Srpen 2006

Zemřela zpěvačka Vlasta Průchová

Lubomír Dorůžka

Po dlouhé těžké nemoci zemřela v pátek večer (16. 06. 2006 - pozn. red. CS-magazínu) ve věku nedožitých 80 let jazzová zpěvačka Vlasta Průchová. Na její životní dráhu vzpomíná její přítel, hudební publicista Lubomír Dorůžka.

Bylo to v době letního festivalu Filmové žně roku 1941. Ve Zlíně účinkovalo i kvinteto s ambiciózním názvem Orchestr pražských jazzových hvězd. Janu Hammerovi, basistovi souboru, se tento název velice nelíbil. Ale na vystoupeních souboru se občas objevily dvě okouzlující plavovlásky, kterým možná nebylo ještě ani šestnáct. Sotva přišly, začala prý kapela hrát s vzrušenějším tepem.

Jedna z těch plavovlásek byla Vlasta Průchová, už tehdy občasná návštěvnice jazzového klubu Akvarium v prvním poschodí paláce Metro na pražské Národní třídě, kde se skupinou Elit Klub působil Jan Hammer. Ještě za války se jazzoví muzikanti a fandové scházeli v bytě rodičů Vládi Linky, známé lahůdkářské rodiny se sídlem proti Masarykovu nádraží. Vlasta se tu etablovala i jako temperamentní tanečnice, která zapomněla na příkaz slovácké lidové „Len mi pecku nezrúcaj“: při jedné efektní taneční figuře tu skutečně spadla kamna v obývacím pokoji.

Zrodila se hvězda

Hned po válce, roku 1946, už Vlasta s partou kolem Elit Clubu zpívala v Mariánských Lázních a roku 1947 už byla hvězdou pražského jazzklubu Pygmalion v suterénu paláce Fenix na Václavském náměstí. S Janem Hammerem se vzali v létě 1947, a když se jim pak v dubnu 1948 narodil Jan Hammer junior, napochodoval jim za zvuků Castalda blahopřát celý orchestr Karla Vlacha, který hrál v kavárně Fenix o dvě patra výš.

Takové jazzově rozjitřené prostředí provázelo od samých začátků zpěvačku, která se měla stát symbolem podivně zarubaných cest českého jazzu. Roku 1953 vystupovala na pololegálních jam sessions v kavárně u Drahňovských ve Vodičkově ulici, od roku 1956 zpívala v kavárně Alfa s malým souborem Karla Krautgartnera a s ním přešla v roce 1958 i do soutěžního seriálu Hledáme písničku pro všední den, který tehdejší normalizační populární hudbě dával osvěžující jazzovou injekci. Mezitím syn Jan dorůstal v pianistu, který těžil z plodného rodinného prostředí, přibyla i dcera Andrea, která hrála na bicí, a k domácímu muzicírování se připojil i pes, který prý při vysokých tónech piana zpíval.

Hostila přední jazzmany

Roku 1964 vypukl pražský Mezinárodní jazzový festival. Dr. Jan Hammer se stal mistrem zákulisí, Vlasta Průchová vzornou hostitelkou zahraničních jazzmenů, kteří po koncertech i před nimi nalézali v bytě Hammerových ve Vladislavově ulici přístřeší i chvilky k volnému muzicírování. Andrušce věnoval Danny Barcelona, bubeník souboru Louise Armstronga, svůj činel. Jan Hammer mladší si přitom u piana odehrál své a Vlasta mohla tuto atmosféru vstřebávat plnými doušky. A když pak byla do Prahy ohlášena první neuskutečněná návštěva orchestru Duka Ellingtona, vysvětloval si to jazzový folklor jednoduše: No samo, ti by se přece k Hammerům všichni nevešli.

Přišel rok 1968. Mladší Jan Hammer už dva roky předtím získal na mezinárodní soutěži Friedricha Guldy ve Vídni stipendium na bostonskou Berklee School, jeho otec, muzikant a vynikající kardiolog, měl pozvání na roční stáž do Washingtonu. Chystali se k odjezdu, ale 22. srpna stál u jejich domu proti budově Čs. televize tank, natočený „rovnou proti jejich vinglu“. Vlasta sbalila všem batůžky a jeden po druhém se vydali k hlavnímu nádraží. Hammer Jr. už v Americe zůstal, zbytek rodiny se po roční stáži vrátil do postavení podezřelých individuí, která byla rok v Americe. Andreu třikrát za sebou nepřijali na konzervatoř a pro Vlastu zůstala uzavřena nahrávací studia. S manželem mohli příležitostně vystupovat v pražských klubech a na regionálních festivalech.

Žití a přežívání

Vlasta si našla vlastní systém přežívání. Po klubech a festivalech mohla dál zpívat a udržovat kontinuitu českého jazzu od jeho swingových začátků. „Když do sebe člověk jednou jazz nasaje, vydrží mu to na celý život,“ říkala. Když jí roku 1997 vyšel na CD první sběr jejích snímků, bylo na něm dvacet nahrávek ze sedmi let. Reprezentovaly prostě příležitosti, při nichž se dostala do studia.

Vlasta byla ztělesněním jazzového ducha a tradice. Nekouzlila virtuozitou ani hlasovými nuancemi, ale po prvních frázích nebo taktech bylo jasné, že zpívá jazz. V tomto směru byla ojedinělá - stejně jako ve svých občanských postojích, opřených o hluboké křesťanské přesvědčení. A pokud se jí roku 2003 dostalo medaile za zásluhy z rukou prezidenta Václava Klause, bylo to jen sympatické potvrzení, že ani na takové zásluhy nelze zapomínat. Celoživotní okouzlení, práce i pevně zakotvená víra tu splynuly do vzácně vyváženého celku.

(MFDNES)