Srpen 2006

Události od 17. června do 12. července 2006

Bohumil Doležal

Denní komentáře Bohumila Doležala k událostem v České republice i ve světě podle českého denního tisku. Komentáře se vztahují jen ke dnům, kdy v ČR vycházejí hlavní deníky.

Sobota 17. června

Pražský městský soud přiřkl katedrálu svatého Víta a další objekty a pozemky na Pražském hradě, které s ní souvisí, katolické církvi. Potvrdil tak rozhodnutí prvoinstančního soudu a odmítl námitky protivné strany sporu, totiž Úřadu pro zastupování ve věcech majetkových. Úřad chce ještě podat dovolání k Nejvyššímu soudu, dovolání nemá odkladný účinek. Rozhodnutí soudu je nepochybně správné, Svatovítská katedrála je katolický kostel a katolické kostely mají patřit katolické církvi. Nemají patřit státu, a tvrzení o tom, že patří „národu“ nebo „všemu lidu“, jsou prázdné fráze, které nemají žádný právní smysl. K čemu bude českým ateistům kostel? Katolická církev ujišťuje, že se rozhodnutím soudů na dosavadním přístupu návštěvníků, kteří tam nechodí na bohoslužby (k čemuž bývá kostel určen), nýbrž jako do muzea (kterým vlastně je až druhoplánově) se nic nezmění, a není důvod jí nevěřit. Je skoro překvapivé, že u soudu zvítězil nakonec zdravý rozum před populistickou politickou a národoveckou demagogií, ať už ji provozovala Klausova kancelář, Zdeněk Mahler nebo Dušan Třeštík za oficiózní a státuvěrné české historiky. Proto jistě nepřekvapuje, že rozhodnutí s výjimkou předsedy KDU-ČSL Kalouska, který to má tak říkajíc v úvazku, kritizovala skoro celá česká politická generalita odleva doprava. Ještě ovšem není všech dní konec, poslední slovo bude mít Nejvyšší soud.

Nově vznikající koalice ODS, KDU-ČSL a zelených jedná o ministerských postech a jejich rozdělení. Překvapivě korektně se rozhodli, že zelení a KDU dostanou po třech ministerských funkcích přesto, že zelení disponují jen šesti poslaneckými mandáty. Věcně vzato dostali skoro stejně hlasů jako lidovci a doplatili jen na „většinovou“ deformaci zabudovanou do stávajících volebního zákona. Vládu, která takhle vznikne, lze však, i pokud se ujme úřadu, považovat jen za velmi provizorní. Je krajně nepravděpodobné, že by dostala v Poslanecké sněmovně důvěru.

Předseda ODS Topolánek prý počítá s ustavením menšinové vlády ODS, kterou by tolerovala sociální demokracie, a jejíž mandát by byl omezen na dva roky. Během té doby by byla jejím hlavním úkolem změna volebního systému voleb do PS na většinový, a pak by následovaly předčasné volby. Podobnou představu o menšinové vládě ODS, případně ODS a lidovců, má i ministr Škromach, který je teď v ČSSD přes vstřícnost. Neomezuje ji zatím ani dvěma roky a předčasnými volbami. Vyšachování zelených z vládní koalice by je vehnalo do náruče ČSSD, pro niž by se tak aktualizoval plán menšinové vlády s komunistickou podporou. A pokud by měla ODS (což by asi měla) v dohodě s ČSSD ošetřeno, že během dvou let nebude její vláda svržena, je velmi pravděpodobné, že většinový systém by vedl k komunisticko-socialistické většině v PS (jak by se např. podle propočtů, které zveřejnila Mladá fronta Dnes, bylo stalo, kdyby se podle většinového systému, navrženého kdysi ODS a ČSSD, volilo letos). Není divu, že Miloš Zeman Paroubkovi tuto variantu doporučuje. Mimochodem, Miloš Zeman, ač předtím už po několikáté zdůraznil, že jeho účast ve volební kampani byla poslední pomocí ČSSD, udílí dál svoje rady. Vypadá to, že je jako ten indiánský náčelník z pohádky, jeho kosti zpívaly ještě mnoho let po jeho (v tomto případě politické) smrti.

Podle výkonného výboru KSČM by velká koalice ČSSD a ODS znamenala „nekontrolovatelnou a neprůhlednou vládu byrokraticko-podnikatelských skupin spojených s těmito oběma prokapitalistickými stranami“. Co by znamenala faktická spoluvláda KSČM s ČSSD, si každý snadno spočte.

Pavel Verner píše v Právu o „novém bolševismu“. Je to prý „stejně jako fašismus… způsob myšlení a jednání. Jeho cílem je ustavit systém autoritativní vlády, v němž v jedno splývá státní správa, armáda, náboženství, ekonomika a bojovný nacionalismus. Dnešní příznaky jsou očividné. Je to nechuť k myšlence sjednocené Evropy, která by podobný systém určitě netolerovala. Je to stejná nechuť k nevládním, čili státem nekontrolovaným organizacím. Proti těmto překážkám musí apoštolové neobolševismu maskovaní konzervatismem bojovat. A podle takového boje jsou snadno rozpoznatelní.“ Zdá se, že pokračuje setrvačností v duchu Paroubkova povolebního projevu. Verner semlel dohromady jakousi ideologii, kterou snad hlásají extremisté z Národní strany, s některými Klausovými názory (kritika EU a nevládních organizací), které sice nepovažuji za správné, ale mluvit v té souvislosti o neobolševismu a fašismu považuji na dosti nechutnou demagogii. Nemohu si pomoci, je to sprosté. A je přitom zvlášť půvabné, když o bolševismu ODS hovoří ministr Škromach, který byl sám až do roku 1989 v KSČ. Na upozornění V. Bucherta, který s ním dělal rozhovor v MfD, odpověděl: „Tím víc o tom mohu hovořit, protože ty věci znám zevnitř… Každý jsme byl něčím a něco dělal.“ Zkrátka, čo bolo, bolo. A pan Škromach pokračoval: „Odehrálo se něco, co tady nebylo. Osobní nenávist, absolutní nekomunikace, snaha likvidovat protivníky i fyzické napadání.“ Když si odmyslíme, že nikdo neprokázal, že by fyzické napadení jednoho komunisty a jednoho sociálního demokrata nějak souviselo s volební kampaní a měla v něm prsty ODS, a když vezmeme v úvahu, že lví podíl na nebývalém vyostření předvolebního boje má ČSSD a v první řadě Paroubek, není důvodu, aby pan ministr mluvil v minulém čase. Zdá se, že něco z divoké předvolební kampaně obohatilo náš politický život do budoucna natrvalo. Bude daleko těžší než dříve, aby lidé zprava a zleva nacházeli nějaké styčné názorové body. Zato chuť upřít protivníkovi nos mezi očima vzrůstá měrou i u nás nebývalou.

Václav Klaus, jak se dalo očekávat, vystupoval na summitu EU dosti problematicky, i když se tentokrát přece jenom trochu držel zpátky. V diskusi o imigraci do EU však prohlásil, že socioekonomický systém v Evropě láká přistěhovalce a odrazuje Evropany od práce. Na tom je velmi mnoho pravdy, vytváří se prostředí, v němž se vyplatí pracovat a nebrat místo toho sociální dávky jen pro ty, kteří si zvykli na daleko větší bídu, než v jaké žijí Západoevropané. Člověk musí mít hmotné podněty pro to, aby pracoval, ale jenom s nimi nevystačí. Pokud se proto západní politici na Klause zlobí, zlobí se na zrcadlo, které jim ukazuje jejich vynález, „sociální stát“, ve správných dimenzích, jenže na ty nejsou zvyklí a připadají jim jako karikatura.

Lidové noviny přinášejí v příloze Věda článek „Vědci zkoumali pravdivost bible“. Přesněji řečeno zkoumali, nakolik odpovídá příběh o Davidovi a Šalamounovi tomu, co se dá horko těžko rekonstruovat jako „historická skutečnost“ té doby (přitom jsou to přirozeně většinou spekulace). Pravdivost bible nespočívá v tom: bylo to opravdu tak, jak se tam píše? Ale: je to, co po nás Písmo chce, správné, a máme to za všech okolností plnit? Bible není učebnice dějepisu, ale soupis Boží vůle.

Pondělí 19. června

Volby na Slovensku dopadly trochu jinak než u nás, a přece podobně. Na budoucího premiéra čeká úkol poskládat nějaký obrázek z puzzlíků, smíchaných minimálně ze třech různých krabic. Může vyjít leccos, krajní případ je polská varianta (Smer, SNS, HZDS). Bohužel nic zvlášť rozumného se nerýsuje. Vitalita premiéra Dzurindy a jeho strany je obdivuhodná: důkaz, že politika svým způsobem odvážná se v našem regionu sice moc nevyplácí, ale aspoň nemá pro ty, co ji provozují, žádné katastrofální důsledky.

Premiér Paroubek je ochoten za určitých podmínek tolerovat vládu pravostředé koalice. Podmínky jsou zatím podobné těm, které kdysi položilo Rakousko-Uhersko Srbsku a které pak vedly k první světové válce. Paroubkova pozice je však o dost slabší než postavení staré monarchie v roce 1914, a tak by je bylo možná věcnější brát jako východisko k orientálnímu smlouvání než jako ultimatum. Paroubek může v současné době blokovat ustavující schůzi Poslanecké sněmovny, pokud nedostane jen za své krásné oči post předsedy. Nevěřím ale, že by to mohl dělat půl roku. Je to konec konců otázka výdrže. Na obou stranách.

Předseda Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže Martin Pecina (původně ČSSD, po nástupu funkce stranu z formálních důvodů opustil) kritizoval v prohlášení pro ČTK energetický program Strany zelených, zejména odmítnutí stavby dalších jaderných bloků a zákaz rozšiřování těžby uhlí. O místopředsedkyni SZ Kuchtové prohlásil, že „v minulosti nechvalně proslula jako takzvaná Jihočeská matka, byla za činnost proti našim jaderným elektrárnám a tím i proti naší energetice v minulosti poměrně otevřeně placena za zdrojů plynoucích od konkurence, konkrétně z Rakouska“. Pan Pecina může mít věcně v mnoha ohledech pravdu (nikdo také nepochybuje, že je třeba hledat alternativní zdroje energie, ale zároveň je sebevražedné vydávat se rezignací na domácí zdroje a na jadernou energii do rukou Ruska), pokud však chce vést tento spravedlivý boj, nemůže to dělat z funkce ředitele významného státního úřadu, který s problematikou nemá nic společného.

Podle průzkumu agentury SC&C pro Mladou frontu Dnes jsou pro Čechy nejsympatičtějšími státy Slovensko a USA, nejnebezpečnějšími naopak Irák a USA. Výsledek vzbuzuje podezření, že respondenti nebyli ve chvíli průzkumu zcela střízliví, a zdá se souznít se slavným odhadem volebních výsledků z dílny téže agentury.

Dr. Rath, který už je zase jako rybička, obviňuje v MfD opět Lékárnickou komoru z toho, že je pátou kolonou ODS. Dělá tak ve chvíli, kdy za panem doktorem a ČSSD (do doby, dokud ČSSD pana doktora neomrzí, protože už pro něho nebude dost atraktivní) je seřazený LOK, Česká lékařská komora a zprostředkovaně i VZP. Neuvěřitelné!

