Srpen 2006

Politik s velmi ostrým jazykem

Michaela Bučková

Je mladý a pohledný. Stejně jako kdysi Vladimír Mečiar má ostrý jazyk a rychle mluví. Za to si vysloužil nálepku „populista“. Robert Fico, šéf levicově orientované stany Směr a vítěz slovenských voleb, se tomu brání. „Svou politiku jsem založil na přímém kontaktu s veřejností. To může navozovat atmosféru, že moje vyjádření jsou taková, jaká je chtějí slyšet lidé,“ říká sám o sobě.

Robert Fico je ambiciózní, charismatický a proslul jako dobrý řečník, který nedovolí svým nepřátelům vydechnout. Sám sebe charakterizuje jako „tvrdohlavého a puntičkářského“. „Považuji se za člověka, který je dost individualistický,“ prohlašuje. Jeho straničtí kolegové mu proto začali přezdívat „Malý Mečiar“. Je však třeba poznamenat, že tuto přezdívkou si od svých kolegů vysloužil i dosavadní slovenský premiér Mikuláš Dzurinda.

Fico, jedenačtyřicetiletý právník, který celou svou kariéru strávil v parlamentu, je dlouhodobě nejpopulárnějším slovenským politikem. Když však před čtyřmi lety došlo na lámaní chleba u volebních uren, pohořel. Letos to už bylo jinak. Nikdy se netajil tím, že chce dosáhnout na premiérské křeslo. „Své ambice považuji za legitimní,“ opakoval v minulosti. Ale ostatní strany Fica považují za neférového karbaníka, který ne vždy hraje s čistými kartami.

Obdivuje Castra

Robert Fico vždy chtěl vynikat. Tvrdě na tom pracoval. Svou kariéru začal v roce 1986 v právnickém ústavu tehdejšího ministerstva spravedlnosti. Podle slovenského časopisu Týžden prý koketoval i s myšlenkou spolupráce s komunistickou tajnou policií StB. Z jeho prohlášení vyplývá, že události listopadu 1989 pro něj nebyly žádnou velkou změnou, kterou by s napětím vyhlížel. „Když se podívám zpět, nevidím, že by v roce 1989 nastal v mém životě nějaký zásadní zlom,“ uvedl v roce 2000 v rozhovoru pro slovenský týdeník Domino Fórum.

O čtyři roky později se v časopise Live netajil svým obdivem ke kubánskému diktátorovi Fidélu Castrovi. „Není to zločinec. Když porovnáme Kubu s jinými středoevropskými zeměmi, tak je Kuba daleko více vpředu.“

Začátkem devadesátých let Fico vstoupil do postkomunistické Strany demokratické levice. Byl aktivní, tvrdě pracoval a v roce 1992 se stal poslancem. O dva roky později zamířil do Štrasburku, kde se stal zástupcem Slovenska při Evropském soudu pro lidská práva.

Mezi lidmi i ve Straně demokratické levice, které v té době padaly dolů preference, se stal velmi populární. Když proto o tři roky později ohlásil kandidaturu na šéfa postkomunistů, nikdo se tomu nedivil. Ale pár hodin před začátkem hlasování svou nominaci stáhl. Slovenská média později přinesla informace, že Fica někdo vydíral. Spekulovalo se, že mu pohrozili kompromitujícími fotografiemi, na nichž byl v choulostivé situaci se svou kolegyní. Šéfem strany se tehdy stal Jozef Migaš. Sice ji v roce 1998 přivedl do parlamentu, ale čtyřleté působení ve vládě bylo jejím posledním stranickým dějstvím na prknech slovenské politické scény. Ale to už Fico uvažoval o odchodu. Ve volbách získal nejvíce preferenčních hlasů a spekulovalo se o něm jako o možném ministrovi nebo generálním prokurátorovi. Zůstal však „pouhým“ řadovým poslancem. Naštval se a čekal na tu správnou chvíli, kdy odejít ze SDL. Začalo to tím, že v lednu 1999 rezignoval na funkci místopředsedy. „Strana trpí vážnou nemocí, neumí bojovat za své lidi,“ uvedl. O devět měsíců později podal na ministerstvo vnitra přihlášku k registraci nové politické strany Směr. Ta dodnes víceméně zůstává stranou jednoho muže.

Vyhrané prohrané volby

Směr se okamžitě stal jednou z nejoblíbenějších stran. Ficův elán a nekompromisnost dávala tušit, že tento politik může v příštích volbách sehrát důležitou roli. Blížil se podzim 2002 a parlamentní volby. Ficovy preference šplhaly nahoru. Mnoho průzkumů mu přisuzovalo dvacetiprocentní úspěch a naznačovalo, že by mohl vyhrát. Věřil si, objížděl Slovensko a z pódia voličům sliboval, jak zatočí s tehdejší vládou. „Kradlo se za Mečiara, krade se i za Dzurindy,“ hlásaly billboardy podél slovenských silnic. O složení příštího kabinetu měl jasno: „Nepůjdu s Dzurindou ani s Ivanem Miklošem (autorem slovenských ekonomických reforem). Možná s HZDS, ale bez Mečiara,“ sliboval.

