Červenec 2006

Vzestup nacismu

Robert Tracinski

Vzestup nacismu se obvykle přičítá nepodstatným faktorům jako je nespokojenost s výsledky Versailleské dohody či zoufalství vzniklé z Velké hospodářské krize. A pokud se někdo přece jen snaží nabídnout fundamentální vysvětlení, dospívá zpravidla k závěru, že Němci uplatnili příliš mnoho kapitalismu a individualismu.

Skutečná příčina nacismu byla ideologická, ale pramenila ze zcela opačné ideologie. Nacismus rozkvétal, protože jeho etikou bylo sebezapření a sebeobětování. Hitler morální základy nacismu vyjádřil: „Proto je důležité, aby jedinec konečně uznal, že jeho vlastní ego není důležité … Stav mysli, který podřizuje zájmy ega zachování společenství, je skutečně prvním předpokladem každé opravdu humánní kultury … Základní postoj, z něhož takováto činnost vyvěrá, nazýváme – abychom ho odlišili od egoismu a sobectví – idealismem. Tím rozumíme schopnost jednotlivce se obětovat pro společnost, pro své bližní.“

Historikové obvykle přehlížejí takováto tvrzení. Myšlenka, že sebeobětování je synonymem ctnosti, je pro ně natolik nekontroverzní, že je ani nenapadne spojovat ji s nacismem. Proto jsou takováto tvrzení obvykle pokládána jen za pouhé mlžení, které mělo za úkol zahalit pravou tvář nacistických plánů.

Co když je ale tato myšlenka chybná? Co když jsou to právě ony ctnostně znějící nacistické slogany, které na světě rozpoutaly takové zlo tím, že byly uplatněny? Je nutné poučit se z toho, co umožnilo zlo takových rozměrů, a vyvarovat se toho, aby se něco podobného stalo znovu.

Zamyslete se nad úplným, logickým významem altruistického sebeobětování. Jeho obsahem není laskavost vůči ostatním, ale otroctví. Jestliže je obětování se ostatním ctností, jak pak může být komukoliv dovoleno, aby sledoval své vlastní cíle a štěstí? Jestliže společnost potřebuje peníze, je povinností jedince, aby obětoval své výdělky. Jestliže se společnost rozhodne, že některé myšlenky jsou nebezpečné, je povinností jedince obětovat své přesvědčení. A jestliže společnost prohlásí, že někteří jedinci jsou nebezpeční, pak musí být obětováni. Potřeby kolektivu, ne zájmy a práva jednotlivce, se pak stávají měřítkem dobra a zla. V rámci takové filozofie nemůže nikdo nic namítat, když nacisté zmrazí dělnické mzdy – národ přece potřebuje levnější tanky. Nikdo nemůže protestovat, když Hitler zatýká své politické odpůrce – národ přece potřebuje větší jednotu.

Většina lidí se vyhýbá takto přímočarým vyvozením a uchyluje se k jisté formě kompromisu mezi sebeobětováním a sebezájmem. Říkají, že apel na sebeobětování je správný, ale neměl by se dovádět do „extrému“. Fašisté zavrhli tento přístup jako pokrytectví. Dovedli morálku sebeobětování k jejímu logickému vyústění. Dle slov italského fašisty Alfreda Rocca trvali na: „nutnosti obětování, pro kterou měly staré doktríny málo pochopení, a to až po totální obětování jednotlivců.“

Nacisté uplatnili to, co Rocco hlásal. Ústředním cílem koncentračních táborů, podle Bruna Bettelheima, který je přežil, bylo „zlomit vězně coby jednotlivce a přeměnit je v poslušnou masu.“ „Již nebudou žádní soukromí Němci,“ napsal jeden nacistický autor, „každý bude získávat svůj význam jen prostřednictvím své služby státu.“ Cílem nacionálního socialismu bylo, aby se jednotlivec neúprosně obětoval: obětoval svou mysl, svou nezávislost, a nakonec svou osobnost.

Svobodná země je založena na opačných principech. Otcové americké revoluce, na ochranu před tím, co nazývali „tyranií většiny“, vyzdvihovali právo jedince na „život, svobodu a sledování štěstí.“ Implicitním základem amerického politického uspořádání byla etika individualismu - pojetí, že jedinec není podřízen kolektivu, že má morální právo sledovat své vlastní zájmy a že všichni racionální lidé v takovémto systému prosperují.

V současnosti je však sebeobětování považováno za samozřejmé dobro. Je pravdou, že většina lidí nechce čistý, důsledný systém obětování, jak jej uplatnili nacisté. Jakmile je však jednou princip akceptován, žádné množství jím vyzdvihované „ctnosti“ nelze považovat za „přílišné.“