Britská královna slavila osmdesátiny. Nad spontánní velkolepostí oslav vyjadřovali svůj údiv podle MfD i návštěvníci z USA: „Jako Američané koukáme s otevřenou pusou na to, kolik lidí přišlo popřát královně. Nedokáži si představit, že bychom totéž udělali pro George Bushe či jiného amerického prezidenta.“ Spontánní oslavy jsou umožněny tím, že královna představuje vlast an sich, a ne nějakou konkrétní politiku. Je to hezké, když má pro někoho vlast (byť personifikovaná) tak dobrou pověst. Čeští prezidenti (a Václav Klaus zvlášť) bývají jakýsi hybridem mezi politikářem a ztělesněním vlasti. Tato střední poloha je podle slavného příměru Friedricha von Hayeka (byť byl použit pro jinou oblast lidské činnosti) horší než obě krajnosti.

Milan Kundera, jak se zdá, dospěl tak daleko, že neumožňuje překlad svých románů do češtiny. To je zatím nejdokonalejší forma amnézie, jaká kdy postihla bývalého komunistu s lidskou tváří: pan Kundera se vypořádal ze svou (samozřejmě reformě) komunistickou minulostí tím, že se předělal na Francouze. Ještě by si měl nechat udělat plastiku a opatřit si falešné papíry. Pak to nebude mít chybu.

Úterý 20. června

Premiér Paroubek se, jak se dalo očekávat, s Topolánkem nedohodl na podmínkách, za nichž by ČSSD tolerovala vládu pravostředé koalice. Jednání však budou pokračovat v týmech vyjednavačů. Oběma stranám v podstatě nezbývá než se dohodnout a obě strany si to svérázným způsobem vedení volební kampaně maximálně ztížily (Mirek Topolánek prohlásil v rozhovoru pro MfD s odzbrojující přímočarostí: „Musím poznamenat, že největší problém je odbourat to všechno, co jsme o sobě řekli před volbami“). Zatím se zdá, že jediný bod, na kterém by se mohli shodnout, je „pokračování boje proti korupci na všech úrovních“. Proti korupci na všech úrovních se u nás bojuje už od praotce Čecha; chtěl bych vidět toho chlapíka, který by si troufl říci: boj proti korupci? Nikdy!

Potíže se objevily i v jednání mezi ODS, KDU-ČSL a zelenými. Vyjednavači ODS se zdráhají přistoupit na požadavek, aby se vláda zřekla zároveň pokračování ve výstavbě jaderných elektráren i prolomení limitů v těžbě uhlí. Nedovedu si představit, že by nějaká rozumně uvažující vláda mohla souhlasit s obojím najedenou.

Sociální demokraté a ODS se drží vzájemně v šachu. Jakmile podá Paroubkova vláda demisi, pověří Klaus sestavením nové Topolánka a těžko mu to může někdo vyčítat. Vláda se pak ujme své funkce bez ohledu na to, jaké má vyhlídky ohledně důvěry, a Paroubek (prozatím) skončí. Paroubek však může podat demisi až poté, co se ustaví orgány nové Sněmovny, a k tomu, aby se ustavily, bude třeba konsensus mezi „pravicí“ a „levicí“. Paroubek žádá, aby mu ODS poskytla funkci předsedy PS, aniž by se ČSSD zároveň k něčemu zavázala. ODS se vzpírá. Tím se otevřela šance pro komunisty, kteří dali najevo, že za ústupky ze strany ODS (např. místopředsednické křeslo v PS, možná i něco navíc) by mohli podpořit do čela Sněmovny kandidáta ODS. ČSSD by přišla zkrátka. Komunisté taktně připomněli, že rozehraný taneček se tancuje ve třech. Představa, že je možné upsat se čertu jednou s tím, že se na to pak prostě zapomene, je naivní. Čert má dobrou paměť.

Francouzská majitelka domu kdesi v Polsku vyhrála při s polským státem u Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku. Šlo v podstatě o škodu, kterou utrpěla regulací nájemného a které jé teď Polsko bude muset uhradit. Poslanec Křeček a premiér Paroubek se utěšují, že rozhodnutí není precedentem pro majitele domů v ČR, neboť ČR už k (postupné) deregulaci nájemného přistoupila. Čeští majitelé domů to vidí pochopitelně jinak. Poselství, který vyslal soud směrem na Východ, je ovšem jiné a zjevné: pokud chcete dusit např. své bývalé i současné německé spoluobčany, je to váš problém, nebudeme se vám do toho plést, ba naopak, podle vašich pokynů pošleme velkoryse každého drzého remcala do kopru (viz případ Jiřího Wonky). Ale běda, když se dotknete majetku a práv některého našince! Pak vám to pěkně spočítáme. Vykutálené pojetí lidských práv!

Středa 21. června

Ministr Rath nařídil praktickým lékařům, ambulantním specialistům a zubařům ordinovat minimálně sedm hodin denně (víc tedy smějí, v tom je nový „ukaz“ pana ministra liberální). Připomíná to trochu situaci, kdy vrchnost nařizuje sedlákům, kolik roboty musí odpracovat. Politická účelovost nařízení bije do očí. Pan doktor zřejmě hodlá neposlušným doktorům ještě na poslední chvíli pořádně zatopit.

Dr. Rath má zároveň jakýsi problém, vyšetřuje ho protikorupční policie kvůli hospodaření časopisu Tempus medicorum, kde se údajně ztratily nějaké dost slušné peníze, jež jako zisk časopisu příslušely ČLK. Pan ministr vyšetřování nepřipisuje žádnou váhu („mě furt někdo vyšetřuje“) a prohlašuje že o policii nemá iluze. „Je schopna všeho“. Musím říci, že mám o panu doktorovi velmi podobný názor, jako on o policii.

Sociální demokracie a KSČM dělají drahoty se změnou jednacího řádu sněmovny, který by měl umožnit zeleným založit vlastní klub o 6 poslancích (v dosavadní úpravě mohou mít klub strany s minimálně deseti poslanci). Nebrání se ovšem „diskusi na toto téma“. Požadavek zelených je ovšem logický a není slušné na něj nepřistoupit. Když byl před časem změněn volební zákon do PS, měl se změnit taky tento pasus v jednacím řádu: podle starého volebního zákona bylo krajně nepravděpodobné, ne-li nemožné (nevím, co z toho platí, nejsem specialista na volební systémy), aby strana, která překonala pětiprocentní hranici, dostala míň než deset mandátů (hlasy ztracené v krajích nespadly pod stůl, ale přidělily se „centrálně“ v druhém skrutiniu; zelení by pak podle našich propočtů měli 11 mandátů, a to by na klub bohatě stačilo).

ODS, KDU-ČSL a zelení sestavují s jistými problémy koaliční dohodu. Zároveň se množí náznaky, že by ČSSD mohla tolerovat menšinovou vládu ODS. Taková úprava by jednak marginalizovala demokratickou opozici ještě brutálněji, než kdysi opoziční smlouva, a opozice by v tom tentokrát (na rozdíl od roku 1998) byla docela nevinně. Kromě toho by vyžadovala poměrně velkou důvěru mezi oběma hlavními protagonisty a taky například v to, že se chystanou změnou politiky ODS nepodaří nabudit zelené, aby se vzdali svého odporu ke komunistům a přece jen kývli na „menšinovou“ vládu s ČSSD (a s komunisty v zádech). To by Paroubek asi viděl ze všeho nejraději. A konečně by vytvořila rigidní systém, jaký tu dosud nebyl, v obou velkých stranách by podpořila to nejhorší, co v nich je, a případnou změnou volebního zákona a ústavy by tento stav do budoucna zafixovala. U poměrně velké části voličstva, která se aspoň zčásti nechala vybudit k tomu, že ač se jí příliš nechtělo, vyrazila tentokrát k volebním urnám, by zároveň obě velké strany vyvolaly pocit, tentokrát zčásti oprávněný, že se stala nedobrovolným účastníkem nestydaté politické komedie, hrané na její účet.

Na Slovensku mají trochu podobné problémy. Variant je tam víc, slušná, řekl bych, skoro žádná. Róbert Fico, pověřený sestavením vlády, se nejprve schází s Mečiarem a Slotou. To je zřejmě pedagogický pokyn směrem k ostatním možným partnerům, aby koukali být vstřícní, jinak je čeká něco na polský způsob, ale řekl bych, že ještě o fous strašidelnějšího. Na rozdíl od Paroubka je ovšem Róbert Fico pán: může si vybírat.

Pavel Verner píše v Právu: „Když se tři straničtí předáci sestavované koalice spěchali objímat v čase, kdy ještě nebyly spočítány volební výsledky, museli vědět, v čem se spolu nikoli mohou, ale zákonně musí zhádat…“ Taky pan Paroubek pronesl bojový projev únorového charakteru v okamžiku, kdy ještě nebyly spočítány volební výsledky (myslel si v tu chvíli, že má „stojedničku“), takže se pak musel jaksi na půl úst omlouvat. Tamtéž srovnává pan Jelínek „historický kompromis“, který nabízí Paroubek ODS, s „historickým kompromisem“ Charty 77, kde se sešli „opoziční socialisté“ (marxisté, stoupenci komunistických ideálů) s křesťany. Tenhle historický kompromis byl ovšem nejslabší stránkou Charty – ne proto, že by se tam ti lidé sešli, ale že „reformní komunisté“ v ní byli hned a beze všeho za demokraty, aniž by se museli nějak veřejně vyrovnat se svými omyly a hříchy. Tím vznikl stav morální beztíže, který u nás platí dodnes: nejprve jsem byl stalinistou, pak reformním komunistou, pak už jen reformním, teď už nejsem nic než demokrat: a vším jsem byl rád, všechno to bylo v řádu věcí. Ti, co v době, kdy jsem byl reformním komunistou, komunisty vůbec nebyli, jsou podezřelí kazisvěti a chovali se vlastně neslušně.

Jiří Paroubek tamtéž vytýká Ivanu Langerovi, „potenciálnímu ministru vnitra“, že si stěžuje na moderátora Moravce Radě ČT, a tak „zastrašuje publicisty“. A ptá se (řečnicky): „Co tomu asi řeknou evropští představitelé novinářů“?

Aero Vodochody chystá prý novou verzi bitevníku L-159 s ukrajinskými motory (místo amerických) a evropskou avionikou (zjevně rovněž místo americké). Důvodem je, že by ty stroje nutně potřebovaly prodávat, a nabízejí se země, na které Američané uvrhli embargo (podle článku v Právu jde prý mj. o některé arabské země). Předpokládám, že tuto obchodní iniciativu naši američtí spojenci po zásluze ocení.

„Pracovala za rakouské peníze“, toto podezření vyslovil na adresu místopředsedkyně zelených Kuchtové ředitel Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže Pecina a následně premiér Paroubek. Jakkoli výhrady pana Peciny k energetické politice zelených v podstatě sdílím a zdá se mi zjevné, že paní Kuchtová hledala pro svůj odpor k Temelínu podporu v Rakousku, kde ta věc má jakýsi pro mne zcela nepochopitelný politický přídech, formulace „za rakouské peníze“ mne tahá za uši. Problém je v názorech paní Kuchtové, ne v těch penězích. Když někdo prosazuje správnou věc, je jedno, za čí peníze to dělá. Masarykovi vyčítali, že Rukopisy kritizuje za německé peníze a rituální pověru kritizuje za peníze židovských plutokratů. Pak si z něj ti sami udělali modlu a vyčítali téměř to samé jiným.

