Červenec 2006

Co bude dál

Erik Tabery, Marek Švehla

Volby rozdaly karty k těžké a složité hře. Pokud máte pocit, že těmto volbám nerozumíte, tak klid: patrně v tom nejste sami. Ostatně dá se tomu vůbec rozumět? Podle počtu procent získala nekomunistická koalice ODS, lidovci, zelení přehlednou většinu, nejvýraznější od voleb v roce 1992. Komunisti utrpěli nečekaný debakl, ODS v závodu s ČSSD rekordně bodovala, do parlamentu se dostala nová proreformní strana. A stejně to není nic platné: přepočet na poslanecká křesla dává naprostou remízu. Navíc je tu jistý problém: poprvé po listopadu 89 předseda jedné z rozhodujících stran výsledek voleb neuznal a psychologicky tím zavírá cestu k jediné reálné vládě – velké koalici. Tak jak z toho všeho ven?

Emoce v éteru

Novináři rádi dávají politikům rady, co mají dělat, zkusme tedy také jednu přidat: nebylo by špatné, kdyby sociální demokraté poslali svého šéfa na léčení. Po jeho sobotním extempore musí být i nezaujatému divákovi jasné, že ten člověk nemůže být předsedou vlády a stěží může vést koaliční jednání.

Jinak by nemohl mluvit o neuznání voleb, navíc ve chvíli, kdy mu propočty dávaly těsnou většinu. Každý soudný politik by v té chvíli klidně poblahopřál vítězi a čekal, až se tento vítěz usmaží ve vlastní šťávě. Paroubek měl všechny trumfy v ruce. ODS neměla šanci sestavit vládu bez ČSSD a musela by přijít za Paroubkem s vlastní nabídkou. On mohl jen v poklidu čekat, pak prohlásit, že představy ODS jsou nereálné, a že tedy sahá k poslední možnosti – menšinové vládě s podporou komunistů. Byl by to sice svérázný výsledek voleb, tak jsou ale karty rozdané. Paroubka, pokud by chtěl, by nic nemohlo zastavit a v poklidu se mohl vypořádat se všemi svými „nepřáteli“: vyhodit policistu Kubiceho a na novináře spolu s komunisty vyrobit nový tiskový zákon.

Místo toho Paroubek vyhrožoval neuznáním voleb. Tím poškozuje Česko v cizině, prezentuje ho jako nedůvěryhodnou, nestabilní zemi, kde je normální neuznat volby. Dál pumpuje do éteru emoce ve chvíli, kdy má přijít uklidnění a státnické debaty o vládě. Jenže řeči o agentech přisluhovačích a únoru 48 znemožňují vážně mluvit o povolební spolupráci. Také stížnosti na neférovou kampaň, spiknutí novinářů a pomluvách zní z pozice ČSSD dost „šibalsky“. Pokud v Česku existují nějaké skrytě stranické noviny, pak je to Právo ve prospěch ČSSD, a pod pomlouvačnými billboardy proti bezohlednému kapitalismu ODS ještě ani nezaschlo lepidlo.

Paroubek zkrátka může dát k soudu třeba všechny voliče, kteří mu z nějakých záhadných důvodů nedali hlas, situaci to ale neřeší. Naopak – zásadně komplikuje. Po Paroubkově sobotní exhibici nejen voličům ODS dochází, že s touhle ČSSD se nedá vážně jednat. A jiná ČSSD? Pokud vůbec existuje, měla by se rychle odkopat.

Jednoznačným úspěchem hlasování je fakt, že komunisté přišli oproti minulým volbám o dvě stě tisíc stoupenců. Obavy z nezadržitelného růstu obliby českých totalitářů se nepotvrdily, a to je skvělé. Stejně tak slibným poselstvím je slušná volební účast. Za zmínku stojí také zrod zelených jako nové parlamentní strany či rekordní zisk ODS, který se zrodil v kulisách nebývale klidné volební kampaně. ODS získala nejlepší výsledek v dějinách samostatného Česka, a definitivně tak uzavřela éru, kdy byla vnímána jako strana Václava Klause. Když ten naposledy vedl stranu do voleb, získal o deset procentních bodů méně než dnes „prázdný a falešný“ Topolánek, který zatím s přehledem vyhrál všechny volby, do kterých ODS vedl. Přece jen se mu povedlo stranu zlidštit, a umožnit tak řadě lidí ji volit. ODS už totiž není národovecká bojůvka, ale pravicové uskupení s normálními klady a zápory.