Sobotní odpoledne 21. září 2002 bylo pro něj mrazivé. Byl to sice slunečný den, ale hlavní favorit voleb - Směr - získal jen 13,46 procenta hlasů a stal se třetí nejsilnější stranou. Předběhl ho Mečiar i Dzurindovo SDKU, které nakonec sestavilo vládu. Směr odešel do opozice. „Po třech letech tvrdé práce, po osmdesáti dnech kampaně jsme opravdu očekávali, že volby vyhrajeme,“ řekla tehdy MF DNES místopředsedkyně strany Monika Beňová. Jak je to možné, že favorit tehdy pohořel? Podle politologů zůstali Ficovi voliči doma. Někteří si řekli, že jejich kandidát zvítězí, i když tento víkend stráví na chatě, jiní se na poslední chvíli zalekli Ficova ostrého slovníku.

Robert Fico se z volební porážky poučil. Během čtyř opozičních let vládní koalici nešetřil, ubral však na kadenci ve svých projevech a s ostrou rétorikou lehce přibrzdil. Ale lidový tón si nechal: „Takové tunelování na Slovensku ještě nikdy nebylo. Mečiarovi chlapci byli proti Dzurindovým chlapcům amatéři.“ „Pustíme se do opravy toho, co zbabrala tato vláda.“ „Mikuláš Dzurinda je Bushův lokaj.“ A jeho protivníci mu s gustem odpovídají: „Myslí si, že je David Copperfield,“ prohlásil pro MF DNES Mikuláš Dzurinda. „Strašit pravicovou vládou je trapné. Nálepky používá jen slaboch. Víte, proč to dělá? Protože je prázdný.“ Ovšem voličům tak pod kůží zůstávají především Ficova ostrá slova. Jde o zklamané příznivce HZDS Vladimíra Mečiara, o lidi, kteří jsou nespokojeni s dopady pravicových reforem Dzurindova kabinetu.

Sliby a politické lavírování

Voličům se líbí, když Robert Fico hlásá, že by se měla většina ambiciózních změn, za které Dzurindův kabinet získal řadu pochval v zahraničí, zrušit. Směr slibuje omezit rovnou daň, zvýšit daňové sazby přirozených monopolů a bank a zavést takzvanou milionářskou daň. Pohřbil by také poplatky ve zdravotnictví. Slováci nyní doplácejí dvacetikorunu za vyšetření u lékaře i recept, padesátikorunu za noc v nemocnici. Zatím na to Fico zůstává sám. Případným koaličním partnerům vadí jeho politické lavírování. Fico už totiž několikrát svou politickou vizi přehodnotil. Před volbami v roce 2002 se hlásil ke „třetí cestě“ britského premiéra Tonyho Blaira. S tím však u Slováků nepochodil.

V letošních volbách nabral ještě levicovější kurs, stále častěji používá nálepku „sociální demokracie“ a hovoří o zvyšování daní ve prospěch chudých i zrušení liberálních reforem současné pravicové vlády. Tu viní z „ekonomické velezrady“ a „ožebračování obyvatel“. Některé z reforem, které chce dnes rušit, přitom ještě před pár lety podporoval. Když se ho před minulými volbami ptali, zda je pro rovnou daň, neprotestoval. Nechtěl ani vyšší sazbou zdaňovat platy lidí s dobrými příjmy. Souhlasil také s vysláním ženijních jednotek do války v Iráku. Dnes je vše jinak.

Stejně nedůvěryhodně u sociálně demokratického politika působí, když jezdí v drahých autech a jeho kolegové nosí na zápěstí drahé hodinky. Místopředsedkyně strany Monika Beňová proslula tím, že jen málokterý ze svých drahých kostýmků nosí dvakrát. Straně chybějí autentičtí levičáci, o to víc je v ní podnikatelů spojených s Mečiarovými privatizéry, poznamenává slovenský časopis Týždeň.

Robert Fico

15. září 1964 - narodil se v Topoľčanech

1982 až 1986 - studoval na Právnické fakultě Univerzity Komenského v Bratislavě

1986 až 1992 - byl justičním čekatelem na Městském soudu v Bratislavě a vědeckovýzkumným pracovníkem v oblasti trestního práva na Právnickém ústavu Ministerstva spravedlnosti SSR

1992 až 1995 - pracoval jsko zástupce ředitele Právnického ústavu ministerstva spravedlnosti

1992 až 1999 - poslanec Národní rady SR za postkomunistickou Stranu demokratické levice (SDL)

11. prosince 1999 - proběhl ustavující kongres strany Směr, Fico byl zvolen předsedou

2002 - Ficův Směr získal ve volbách 13,46 procenta hlasů voličů; s celkem 25 poslanci ve sněmovně se stal třetí nejsilnější stranou

2006 - Směr zvítězil v parlamentních volbách

(MFDNES)