé tří nejvyšších správních úřadů. K nim jako prezident Nejvyššího správního soudu patřil i Hácha. Pozornost se nakonec soustředila především na něj, neboť bylo známo, že ve dnech mnichovské krize napsal Benešovi, aby se nespoléhal na pomoc Anglie či Francie, ale zajel rovnou do Berlína jednat s Hitlerem. Pro nadcházející časy se takový postoj zdál nanejvýš pragmatický.

Hácha přitom rozhodně nepatřil k obdivovatelům moderních totalit, ať už pravého nebo levého zabarvení. Byl znám jako konzervativní anglofil s vytříbeným smyslem pro humor a hlubokým vztahem k umění, český vlastenec, hluboce věřící, avšak veskrze tolerantní katolík, ale především jako loajální úředník a vyhlášená právnická kapacita. Platil za předního znalce britské právní kultury, kterou se naučil obdivovat už v mládí, když jako koncipista praktikoval v Londýně. Jeho kariéra nicméně započala v habsburské Vídni, kde to díky skvělé odborné kvalifikaci dotáhl na dvorního radu a člena Nejvyššího správního soudu. Po vyhlášení Československé republiky se stal jedním ze dvou zakladatelů stejné instituce v Praze, od počátku stál v jejím představenstvu a po roce 1925 ji řídil. Podílel se i na tvorbě československé ústavy. Pražský Nejvyšší správní soud si díky jeho uvážlivým rozhodnutím vydobyl evropské renomé. Hácha mimo jiné působil jako stálý člen rozhodčího soudu v Haagu. K příznačným detailům patří, že jej převratné události roku 1938 zastihly při práci na zásadní stati o problematice vodního práva.

S Anglií Háchu spojovaly i literární zájmy. Jako první přeložil do češtiny klasický humoristický román Tři muži ve člunu a vedle exotických povídek Rudyarda Kiplinga přebásnil i jeho slavnou litanii Když, jakousi esenci britských imperiálních ctností. I svými koníčky připomínal sportovně založeného gentlemana britského střihu. V mládí horlivě pěstoval alpinismus, v létě rád plaval v ledových horských jezerech a v zimě lyžoval. Sám řídil automobil a jezdil neobyčejně rychle, přičemž furiantsky poznamenával, že se raději zabije ve stovce než v šedesátce. Náruživě kouřil doutníky. Vlastnil vzácnou knihovnu a rozsáhlou sbírku grafiky. Přednášel na Karlově univerzitě, zasedal v řadě akademických společností a působil rovněž jako sekretář pražské Moderní galerie. Jeho konzervativní image dokresluje celoživotní vroucný vztah k manželce, jejíž památce věnoval soubor starosvětských milostných veršů Omyly a přeludy. Vydal jej už jako prezident republiky pro úzký okruh přátel v malém nákladu bez uvedení svého jména.

K volbě nového prezidenta došlo 30. listopadu 1938, necelé dva měsíce po Benešově abdikaci. Hácha neměl žádného protikandidáta. Sám kandidaturu nejdřív odmítal, nechal se však přesvědčit, že jde o občanskou povinnost. Pro národ měl představovat záruku právních jistot, pro zahraničí ochotu vycházet co nejsmířlivěji s výbojnými sousedy. Hitlerovský plátek Völkischer Beobachter jeho zvolení uvítal. Obzvlášť ocenil, že nový prezident nikdy nebyl aktivním politikem ani členem nějaké politické strany. Hácha své nové postavení od počátku vnímal jako oběť: věřil, že zemi i národu prospěje důkladnými znalostmi správního práva, jež respektovala celá Evropa, a funkci zřejmě chápal jako jisté vyvrcholení své úřední kariéry.

Třicátá léta minulého století nepřála demokracii, ale extremismu. V Evropě se nejúspěšněji prosazovaly diktatury. Také v Československu si doba žádala nastolení autoritativní vlády, Češi si ovšem do jejího čela vybrali tu nejméně autoritářskou osobnost, jakou měli k dispozici. Když Háchův lékař Maixner upozornil premiéra Berana, že jeho pacient trpí vinou stáří sníženou schopností rozhodovat, dostalo se mu bohorovné odpovědi, že se pan prezident zaručeně nedostane do situace, kdy by musel něco rozhodnout.