Mám-li věřit Martinu Weissovi a jeho glose v LN (nevidím důvodu, proč bych mu nevěřil), prohlásila kandidátka na ministryni obrany Parkanová: „A mají-li země to štěstí, že žijí v hlubokém míru, tak myslím, že se to docela sluší, když se toho ujme něžné pohlaví“. Jinak by to zřejmě byla práce pro chlapa. Na hluboký mír bych nehřešil, náš hluboký mír může být docela dobře hlubokým mírem z prosince 1937. A ministr obrany, který dovede obhospodařovat svůj resort jen v hlubokém míru, zjevně není na svém místě.

A nakonec dobrá zpráva: do Česka se dle MfD vrátili medvědi. Protože setkání s medvědem je nevšední zážitek, leč má i své stinné stránky, jež se zdaleka neomezují na to, že to milé zvíře poměrně intenzívně páchne, přejímám zde stručný návod, jak se při setkání s chlupáčem zachovat: „Hovořte a šelmu uklidňujte mírnými gesty. Pomalu odcházejte. Nikdy neutíkejte. Medvěd je rychlý. Nedělejte rychlé pohyby a nekřičte. Nedívejte se medvědovi do očí. Při napadení si lehněte obličejem k zemi. Stočte se do klubíčka, chraňte si krk a nehýbejte se. Medvěda přestanete zajímat.“ Uvádím to proto, že tentýž návod možná platí pro žurnalistu v případě střetnutí s rozzuřeným ústavním činitelem.

Čtvrtek 22. června

Koaliční dohoda v podobě zjevně příznivé pro ODS bude nejspíš podepsána v pondělí. Jakousi vadou na kráse, kterou si prosadili zelení, je závazek jednak nerozšiřovat těžbu uhlí na Mostecku, jednak nestavět další jaderné elektrárny. Obojí je natrvalo neudržitelné a v rozporu s našimi, jak by řekl pan Zahradil a spol., národními zájmy. Kromě toho mi zcela osobně a sobecky vadí spotřební daň, jež bude údajně uvalena na fosilní paliva: nezbývá mi, než topit briketami, protože na to, abych si pořídil ústřední topení a nádrž na zemní plyn prostě nemám, a na to, abych topil elektřinou, už vůbec ne. A určitě nejsem v téhle zemi sám. Tahle daň za to, že nám (snad) nepovládnou přímo komunisté, je pro mne dost vysoká. Proto je legrační povyk premiéra Paroubka, že lidovci a zelení zradili svůj program. Minimálně o zelených to neplatí ani náhodou, uplatnili ho bohužel vrchovatě. A pan Paroubek je tím posledním, kdo by byl kompetentní dbát na čistotu lidoveckého a „zeleného“ programu. Nechť se stará raději o ten svůj, sociálně demokratický.

Doktor Rath se plácá v maléru se ziskem časopisu ČLK Tempus medicorum. Hodlá žalovat Policii ČR, protože se údajně jeho pronásledováním chce zalíbit ODS coby budoucí vládní straně. Správně by měl žalovat i svého kolegu Bublana. Dr. Rath je dokonalým ztělesněním toho, jak hluboko tato země v posledních letech klesla. Přitom (jinak to není možné!) skoro 50% Čechů mu fandí.

Senát se neodhodlal rozhodnout o návrhu ústavní novely, omezující imunitu poslanců a senátorů. Obávám se, že teď k takovému opatření (které by lid jistě uvítal, všechny pány je třeba zavřít a posadit na jejich místa kmány, pak se věci rázem změní k lepšímu, krásná ukázka mužické mentality) není právě ani náhodou ta vhodná chvíle.

KDU-ČSL je pro zastoupení KSČM ve vedení Sněmovny a má pravdu. Komunisté byli do Sněmovny zvoleni demokraticky, a jejich vyřazení z vedoucích míst by bylo neobratným pokusem tento faux pas dodatečně a bez ohledu na vůli voličů zaretušovat. Nejsou sice demokratická strana, ale byli demokraticky zvoleni. Ať se nezlobí na zrcadlo ti, co mají křivou hubu.

Na Slovensku se rozběhla povolební vyjednávání. Zdá se, že (skoro) každý jedná s každým: přesněji řečeno, zábran je přece jen o něco míň než u nás. Možná tam je ve veřejném životě o něco míň malicherné nenávisti, než v ČR.

Al Kajdá navrhla za již odsouzeného dvacátého únosce z 11. září 2006 náhradou mrtvolu (odsouzený sedí ve vězení, údajný pravý viník byl prý zabit v roce 2004 při teroristickém útoku v Saúdské Arábii). Vypadá to dost průhledně, ale jistě se v západní Evropě najde dost hejlů, kteří budou demonstrovat, aby vrah Bush propustil ubohého nevinného Maročana. Užitečným idiotům už zase kvete pšenice.

Turecká vláda zakázala vysílat v televizi seriál o medvídkovi Pú, protože tam vystupuje prasátko, a prasátka považuje islám za nečistá a zapovídá pojídání vepřového. Možná, že by bylo užitečné poučit premiéra Erdogana, že prasátko z příběhů medvídka Pú není určeno ke konzumaci. Na druhé straně mi nepřipadá úplně věcné spojovat tuto surreálnou blbost s otázkou tureckého členství v EU, jak se to v českém tisku děje.

Rakouský kancléř Schüssel dával ve Vídni lekce americkému prezidentovi: „Nemůžeme nad teroristy zvítězit, pokud se sami vzdáme našich hodnot“. To znamená: musíme úzkostlivě dodržovat naše hodnoty. Povolaným soudcem, zda je správně dodržujeme, jsou terorističtí vrahouni, kteří je sice nesdílejí, ale právě proto od nich mají jak se patří odstup a dovedou tedy nejlépe posoudit, kdy my hřešíme. Kdyby byli (západní) Spojenci takhle cimprlich vůči Hitlerovi, žádnou druhou světovou válku by nevyhráli. Přitom (to je pozoruhodné) dodnes jim nevadí, že přitom zbůhdarma srovnali se zemí desítky měst (nu což, ve válce se to stává, jen by šedesát let po ní nemuseli tak tvrdošíjně trvat na tom, že to bylo se vším všudy OK) a že z jakési morální lenosti dali Stalinovi a jeho spojencům zbůhdarma placet k největším masovým deportacím obyvatelstva, jaké kdy Evropa zažila. Nejdůležitější je teď zabránit Američanům, aby se mohli účinně bránit proti islámskému terorismu. A že tím brání taky nás? Nesmysl, my máme proti němu nejúčinnější a mnohokrát vyzkoušenou zbraň: appeasement.

Některé městské úřady hodlají prý podle Lidových novin pořádat pro homosexuální páry u příležitosti uzavření registrovaného partnerství slavnost podobnou heterosexuální svatbě. Nevím, zda to odpovídá zákonu. Má jít o úřední akt, to, zda si partneři pak zorganizují něco jako svatbu, je jejich věc, žijeme ve svobodném světě, ale stát ani obce by se na tom neměly žádným způsobem podílet. Registrované partnerství je jedna věc a sňatek druhá.

Podle politologa z bruselského centra evropské politiky Emersona se Amerika neobejde bez Evropy. To je omyl. Evropa se neobejde bez Ameriky. Tak tomu bylo za posledních sto let vždycky.

Pátek 23. června

Předseda ODS Topolánek dokončuje jednání o společném programu stovkové trojkoalice. To je v pořádku. Zároveň jedná s předsedou ČSSD Paroubkem. To je taky v pořádku, zvlášť v situaci, kdy chystaná trojkoalice nemá v PS zajištěnou většinu. Součástí koaliční smlouvy má být prý závazek, že nikdo z partnerů se ani po případném neúspěchu koalice nespojí s ČSSD a nezačne s ní jednání o vládě. Zároveň ovšem Topolánek v rozhovoru pro Hospodářské noviny k připravované koalici prohlásil: „Šanci tomu dávám tak 50:50. Podle prozatímních vyjádření a toho, co vím, se ten projekt zdá být mrtvý. Pokud bychom ho ale neudělali, nemuseli bychom ústavu mít, pantátové by se prostě vždycky nějak dohodli.“ Paroubek následně vyjádřil jakési pobavené překvapení nad tím, že to Topolánek přiznává tak brzy, potenciální Topolánkovi koaliční partneři jsou z důvodů nikoli nepochopitelných konsternováni. Vypadá to, jakoby pan Topolánek prováděl současně dvě navzájem neslučitelné politiky. V Mladé frontě Dnes říká: „pokud nedojde k nějaké dohodě mezi mnou a Jiřím Paroubkem, tak fakticky žádná vláda nevznikne“. To je omyl, vznikne, jakmile se Paroubkovi podaří přetáhnout jednoho jediného lidovce nebo zeleného. Topolánek, jak se zdá, pro to dělá, co může.

Podle agentury STEM by předčasné volby dopadly stejně jako ty červnové. Vzhledem k tomu, že skončily patem a rozhodlo 338 hlasů, je ta pravděpodobnost stejná, jako že se někdo dělem strefí do kráteru po předešlém výstřelu. Stejně by dopadnout prostě nemohly.

Podle Práva prý Zeman konzultuje ohledně současného politického vývoje s prezidentem Klausem. Sešli se a telefonují si. Zároveň se radí i Paroubek se Zemanem a zcela nepochybně i špičky ODS s Klausem. Zdá se, že oba stařešinové mají na politické scéně postavení, které není přesně vyjádřeno žádnou z jejich skutečných funkcí (Zeman je ostatně v současné době bez funkce). Proto by bylo dobré, kdyby napříště byl jeden z nich prezidentem, druhý např. ombusdsmanem, to je v očích českého občana hodnost rovněž posvátně ušlechtilá. (Předtím by bylo třeba pouze podle známé zásady – nět čelověka, nět problěmy - utratit dr. Motejla). Až bude napřesrok Klaus odvolen a prezidentem se stane Zeman, zaujme Klaus místo ombudsmana. Až za dalších pět let neuspěje Zeman, prostřídají se. A tak pořád dokola až do skonání světa. Času je dost, podle astronomů zhruba pět miliard let, pak se slunce nafoukne a pohltí naši planetu. Zavede-li se výše popsaná střídací konvence, mnoho lidí se na to brzy začne těšit.

Europoslanec ODS Zahradil se prý nedere do vznikající vlády, neboť by v ní nemohl uplatnit své představy o tom, jak je třeba vzít pod krkem katolickou církev a Evropskou unii. Není to spíš tak, že ho tam nikdo nezve?

Podle Alexandra Mitrofanova v Právu postavily ODS a soc. dem. své kampaně na maximální polarizaci společnosti. Aniž chci jakkoli omlouvat ODS, nemohu si odpustit poznámku, že k polarizaci společnosti přispěl v první řadě Paroubkův nemravný plán na menšinovou vládu ČSSD s komunistickou podporou,a že v tomto případě byla polarizace na místě. Ten plán, který, jak to vypadá, neprošel jen o fous a jen prozatím, polarizoval společnost právem.

České noviny (nejen Právo, kde by to člověk čekal) oslavují vítězství indiánů nad americkými imperialisty u Little Big Hornu. K oslavám se nepřipojuji, protože Indiány (ty historické i jejich dnešní české následníky a oslavovatele) nemám rád.

