Srpen 2006

Komu patří naše srdce

Bohumil Doležal

Mladá fronta Dnes přinesla 19. června t. r. obsáhlou informaci o průzkumu veřejného mínění, pořízeného agenturou SC&C. Agentura by si zjevně ráda spravila reputaci, pokaženou katastrofálním odhadem volebních výsledků před čtrnácti dny. V podstatě jde o dvě věci: za prvé, které státy jsou nám Čechům sympatické, a za druhé, které považujeme za nebezpečné. Průzkum je tentokrát pro agenturu bez velkého rizika, nehrozí nebezpečí, že by se během pouhých šesti hodin prokázala jeho úplná zcestnost. Proto jej vezmeme zcela vážně.

V žebříčku sympatií figurují na prvních místech (v tomto pořadí): Slovensko, USA, Švýcarsko, Francie, Británie, Rakousko, Německo. V žebříčku nebezpečí je na prvním místě Irák, následují USA, Irán, Rusko, Čína a Německo.

Nechme teď stranou ocenění Iráku jako nejnebezpečnějšího státu na světě. Hrozí nám opravdu, že odtamtud začnou co nevidět dopadat na naše území rakety s nukleárními hlavicemi? Skoro se bojím, že kdyby se mezi hodnocenými octli Romové (bez ohledu na to, že nejsou stát), dělili by se s Irákem o první místo. Také první místo v žebříčku sympatií pro Slováky je možná způsobeno tím, že spousta našinců je dosud považuje (přes jejich zuřivé protesty) za Čechy, a že tak český národ vyjadřuje sympatie sám k sobě. Pozoruhodné je, že dvě země, Německo, ale ještě daleko výrazněji USA, zaujímají čelné postavení v obou pořadnících. Dá se z toho odvodit, že sympatie a nebezpečnost se navzájem nevylučují.

Musím to potvrdit zkušeností z pubertálních let, na příkladu vztahu mezi žáky a učiteli. Učitelé hodní (a díky tomu bezbranní) bývali z naší strany předmětem nejsurovějšího týrání. Chtěl-li pedagog obstát, musel být rázný a brutální. Zároveň ovšem nesměl být úskočný a podlý křivák (viz poměrně čelné postavení Ruska na žebříčku nebezpečnosti, zatímco na žebříčku sympatií chybí). Bylo dokonce možné dostat se z kategorie opovrhovaného dobráka do kategorie respektovaného sympaťáka: jako příklad uvádím svého někdejšího učitele rýsování. Ten se vůči svým trapičům jednou vzbouřil a během jedné jediné hodiny jim rozdal asi osm obrovských facek (já jako premiant jsem byl pouze poslán za dveře, ačkoli dnes sebekriticky přiznávám, že jsem si zasloužil takovou, až bych udělal kotrmelec). Tím se rázem stal z podivína opovrhovaného podivínem respektovaným. Příznačné je, že si na něho nikdo z postižených nestěžoval, ačkoli formálně se to ani za totality nesmělo.

Rád bych tedy bral naše ocenění USA podle SC&C z tohoto lepšího konce: vážíme se jich a zároveň jaksi tušíme, že kdybychom si chtěli vyskakovat, můžeme taky něco chytit. Ostatně náš pan prezident se o tom přesvědčil na vlastní kůži. Chystal se před časem dávat americkým imperialistům morální lekce a od té doby se plíží kolem plotu Bílého domu a hledá, kde je díra, kterou by mohl oficiálně proniknout dovnitř. Nadějné je přitom, že podobné pozice jako USA se pomalu dopracovává i Německo: během takového sta let, pokud pak ještě budeme existovat, mohou být naše vztahy s ním po americku normalizované.

Při tom při všem bychom neměli nechávat stranou jeden významný poznatek, který článek v Mladé frontě Dnes přináší. Nemluví se tam totiž jen o tom, jak my hodnotíme svět, ale i o tom, jak svět hodnotí nás. Výsledek je dosti skrovný: nepovažují nás ani za nějak zvlášť sympatické, ani za nějak zvlášť nebezpečné. Považují nás pouze za úplně bezvýznamné. Možná, že bychom v rámci jakési elementární skromnosti měli při utváření našich vztahů se světem vzít tuto skutečnost na vědomí.

(www.bohumildolezal.cz)