Topolánkovi se podařilo vyhrát, ačkoli strana čelila profesionálně připravené kampani sociálních demokratů. Že se tak velké množství lidí nenechalo vyděsit billboardy ČSSD varujícími před olupováním lidí v ordinacích, nemožností studovat, růstem nájmů nebo propadem do chudoby, je příjemné zjištění. Hlasy pro ODS, KDU-ČSL a Stranu zelených značí, že na Čechy zabírají víc hesla o moderní a prosperující společnosti než vize sociálního ráje bez námahy.

Ztrácí to smysl

Rekordní zisky obou velkých rivalů ukazují, že hodně lidí vzdalo volbu malých stran, nechali se strhnout závodem mezi ODS a ČSSD a hodili hlas jim. Na tom ale není nic divného ani primárně špatného. Naopak: Česko se tím blíží praxi v západní Evropě, třeba v Německu, kde silné strany tradičně berou kolem čtyřiceti procent, malé strany se potácejí nad hranicí volitelnosti a fungují pak ve vládě jako doplňkový spojenec.

V Česku ale tohle hodnocení staví na hlavu záhadné rozložení sil uvnitř Poslanecké sněmovny. Jde to tak daleko, že běžný pozorovatel politického dění zřejmě nechápe, co se vlastně stalo. Šel k volbám, většinově volil proti spojenectví ČSSD a komunistů a podle počtů hlasů tak rozhodl o jasném vítězství ODS, lidovců a zelených, přesto mu to ale není nic platné. Po dramatickém přepočítávání hlasů na mandáty je nakonec rád za plichtu. Může za to volební zákon schválený za vlády opoziční smlouvy, který zvýhodňuje velké strany proti malým. (Vysvětlení na konci článku.) ODS a ČSSD si tím sice na první pohled pomohly, v konečných počtech ale uškodily. Kdykoli totiž budou chtít v budoucnu sestavit většinovou nekomunistickou vládu, budou potřebovat malé strany typu lidovců a zelených. Ti teď ale tratí mandáty na příliš malých volebních obvodech.

Volby jako by tím ztratily smysl. Přestože jdu volit proti komunistům a přestože komunisti prohrají, dostanou dost křesel na to, aby sestavení reformní vlády blokovali. Jistě, je to zjednodušující pohled, člověk nezatížený politologickým trváním na detailech si ale po právu může odnést právě tento dojem.

Premiér Topolánek

Viděno dnešní optikou, na vině je tedy volební zákon znevýhodňující malé strany. Voliči si sice mohou gratulovat, jak přehledně rozhodli, v neděli ráno se ale stát probudil do nefalšovaného povolebního chaosu. Premiér odmítl uznat volby, o prezidentovi mluví před národem jako o „Klausovi“, jako kdyby nadával v kuřárně Lidového domu. Dohoda o velké koalici coby jediné variantě většinové vlády se teď jeví stejně reálně, jako to, že Miloš Zeman se stane dobrovolným kolportérem Respektu. V tuto chvíli zkrátka není ani v náznaku jasné, kdo bude vládnout.

Co tedy dál? Když se ještě v sobotu večer jevila většina ČSSD a komunistů, zvažovali jsme napsat, aby levice skutečně začala vládnout. Sociální demokraté byli ve velmi výhodném postavení strany, která čeká na nabídku vítěze, a přitom drží v záloze své vlastní řešení (vládu s podporou komunistů). A pokud má tahle varianta nastat, ať je to na rovinu a hned, kdy proti stojí silný prezident, pravicový Senát a silná opozice.

Teď je poměr 100:100, vláda levice padla a každá rada je nad zlato. Mirek Topolánek se zřejmě pokusí nalézt nějakého odpadlíka z řad sociálních demokratů, což ale nebude lehké ani čisté. Takový člověk by na sebe musel vzít „všechnu tíhu světa“. V minulosti se ale něco podobného podařilo, když se v roce 1997 na stranu ODS přidali sociální demokraté Wagner a Teplík.

Další možností je dohodnout přece jen velkou koalici, třeba bez účasti předsedů. Jenže proč by neměl být Topolánek premiér, když vyhrál volby? Tomu by ČSSD měla rozumět, když se kamarádí s Gerhardem Schröderem (právě v Německu SPD svolila ke koalici s Merkelovou jako premiérkou). Pak by záleželo na programu, vláda by se mohla shodnout třeba na důchodové formě, boji proti korupci nebo neměnnosti zahraniční politiky. Patrné jsou ale i nevýhody: vláda by skoro nic neudělala a vznikl by prostor pro politické kšefty všeho druhu.

