Srpen 2006

Svět bez růžových brýlí aneb Putování mezi poledníky a rovnoběžkami proti proudu ustálených představ (Část 13)

Luděk Frýbort

(ANNONCE, k. s. Praha 2002, (c) ANNONCE, k. s., (c) Luděk Frýbort, ISBN 80-900125-5-8)

Levantská zamyšlení

1. Z Turecka do Sýrie

Seděl jsem v poloprázdném autobusu, hleděl okénkem na neveselou, šedavě pustou krajinu syrsko-tureckého příhraničí a ptal se sám sebe, co tady vlastně pohledávám. Bylo mi, jako když opouštím cosi bezpečně důvěrného a vydávám se vstříc ... snad ani ne divokým dobrodružstvím. Ale světu jistě mnohem cizejšímu a tíž stravitelnému, než který nechávám za zády. Protože každý nechť ví, že Turecko, jakkoli už dost exotické, je přece jen do značné míry ještě Západ. Aspoň v tom smyslu, že v něm vládne spolehlivost, dochvilnost, pořádek, organizace. Kdo má představu nějakého orientálního zmatku, brzy ji opustí. Je to země islámská, ne však fanaticky zabedněná nebo dokonce se sklonem k namyšlené mudžahedínské nesmiřitelnosti, Turek věru není Arab. Ne náhodou bývalo Turecko po mnohá staletí mohutná, dobře proorganizovaná a obdivuhodně fungující říše; bývala by nemohla taková být, kdyby jí k tomu scházely předpoklady v podobě zdravého rozumu a cílevědomé snahy jejích obyvatel.

I ty rozlehlé krajiny, do nichž se právě chystám, bývaly kdysi pod správou tureckých sultánů, a nebyla to špatná správa. Častokrát mi během mé cesty a při pohledu na současný stav arabského Východu zatanulo na mysli ... bylo tak nutné a správné ji rušit? Je princip národního státu za všech okolností samospasitelný a jiným principům nadřazený?

Vlastně jsem se ani nechtěl následujícími řádky Turecka dotýkat, ale když už... Je pozoruhodné, jak trvalým cílem nechuti západních liberálně-levicových kruhů se stala někdejší říše sultánů. Je jí vytýkáno ledacos, mučením vězňů počínaje a utlačováním kurdské menšiny vrchole. Nuže, sám bych se nerad dostal do tureckého kriminálu, lze předpokládat, že to v něm nechodí jako v prázdninové ozdravovně, ke kterémužto stavu se už stačily vyvinout tytéž ústavy v západoevropských zemích.

Co se postavení Kurdů v Turecku týče, je to složitější. Zakladatel republikánského Turecka, Kemal Atatürk, mocí své autority prosadil tehdy imperativní zásadu - jeden stát, jeden národ. Nebyl v tom ostatně sám. Nedalo se ovšem čekat, že zmíněná zásada bude fungovat navěky, a také že nefunguje, stejně jako už zastaral netýkavý nacionalismus z první poloviny dvacátého století. V Turecku jdou hodiny dějin pomaleji, nicméně bylo možno předpokládat, že tuhý centralismus časem poleví a Kurdové budou postupovat nejdřív ke kulturní samosprávě, od ní k samosprávě politické, pak k autonomii a nakonec, kdož ví, snad i k vlastní státnosti, i když stejně jako v případě někdejších arabských poddaných sultánovy říše je nutno se ptát, zda by tím vyhráli nějaké obzvláštní terno. Tento předpokladatelný vývoj však byl přerušen a asi nadlouho zastaven úderem zvenčí.

Za dob soupeření Západu se sovětskou Říší zla bylo Turecko ze všech členů západního politického a vojenského uskupení patrně ten nejspolehlivější, nejjednoznačnější a nejméně různými módními pochybnostmi rozkolísaný. V době, kdy Západem otřásaly prosovětské intelektuálně-studentské kravály, stál na jižní hranici Sovětského svazu protivník, jenž se nedal rozvrátit mírovým, pugswashským ani žádným jiným dezinformačním hnutím. To uváživši, vycvičila KGB jistého soudruha Abdullaha Öcalana a vysadila ho v Kurdy obydleném území, aby tam organizoval ozbrojený protiturecký boj. Povedlo se to. Öcalanovým přičiněním byla založena Komunistická strana Kurdistánu PKK - je příznačné, že dodnes se v západním tisku nikdy neobjeví tento titul, nýbrž vždy je decentně hovořeno pouze o Straně pracujících, to aby se čtenáři snad nezačali něčeho domýšlet.

