Červenec 2006

Komáři míří na sever

Martin Uhlíř

Do střední Evropy pronikají nové druhy hmyzích útočníků. Sklepy činžáků, šachty s kapajícím potrubím, kanalizace, spleť tunelů metra. Prostory jako stvořené k tomu, aby v nich přebývali tvorové vzbuzující odpor a strach. A skutečně: nemusíte tady potkat rovnou desetimetrového aligátora jako v amerických filmech, zato tu žijí jiní nepříjemní útočníci – komáři rodu Culex.

Komáři v podzemí? Po nedávné povodni nás trápí hlavně poblíž řek, přesto se nejprve zastavme u těch, kteří nejsou tolik vidět. Před časem uveřejnil časopis Science článek o výzkumu, který proběhl v londýnském metru. Vyplývá z něj, že se tu vyvíjejí komáří populace odlišné od všech ostatních. Možná to jsou potomci komárů rodu Culex, které podzemí polapilo už před sto lety, kdy se metro stavělo. Vězňové podzemích prostor zřejmě neradi přestupují z jedné linky metra na druhou; genetické rozdíly jsou totiž větší mezi komáry odchycenými na různých trasách londýnské podzemní dráhy než mezi těmi, kteří žijí na téže lince.

Komáři sají v metru krev pasažérů a provozních dělníků, ale také krys a myší. Larvám mohou poskytovat dostatek potravy bakterie a kvasinky, které zpracovávají mikroskopické kousky kůže a další biologický odpad z lidských těl. V pražském metru byli komáři rodu Culex objeveni v roce 1981 na stanici Kosmonautů (dnes Háje), v moskevském metru už dokonce v roce 1942.

Komáři rodu Culex jsou však zajímaví hlavně z jiného důvodu. V poslední době se totiž zdá, že se poněkud mění jejich jídelníček. Ne všechny formy se zdržují v podzemí a přes léto nám mohou vletět třeba do ložnice. A zatímco dříve v našich zeměpisných šířkách sáli hlavně krev ptáků, teď si častěji pochutnávají na lidech a dalších savcích. Možná vysvětlení jsou dvě: buď se k nám šíří teplomilné populace z jihu Evropy, které vždy dávaly přednost savcům, nebo se naši místní komáři Culex naučili novým zvykům.

Tomu, že může jít o invazi z jihu, nasvědčuje pokus uskutečněný v roce 2002. Vědci při něm nasbírali samice jistého druhu komárů Culex a nechali je v laboratoři přezimovat. Následující rok je spářili se samci chycenými v přírodě a zjistili, že z vajíček se nic nevylíhne. Dvě různé populace spolu nemohly zplodit potomstvo, i když je dělil pouhý rok. Dokázali by ale jižní komáři během jediného roku proniknout na sever? „Možné to je,“ říká český vědec Ivan Gelbič z Entomologického ústavu AV ČR, který se na pokusu spolupodílel. Migraci mohly podpořit silné větry nebo třeba železniční doprava.

Když táhla vojska z jihu

Záhada měnících se komářích chutí není čistě akademický problém. Komáři rodu Culex totiž přenášejí západonilskou horečku, nebezpečné virové onemocnění, které může vyvrcholit zánětem mozku a smrtí. Že jde o tropickou nemoc, která nemá v Evropě co dělat? Ne tak docela. V roce 1996 řádila epidemie choroby v jihozápadním Rumunsku, kde onemocnělo asi 500 lidí, v 80. letech nemoc propukla na Ukrajině, o dekádu dříve se vyskytla v Bělorusku. Po ničivých povodních v roce 1997 se objevilo pět případů na jižní Moravě, naštěstí nikdo neonemocněl vážně. Západonilskou horečku přinášejí do Evropy tažní ptáci a šířit se může právě kvůli tomu, že komáři rodu Culex sají ptačí krev, zároveň ale nepohrdnou ani krví lidskou. Uklidnit nás může skutečnost, že jarní povodně těmto komárům v rozmnožování nijak nepomáhají a nezdá se, že by se nyní nějak zvlášť přemnožili.

Všímat bychom si měli i komárů druhu Aedes albopictus. Zatím je v Česku odborníci nenašli, ale může se to změnit. Původně tropický komár začal zhruba v 80. letech 20. století pronikat na sever. Z jihovýchodní Asie se vydal do Latinské Ameriky, pronikl i do USA. K cestě přes půl světa si vybral neobvyklý dopravní prostředek – lodě naložené ojetými pneumatikami. Ty se na palubách skladovaly pod širým nebem, takže se v nich hromadila dešťová voda, v níž se komáři líhli.

