Srpen 2006

Krádež jako národní tradice

Jan Drábek

"Nějak se tu poslední dobou krade," takto v jedné své satirické zkazce popisuje Zoščenko občánka oslovujícího sovětského ouřadu.

"Krade, krade," souhlasí ouřada, "a tu tužku, holoubku, dej zpátky na stůl!"

Scénka připomíná předválečné filmy, ve kterých připitomělí žižkovští zlodějíčkové Filipovský a Plachta jsou vyšetřováni taktéž připitomělým strážmistrem Marvanem. Krádež v nich bývala rozkošným rozptýlením a postavičky kolem ní ještě rozkošnější. Zcela v žánru této silné předkomunistické, komunistické a postkomunistické slovanské tradice vše dovršil letos na jaře zatím neznámý zloděj, který dokázal ukrást i prezidentský automobil.

A že zlodějství u nás nejen přežívá, nýbrž dokonce vzkvétá, dokázala krátce před tím Lucie Tomanová reportáží nazvanou Kapsy v časopisu Reflex. Jako ukázka soudobé české žurnalistiky si zaslouží naší pozornost. Pojednává o zručných tlupách kapsářů, identifikuje je, popisuje bezradnost a neschopnost policie, soudnictví a vlastně celého vládního aparátu vůči nim. Až potud klobouk dolů - Lucie Tomanová si s reportáži dala práci.

Co však reportáž naprosto postrádá, je nějaké to rozhořčení nad stavem věcí. Nad tím, že v zemi, kterou letos navštíví skoro sedm milionů cizinců, není možno zamezit kapsářství na jedné z těch nejfrekventovanějších tras střední Prahy. Také, že policisté kapsáře většinou znají, že je kapsáři roztomile zvou na kafe a že se kapsářství pomalu začíná u nás považovat za legitimní podnikání.

Koncem devadesátých let jsem u Národního divadla zahlédl mladý romský kapsářský párek. Zaslechl jsem, jak se dohadují o své německy mluvící oběti, a když nastupovali do tramvaje, jsem přes jejich ramena na Němku dosti komicky řval "Achtung, das sind Diebe!" Zároveň jsem jí ale tím patrně uchránil před odcizením její portmonky. Mladý Rom mne v zápětí obdaroval několika obscénnostmi, o jejichž existenci jsem do té doby nevěděl. Nuže, to jsem celkem očekával. Co jsem vůbec neočekával, byla obecná nevraživost davu kolem mne, dokonce jízlivé poznámky o tom, že by si někteří lidé měli dát pokoj. Opožděně jsem teprve pochopil, že svou náruživostí narušuji jejich osobní klid – jejich ještě za komunismu nacvičeného přijímání statu quo. Můj názor na situaci se ještě zhoršil poté, co mi jedna pražská studentka sociologie poskytla jméno onoho romského párku a dodala, že "ty přece v Praze zná každý".

Vraťme se ale k reportáži časopisu Reflex. Grafická výprava spolu s fotografiemi, které ji doprovázejí, jsou vesměs vynikající. Paní Tomanová konstatuje, že za dané situace "policisté i kapsáři dělají svou práci jak nejlépe dovedou", a v tu chvíli člověk dychtivě obrací stránku ve snaze se dovědět, jak tedy danou situaci změnit, jak poskytnout pomoc té první skupině. Jenomže, tam už začíná zcela jiný článek o šikovné přestavbě jakéhosi vesnického domu.

Kdybych před mnoha lety, kdy jsem býval ve Washingtonu novinářským elévem, přišel s tímto druhem reportáže před obávaného vedoucího redakce, tak by mě hnal zpátky do ulic oním známým krokem. "A kde máš vyjádření k situaci od vedoucího pražské policie, starosty města Prahy a někoho z ministerstva vnitra?" by zcela jistě na mne zařval.

Nakonec však časopis Reflex zrcadlí převládající postoj k neřestem různých druhů v dnešní České republice. Tím postojem je zpravidla pokrčení rameny. V zemi, kde je možné beztrestně rozkrádat veřejný majetek tunelováním, kde je možné odcizit prezidentskou limuzínu a kde si kapsáři budují svůj obecně uznávaný cech, nelze vlastně očekávat nic jiného.

A když se člověk nad tím vším patřičně zamyslí, tak se mu vybaví celá ta téměř půl století dlouhá éra, kdy státní krádež byla vepsána v zákon a soukromá krádež byla obecně uznávanou výsadou osob s tím nejkladnějším postojem vůči režimu - pak se není čemu divit. Historik Tony Judt ve své knize Doba poválečná: Historie Evropy od roku 1945, tvrdí, že komunismus a neexistence soukromého majetku dává podnět k vzniku větší míry korupce, ne menší.

Řekněme si to otevřeně. Demokratická éra, co k nám zavítala už téměř před sedmnácti lety, zatím ty obecně očekávané kořeny příliš nezapustila. Potíž je také s definicí. Ono totiž to "obecně" musí někde začít a v Česku se obecně očekává, že s tím začne někdo jiný. Těch několik disidentů, co by snad mohlo ukázat kudy kam, bylo již před časem obecně diskreditováno samotným panem prezidentem. Nebyli to prý oni, co se nejvíce zasloužili o porážku totality, nýbrž ti, co pokorně krčili ramena. Přidejme k tomu konstatování, že víra v Boha a přirozeně spolu s ní víra v nadzemní morální podklad lidského počínání je v současné České republice na té nejnižší úrovni v Evropské unii a začnou se nám rýsovat obrovské rozměry problému.

Silnou národní tradici okrádání lidu je tedy dnes u nás celkem dosti lehce možno zmapovat. Cesta vede od úspěšně vybudovaného šmelinaření z dob nacismu, přes komunistické znárodňování majetku a zavedení národní korupce, přes úsilí mikroekonomických kapsářů až po makroekonomické machinace spojené s současným nezájmem vládních činitelů.

Povšimněme si dalšího zajímavého národního rysu – té relativní absence pocitu viny. I to tu už bylo. Vraťme se ještě jednou k Zoščenkovi. V jiné zkazce právě chycený sovětský zlodějíček se hájí takto: "Vem to čert! Přiznávám se. Vykradl jsem to já. Ale jinak jsem poměrně slušnej člověk."