Nastala velmi tvrdá a dlouholetá válka, v níž se Öcalanova strana nijak nerozpakovala užívat teroristických prostředků, a to zejména vůči vlastnímu obyvatelstvu; ti, kteří nebyli ochotni dostatečně podpořit věc kurdského komunismu, se stávali cílem vražd, zastrašování a velmi nevybíravého vydírání. Všechno poněkud utichlo rozpadem Říše zla, a ještě víc tím dnem, kdy turecké úřady soudruha Öcalana dopadly a postavily ho před soud. Škemral tam o svůj mizerný život tak zbaběle a nabízel třídnímu nepříteli své služby tak podlézavě, že to nemohlo nemít účinek na morálku jeho stoupenců. Proto je dnes od kurdského problému víceméně pokoj.

Omlouvám se, že jsem do celkově jinak zaměřeného textu vsunul toto informační extempore. Domnívám se však, že není zbytečné, protože kurdský problém bývá podnes podáván velmi zkresleně a jeho klíčové detaily jsou zamlčovány. Tak daleko může sahat neochvějná příchylnost levicové scény k ideálům proletářského internacionalismu, třebaže už mezitím pohřbeným. Učiňme závěr: turecké jednotky nebojují v horách Kurdistánu proti Kurdům, nýbrž proti sovětskému bolševismu. Ještě dnes.

V Antakyi, antické to Antiochii, jsem vyměnil své poslední turecké miliony za syrské peníze. Zač jimi budu platit? Za jaký stupeň když ne pořádku a spolehlivosti, tedy aspoň předvídatelnosti? Ostatně, kdyby někdo zatoužil užít si pocitu milionáře, ať neváhá a vydá se do Turecka. Jeden milion tureckých lir je k mání zhruba za šedesát kaček českých (v této chvíli už nejspíš levněji), takže je takový pocit k pořízení velmi nenákladně. Udávám, že jsem se svou drahou chotí utratil za tři týdny nijak zvlášť rozmařilého pobytu v říši sultánů skoro půl miliardy; to se, pane, nepovede každý den ani ministru financí. Poté jsem svou choť doprovodil na letiště a vydal se dál sám, pln neurovnaných pocitů. Jistě bych si dovedl vybrat onačejší cestovní cíl. Sympatičtější končinu než zrovna Sýrii, o níž je známo, že patří mezi nejtruchlivější diktatury tohoto nedokonalého světa. Ale dělám to tak pokaždé od té doby, co jsem v důchodu a mám hromady času: strávím počestně manželskou dovolenou v některé spořádanější zemi, načež se pouštím sám do méně komfortních končin. Když se však spořádaná dovolená koná zrovna v Turecku, kam dál se dá jít? Býval bych byl zvědavý například na Írán, jenže tam se lze dostat pouze s organizovanou skupinou za dohledu místního estébáčka; je pozoruhodné, jak se ideologické režimy bojí nezávislého cestovatele. Postsovětské kavkazské republiky ... nu, snad si nechám tu rozkoš někdy napotom, až se v nich poměry trochu uspořádají, i když nevím, jestli se dočkám. A do Iráku bych se snad nehrnul ani já sám.

Pročež zbývá už jen ten pruh země podél východního středomořského břehu, jemuž se říká Levanta. Kraj slavné minulosti a starobylých kultur, kolébka písma a ledačeho jiného, co dodnes ovlivňuje náš život, leč přítomnosti značně pochybné. Ale když už jsem tady ... nu což. Každý navštívený, bedlivě, pod povrch zdání prozkoumaný a do duše zanesený kout světa je zkušenost; a zkušenost znamená obohacení, kamínek k doplnění mozaiky života.

