Srpen 2006

V šedém a průměrném normálu

Jan Čáp

Jakkoli je řada Čechů přesvědčena o výjimečnosti svého národa, průzkumy ukazují něco jiného.

Britský deník The Times publikoval výsledky průzkumu, který v rámci starého kontinentu oživuje tradiční národní soupeření, na něž Evropané při podezřívavém zkoumání svých muslimských spoluobčanů občas zapomínají. Jde totiž zase o to, kdo je v kraji nejchytřejší. Tentokrát v mezinárodním klání důvtipu vyhráli na IQ body sousedé v Německu.

Každá liška ovšem chválí hlavně svůj ohon, a tak britští novináři, kteří dostali kromě Němců na frak také od Nizozemců, Poláků nebo Švédů, akcentují především svrchovanost své osmé pozice před umístěním až devatenáctých Francouzů, za nimiž - izvinite, dragi Srbi - figurují už pouze čtyři země Balkánského poloostrova.

České vlastence na celé sondě evropského důmyslu pochopitelně nejvíc zajímá, jak dopadl domácí tým a co z toho pro nová slovní hašteření plyne. Upřímně řečeno, není to v letošní sezoně žádná sláva. Česká republika s nově naměřeným průměrným IQ 98 totiž velmi nevýrazně figuruje hluboko uprostřed národů Evropy. Ať už si to našinec vysvětluje nedorozuměním nebo neobjektivní metodologií průzkumu, není to poprvé, kdy se Češi ocitají v nevýrazném šedém průměru. Je to škoda?

Umírněného patriota sice potěší, že diplomaté v Černínském paláci nebudou muset na univerzitu v severoirském Ulsteru, která je za průzkum inteligenční úrovně Evropy zodpovědná, psát žádné protestní nóty - neskončili jsme přece nikde na konci a kromě zmíněných Francouzů a Balkánců za sebou necháváme ještě Maďary, Španěly a Iry. Nepochybně však průzkumem utrpěla stará pověst o domácí vynalézavosti a hlavně národní výjimečnosti. Není totiž vyloučené, že i přes rostoucí HDP nastává v Česku odliv mozků - nejspíš do vítězného Německa, které se chlubí IQ 107 - a národ Vltavské kotliny se možná nivelizuje v globalizačním průměru.

Jedinečná hláska „ř“

Jsou tedy Češi pořád ještě něčím výjimeční? Záleží na tom, koho se člověk zeptá. Pokud se obrátíme přímo na některého zástupce národa Husova a Havlíčkova, můžeme si být téměř jisti hrdou a pozitivní odpovědí. Po ní obvykle následuje výčet různě pádných argumentů od hokejových medailí přes mimořádný talent pro obcházení předpisů, možná až po množstevní rekordy v konzumaci piva. Pak se často pokračuje jakýmsi nesrozumitelným mumláním o kontaktních čočkách nebo jedinečné hlásce „ř“, starší ročníky přidají i něco o polarografii. Když je v debatě nejhůř, mají při národní sebereflexi i ti nejzapadlejší vlastenci v rukávu ještě sebrané dílo T. G. Masaryka, výstavu o největším Čechovi Karlu IV. nebo blanické rytíře. A ať si statistiky uvádějí cokoli, vždycky je tu ještě ten za hranicemi už nesdělitelný smysl pro humor. V tom jsou prý Češi úplně jedineční.

Když se na domácí výjimečnost člověk zeptá přespolních, dozví se buď haldu obecných zdvořilostí, nebo naopak obdrží vysvědčení národní bigotnosti, sexismu a názorové zaostalosti. Tím se u domorodců obvykle ještě potvrdí syndrom „národního nepochopení“, který jen občas znepokojivě doplňují konkrétní stížnosti na nedostatky v celospolečenské hygieně. Podle soukromých anket nejde pouze o korupci státní správy a plivání na veřejných místech: „I my si na túrách přírodou občas potřebujeme odskočit,“ uznala nedávno jedna mladší Britka lidskou slabost národa Shakespearova, „domnívám se ale, že přitom chodíme trochu dál od cesty než vy.“

Bývá někdy pro cizince skutečně obtížné Čechům rozumět, ostatně některé výrazy v jejich řeči údajně jsou - jak tvrdí další z dobrých rodáků Jan Werich - do světových jazyků dokonce nepřevoditelné. Za příklad spolehlivě poslouží pověstné „červeňoučké jablíčko“, které mistr české zábavy se svou znalostí angličtiny pasoval v mýtech národní pomologie na nepřeložitelné. Servíroval je úspěšně, jelikož zdejší rodinné stříbro přesně takové ovoce vyžaduje. Kam se holt na jedinečné Čechy ostatní hrabou. Jsou skutečně v mnohdy až rozporuplných ohledech nedostižní.

Na jedné straně se totiž rádi považují za holubičí povahy, které nikdy nerozpoutají žádnou válku (a už nikdy tak nečiní proti okupantům), stejným dechem jsou ovšem schopni sami sebe diagnostikovat - slovy někdejšího říšského protektora Reinharda Heydricha - jako „smějící se bestie“. Někteří našinci jsou na tohle sousloví z nějakého důvodu až sebemrskačsky pyšní. Žije Josef Novák v nějakém zvráceně samolibém sebeklamu nebo v něm skutečně dříme vzácný kříženec „bestiální nevinnosti“? Anebo se můžeme v našem desetimilionovém zvěřinci striktně rozpočítat na zubící se hyeny a umírněné holubice? Člověk by se před tak ďábelskou volbou nejraději pokřižoval, ale pozor, podle jiného průzkumu právě mluvíme o „nejateističtějším“ národě v celé Evropské unii. Alespoň tohle nej- Čechům, Moravanům a Slezanům nemohou akademici z Ulsteru upřít, proboha.

Odkud se tedy v naší pokojné krajině nenásilných kompromisů bere taková touha po slovním extremismu a výlučnosti? To už je otázka pro psychology, vždyť dlouhodobějšímu pozorovateli může národní sebezpyt ve střední Evropě připomínat téměř národní disciplínu. Stále běžnější srovnání se zahraničím ovšem naznačuje, že dnešní Česko žádný prostor mimořádných jevů nereprezentuje. Výjimeční jsou Češi možná pouze v tom, jak rádi se přesvědčují o své výjimečnosti. I když je stále více průzkumů řadí do toho šedého a průměrného normálu.

(Lidové noviny, www.lidovky.cz)