Ve stínu Mnichova

Hlavou tzv. druhé, Česko-slovenské republiky byl Hácha jen tři a půl měsíce. Spolu s premiérem Beranem usiloval především o zklidnění vášní a vytvoření nové, přehlednější politické scény. Ve vnitřní politice šlo jednak o snahu vylepšit alespoň osobními kontakty vztahy se Slovenskem, jednak o potlačení vlivu radikálů z řad tuzemských fašistů a komunistů. Demokratická pravice, až dosud představovaná zejména agrárníky a národními demokraty, utvořila blok nazvaný Strana národní jednoty, demokratická levice, které dominovali sociální demokraté, se sjednotila v Národní straně práce, jež si vzala vzor z britských labouristů. KSČ byla rozpuštěna po Vánocích 1938, ale jádro jejího vedení se už předtím přesunulo do Moskvy. Větší nebezpečí tehdy představovala různá fašistoidní uskupení, jež sice nebyla tak početná jako komunisté, těšila se však podpoře Hitlera a Mussoliniho. Němečtí nacisté si z nich od počátku pěstovali hlučnou nátlakovou klaku, s jejíž pomocí hodlali držet oficiální vládní představitele českých zemí v šachu.

Tlak Německa přes veškeré české ústupky nepolevoval. Háchovi bylo z Berlína opakovaně vytýkáno, že se nedostatečně přizpůsobuje německé hegemonii a nedokáže náležitě potlačit vliv marxistů, benešovců a Židů. Záminkou k definitivní likvidaci okleštěné republiky se Hitlerovi stala nespokojenost Slováků, kterou prostřednictvím svých emisarů všemožně podněcoval. Hácha požádal o audienci u Hitlera, aby se pokusil zmírnit napětí, netušil ovšem, že rozhodnutí už dávno padlo. Německá vojska začala obsazovat zbytek českých zemí, když ještě seděl s ministrem zahraničí Chvalkovským ve vlaku do Berlína. Hitler je pak nechal až do půlnoci čekat v hotelu, aby je psychicky nalomil, a sám se bavil sledováním filmu s výmluvným názvem Beznadějný případ. V kancléřství pak starého pána postavil před hotovou věc: buď se Češi bez boje vzdají, což jim zaručí určitou autonomii, nebo dojde k strašlivému masakru. Nejvíc Háchu vyděsil maršál Göring, jenž si s ďábelským smíchem liboval, jak jeho luftwaffe srovná „překrásnou Prahu“ se zemí. Když Hácha při jednání omdlel, dostal povzbuzující injekci od Hitlerova osobního lékaře Morella. Naprosto zdeptaný pak nad ránem podepsal prohlášení, v němž osud svého národa vložil do rukou Vůdce. Později si zakládal na tom, že z jeho strany šlo o právnický úskok – k něčemu takovému nebyl oprávněn ústavou, a dokument byl proto z hlediska mezinárodního práva neplatný.

Otázka, co by se stalo, kdyby nepodepsal, zůstává otevřená. Nacisté by české území snadno ovládli i bez jeho souhlasu, obrana republiky v pomnichovských hranicích byla prakticky nemožná a pražská vláda by k ní sotva zavelela. Rovněž není jisté, zda by se český pokus o vzdor setkal ve světě se sympatiemi. Veteráni zahraničního odboje vzpomínají, že byli prostými lidmi na Západě, kam unikli před nacisty, často vnímáni jako váleční štváči, kteří se nechtějí s Němci rozumně domluvit. Hácha se rovněž obával, že kdyby nepodepsal, dosadil by Hitler na Pražský hrad někoho horšího, kdo by národu víc škodil. Rozhodl se pro cestu menšího zla a věřil, že na ní se svým křesťanským svědomím a právnickým citem obstojí. Posoudit, do jaké míry se mu to povedlo, asi není v lidských silách. V červnu 1939 například odmítl podepsat nacistickou vyhlášku o zavádění protižidovských zákonů, a když ji svým jménem vydal říšský protektor, zasloužil se v mnoha konkrétních případech o zpomalení a zmírnění jejích dopadů. Také jeho zásluhou emigrovalo z okupovaného území do konce roku 1939 téměř 19 000 Židů, kteří tak unikli „konečnému řešení“. Později však už pomoci nedokázal.