Syrská hranice sestává z širokého pruhu skalnaté, ostnatě odrátované pustiny s hlídacími budkami a věžemi, což jaksi známe: zajisté se jedná o nějaké hraniční či zakázané pásmo. Na jeho konci skupina celních a policejních budov, šraňky, ozbrojenci, oficíři důležitě kráčející sem a tam, fronty, razítkování, vypisování průvodek a jiných lejster, odvykli jsme si už v té naší Evropě na takovéhle hranice, ale nakonec je vše zdárně odbyto a autobus se pouští dál, k Halebu, druhému největšímu městu země. Zatím pozoruji, jak se do dáli odvíjí jednotvárná silnice, nijak zvlášť udržovaná, nu, zažil už jsem horší ... jen silniční návěští je těžko číst, doufejme, že řidič do toho Halebu trefí. Arabské písmo sice umím přeslabikovat, ale ne v té rychlosti, jakou se cedule míhají kolem. Nadto jsou cedule občas nečitelné i pro domorodce, jelikož jsou přelepeny plakáty s podobiznou Otce vlasti. Na Otce vlasti a jeho téměř stejně zbožněné potomky si člověk v Sýrii musí zvyknout. Je to ale zvykání nesnadné, třebaže v něm my Čechové starších ročníků máme cvik. Pokud by se našinec chtěl zbavit jistého pocitu směšnosti, je i nemožné.

Víte, viděl jsem v tom božím světě už ledacos. Jelikož značnou jeho částí vládnou různé typy skrytých i neskrytých autokracií, nejsou pro mne nic nového ani oslavné malůvky s vypodobením různých papalášů. Prožil jsem třicet let v naší autokracii domácí, kde se jimi nešetřilo, a navštívil jsem několikrát i samotnou Vlast socialismu, kde bylo Leninů na každém rohu, ó jejej. Leninové s placatou čepicí i bez ní, s pláštěm rozevlátým a ukazovákem zdviženým, Leninové naklonění dopředu, jako by měli v příštím okamžiku spadnout na nos, i Leninové v mnoha jiných vynalézavých variacích. Ale pravím vám, že to ještě nic, ale vůbec nic nebylo. Do Sýrie se jděte podívat, abyste viděli, jak správně oslavovat, soudruzi! Není snad čtverečního metru nějaké zdi, ostatně zdi polorozpadlé a upatlané, aby nebyla ozdobena aspoň dvaceti podobiznami Otce. Jeho jméno bylo, jak jistě každý ví, Háfiz al Asád. Nedávno k velkému zármutku svého milujícího lidu zemřel, ale jelikož předtím stačil prozíravě založit dynastii, lze kromě jeho kontrfeje po zdech, oknech, plotech a vůbec všude zřít i podoby jeho dvou zdárných synáčků, z nichž jeden vypadá jako obtloustlejší vrchní číšník, druhý pak je zosobněním řízného vojenství, jak se mu rozumí na těchto polednících. Můj dědeček by byl řekl, že kouká jako pes z nůše.

Otcové však naprosto převládají. A najde-li se křižovatka či náměstíčko, nelze jinak než je ozdobit triumfální sochou Otce v kameni, bronzu nebo aspoň v ožužlaném gipsu. Fantazie uctívačů přitom nezná mezí. Asád rajtující na vzpínajícím se komoni v boj (v němž sice zatím pokaždé dostal napráskáno, ale proč to připomínat), Asád vynořující se jako nymfa z vod přehradního jezera, a dokonce, věřte mi nebo ne, Asád se svatozáří nad hlavou jako svatý Tadeášek. Nad to všechno mají Syřané ještě Otce vlasti prefabrikovaného v podobě šablony, jíž je pocákaný každý kousek zdi, kam ještě nikdo nestačil vylepit jeho papírovou tvář.

Srovnání z ne ještě tak zcela dávných dob mi nevycházejí z mysli. Láska socialistických poddaných (neboť i Sýrie je, na to nezapomínejme, diktatura socialistická) k jejich milovaným Otcům mívá svou mez. Ta leží tam, kdy poddaný vylepí fangličky a holubičky v množství, jež pokládá za přiměřené, dá se vidět v průvodech a povinných shromážděních, čímž učinil projevům své kádrové neposkvrněnosti zadost a věnuje se věcem soukromým. Neboť, takové je pravidlo, čím víc veřejně projevovaného nadšení, tím dražší je člověku ten kousek soukromí, který si uhájil.