Petr Pešek píše, že Američané v roce 1956 Maďary nechali na holičkách, přesněji řečeno, že na tom tvrzení je něco pravdy. Tento názor je v Maďarsku rozšířen hlavně mezi pravicovými extremisty. Pravda je, že v době povstání vzbudilo maďarské vysílání Svobodné Evropy v mnoha Maďarech iluzi o tom, že jim západní demokracie mohou nějak účinně pomoci. To vysílání ovšem dělali maďarští emigranti a přání v něm bylo nepochybně otcem myšlenky. Ve skutečnosti Američané ani západ Maďarsku tehdy pomoci nemohli. Respektive byli by jim mohli pomoci za cenu velkého válečného konfliktu v Evropě, a útočníky by museli být oni. Za neštěstí, které po roce 1945 potkalo středoevropské národy, Čechy, Poláky, Slováky, Maďary, si do značné míry mohou tyto národy samy, svou nesnášenlivostí a ochotou spojit se proti svým často málo snesitelným sousedům třeba s čertem (rudým jako Češi nebo hnědým jako Maďaři, to je fuk). Proč by za ně měl někdo jiný tahat kaštany z ohně? Západ se snažil Maďarům v roce 1956 a Čechům a Slovákům v roce 1968 pomoci, co bylo v jeho silách. O nic víc a o nic méně. Spíš než obviňovat kdekoho druhého (kdosi v Maďarsku prý požadoval, aby se Bush za potlačení povstání omluvil stejně jako to učinil Jelcin!) by to chtělo, aby se každý z těchto národů zamyslel se sám nad sebou.

Jihočeský hejtman Zahradník si oficiálně stěžoval u ministra vnitra Bublana na postup českých úřadů, které donutily (zjevně ovšem v úzké spolupráci s rakouskými partnery) jakéhosi šumavského hoteliéra na rakouské straně hranic uříznout kus střechy svého penzionu, protože při přesném přeměření hranic se ukázalo, že zasahuje pár centimetry buď na české území nebo do metrového pásma při hranici, které nesmí být zastavěno. Protest je zcela na místě, blbost tohoto „opatření“ je přízračná. Okap hotelu zjevně ohrožoval naši národní suverenitu.

Sobota 24. června

Trojkoalice se shodla jak na programu, tak na rozdělení křesel ve vládě. Bohužel ji předtím označil její hlavní představitel, předseda ODS Topolánek, za mrtvý projekt. Co si o tom mají myslet voliči? Místopředseda ODS Bém považuje tzv. koaliční pojistku (jíž se strany takto Topolánkem virtualizované trojkoalice zavazují jednat společně i o případných příštích vládách) za nevýhodnou pro ODS. To je otázka: ODS hrozí nebezpečí, že ji bude Paroubek vodit za nos tak dlouho, dokud se nedohodne aspoň s jedním zeleným či lidovcem na menšinové vládě napříč spektrem (co znamená „napříč spektrem“, je předem jasné). Pak už žádnou ODS nebude potřebovat. Politici ODS musí Paroubkovi velmi důvěřovat, když tuto možnost neberou v úvahu. Proč mu tak důvěřují, není nám obyčejným smrtelníkům jasné.

Příští týden se sejde Poslanecká sněmovna a začne nekonečná tahanice o nového předsedu. Dokud nebude předseda, vládne stará vláda. Pokud nebude předseda zvolen tři měsíce od svolání schůzky, mohl by možná prezident vypsat nové volby (ale nemusel by). Nové volby by určitě nedopadly stejně jako ty nynější, překlopilo by se to na jednu nebo na druhou stranu.

Jiří Franěk píše v Právu: „Nejsou to však politické strany a nejsou to ani lobby, které je ovlivňují, kdo si žádá růst a prosperitu, kdo chce nové auto s nesmyslně nadbytečným výkonem, kdo nutně potřebuje plazmovou supertelevizi pro větší požitek z přihlouplých estrád a komu nestačí telefon bez fotoaparátu. To všechno chtějí ti lidičkové, kteří jednou za čtyři roky přistupují k zapečetěným krabicím a házejí do nich značně důležité papírky. A změnit lidské myšlení, to je spíš úkol pro misionáře než pro politiky. Anebo to přinejmenším chce misionářskou trpělivost.“ Konečně je to tedy jasné: svině jsme my, voliči. Naštěstí nám to náš pracující lid z Práva brzy spočítá.

Zelení a jejich předseda Bursík mají v současné době statut poddůstojníků-čekatelů z Osudů dobrého vojáka Švejka. Nesmějí chodit do jídelny mužstva z ČSSD, viz dnešní rozhovor s Kramerem z Práva, a v důstojnické kantýně tzv. panské koalice je taky nevidí dvakrát rádi, viz shodou okolností rovněž dnešní rozhovor s Renatou Kalenskou v LN. Je zajímavé, že jak pan Kramer, tak paní Kalenská vědí lépe než pan Bursík, co chtějí a chtěli voliči a členové zelených. řekl bych, že jde o nedorozumění. Bursík dělá v zásadě tu politiku, s níž jeho strana zaznamenala volební úspěch. Pokud se ODS chce raději kamarádit s Paroubkem, měla by si uvědomit, že Paroubkovi stačí jeden nekomunistický hlas a má ji na špagátě.

Za pár dní začne platit nový zákon o provozu na veřejných komunikacích, zavádějící drastické tresty pro neukázněné motoristy. Jsem přesvědčen, že o řidičák přijde během velmi krátké doby řada neukázněných penzistů, budou postiženi mastnými pokutami a tím pádem se výrazně zvětší počet bezdomovců a žebráků v důchodovém věku. Mladí hoši, kteří zdobí české silnice svými luxusními bouráky, a pokud se jim náhodou připlete nějaký neukázněný penzista do cesty, nabídnou mu velkoryse pár do zubní protézy, si to už nějak dokážou zařídit. Prakticky mimo postih zůstává velká výrazná skupina neukázněnců, totiž chodci. Zatím co mírně opilý řidič dopadne, jsa přistižen, jako sedláci u Chlumce, na mol zhulákanému chodci nehrozí v podstatě nic. Aby byl zákon dokonalý, mělo by být opilým pěším účastníkům silničního provozu zakázáno na určitou dobu (půl roku, rok), používat veřejné komunikace. Včetně chodníků. Tím bude teprve nastolena rovnost šancí.

Viliam Buchert se opovážil připomenout místopředsedovi ODS Nečasovi jeho nedůstojné chování v době, kdy byl svým načalstvem nejprve nominován na ministra vnitra a pak mu to bylo tímž načalstvem zakázáno. Pan Nečas, do té doby člověk s pověstí ostrého chlapíka (ostrost projevoval zejména vůči těm, které celkem právem považoval za bezbranné, viz jeho hnusné vystupování proti Janu Sokolovi v diskusním pořadu o Smíření 95), stáhnul tehdy ohon mezi nohy. Dnes je to pro něj ovšem věc zcela zasutá. A důvod? Bylo to v minulém století (totiž v roce 1997)! To je přístup optimisty. Pesimista by řekl, že to bylo před devíti lety.

Pondělí 26. června

Václav Klaus dal předsedovi ČSSD a dosavadnímu premiérovi Paroubkovi jednoznačně najevo, že ho ani po neúspěchu prvního Topolánkova pokusu o získání důvěry pro trojkoaliční vládu nejmenuje premiérem. Klaus to samozřejmě udělat nemusí, nemusí to ovšem taky nechat vybubnovat jako vyhlášení války. Zároveň „naznačil“ Paroubkově vládě, že by měla co nejrychleji podat demisi. Paroubkova vláda ovšem až do chvíle, kdy skončí ustavující schůze Poslanecké sněmovny, podat demisi nemusí a taky ji to nejspíš ani nenapadne. Prezident zároveň demonstruje svou snahu ovlivňovat věci, které ovlivnit nemůže, a to zcela zjevně ve prospěch jedné ze soupeřících stran, i svou faktickou bezmocnost. Trpí tím autorita prezidentského úřadu. Prezidentský úřad by jistou autoritu mít měl. Takovou, jako ji má v Německu, nebo jako ji má v Maďarsku, kde už se zaběhla koexistence „pravicového“ prezidenta s „levicovou“ vládou. Klaus se snaží fixlovat v situaci, kdy pro to nejsou ani ty základní podmínky, a navíc to nedělá nijak moc šikovně.

Islámští teroristé zavraždili nejspíš v Iráku tři ruská rukojmí. „Boží ortel byl vykonán na ruských diplomatech… v odplatu za mučení, zabíjení a vyhánění našich bratří a sester bezvěreckou ruskou vládou.“ Zavražděných je mi samozřejmě líto a vrazi by se měli dočkat zasloužené odplaty. Koho mi líto není, je vyčuraná ruská diplomacie, která si vzala do hlavy, že zaujme v konfliktu Západu s radikálním islámem blahovolně neutrální roli. Zdá se, že to nebude tak jednoduché, jak si to původně představovali.

Prezident Klaus chce posílit český volební systém o další většinové prvky. Přitom kdyby nynější volby proběhly podle většinového systému z dílny Klaus – Zeman, vyhrála by s přehledem neoficiální socialisticko-komunistická koalice. Kdyby se naproti tomu volilo podle volebního systému, jaký platil před rokem 2002, vyhrála by s přehledem dnešní trojkoalice. Klaus žije pořád ještě v době, kdy byl jedna ruka se Zemanem. Jenže teď ČSSD velí Paroubek, a to není žádný intelektuál, nýbrž předlistopadový ekonomický náměstek, a lidmi jako Klaus nepochybně bezmezně pohrdá, protože ze své bohaté zkušenosti ví, že pokud chce člověk něčeho dosáhnout, musí tak učinit po dohodě s komunisty.

Výsledek ustavující schůze Poslanecké sněmovny závisí od toho, zda se jí bude moci zúčastnit vážně nemocný poslanec ODS Patera. To je nesnesitelná situace a je těžké se ubránit černému humoru: když zasedá sněmovna k zásadnímu jednání, hrobové se otvírají… Premiér Paroubek ovšem ví své, a to jaksi předem: párovat těžce nemocného poslance ODS nehodlá, protože ODS by tak v případě podobných potíží ČSSD rovněž neučinila. To je tak zvané virtuální alibi. Paroubek to prostě ví jaksi předem.

Uprostřed povolební vřavy se navíc otevřel problém s případnou americkou raketovou základnou na území ČR. Jde o raketovou obranu před případným íránským (a možná i severokorejským) útokem. ODS je pro, ČSSD a KDU-ČSL jsou rozpolceny, zelení a KSČM je proti. Proti je prý i prezident Klaus, bojí se o naši (rozuměj o svou) suverenitu. Část našich pracujících se obává, že by se pak ČR mohla stát terčem první odvety. To je internacionální obsahem a národní formou: když už musí být malér, ať to raději odskáče někdo jiný.

Irácká vláda se rozhodla prosazovat národní smíření. Kdyby tak byla učinila bezprostředně po svržení Saddáma Husajna, mělo by to smysl. Teď to vypadá jako projev slabosti. Když člověku teče do bot, je pozdě na to se usmiřovat. Je třeba vytvořit výhodnou situaci, v níž nabídka na usmíření něco váží.

Úterý 27. června

Premiér Paroubek označil koaliční dohodu ODS, KDU-ČSL a zelených se svým obvyklým šarmem za „pokleslou žurnalistiku na úrovni modro frontovních klišé a politických frází. Neumí si představit, že by ČSSD takto koncipované programové prohlášení přijala. Pan Paroubek nastavil ve volební kampani takové mantinely, že teď, jak se zdá, nemůže přijmout nic jiného než pokornou kapitulaci protivníka. Protivník ovšem nemá proč kapitulovat (ani pan Paroubek nemá proč kapitulovat, když mluvčí ČSSD Orgoníková říká, že sociální demokracie nevyhrála, ale nebyla také poražena, má v podstatě pravdu). Nejpřirozenějším řešením takto vymezené situace bývá občanská válka. Nebo, ve společnosti bytostně mírumilovné, nové volby. Do těch se ale nikomu moc nechce, znovu se ponořit do moře sprostoty a vzájemných podrazů vyžaduje skoro stejnou otrlost jako to první řešení.