Prakticky současně dorazil Aedes albopictus i do Evropy. Z Albánie postupoval do Itálie, Francie, Španělska a pronikl i do Belgie. Podle parazitologa Františka Retticha, specialisty Státního zdravotního ústavu, působí tento komár problémy hlavně v Itálii, kde si vydatně pochutnává na krvi místních obyvatel. Je to poněkud znepokojující, protože Aedes albopictus přenáší horečku dengue. Neobávají se tedy vědci, že se tato nemoc začne šířit i v Evropě? „Byla tu vymýcena ve 20. letech minulého století,“ připomíná dr. Rettich. Nemůže ji sem ale zanést třeba turista, který přiletí z Afriky? Podle parazitologa Jana Votýpky z Přírodovědecké fakulty UK je to nepravděpodobné, muselo by přicestovat mnohem více než jeden či dva nakažení lidé, protože jeden a týž komár málokdy saje na člověku opakovaně. Je to podobné jako s malárií, jejíhož návratu bychom se mohli obávat také jen v případě většího přílivu nemocných. „Dříve se u nás tyto nemoci šířily třeba za různých válek, když táhla vojska z jihu. Komáři se nasáli krve vojáků, vojsko odtáhlo a místní lidé onemocněli,“ dodává Votýpka.

Přesto bychom možnost náhlého většího útoku malárie úplně podceňovat neměli. Ještě ve 20. století postihovala tisíce lidí na Slovensku, řádila i v okolí pražského potoka Botiče. Vyhnat se ji z Československa podařilo až v 50. letech. Komáři rodu Anopheles, kteří ji mohou roznášet, ale u nás zůstali a v poslední době jsme svědky znepokojivých tendencí. Užaslý dr. Rettich nalezl po povodních v roce 2002 v pražské Stromovce komáry do té doby nesmírně vzácného druhu Anohpeles plumbeus, který se líhne v zaplavených dutinách stromů. Podle dr. Votýpky je tento komár, který může přenášet nebezpečného malarického parazita Plasmodium falciparum, v posledních letech v Evropě stále hojnější.

Ten, kdo za viníka úspěšného komářího tažení světem označí globální oteplování, zřejmě nebude daleko od pravdy. Na sever se ostatně šíří i jiné teplomilné druhy než komáři a často jde o přenašeče různých chorob. Například drobní hmyzí útočníci phlebotomové pronikají z jihu do severní Itálie a podhůří Alp, kde dřív nikdy nebyli, a šíří tu nebezpečnou nemoc zvanou leishmanióza.

Vědec jako návnada

Komáry, kteří na nás v posledních týdnech útočí v ohromujícím množství, se tedy rozhodně vyplatí zkoumat. Ne že by jejich množství v Evropě nějak výrazně rostlo – v současnosti je jich u nás více jen kvůli jarním povodním. Měli bychom se ale mít na pozoru před novými druhy a zároveň sledovat změny ve způsobu života těch komárů, kteří u nás žili od nepaměti.

Někdy je takový výzkum dost nevděčný. Dr. Rettich zjišťuje aktuální množství komárů v terénu poněkud drastickým způsobem, který charakterizuje slovy „plácnete, na co dosáhnete“. Vědec (důkladně oblečený) nechá hmyzí útočníky přistávat na vlastním těle a počítá, kolik jich zlikviduje. Po povodních v letech 1997 a 2002 napočítal na Moravě dr. Rettich za minutu až 300 náletů na své tělo. Zdá se, že je to dost zastaralá metoda výzkumu, ale přístroje, které vědce v roli návnady nepotřebují, nejsou z různých důvodů příliš spolehlivé. V Česku navíc jejich nasazení brání skutečnost, že zanechá-li je badatel v terénu, lidé je zpravidla ukradnou.

Odměnou je vědcům pocit, že razí cestu v oboru, kde je čeká spousta nerozřešených záhad. Třeba loni na jaře byl dominantním komárem na Mělnicku Ochlerotatus cataphylla, podle dr. Retticha tu létaly miliony těchto tvorů. V květnu ale komár během čtrnácti dnů beze stopy zmizel, ačkoli by správně měl žít tři až čtyři měsíce. Kam se poděl? „Někdy mám pocit, že čím déle komáry studuji, tím méně jim rozumím,“ říká dr. Rettich.

Komáři na Moravě

Po letošní povodni se na Moravě, kde je situace zřejmě nejhorší, nejvíce přemnožily druhy Ochlerotatus sticticus, Ochlerotatus cantans a Aedes vexans (ten má jako jediný české jméno – komár záplavový). Všechny zmíněné druhy se rozmnožují tak, že samice naklade vajíčka do míst, která mohou být zaplavena. Vajíčka tu čekají na vodu třeba i několik let. Letos se jí dočkala v míře více než hojné a komáři se začali líhnout. Zmíněné druhy mohou přenášet takzvanou valtickou horečku, lehké horečnaté onemocnění (řada lidí má však v těle proti této nemoci protilátky).

Komáři rodu Culex se rozmnožují trochu jinak. Samice kladou vajíčka přímo na vodní hladinu. Zimu nepřečkávají vajíčka, ale dospělí jedinci, kteří se uchylují například do sklepů. Formy, které sají především krev ptáků, přezimují v chladných sklepích, zatímco formy dávající přednost lidské krvi jsou aktivní po celý rok a zdržují se v místech, kde je teplo – v zimě například v kanalizaci či prostorách kolem dálkového vytápění.

(Respekt, www.respekt.cz)