V zemi málo srozumitelného jazyka a cizích kulturních obyčejů ovšem nelze tuto hranici zjistit v hovorech s domorodci. Jen málokterý zná dost z řeči imperialistů, aby se do hovoru mohl pustit, a zná-li, politickým tématům se pečlivě vyhýbá, leda by se zlobil na Izrael; v tom, zdá se, požívá svobody projevu. Ale jsou i jiné příznaky. Že jsou olepené a omalované zdi ... budiž. I u nás se vylepovalo, i když ne v té obludné míře. Že občan dbalý kádrového profilu a chtějící mít svatý pokoj sem tam vylepí státníka i v okně svého soukromého příbytku ... i to známe. Ale Otcové vlasti na límcích a rukávech, na prsou i na zádech, Otcové vlasti v křečovitém úsilí umisťovaní na krkolomně nepřístupných místech - koukejte všichni, kam až jsem se ze samé lásky k Otci vyškrábal - Otcové vlasti na okénkách aut, Otec v podobě růženců a talismanů ... toho u nás nebývalo.

Ze všeho lze usuzovat jen na jedno: na bezedný, vše obepínající strach. Strach, který se rozlézá i do nejskrytějších soukromých koutků a nedá na Otce vlasti ani chvilečkou zapomenout. Strach, jaký nedokázali kolem sebe šířit naši obézní papaláši a snad ani veliký Stalin za svých nejlepších let. Z plochých střech a drolících se zdí všude povívají černé, větrem již dosti orvané vlaječky. Byly tam umístěny v den Otcova úmrtí a dosud se je nikdo neodvážil sejmout. Neboť kdo první sejme, rozumí se, nemiloval dosti Otce. I není zdrávo být první. Jak tohle neznat, panebože.

Co tak rozjímám, přiblížil se Haleb. Je to město veliké, velmi hlučné, a dopravní chaos je v něm buď největší v celé Sýrii, nebo se mi takový zdá, jelikož jsem právě přibyl z relativně spořádaného Turecka. Protože je mi souzeno se po Halebu i po jiných syrských městech pohybovat pěšky, ocitám se tak v truchlivém postavení bezprávného párii, na nějž není brán ohled. Řeknu vám, jsou různé příznaky společenské vyspělosti všelijakých zemí; tím nejzjevnějším je ale vztah řidiče k chodci. Není náhoda, že bývá klidný a zdvořile ohleduplný ve vyspělých zemích Západu, zákony a pokutami vynucený v zbyrokratizovaných končinách na jeho okraji, frajersky povýšený tam, kde ideologické režimy tak dlouho vychovávaly nového socialistického člověka, až ho, potvoru křivou, se zdarem vychovaly ... nu a posléze v podvyživených zemích zcela poslední kvality ani sám Alláh nedokáže zkrotit ten vražedně bezohledný chaos, v němž chodec musí běžet o svůj život. Každou halebskou křižovatku sice zdobí nejmíň čtyři policajti - máločeho je v Sýrii takový dostatek jako ozbrojenců v nejrůznějších mundúrech - ale proč tráví svůj čas v tom rakovinotvorném prostředí, jest záhadou. Nezdá se, že by to bylo kvůli řízení dopravy.

Pročež se přiznávám, že jsem Haleb nepoznal do té šíře, jak by si snad zasloužil. Navštívil jsem středověký súk neboli tržiště, sestávající z labyrintické spleti temných, křivolakých uliček, zastřešených klenbami gotického vzhledu, s jeho nesmírnou tlačenicí, tisíci stánků a krámků, povykem, vůněmi i puchy. Ba nikde nezůstalo zachováno tolik z onoho jevu, jemuž se poněkud nadneseně říká kouzlo Orientu, než v arabských tržištích. Jiné halebské zajímavosti ... obrovská citadela například, v jejíž stavbě se vystřídali byzantští Řekové, seldžučtí i osmanští Turci a egyptští mameluci ... nu, nebyl jsem tam. Musel bych se protlouci tou bezohlednou uliční vřavou, mnohé ulice v panickém děsu přeběhnout, a k tomu mi chybělo ani ne tak odvahy jako spíš chuti. Ba, tak jsem zanevřel na Haleb, že jsem pobyt v něm zkrátil a hned druhého dne se pustil rachotivým autobusem k jihu, do města Hamá, o němž jde řeč, že je ze syrských měst nejhezčí, a pokud je to možné, snad i nejklidnější. Uvidíme.