Senátor Mejstřík někde vyšťáral písemný závazek nynějšího předsedy KSČM o spolupráci se Státní bezpečností. Předseda je rozhořčen: „pan Mejstřík nerespektuje rozhodnutí soudu“! Soud rozhodl, že pan předseda nespolupracoval, a tím se to rozhodnutí stalo skutečností skutečnější než nějaké zažloutlé papíry. Důležité není, co se snad stalo, ale co Úřad rozhodne. Přece nebudeme padat na kolena před fakty! (Slavný výrok Filipova předchůdce Antonína Novotného). Z komunistického hlediska je to důsledné: když jednou soud rozhodl, že Heliodor Píka nebo Milada Horáková jsou vlastizrádci, tak to platí. Přece nebudeme přepisovat historii. Pan Filip se rozhořčeně ohrazuje: „rozvědčíkem jsem nikdy nebyl!“ Proboha, z toho ho přece nikdo nepodezírá.

Předseda ODS Topolánek nesouhlasí s tím, aby se o případné existenci americké základny na našem území rozhodovalo v referendu. „Je to pokus o trik a o vyvolávání resentimentu za sovětskými základnami.“ Vyvolávání resentimentu má u nás v posledních letech jistou tradici. Jestlipak se ještě pamatujete, milí čtenáři, kdo v červnu 2003 u nás vyvolával resentimenty těmito slovy: "Po celou dobu od roku 1989 až po dnešek toto téma nehrálo žádnou roli. Nikdo o něm veřejně nediskutoval. Nikoho v mém rodinném ani přátelském kruhu nenapadlo na toto téma mluvit. Toto téma je pro nás absolutně nové. Na základě naší historie jsme velmi citliví na příchod cizích vojenských jednotek na naše teritorium. Myslím si, že znovuumístění cizích vojenských jednotek by nebylo vítáno. A skutečně nerozumím tomu, jaký vojenský smysl by tyto základny měly mít."

Medvěd Bruno byl zastřelen. Zadávil několik ovcí, vybral úl medu, zlikvidoval králíkárnu, roztrhal blíže neurčené množství slepic a bez následků pro sebe i pro druhé se srazil s autem. Jsem přesvědčen, že natropil o mnoho méně škody než způsobil a ještě způsobí např. dr. Rath. Neměl náležitý respekt před lidmi, ale ten dr. Rath nemá taky. Tím srovnáním samozřejmě nechci říci, že by s dr. Rathem měli naložit jako s ubohým medvědem. Právě naopak: že snad toho medvěda mohli taky nechat žít.

Středa 28. června

Premiér Paroubek oznámil jako vstřícný krok, že jeho vláda podá v pondělí demisi. Formálně tak vyhověl žádosti prezidenta Klause. Tím se otevře prezidentovi cesta ke jmenování Topolánka. Paroubek očekává, že ODS zareaguje tím, že umožní zvolení sociálního demokrata do čela sněmovny (sociální demokracie bude svého kandidáta nominovat až v druhém kole, zítra je na pořadu dne pouze hlasování o kandidátce ODS Němcové). ODS to sice odmítá, ale od ČSSD to není zase až tak nešikovné – je otázka, jak se pak při volbě zachovají např. zelení, kteří jsou myšlence, že by předsedou PS měl být sociální demokrat, velmi nakloněni. ODS se jí obává hlavně proto, že by pak Paroubek ve třetím koke určitě dostal příležitost vytvořit vládu. Jenže je otázka, zda je z formálního hlediska korektní, aby Paroubek tuto příležitost vůbec nedostal. Když chce současná trojkoalice prokázat pevnost, měla by umět obstát i v téhle zkoušce. Jinak to zavání podvodem.

Lídr Smeru Fico se rozhodl pro koalici s nacionalisty a Mečiarem (optimističtí komentátoři se domnívali, že touto hrozbou pouze tlačí na další politické partnery, aby je přiměl k větší povolnosti). Je to pro něj výhodné, oba vybraní souputníci jsou skromní (vydělají i na té nejskromnější verzi koalice, která Ficovi zajistí naprostou dominanci) a Mečiar navíc bojuje o politické přežití. Kontroverzní předsedové obou stran netouží po vládních postech, přesto je Ficovo rozhodnutí velmi výrazný krok k jakési polonizaci Slovenska (spojenectví se suspektními politickými subjekty), nepříliš dobrým signálem do ČR (jaký je rozdíl mezi Mečiarem, Slotou a Filipem?) a příznakem toho, že postčeskoslovensko (Česká republika a Slovensko) má problémy s politickou stabilitou, které se od problémů zemí bývalé Jugoslávie liší sice velmi výrazně, ale obávám se, že jen mírou intenzity.

Čtvrtek 29. června

Kandidátka ODS na funkci předsedy Poslanecké sněmovny Němcová, jak se dalo čekat, neprošla. Pozoruhodné je, že pro ni nehlasovali (v tajné volbě) po dvakrát dva poslanci trojkoalice. To je jakýsi signál: poslankyně Němcová je poněkud kontroverzní kandidát a někteří poslanci (zelení to řekli dost jasně) si navíc nejspíš myslí, že místo předsedy Sněmovny patří ČSSD. Něco jiného je samozřejmě tajné a anonymní hlasování o předsedovi PS a něco jiného je veřejné hlasování po jménech pro důvěru vládě. Nicméně trojkoalice má jakýsi problém a Paroubek, který si hlasování svého klubu po způsobu panského šafáře ohlídal, má (pochopitelně) radost.

V debatě po volbě prohlásil dr. Rath: „V čele Poslanecké sněmovny by tedy měl stát člověk, který je nepochybně do jisté míry vzorem určitého nadhledu, určité velkorysosti, a neměl by tam být člověk charakteru toho, a teď mi dovolte ten příměr, který krade v samoobsluze rohlíky. Bohužel, paní Němcová dokázala v minulosti, že spíš má blíž k tomu vzorci druhému… Prostě jsem řekl, že si myslím, že na takovou pozici je potřeba člověka trošku jiného formátu než formátu drobného kleptomana ze samoobsluhy." Jakkoli ani náhodou nepatřím, k fanklubu paní Němcové, dělá se mi z téhle sprosťárny nanic. A vůbec mne nepřekvapuje, že místopředseda KSČM Dolejš v tom vidí standardní prohlášení, které se pohybuje v mezích parlamentní kultury (Urválek se přece taky pohyboval v standardních mezích soudní kultury).

Prezident Putin reagoval na zavraždění ruských rukojmí islámskými teroristy siláckým prohlášením, že „včera nařídil tajným službám vypátrat, dopadnout a zlikvidovat“ jejich vrahy. Upřímně řečeno, netroufl bych si ruským tajným službám vyčítat, kdyby to udělaly, připadá mi jen naprosto nepřípustné takové akce takhle předem na vládní úrovni legalizovat. Protože v budoucnu se může podobný postup hodit nejen proti brutálním masovým vrahům, ale třeba proti ideovým odpůrcům, stačí jen mezi obě skupiny položit rovnítko, v čemž zrovna Rusko má bohatou tradici.

Paroubek požaduje, aby o obsazení funkcí ve sněmovně jednali předsedové všech pěti politických stran včetně komunistů, Topolánek přišel s návrhem ve skutečnosti kompromisním, aby jednali předsedové poslaneckých klubů. S komunisty se na parlamentní úrovni o takových formální

Pátek 30. června

V koaličním táboře se spoří o tom, kdo vlastně hlasoval proti Němcové. V podezření je ministr Svoboda, není však sám. Směšně smutnou skutečností je, že tajně hlasovala jen koalice (ČSSD tajnost jen simulovala, a tím „odtajnila“ i hlasování KSČM; demokracie je věc dobré vůle účastníků, nedá se vnutit předpisy). Podstatné je, že koalice vyslala signál slabosti a Paroubek ho pochopitelně využívá. Chtělo by to, aby koaliční poslanci dali nějakým způsobem najevo svou jednotu a příští volba paní Němcové k tomu asi bohužel žádnou příležitost nedá. Přitom jakékoli ústupky Paroubkovi budou teď faktickým přiznáním vlastní slabosti. Nejprůkaznější demonstrací síly by bylo např. nechat Paroubka sestavit vládu a pak se postarat o to, aby nedostala důvěru. Nelze přehlédnout, že situace nahrává „Klausovu plánu“, tj. velké koalici mezi ČSSD a ODS. Jinak v tomto hlasování nešlo o katastrofu, ale o pouhou nepříjemnost. Horší to bude, když ODS postaví paní Němcovou znovu a neúspěch se bude opakovat.

ČSSD (tj. formálně vzato poslanec Vlček) projevila nakonec jakousi velkorysost a v druhém kole hlasování vypárovala těžce nemocného poslance ODS Pateru. Je to velkorysost zcela iluzorní, stalo se tak v okamžiku, kdy koalici chyběly do „stovky“ dva hlasy a nebylo pravděpodobné, že by tuto ztrátu v dalším kole dohnala. Paroubkovi hoši spojili humanismus s maximálně vyčuraným „pragmatismem“.

Podle posledního průzkumu STEM si 64% lidí myslí, že zveřejnění Kubicovy zprávy těsně před volbami poškodilo ČSSD. V této souvislosti je třeba podotknout, že podstatné a opravdu závažné je zkoumat, nakolik a jak to ČSSD poškodilo, a ne to, co si o tom lidé myslí.

Zapaterova vláda hodlá jednat s údajně polepšenými teroristy z ETA. Je vůbec jasné, jak jsou silní? Získali by si např. v regionálních volbách počtem hlasů stejný respekt jako svými krvavými atentáty? A nevyplyne z té ochoty, že malá dobře organizovaná teroristická skupina má dnes v Evropě větší politickou váhu než velká dobře organizovaná politická strana?

S jistým uspokojením konstatujeme, že skandální postup holandské vlády vůči poslankyni VVD Ayaan Hirsí Alí, o němž jsme tu psali, způsobil nakonec demisi kabinetu. Přece jen nemají mnichované ještě všude na růžích ustláno.

Novopečení koaliční partneři na Slovensku si rozdělovali ministerstva: Mečiarovo HZDS dostalo resort spravedlnosti, Slotova SNS resort školství. Výraznější rozmisťování kozlů do zahradnictví si lze opravdu jen těžko představit.

Předseda britských konzervativců Cameron prý jednal v Praze tajně s Topolánkem o české účastí na projektu rozštěpení Evropské lidové strany. Britové prý počítají s ODS jako se „strategickým partnerem“. Pan Cameron si mohl jen těžko vybrat méně vhodnou chvíli. Kdyby ODS na tento projekt, který vůbec neladí s našimi zahraničně politickými zájmy, právě teď kývla, bude to na české politické scéně znamenat katastrofu a Topolánek půjde definitivně pod vodu. Nemáme proč tahat za britské konzervativce jejich kaštany z ohně. Klausovi a Zahradilovi by to ovšem nejspíš přišlo vhod.