Břímě loajality

Historik Jan Tesař na základě dobových svědectví připomíná, že valná část národa přijala okupaci s ulehčením. Situace se vyjasnila. Zatímco za druhé republiky ovládaly politiku nenávistné boje plné hysterie, vpád Němců vyvolal pocit národní jednoty a solidarity. Jeho politickým výrazem se stalo nadstranické Národní souručenství. Obraz nepřítele už nepředstavovala česká levice ani pravice, ale hitlerovský Berlín spolu s českou fašistickou spodinou, jež se ucházela o podíl na nacistické moci, a dokonce se hned na počátku okupace pokusila Háchu svrhnout. Okupanti ji ovšem nepodpořili, neboť hodlali ukazovat vlídnější tvář. Polní kuchyně proto vařily na ulicích zdarma polévku pro české nezaměstnané, vojenské kapely pořádaly na náměstích koncerty českých lidových písní a němečtí vojenští velitelé uctili hrob československého neznámého vojína.

Mnohým se zdálo, že se Háchovi opravdu podařilo vyvarovat se „nejhoršího“ – krev skoro netekla a gestapo zpočátku pátralo jen po vyhlášených antinacistických aktivistech. Zdá se, že národ s hluboce zažitými švejkovskými instinkty svému prezidentovi dobře rozuměl. Historik Jan Tesař upozorňuje, že kurz, který na počátku okupace Hácha nastolil, překonává a rozbíjí zažité schéma, podle nějž se nesvobodná společnost dělí na kolaboranty, odbojáře a neangažovaný střed: „Byla to všenárodní česká protiněmecká opoziční jednota. Jednota s protiněmeckým programem proněmecké loajality, realismu a přizpůsobení.“

Háchovo prezidentské působení za protektorátu se dá rozčlenit do tří odlišných období. Od března 1939 do září 1941 mohl ještě do jisté míry uskutečňovat své představy o relativně čestné a rozumné politice možného. Přátelsky vycházel z říšským protektorem Konstantinem von Neurathem, diplomatem staré školy, který si od nacistického běsnění udržoval štítivý odstup aristokrata, byť o dva roky dříve vstoupil kvůli kariéře do NSDAP. Zároveň Hácha prostřednictvím premiéra Eliáše a novináře Bořka-Dohalského udržoval tajné kontakty s Edvardem Benešem. Svým nejbližším spolupracovníkům, zejména kancléři Havelkovi, mohl plně důvěřovat. Ve veřejných projevech sice skládal holdy Hitlerovi i třetí říši, vyzýval ke klidu a káral „nezodpovědné mladíky“ za pouliční výtržnosti, své verbální ústupky však dokázal zúročit při osobních intervencích ve prospěch ohrožených osob, zejména studentů vězněných v Sachsenhausenu a rukojmích držených v Buchenwaldu.

Pak ale Neuratha, jenž Hitlerovi připadal příliš smířlivý, vystřídal říšský policejní šéf Reinhard Heydrich s úkolem zvýšit produktivitu protektorátní výroby a tvrdě pacifikovat jakékoli zárodky odporu. Tím započalo druhé období, které Háchu definitivně zlomilo. Jeho nejbližší spolupracovníci byli pozatýkáni, odbojové organizace zlikvidovány a desítky vlastenců skončily na popravištích. Teror vyvrcholil po úspěšném atentátu na Heydricha, který byl zosnován benešovským exilem. Jeho propagační efekt v zahraničí byl obrovský, jméno Lidic, středočeské vsi, kterou nacisté ze msty vyvraždili a srovnali se zemí, znal celý svět, pro Háchu však byla tak velká daň na lidských životech nepřijatelná. Vydal se cestou bezvýhradného podřízení nacistům a svůj odpor k odbojovým aktivitám už nejspíš ani nepředstíral.