2. Uprášená země

A opravdu, začal jsem si spravovat dojem ze Sýrie. Město Hamá je ... nechci hned říci, že krásné. Ale je pokojnější, místa je v něm kolikrát i na rozpažení, orientální ryk a povyk přece jen o nějaký ten decibel nižší než jinde. Ulice a uličky jsou po arabsku klikaté a všelijak zamotané, což jednak v našinci vyvolává pocit romantiky, a taky je v tom kus dobrodružství: poutník se může po hlavě vrhnout do některého z těch úzkých, temných jícnů a s napětím hádat, kde a kudy ho to zase vyplivne. Okraje města jsou řídce lemovány novými vilkami; a třebaže tuším, že nebudou náležet jen tak ledakomu - nějaký vládně-stranický papaláš se jeví jako nejpravděpodobnější majitel - je nutno uznat, že jsou pěkné a vkusné. V prostředí, vynakládajícím všechnu svou energii v první řadě na oslavu otců vlasti a na hlučné rachocení zbraněmi v řadě druhé, příjemně překvapí cosi originálního, z génia země pocházejícího. Vilky jsou vzdušné, zdobené maurskými oblouky a jinými orientálními prvky ... jen je jaksi nápadné, že všechny ty úhledné domy jsou buď právě dostavěné, nebo ještě nehotové, obklopené kupkami písku, míchačkami a takovým inventářem. Rozhlížím se, zda někde uvidím také něco dřívějšího v témže stavu, ale nikde nic. Čímž nemyslím nějaké starověké památky, ale barák aspoň deset, neřku-li dvacet let starý. Slušně zachované starověké památky se tu a tam vyskytují. Deset let starý dům, aby vypadal k světu, nikoli. Co se ozdobuje takovým stářím, je bez výjimky už zase na spadnutí; a ne-li na spadnutí, tedy umolousané, plesnivé, otřískané, drolící se. Což je problém nejen papalášských vilek, nýbrž veškerého stavebnictví země syrské. Staví se výhradně z betonu; cihel nebo dokonce dřeva není vidět. Beton je už tak materiál dost šeredný, bunkrovitý, náchylný k vlhnutí a plísni; a vzniká-li smíšením cementu s vápencovou drtí - skutečný písek je v této téměř výhradně vápencem tvořené zemi vzácný, začne se v nejkratší době už zase rozpadat v prach. Vzezření syrské země jest smutné: nic než hnědavé pláně a na nich hnízda lidských sídel v podobě šedivých, uprášených škatulí, z nichž trčí k nebesům svazky armovacích drátů. Povrchní pozorovatel by z toho mohl soudit, že se dům dostavuje, ale to by se mýlil. S týmiž do povětří trčícími dráty, opadaný a uprášený, se dočká konečného rozpadu; dráty jen vyjadřují naději stavitele, že ještě někdy patro přidá. Ale nic z toho zpravidla nebývá. Z vilek na okraji Hamy, pravda, dráty nekoukají, i jinak jsou pěkné na pohled. Ale jejich osud bude stejný: už za pět let se z nich stanou truchlivé otlučeniny, z nichž bude suchý vítr odvívat šedivý prach do jednotvárné krajiny téže barvy. Jsi-li dychtiv pohledu líbezného a krajin veselých, poutníče, nechoď do Sýrie.

Střed města je utěšenější, neboť jím ... pardon; chtěl jsem napsat, že jím protéká řeka Orontes. A snad někdy i protéká, hlavně zjara, když zaprší. V tento podzimní čas jest přeslavný Orontes tvořen loužičkami zatouchajícího žabince, zcela prosycenými všelijakým neřádstvem, v němž převládají plastikové sáčky a láhve. Dokud ještě lid této země uměl stavět něco onačejšího než betonové škatule, dodávala řeka Orontes celému kraji vodu k pití i k zavlažování. Čerpala ji obrovitá dřevěná kola o průměru až dvaceti metrů jménem noria a systémy kamenných akvaduktů ji rozváděly po kraji. Dnes z akvaduktů ještě tu a tam stojí dva tři oblouky a norie se tiše rozpadají. Je obdivuhodný ten stavebně-tesařský um, s nímž byla kola někdy v patnáctém století sroubena; od té chvíle však, kdy se voda začala získávat jiným způsobem, na ně nikdo prkénko nepřibil. Hamá sice má ze svých norií ten nezanedbatelný užitek, že jí lákají do města počet turistů pro Sýrii neobvyklý, ale k opravě či údržbě ten úkaz městské úřady nepohnul. Což je pochopitelné, když mají tolik starostí s vylepováním plakátů k oslavě Otce.