Prezident Putin oznámil, že ruské tajné služby ztrestají ty, co odpovídají za zavraždění pěti ruských rukojmí v Iráku. Zároveň ruský parlament svalil veškerou odpovědnost na koaliční vojska. Z toho by mělo logicky vyplynout, že Rusové začnou v Iráku organizovat protispojenecké guerilly.

Sobota 1. července

Václav Klaus odmítl přijmout demisi Paroubkovy vlády. Odmítl to právem, demise je líbivá klukovina vyprovokované neuváženými požadavky politiků a pravicových demonstrantů. Vláda by stejně musela zůstat ve funkci až do té doby ,kdy bude zvoleno vedení nové PS. Navíc by se otevřely zbytečné ústavní spory o to, kdy má být jmenována nová vláda a odkdy jí běží třicetidenní lhůta pro získání důvěry ve Sněmovně.

Premiér Paroubek taky vyzval ODS k jednání a hledání „historického kompromisu“. Historický kompromis ve formě velké koalice nebo opoziční smlouvy je pro ODS krajně nevýhodný, byla by vydána na pospas ČSSD a jejím programovým ultimátům; ČSSD by si navíc ve sporných otázkách mohla kdykoli hledat podporu „napříč spektrem“, tj. u komunistů a aspoň u jednoho poslance zelených nebo KDU-ČSL.

Policie zjevně odloží trestní oznámení na předsedu Strany zelených Bursíka ohledně podvodu a korupce při koupi domu na Malé Straně. Proč taky ne, už je po volbách.

Alexandr Mitrofanov píše v Právu o „bohatýrském pomrkávání občanských demokratů, že mají v kapse hlasy hned několika přeběhlíků z opozice“. Pro úplnost by bylo dobré zmínit, že stejně bohatýrsky pomrkává už pár dní Paroubek, který prý má v kapse „stojedničku“. Neúspěch ODS s Němcovou znamená, že dva poslanci nebyli pro Němcovou, ne že by byli pro Paroubka.

Tamtéž píše Pavel Kohout o tom, jak někdejší trampové „po válce zabírali opuštěné chalupy po Němcích“. Nepořádní Němci! Po válce jen tak pro nic za nic opustili své chalupy, a nebýt přičinlivých trampů, byly by nejspíš všechny vzaly za své.

Musím se pochlubit. Mé maličkosti si povšiml v rozhovoru s Alexandrem Kramerem exprezident Č(SF)R Václav Havel. Cituji: „Přestal jsem například číst noviny; když jsem včera jedny v kavárně otevřel a můj pohled padl na jakési urážky mé osoby z pera Bohumila Doležala, zase jsem je nadlouho zavřel a zaradoval se, že nejsem povinen všechno sledovat.“ Pan Havel naráží na můj článek Zelená realita, inkriminovaná pasáž zní: „Bursík je ovšem pragmatik a dokázal to také tím, že se nepodvolil vrtošivým, mindrákům Václava Havla, kterému se koalice s jeho úhlavními nepřáteli ani trochu nelíbí. To je dobrý signál.“ Myslím, že tato pozornost není jen tak náhodná.

Petr Nečas se v Mladé frontě Dnes dušuje: „Pan Paroubek si velkou koalici, případně dvoustrannou opoziční smlouvu nikdy nevydupe a nevytrucuje. V ODS je po takovém řešení nulová poptávka… Je nepochybné, že ODS by za něco takového zaplatila krvavou cenu.“ Doufám, že nemluví jen tak do větru, má úplně pravdu.

Pondělí 3. července

Jiří Paroubek se během exhibice, kterou mu umožnila ČT a moderátor Moravec, distancoval od zákona, který prosadila jeho vlastní vláda, a odpovědnost svedl na lidovce. Ovšem, splácí jim jen to, co oni prováděli jeho předchůdcům. Je otázka, zda je „produktivní“ se takovým chováním inspirovat a dovádět ho k vyšší dokonalosti. Premiér zároveň odvolal nebo přesněji řečeno postavil do otázky svou chystanou demisi s poukazem na to, že chtěl vyjít vstříc ODS a demonstrantům na Václaváku, kteří ji od něho požadovali. V téhle věci ovšem zabodoval, předčasná demise by zjevně neznamenala vůbec nic, vláda by stejně musela zůstat v úřadě až do ukončení ustavující schůze Sněmovny.

Předseda zelených Bursík se domnívá, že by ODS neměla znovu kandidovat na funkci předsedy PS poslankyni Němcovou. Má úplně pravdu, Němcová neprošla a opakovaný pokus v tajné volbě má minimální šanci na úspěch. Byla by to od ODS a trojkoalice jen tvrdohlavá klukovina.

Miloš Zeman s díky odmítl Paroubkův návrh, aby kandidoval za ČSSD do Senátu. Je víc než průhledné, že Paroubek by se touto cestou expředsedy ČSSD velmi lacině zbavil. Zjevně má dojem, že teď ho už moc nepotřebuje, a rád by ho nějak setřásl. To bude ovšem velmi obtížné, Zeman není hlupák a jeho ambice míří podstatně výš než do senátní výslužby.

Magistráty a obecní úřady organizují jakési slavnostní akty uzavírání „registrovaného partnerství“, obdobné svatebním obřadům. K tomu není žádný důvod, má jde o čistě administrativní úkon, který se má odehrát u příslušné přepážky úřadu. Zda si pak partneři uspořádají nějaký slavnostní ceremoniál je jejich věc, žijeme ve svobodné zemi. Stát by se do toho neměl plést, věcí je v tomto případě jen vyplnění rubrik ve formuláři. Parodie na svatbu, která nemá v zákoně žádnou oporu, ostatně jen podtrhuje jakousi vykořeněnou absurditu „necírkevních“ svatebních obřadů.

Šimpanz Si-Ku ze zoologické zahrady v Urumči (ČLR) byl dlouho notorickým kuřákem. Odnaučil se to, ale bohužel od té doby, co zanechal cigaret, musí denně vypít jedno až dvě piva. To je pozoruhodné, je na tom stejně jako já.

Úterý 4. července

ODS ústy předsedy Topolánka souhlasila s tím, aby o politické situaci po volbách jednala vedení všech pěti parlamentních stran, tedy včetně komunistů. Ten ústupek je nesmyslný, jednat o volbě orgánů Sněmovny se s komunisty samozřejmě má, ale to je problém politických klubů a jejich vedení. Nechápu, proč by se (i) s komunisty mělo jednat o tom, zda bude ČSSD výměnou za post předsedy Sněmovny ochotna tolerovat Topolánkovu vládu, to je věc mezi koalicí a ČSSD. Ostatně si však myslím, že s komunisty se má jednat jen tam, kde je to nezbytně nutné. Tohle nebyl ten případ. Jednání ostatně zkrachovala.

ODS se současně rozhodla nekandidovat už v další volbě na funkci předsedkyně Sněmovny poslankyni Němcovou a postavit jako koaličního kandidáta místopředsedu KDU-ČSL Kasala. Tenhle návrh má svou logiku, může se ovšem ukázat, že Kasal získá ještě méně hlasů než Němcová. Pak nezbude koalici než prokázat, že je schopna zablokovat v PS volbu sociálně demokratického předsedy. Na to, zda se to povede, bychom mohli uzavírat sázky. Paroubkovi zjevně jde o to, aby se i on mohl pokusit sestavit vládu. Nevím, zda by se mu té možnosti nemělo dostat, pokud by se mu to nepovedlo, koalice by dokázala, že není, jak říkával Mao, „papírový tygr“. A pokud by se mu to povedlo, tak holt má tato země smůlu, kterou si jako skoro vždycky zavinila sama.

Premiér Paroubek chce z populistických důvodů vykastrovat silniční zákon, za jehož vznik a přijetí jako premiér spoluodpovídá. Skoro nikomu to nepřijde skandální. Měl by zároveň zrušit i sebe. Podle nového zákona se dá jezdit, je to pomalejší, než jak bylo pro mnoho lidí (pro mne taky, přiznám se bez mučení) zatím zvykem, ale nepochybně taky bezpečnější. Problém je snad spíš v detailech (je nesmyslné trestat řidiče mastnou pokutou za to, že překročí povolenou rychlost o 1 km, to si přece nikdo není schopen uhlídat; kromě toho jsou dopravní přestupky spáchané schválně a přestupky spáchané z chvilkové nepozornosti. Když dostane padesátitisícovou pokutu důchodce s osmitisícovou penzí, je to něco jiného, než když ji dostane někdo z té pestré a široké branže, která se v černé kronice označuje jako „podnikatel“. Nevím, co se s tím dá dělat, je to ostatně věc odborníků; nemyslím, že je kvůli tomu třeba zatratit celý zákon).

Ve Sněmovně se horečně jedná i o obsazení výborů. Horkým kandidátem na předsedu branně-bezpečnostního výboru je ministr Bublan. Doufám, že tu funkci dostane, a zároveň se situace vyvine tím způsobem, že zůstane i ministrem. Dvojfunkce „ministr vnitra a předseda branně-bezpečnostního výboru“ zní skoro stejně pěkně jako „prezident a generální tajemník ÚV KSČ“.

Ministerstvo vnitra odmítlo dát redaktorce LN Petrušce Šustrové k dispozici rozsudek soudu, týkající se údajné spolupráce předsedy KSČM Filipa se StB, a to „z etických důvodů“. Zdůvodnění je natolik originální, že si zaslouží bližší analýzy.

„Jak sestavit stovkovou koalici bez sta hlasů“, ptá se Martin Weiss v Lidových novinách. Koalice to v tuto chvíli ovšem nepotřebuje, potřebuje jen jedno: přesvědčit Paroubka, že on tu vládu taky nesestaví. A potřebuje to kvůli zkaňhané volbě předsedy PS.

Pátek 7. července

Ani dnešní volba předsedy PS nevyšla. Navíc v prvním kole pro kandidáta koalice Kasala hlasovalo opět jen 99 poslanců (v druhém kole, po vypárování nemocného poslance ODS Patery, už Kasal dostal hlasy všech koaličních poslanců). Formálně logický závěr by byl, že proti Kasalovi hlasoval Patera, ale hlasování se řídí zjevně jinou logikou, chybějící hlas proti koaličnímu kandidátovi znamená v tomto případě jakousi symbolickou, ale výraznou podporu Paroubkovi. Paroubek je nepochybně s někým z koalice domluven, zároveň se ale dá předpokládat, že ten dotyčný je pro Paroubka ochoten udělat jen tohle, při hlasování podle jmen o důvěře vládě by ho asi nepodpořil (dovolil bych si odhadovat, že dotyčný je na to moc velký srab). Chybějící hlas je silným Paroubkovým argumentem pro to, aby byl pověřen jako druhý sestavením vlády. V dané situaci bych to, upřímně řečeno, považoval za logické. Chce-li koalice vládnout, musí být schopna odrazit Paroubkův útok (ten bude pochopitelně slibovat hory doly, kroutit se jako odaliska a zpívat jako siréna). Z toho ovšem taky plyne, že třetí šance by měla být opět pro koalici a že tedy výměna by v tom případě musela znít: šance pro Paroubka při druhé nominaci premiéra za předsednické místo v PS. V tuhle chvíli se ovšem zdá, že Paroubek směřuje plnou parou k velké koalici (viz např. jeho dnešní článek v MfD) a hodlá si zajistit co nejlepší výchozí pozici. Kasal se před volbou zcela zbytečně ucházel o komunistickou přízeň, zadal si a nic z toho neměl, komunisté si kladli docela chytře nesplnitelné podmínky. Už teď je ostatně jasné, že ve volbách sice ztratili řadu mandátů, ale ve skutečnosti na nich vydělali.