Drtivý zážitek teroru mocně urychlil Háchovo fyzické i psychické chátrání v posledním období života. Nicméně ještě v lednu 1943 dokázal celkem šikovně zabránit vyslání českého vládního vojska na ruskou frontu, což snaživě navrhl ministr Emanuel Moravec, aby se blýskl před Hitlerem. K Háchovu dobru tak lze připočíst další stovky konkrétních lidských životů, které zachránil před „hrdinskou“ smrtí v boji za „novou Evropu“.

Věčný příklad

Po desítkách let hanobení by se dal Emil Hácha vnímat jako celkem nevinná oběť dějin, jejíž památka by měla být očištěna. V relativním smyslu, tedy s ohledem na silný tlak, jemuž byl vystaven, a jeho chabé síly, které lze omluvit, to platí. Celý Háchův případ však nadále zůstává varovným příkladem chování, k jakému v české kotlině dochází podezřele často. Historik Jan Tesař v knize Mnichovský komplex pojednává zvláštní „etologii Čechů“, jejichž jednání jako by se v kritických chvílích odehrávalo podle stejného vzorce. Nejdřív se nadšeně utvrzují v přehnaných představách o svém jedinečném poslání, ale při prvních vážných zádrhelech upadnou do opačného extrému a víceméně pasivně se podvolí, aby se nevystavovali riziku. Hácha povýšil biologické přežití nad svobodu a suverenitu. „Teprve z hlediska tohoto systému hodnot stávají se pochopitelnými myšlenkové postupy zdánlivě absurdní: o chystaném vpádu nepřátel je třeba dozvědět se co nejdříve, abychom mohli včas – kapitulovat. Armádu je třeba mít v nejvyšší pohotovosti a schopnosti neprodleně reagovat na rozkaz – neboť jinak by mohlo dojít k neodčinitelné katastrofě, až by se armáda, včas nevyburcovaná, postavila na odpor,“ píše Tesař.

Neblahým odkazem Háchovy éry ovšem není pouze vychytralé přežívání ve stylu „protiněmeckého programu proněmecké loajality“. Protektorátní vláda u nás poprvé zavedla politické, správní i hospodářské konstrukce, které později rozvinul komunistický režim v důsledné etatizaci veškerého společenského dění. Už za Háchy byla legální opozice zlikvidována a stranický systém zglajchšaltován v Národním souručenství, jež předjímalo pozdější Národní frontu. Soukromokapitalistické pořádky už tehdy ustoupily státně řízené ekonomice s přísně sledovanou pracovní povinností, nadiktovanými cenami, znásilněným trhem i výrobou, otrocky poslušnými odbory a totální nadvládou úředníků nad veškerým podnikáním s výjimkou šmeliny. Lid přijal takové omezení svobod dokonce se sympatiemi, neboť mu je Hácha předestřel jako součást celonárodního zápasu o přežití. Jenže se jej nezbavil ani po válce. Základní formy nacistického řízeného hospodářství přetrvávaly v letech národně socialistické obnovy po Benešově návratu na Hrad a za Gottwalda byly ještě posíleny za pomoci stalinistického teroru. Jejich vinou upadl hospodářský život v letech „reálného socialismu“ do hluboké stagnace. Nostalgie po podobných pořádcích se dodnes ozývá v programech KSČM i v nejvlivnějších kruzích ČSSD, pro něž se představa socialistického hospodářství kryje s korporativním klientelismem, jaký se začal prosazovat v Háchově éře.

Vzor Emila Háchy je už šedesát let všeobecně zavrhován, ale přesto zůstává podivně živý. Už Edvard Beneš se v roce 1948 děsil, aby v něm potomci neviděli druhého Háchu. Komunističtí prezidenti byli vzhledem k Moskvě podobně bezmocní, svého protektorátního předchůdce se však zdráhali připomínat, aby to veřejnosti nedošlo. Háchův (ale také Benešův) žalostný konec zmiňovali jako odstrašující příklad při různých příležitostech také oba polistopadoví prezidenti České republiky. Naštěstí je dnes český národ mezinárodně zajištěn lépe než kdy dřív. Háchovo dilema má ovšem nadčasovou platnost. Smí člověk napomáhat zlu, byť by se mu zdálo, že tím čelí něčemu horšímu? Háchovy časy byly příliš temné, aby se dal vynést jasný soud. Někteří filozofové tvrdí, že na ty nejtěžší otázky neexistuje vůbec žádná správná odpověď.