Vládni jako Čech

Další variantou jsou předčasné volby, do nichž by zemi řídila úřednická vláda. Ačkoli jde vždy o krajní řešení, v tuto chvíli je i to reálná cesta. Šance už je třeba na podzim, kdy se konají krajské volby, takže by uspořádání repete nebylo tak nákladné. Na druhou stranu partaje jsou finančně vyčerpané po téhle kampani a hned by se měly vrhnout do další?

Také výsledek je jedním velkým otazníkem. Proč by měli voliči hlasovat jinak než teď? Patrně by jich přišlo méně kvůli deziluzi z nynějšího výsledku. Nebo v lepším případě by voliči neparlamentních stran mohli dát hlas někomu z pěti úspěšných. To je ale jako věštění z kávové sedliny. Na místě je teď analýza, jakou mají zkušenost z opakovaných voleb jinde, laboratorní vážení všech pro a proti a hlavně odvaha a duchaplnost politiků.

Teď, nikoli v čase jasných většin, se ukáže, jak jsou si Češi schopni vládnout.

Po volbách v roce 1998 a podepsání opoziční smlouvy se Václav Klaus a Miloš Zeman dohodli na změně volebního systému. Chtěli vymazat malé strany a dělit si vládnutí jen mezi sebe. Ústavní soud se ale postavil proti tomu s argumentem, že pokud ústava počítá s volebním systémem poměrného zastoupení, není možné jej měnit na většinový. Nakonec to skončilo kompromisem: ke změně volebního zákona směrem k většinovému systému došlo, ale pouze v menší míře, než bossové velkých stran očekávali. Se vznikem nových krajů se zmenšily volební obvody, a tím nastala změna při přepočítávání hlasů mezi jednotlivé strany. Do lepší pozice se přece jen dostaly velké strany. To se teď vymstilo nejen zeleným, ale také ODS, které chybí dostatečně silný partner pro vládnutí.

Pro lepší pochopení ještě jedna odbočka: nejčistší systém poměrného zastoupení bychom měli v případě, že by celá Česká republika byl jeden jediný volební obvod. Strany by pak sestavovaly kandidátky, které by měly dvě stě míst (stejně jako křesel ve sněmovně) a každá ze stran by pak dostala poměrný počet mandátů. Pokud tedy letos zelení získali 6,3 procenta hlasů, obsadili by i 6,3 % mandátů, tedy 12 nebo 13 křesel (záleželo by na konečném přepočtu „propadlých“ hlasů).

Komplikace pro malé strany nastává, pokud se počet volebních obvodů zvětšuje. Přesněji řečeno, když počet volebních obvodů přesáhne jistou kritickou mez, za níž se začne zvyšovat tzv. práh volitelnosti pro daný obvod. Ukažme si to na případě Česka. Při volbách 1996 získala Občanská demokratická aliance téměř přesně jako dnes zelení: 6,36 procenta hlasů, přitom ale 13 poslanců, zelení teď jen 6. Důvod? Tehdy mělo Česko osm volebních obvodů, na každý obvod tedy připadal dostatečný počet mandátů, aby z každého z nich ODA ukousla svůj poměrný díl. Takže třeba na Západočeský kraj tehdy připadalo 17 mandátů, z nichž i slabá ODA získala jeden. Po vzniku krajů a změně volebního zákona ale došlo k nenápadné, leč zásadní změně: Západočeský kraj se rozdělil na dvě části – Plzeňský a Karlovarský. První disponuje 11 mandáty, druhý dokonce jen pěti. Tím se zásadně zvětšuje práh volitelnosti v daném kraji. Pokud chce strana v Karlovarském kraji uspět, musí získat výrazně nad 10 procent hlasů, v Plzeňském kraji kolem deseti procent. To se zeleným nepovedlo, v obou krajích tedy vyšli naprázdno. V bývalém Východočeském kraji, na který v roce 1996 připadalo 25 mandátů, získala ODA jednoho poslance. Nyní je kraj rozdělen na dva (Pardubický 10 mandátů, Hradecký 11 mandátů), práh volitelnosti se z pěti procent zvýšil na nějakých osm a zelení zůstali těsně pod ním. A tak lze pokračovat i v dalších krajích.

(Respekt, www.respekt.cz)