Jiří Paroubek se také na evropském fóru mocně zastává svého spřízněnce Fica. Mají mnoho společného: Paroubek je připraven pelešit se s komunisty, Fico se už spřáhnul se Slotou a Mečiarem. Sociálně demokratičtí europoslanci Falbr a Rouček jsou konsternováni, naruší to zřejmě jejich idylické pobývání v klubu Evropské socialistické strany. Paroubek podle Lidových novin na adresu evropských socialistů prohlásil: „Pokud by jim“ (tj. Smeru, pozn. autora) „opravdu zastavili členství, tak bych chtěl pánům v Bruselu vzkázat, že mě tam už neuvidí“. Čili: po boku Ficova Slovenska vzhůru směrem Bělorusko (Paroubek ovšem ví, že EU je papírový tygr a nechá si všechno líbit, protože jí nic jiného nezbývá). Pokud bych já chtěl v této souvislosti něco vzkázat do Bruselu, znělo by to: už vidíte, co jste to před dvěma lety přijali?

Josef Mlejnek píše v Lidových novinách: „…dvoukolových většinových systémů existuje několik, a každá z variant má trochu jiné důsledky. Obecně by však postupující sbližování ČSSD a KSČM, a to hlavně na úrovni elektorátu, pravděpodobně způsobilo, že skoro jakákoliv varianta dvoukolového většinového systému by toto sbližování ještě umocnila, nikoliv oslabila. ČSSD by tak totiž byla vystavena tvrdému dilematu: buď spolupracovat s komunisty, anebo takřka s jistotou volby prohrát.“ Má úplně pravdu, jen je třeba ještě dodat: pokud by se ovšem rozhodla spolupracovat s komunisty, pak naopak prohrát nemůže. Menší strany totiž nemají šanci se do PS dostat, a sama ODS na rudý dvojblok, jak vidno, nestačí.

Jak vyšlo najevo, soud v lustračním sporu nynějšího předsedy KSČM Filipa rozhodl, že Filip sice spolupracoval se StB, ale nevěděl o tom, protože netušil, že komunistická zahraniční rozvědka je součástí StB. To je ovšem jen a jen problém pana Filipa, a navíc spolupracovat s komunistickou špionáží je stejně zavrženíhodné jako spolupracovat s domácí politickou policií. Z lustrací se už dávno stala fraška a tohle je jen její další kapitola.

Severní Korea odpálila mezikontinentální raketu. Raketa sice čtyřicet vteřin nato explodovala, ale provokace dokonale vyšla. Japonsko a USA jsou právem znepokojeny (nehrozí samozřejmě, že by tuto zbraň Severní Korea někdy opravdu použila, ale může s ní do budoucna čile kšeftovat, takže se jednou třeba dostane do rukou těch, kteří nebudou váhat ji použít, protože jsou sami nezasažitelní), Čína a Rusko vyzývají k rozvaze a k tomu, aby se situace řešila diplomaticky. Sankce proti severní Koreji jsou pro ně nepřijatelné. Mimořádně vyčuraná politika. Zato rada OSN pro lidská práva má jiné starosti – vyjádřila včera „hluboké znepokojení nad porušováním lidských práv palestinského lidu vyvolaném izraelskou okupací“.

A když už jsme u téhle tematiky, přečetl jsem si, že v rámci hradních shakespearovských slavností dávají letos Kupce benátského. Přiznám se k mezeře ve svém vzdělání, hru jsem poprvé slyšel v rádiu asi před třemi lety, když jsem ležel v nemocnici po jakési operaci, a skoro jsem nevěřil svým uším: nedivím se, že se moc často nehraje, je to podle mého názoru nechutná antisemitská slátanina (nemám to za zlé jejímu velkému autorovi, byl v téhle věci zřejmě jen dítětem své doby). A nemyslím si, že by byla něco víc než jakýsi dokument o něčem, na co Evropa zrovna nemůže být moc pyšná.

„Odborná a laická veřejnost“ zuřivě protestuje proti údajnému znesvěcení kostela (vlastně bývalého kostela, a bývalý kostel to je už od konce 18. století) svatého Michala na Starém Městě. Tomu nerozumím. Kostel nesmí patřit katolické církvi (Svatovítská katedrála). V kostele ovšem taky nesmí být banka nebo jakási show. K čemu jsou vám kostely, holoubkové? Drtivá většina z vás v Boha ani náhodou nevěří, pro ty, co v něj věří, je jich v Praze habaděj. Kostely by tedy zřejmě měly sloužit jako jakási muzea, dokumentující zaostalost našich křesťanských předků, a také to, že ač to byli takoví primitivové, ovládali docela slušně různá umělecká řemesla. A vůbec, proč není stejný povyk kolem přestavby empirového kostela na náměstí Republiky na jakési varieté?

Sobota 8. července

Polský premiér Marcinkiewicz podal demisi. Měl údajně problémy s bratry Kaczyńskými a vůbec s vedením strany ohledně personálního složení vlády (naposled v souvislosti se jmenováním nového ministra financí). O demisi Marcinkiewicze usiloval i předseda koaliční extremistické strany Sebeobrana Lepper. Výkonný výbor PiS navrhl na jeho místo jednomyslně předsedu strany Jaroslawa Kaczyńského. Zdá se, že Polsko, Slovensko a Česko postupně srovnávají krok.

Místopředseda KSČM Dolejš dal den před opakovanou volbou předsedy PS najevo, že by KSČM za určitých okolností byla ochotna podpořit lidoveckého kandidáta. Nato jim Kasal nalítl a naklusal do jejich poslaneckého klubu, kde se dověděl, že KSČM o něčem podobném ani náhodou neuvažuje, Dolejš se mu pak vysmál. Jediným výsledkem je opětné potvrzení skutečnosti, že s komunisty se mluví a to za všech okolností a na všech úrovních.

Prezident Klaus dal po opakovaně nezdařené volbě předsedy PS najevo, že se hodlá osobně vložit do jednání o nové vládě. Paroubek mu to chválí, ale napomíná ho, že musí odložit své stranění ODS. Ve skutečnosti je ovšem Klaus bezmocný a jediné, co může vyjednat, je něco jako velká koalice ve formě pro ODS nepříliš výhodné. Možná mu taková dohoda zajistí znovuzvolení. Možná. Paroubek dál navrhuje vládu odborníků, které by nominovaly ODS, ČSSD a případně další politické strany: sen exprezidenta Havla. Předseda zelených Bursík po jednání s Paroubkem nabyl dojmu, že ČSSD nehodlá tolerovat koalici ani za programové ústupky a jde jí jen o podíl na moci. Paroubkovi zjevně k větší vstřícnosti chybí jistota, že sám nesestaví vládu, jež by mohla ve Sněmovně obstát. Dokud takové jistoty nenabude, nebude s ním rozumná řeč. Samozřejmě nelze vyloučit, že by se mu, kdyby dostal příležitost, vládu sestavit podařilo: pak má ovšem koalice a taky Česká republika dost velkou smůlu, ale nedá se s tím nic dělat.

Slovenský premiér Fico obvinil v Právu poslance europarlamentu, kteří jej kritizují za koalici s Mečiarem a Slotou, že posuzují slovenskou realitu z pozice západních bohatců a že by se na problém dívali jinak, kdyby museli žít na Slovensku a z osmitisícového platu. To je poněkud lukašenkovský argument. Nadějné je, že Fico touží „obejmout se s Jirkou Paroubkem“, s nímž si velmi rozumí. Oba se pak mohou objímat s „Kačery“. Polskou, slovenskou a českou politiku čím dál tím víc sbližuje jakýsi východní svéráz.

Miroslav Kalousek říká v Právu, že „k věcné programové diskusi může dojít až tehdy, když se pan Paroubek přesvědčí, že jeho ambice, aby sestavoval vládu, nebude naplněna“. Myslí si ovšem, že takové jistoty může Paroubek nabýt tehdy, když ve volbě na místo předsedy PS bude zvolen představitel koalice. To považuji za vyloučené: jediná cesta k jistotě pro pana Paroubka je, že sestaví vládu a že tato vláda pak nedostane ve Sněmovně důvěru.

Pondělí 10. července

Podle toho, co zaznělo v nedělních Otázkách Václava Moravce, chce ODS (nebo koalice?) postavit svého kandidáta i pro třetí volbu. Tento pokus je zjevně předem odsouzen k neúspěchu a je těžké se tvářit, že to taky není předem jasné. Naproti tomu ČSSD navrhne svého kandidáta teprve tenkrát, když bude zjevné, že ho podpoří i koalice. Dokud nebude zvoleno vedení Sněmovny, zůstává situace zablokovaná a nepokročí se ani o krok dál. Česká politika se začíná podobat stroji na vršení nezodpovědných klukovin. Pravice si nic kloudného vymyslet nedovede a levice si zjevně nic kloudného vymyslet nechce, protože je přesvědčena, že to nemá zapotřebí. Tak výrazný nedostatek dobré vůle (a zároveň pevné přesvědčení, že dobré vůle není v tuto chvíli v politice zapotřebí) tu do listopadu 1989 ještě nebyly. A bylo by nespravedlivé zamlčet, že vlajkonošem této politiky je Jiří Paroubek.

Polsko má prezidenta a premiéra, kteří jsou od sebe na první pohled nerozeznatelní (jednovaječná dvojčata). Má to své výhody: mohou za sebe navzájem zaskakovat. Je to však bohužel jejich jediná výhoda.

Stránky ministra Škromacha napadl turkmenský hacker. Snaží se mu zjevně vštípit do paměti, že neexistuje Bůh, ale Alláh. Obávám se, že poučení nepadne na úrodnou půdu, panu Škromachovi jsou Bůh i Alláh u… no, víte u čeho. Jenom v Turkmenistánu to, jak se zdá, zatím nevědí. Je hezké, že na světě existuje země, kde mají o českých politicích ještě nějaké iluze.

Pavel Machonin doporučuje v Právu, aby představitelé obou nejvýznamnějších politických subjektů zasedli ke společnému stolu a hledali společná strategická řešení, která jsou právě v národním zájmu (tj. rozparcelovali si moc v České republice). Je pouze otázka, myslí-li pod jedním z těch uskupení jen ČSSD, nebo ČSSD s KSČM dohromady. Tamtéž píše Jiří Pehe: „Volání po nových volbách jen několik týdnů po skončení předešlých zpochybňuje samotný demokratický proces…“ Myslím, že samotný demokratický proces daleko víc zpochybňují především ty nechutné politické tahanice, které tu od voleb probíhají a zjevně ještě nějakou dobu budou probíhat.

A tamtéž píše Antonín Rašek, že závažnější politické úvahy o rozmístění amerických raketových základem na českém území lze vést až poté, co bude zjevné, že ohrožení našeho území cizími raketami s jadernou náloží skutečně existuje. Myslím, že skutečně spolehlivě se to dá zjistit jedině tím, až sem přinejmenším jedna opravdu spadne.