O Háchově rozpoložení v době, kdy byl ve funkci teprve něco přes měsíc, svědčí jeho soukromý dopis z ledna 1939 kolegovi dr. Diwaldovi z Nejvyššího správního soudu: „Škodolibý osud poslal na mne tento nový úkol, když jsem se chystal do výslužby a těšil jsem se na klid. Bránil jsem se, ale z vážných stran mi bylo přijetí kandidatury vylíčeno jako má občanská povinnost. Hledali někoho politicky nezatíženého, kdo měl nějaký kredit. Oběť, kterou jsem přinesl, je větší, než jsem si představoval. A nejhorší je, že to, co je mou povinností, tj. účast na zákonodárné moci, mohu vykonávat jen velmi povrchně, protože věci jsou tak naléhavé, že nemohu vládní usnesení, jež podepisuji, náležitě prostudovati. Mou jedinou nadějí je, že moje funkce nepotrvá dlouho. Podaří-li se uvésti běh státních věcí do klidnějších kolejí, podaří se snad také nalézt přijatelnou osobu se svěžejšími silami, než jsou moje. Jsem již životem velmi vyčerpán a zbytek mých sil je neúměrně malý a nedostačuje na řádné plnění úkolů tak rozsáhlých a choulostivých a mé dosavadní erudici odlehlých... Dále musím myslit na svou dobrou ženu, kterou měl asi Pán Bůh rád, že ji povolal dříve, než se na mne přivalila tato pohroma.“

Výhody kolaborantství doporučil Emil Hácha národu v projevu, který pronesl po brutálním potlačení studentských demonstrací, kdy nacisté zastřelili Jana Opletala a pro výstrahu popravili devět studentských předáků: „V posledních dnech došlo k událostem, které vážně ohrozily naši národní věc a statut daný Vůdcem. České obyvatelstvo dalo se bohužel strhnouti neodpovědnými skupinkami lidí k činům, které musím označit jako nanejvýš politováníhodné. Tyto zaslepené živly podléhají stále znovu nepřátelské propagandě a podněcování ze strany emigrantů. Výsledek jsou oběti na lidských životech a na jiných hodnotách, které jsou nám drahé. Životní prostor českého národa je vklíněn do životního prostoru německého národa. Musíme všichni chápati, co z toho pro všechny vyplývá. Národ německý má mocenské prostředky, o jejichž mohutnosti jste si mohli učiniti představu. Avšak musíte oceniti také některé jiné, pro nás nejvýše významné okolnosti. Území českého národa bylo ušetřeno válečných pohrom. Synové českého národa nejsou vedeni do boje. Stojíme téměř všichni při své mírové práci, majíce snad v některém směru postavení výhodnější nežli národy neutrální. Měli jste a budete mít plné porozumění pro střízlivé skutečnosti. Vyzývám vás co nejdůrazněji, abyste se vyvarovali veškerých poruch klidu a pořádku, majíce na mysli, že jakékoli činy proti veřejné moci a pořádku zavedenému v protektorátě měly by vzápětí nedozírné újmy pro jednotlivce i národní kolektiv. Pamatujte na bolest svých rodičů, na strádání svých žen a dětí, jež mohou vzniknout z vašich nerozvážných činů. Jsem přesvědčen, že uposlechnete této výzvy, že napříště nedojde k žádným shlukům, srocováním a jiným poruchám veřejného pořádku a klidu. Padly by další oběti, které pro zachování českého národa nemají smysl. Nesmyslným protivením se ozbrojené moci nelze nic získati, ale mnohé ztratiti...“

(Respekt, www.respekt.cz)