Srpen 2006

Hvězdnatý prapor

Bohumil Doležal

Minulý týden jsem se podíval do Prahy. Do Prahy se teď dostanu zřídkakdy. Dost mi to chybí, prožil jsem v ní celý život. Bylo hezky, měl jsem shodou okolností trochu času, a tak jsem se prošel po Petříně. Dole pod petřínskou strání, na pavilonku v zahradě amerického velvyslanectví, se třepetala vlajka. Na tom není nic divného, vlaje tu pořád. Zvláštní je, že jsem si jí zase po dlouhé době zvlášť všiml.

Americká vlajka je na pavilonku umístěna od mých dětských let. Tehdy jsme byli součástí Ruska. Náš státní svátek nebyl Dnem nezávislosti, ale Dnem závislosti: oslavovali jsme příjezd ruských tanků. Na všech státních úřadech, dokonce i na pouličních lampách, na tramvajích a autobusech, byly vyvěšeny české a „sovětské“ (rozuměj ruské) vlajky. Aby si snad někdo nedělal iluze. V době Nikity Chruščova z ruských vlajek opadaly kladívka, srpečky a hvězdičky. Hvězdičky se udržely jen na čelech lokomotiv. Mělo to dělat dojem, že jsme se stali samostatnějšími. Moc to nefungovalo, nebyla to ostatně pravda.

Jakousi výjimkou v tomto zvláštním světě byla právě zahrada pod Petřínem. Vlajka s bílými a červenými pruhy, s modrým polem a bílými hvězdami, tam vlála svátek nesvátek. Kdyby si ji někdo vyvěsil na dům, měl by problémy. Díky tomu byla vlajka symbol. Vypovídala o tom, že existuje svět, kde se smí to, co se u nás nesmí. Svět svobody. Smí se tam dokonce vyvěsit americká vlajka. Což je jen symbol, samozřejmě. A ten svět je mocný, tak mocný, že si dokáže vytrucovat kousíček prostoru i uprostřed našeho nesvobodného sajrajtu. Vlajka znamenala taky naději: třeba jednou ploty zahrady padnou a všechno to, co se zatím smí jen za nimi (nemyslím teď na vyvěšování vlajky, vlajka je jen symbol), se rozšíří po celém Česku. Byla to naděje pro málokoho: ještě na jaře roku 1989 tomu u nás skoro nikdo nevěřil.

Po listopadu 1989 jsme se octli na startovací dráze do kosmického prostoru svobody a demokracie. Ploty zahrady opravdu padly a vlajka zevšedněla. Svoboda nakonec taky. Kdysi, v šedesátých letech, byl antiamerikanismus jakýsi nadnášecí prostředek, který umožňoval našim komunistům s rodící se lidskou tváří unést své plné kalhoty: přece jen tu je něco, na čem se shodneme se soudruhy z StB! Dnes už je tu zase, tentokrát jako projev bujnosti: emancipovali jsme se od Rusů, emancipujeme se i od Američanů. Nakonec se emancipujeme od zeměkoule a Česko se stane samostatnou planetou.

Oblouk, který nás měl vynést na orbitu svobody, se v poslední době láme. Jsme někde na vrcholu pomyslné křivky, ve chvilkovém stavu beztíže, kterému říkáme pat. Je to pat mezi komunismem a svobodou. Bojím se, že se odtud záhy vrátíme, sice někam jinam, než odkud jsme vystartovali, ale v každém případě dolů. Z výšky se zatím můžeme těšit pohledem na vlající prapor s pruhy a hvězdami. V tuto chvíli prostě patří k petřínské scenérii a není třeba mu připisovat žádný zvláštní význam. Už ne. Nebo zatím ještě ne?

(www.bohumildolezal.cz)