Úterý 11. července

Předseda ODS Topolánek nabídl ČSSD účast ve vládní koalici s tím, že je nutné, aby se sociální demokraté vyjádřili, že chtějí být ve vládě nebo v opozici. Paroubek a ČSSD tuto možnost odmítli a nelze se jim divit: v takové vládě by byli vůči trojkoaliční stovce v nevýhodném postavení a navíc odříznuti od svého dosavadního komunistického spojence. Naproti tomu menšinová vláda ČSSD nebo velká koalice (varianty, které by zase spíš vyhovovaly ČSSD) jsou nevýhodné pro ODS, protože se tím zbaví svých malých souputníků, kteří pak budou v neustálém pokušení podpořit ČSSD a otevřít cestu k Paroubkovu snu – k menšinové vládě ČSSD s podporou napříč spektrem - rozuměj od komunistů. Malé strany či někteří jejich poslanci by v tomto případě dělali Paroubkovi křoví, které by maskovalo jeho faktickou spolupráci s komunisty. K řešení situace, kdy volby vlastně nerozhodly nic a všechno je na povolebním vyjednávání, je třeba značná dávka dobré vůle. Ta zatím na obou stranách chybí. Pokud budou hlavní protagonisté sporu uvažovat jen o tom, jak s druhým vyběhnout, žádné se nenajde.

Žádná velká naděje se nerýsuje ani pokud jde o volbu vedení Sněmovny. Komunistický návrh na poslance ČSSD Jičínského coby dočasného předsedu, který by rezignoval ihned po pokusu jmenovat Topolánkovu vládu (ať už by uspěl nebo ne), se ukázal být nepřijatelným pro ČSSD. Důsledek je, že ČR vlastně přestala (byť zatím jen dočasně) být parlamentní demokracií: má vládu, ale nikoli parlament. Vláda sice nemůže prosazovat nové zákony, ale může vládnout na základě těch stávajících, které si za komunistické spolupráce ještě před volbami stačila vhodně přizpůsobit.

Jiří Paroubek se – údajně nejen jako předseda ČSSD, ale i jako předseda vlády ČR – obrátil na vedení Evropské socialistické strany s tím, že ODS vedla neférovou volební kampaň, což nepříznivě poznamenalo výsledky voleb v ČR, a (opakovaně) že mu evropští sociální demokraté neposkytli dostatečnou pomoc. „Stížnost“ má jednak charakter jakési denunciace, jednak je směšná (proč se předseda vlády obrací na politickou stranu). Podle ODS chce Paroubek razantním vystoupením překrýt kritiku, které byl v Bruselu a ve Štrasburku vystaven za svou podporu Ficovy koalice. Kdysi, za časů opoziční smlouvy, dělala České republice v Bruselu plánovitě podobnou ostudu Unie svobody. Paroubek ji nyní, jak se zdá, ještě přetrumfnul.

Předseda KSČM Filip podle rozsudku soudu v lustrační záležitosti prohlásil, že vědomě spolupracoval s československou vojenskou rozvědkou, ale neměl tušení, že je součástí StB. Vyjít s něčím podobným na veřejnost je možné jen díky tomu, že nemáme vůbec jasno o své minulosti. V podstatě je fuk, byla-li vojenská rozvědka součástí StB nebo ne. V každém případě to byla organizace sloužící zájmům sovětského Ruska, jehož jsme tehdy byli kolonií (že jsme kolonií, mohli i naši duševně jednodušší spoluobčané po srpnu 1968 poznat podle přítomnosti okupačních vojsk), a spolupráce s ní byla, věcně vzato, vlastizrada.

Brněnští vědci z Fakulty informačních technologií Vysokého učení technického vyvinuli ve spolupráci se svými zahraničními kolegy zařízení, které je schopné podle hlasu identifikovat toho, kdo hovoří. S pravděpodobností ovšem, jestli tomu dobře rozumím, jedna ku deseti tisícům. Zařízení může být podle Práva „výrazným pomocníkem v bezpečnostních složkách při usvědčení pachatele“. Jestlipak naši vědci tuší, že mají svého předchůdce, ovšem v literární oblasti: totiž v Solženicynově románu „V prvním kruhu“ (rozuměj pekla), kde vědec uvězněný v jakémsi vědeckém ústavě (parádní forma gulagu), vynalezne podobné zařízení. Když je pak nasazeno v praxi, vybere přístroj pro inkriminovaný odposlech (telefonické varování jakémusi lékaři, že ho co nevidět seberou) z podezřelých dva možné viníky. Odpovědný činitel NKVD, který má případ a nasazení techniky na starosti, si s nejednoznačností výsledku neláme hlavu: nu što, obojich my zatvarim. Bude naše česká aplikace podobně benevolentní?

Novopečený slovenský premiér Fico obvinil své západoevropské socialistické kolegy, kteří ho kritizovali za koalici s nacionály a mečiarovci, z toho, že jsou pod vlivem mezinárodních obchodních monopolů. Tak už je to tu zase, zatím jen na Slovensku. Pan Fico má ovšem pevnou podporu Jiřího Paroubka.

Středa 12. července

Ústavní soud rozhodl, že prezident ČR nemá právo odvolávat z funkce soudce ani předsedy nebo místopředsedy soudů, přestože je do funkce jmenuje. Je nepřípustné, aby orgán výkonné moci takto zasahoval do moci soudní, v této věci neplatí princip „kdo jmenuje, odvolává“. Podle ÚS funkce předsedy Nejvyššího soudu nemůže být chápána jako součást výkonné moci, jak to vykládá prezident a vláda. Ústavní soud tedy zrušil část zákona o soudech a soudcích, umožňující odvolávat předsedu či místopředsedu některého ze soudů bez kárného řízení. Ústavní soud tímto rozhodnutím vyhověl jednomu z návrhů předsedkyně Nejvyššího soudu Ivy Brožové. Ústavní soud nepochybně rozhodl v této zásadní věci naprosto správně. Tady nejde o osobní schopnosti paní doktorky Brožové vykonávat funkci předsedkyně NS, ale o zcela zásadní věc. Pokud by padla tato bariéra, mohou si s námi Klaus a Paroubek dělat, co se jim zlíbí, a nebude kam se odvolat.

ODS a ČSSD se navzájem trumfují v nabídkách: poté, co Topolánek (zdá se, že bez vědomí některých zástupců vedení ODS) učinil Paroubkovi nesmyslný návrh na to, aby se ČSSD stala členem vládní koalice (opozice by se pak redukovala na komunisty), navrhl na oplátku Paroubek Topolánkovi „vládu odborníků“, menšinovou vládu ODS tolerovanou ČSSD nebo velkou koalici. Pro poslední návrh má, jak je známo, slabost pan prezident, který si od ní slibuje znovuzvolení. Všechny tři návrhy jsou pro ODS stejně nevýhodné jako účast v koalici pro ČSSD. Soutěž v přečurávání pokračuje.

Předseda ODS Topolánek zároveň vyzval média a veřejnost k nátlaku na Paroubkovu vládu, aby odstoupila. „Je úlohou médií, aby upozornila, že ve Strakovce pořád sedí vláda, která nemá žádný mandát, kde dokonce sedí ministři, jejichž strana není vůbec v parlamentu. Bez veřejného tlaku Jiří Paroubek neodejde.“ Je velmi pěkné, že předseda politické strany takhle bez rozpaků úkoluje média, zejména když je hecuje proti svému sokovi ve chvíli, kdy se mu nepodařilo jej přesvědčivě politicky porazit. Navíc, jakou vlastně mají média šanci? Paroubek už vyčuraně nabídl demisi, ale Klaus ji z důvodů v podstatě dobrých odmítl. Chtěl bych taky vidět, jak někdo organizuje v létě, když je půl národa na dovolené a druhé půlce je všechno jedno, masové demonstrace. A vůbec, prohlášení pana Topolánka je velmi těžké interpretovat jinak než jako výzvu k pokračování politiky jinými prostředky, navíc jako výzvu komickou a neúčinnou. Šance na protiparoubkovské demonstrace jsou zhruba stejné jako šance na protikomunistické demonstrace v posledních dnech února 1948 (srovnávám jen šance, ne další okolnosti obou situací). Ale stejně, nemohu si pomoci, to, co se u nás nyní odehrává, mi přece jen trochu připomíná parodii na únor 1948.

Zatímco mezi „pravicí“ a „levicí“ zuří nelítostný zápas, pokračuje dr. Rath nerušeně v privatizaci českého zdravotnictví do vlastních rukou. Podle své vlastní libosti odvolává a jmenuje nejrůznější činovníky - dostalo se i na pověstného poslance Kotta, jemuž záliba v alkoholu dopomohla ke slušné kariéře. Z toho je vidět, jak důležitou úlohu hraje alkohol v politice a jak beznadějná věc je abstinence. Všechno zjevně spěje k tomu, aby dr. Rath v dohledné době opatřil české zdravotnictví atributy samostatného státu. K návštěvě nemocnic budete potřebovat pas, budou mít svou vlajku a svou hymnu. Kdo bude něco namítat, dostane do pasu razítko a jediným přístupným územím bude pro něj pak prosektura.

Ve Spojených státech rozhodli, že Ženevská konvence platí i pro teroristy: ministerstvo obrany USA připustilo, že osoby zadržované americkou armádou mají právo na ochranu podle ženevských konvencí. Učinilo tak poté, co Nejvyšší soud Spojených států rozhodl, že prezident Bush překročil své pravomoci, když nařídil vytvoření zvláštních vojenských tribunálů pro podezřelé z terorismu. Zbývá už jen maličkost: aby na Ženevské konvence přistoupili i teroristé. Zatím se k tomu příliš nemají (viz případ umučených amerických vojáků v Iráku). A do té doby, než se rozhodnou, platí obměněná forma Havlíčkova epigramu: Bože, kýž jsem teroristou…“

Německé noviny Die Tageszeitung otiskly neuctivý článek o polském prezidentovi Lechovi Kaczynském. Odezva v Polsku se velmi podobá tomu, co v islámských zemích vyvolaly dánské karikatury proroka Muhammada. Prezident sám se vyjádřil: „Porušuje to všechny normy, přinejmenším v naší polské civilizaci“. Je pozoruhodné, jak se polská civilizace, aspoň v pojetí pana prezidenta, podobá té mohamedánské. Předseda vlády (shodou okolností prezidentův bratr) zase tvrdí, že „urážka hlavy státu je zločin a musí mít následky“. Škoda že to blíže nespecifikoval: vyšle Polsko do Německa dejme tomu komando, které viníky po zásluze odpraví? Už se taky těším na televizní záběry, na nichž davy rozzuřených Poláků pochodují po německých vlajkách nakreslených na asfaltu. Polská vláda – stejně jako vlády muslimských zemí – žádá po Německu omluvu, německá vláda, jako kdysi dánská, zatím odmítá („Spolková vláda se nevyjadřuje k otázkám svobody tisku“). Existuje jakási naděje, že vůči tomuto nestydatému běsnění je snad v Polsku nějaká opozice. Pokud ne, jaký je rozdíl mezi polským křesťanstvím a islámem? Život v takové zemi musí být pro svobodomyslného člověka nesnesitelný. Nynější polská vláda (podobně jako česká nebo nová slovenská) jakoby usilovala snést důkazy pro to, že poslední rozšíření EU nebylo docela uvážené.

Nový silniční zákon stanoví, že překročení padesátikilometrové rychlosti v obci je třeba pokutovat a potrestat přidělením trestných bodů. Pražští strážníci prý však v některých situacích (v noci a na přehledné komunikaci) přimhouří oko i nad sedmdesátkou. K čemu je pak takový zákon? Pokud přimhouření oka nemá podklad v zákoně, zavádí se tak fakticky libovůle a bezpráví. Chyby v zákoně nelze napravovat benevolencí dohlížejících orgánů, pokud pro tu benevolenci neexistují žádné přesné objektivní normy.

(www.bohumildolezal.cz)

Zpátky