Ostatně, když už jsme u toho: zajímalo by mě, jestli se i v Sýrii mezitím nestal z plakátu billboard. Přiznám se, že jsem zprvu nevěděl, oč jde, když jsem po letech přišel navštívit rodnou zemi a slýchal v ní toto substantivum. Záhy jsem však pochopil, že billboard jest kus papíru s vyobrazením státnicky vpřed hledící tváře nějakého politického velikána. Mýlím se tedy, píši-li o plakátech v souvislosti s oblepeností syrských zdí? Jsou ty tuny ohavného papíru ve skutečnosti billboardy? Syrské diktatuře bych této nabubřelé pitomosti rád dopřál, neboť se k ní hodí. Jazyku českému bych naopak doporučoval, aby se nechytal každé cizokrajně znící náramnosti, jelikož se jí nestává vznešenějším, nýbrž se ozývá ubohostí panského kočího, snažícího se importovanou čepicí přikrýt svou slámu za ušima.

Ale nic; nábřeží Orontu je pěkné, parkovitě upravené a láká k procházce. O kousek dál vniká temná ulička do tiché čtvrti vysokých starobylých budov s oblouky a zdmi z černých a bílých kamenů. Ulička je tak úzká, že tudy neprojede auto, takže chybí obvyklé a věčné troubení; i odpočine si duše poutníkova. Vše dýše půvabem a svérázem už jinak málokde uchovaným. Svérázem, nutno zdůraznit, tureckým, pocházejícím z časů, kdy celý tento kus světa náležel k říši osmanských sultánů. Povídá se o té říši ledacos neuctivého, ale tady po sobě nechala cosi trvalého a pěkného, jistěže trvalejšího i pěknějšího, než co nám, jak se zdá, zůstaví doba přítomná.

Je to vůbec zajímavý úkaz. V Sýrii nechalo své stopy víc kultur než kdekoli jinde na světě: vystřídali se zde Féničané a Egypťané, Peršané, Asyřané, zde bylo jedno z hlavních center helénistického světa a Římané zde nastavěli svých měst a chrámů ... po nich přišli Byzantinci, arabské kalifáty, křižáci a posléze i Turci. Po všech něco zůstalo, a většinou jsou to věci krásné, pamětihodné. Jen současní Arabové se patrně rozhodli, že zůstaví věkům budoucím rozpadlé betonové škatule s čouhajícími dráty. Snad, zamýšlím se, snad že arabská stavební i jiná kultura má svůj kořen ve způsobu nomádsko-pasteveckém; jejím výrazem je beduínský stan z kozích chlupů, stavěný na několik týdnů, ne pevný a krásný příbytek, mající přetrvat věky.

V stinném koutě turecké uličky stojí mramorová studánka, zdobená nápisem v arabském písmu. Hezoučké dílko, jaká můžeme najít všude po rozlohách někdejší sultánovy říše, zrovna dýchá tichým orientálním půvabem. Zdejší lidé si odjakživa dovedli jinak vážit vody než my v deštnaté Evropě; i bývalo skutkem pravé zbožnosti postavit někde na vlastní náklad studánku, ozdobit ji citátem z koránu a ponechat k užitku obci a k osvěžení poutníků. Dnes už ze studánky dávno žádná voda nevytéká. Není jí v řece Orontu, aby otáčela obřími koly norií, není jí v akvaduktech a pomalu jí začíná ubývat i v hlubokých vrstvách země, odkud ji čerpají moderní vodárny. Není darmá předpověď, že se voda jednou stane kamenem úrazu těchto krajin, proti němuž budou dnešní politicko-mocenské tahanice ještě dětská hra. Jako by ta tichá, půvabná studánka žalovala ... na co? Proč ubývá vody v zahradě Alláhově? Vždyť i staré civilizace ji čerpávaly k zavlažování, dost možná ve větší míře než dnešní syrské zemědělství. Započal úbytek už tehdy? Nebo za něj může současná doba se svou zvýšenou spotřebou v průmyslu a v domácnostech?

Kartáginský vojevůdce Hannibal, když trávil v Sýrii svá exilová léta, prý učil vládce z rodu Seleukova lovit slony v místních lesích. Z čehož přinejmenším vyplývá, že zde nějaké lesy byly, což by bez určité vláhy nešlo. Les ovšem má špatné karty v zemi, jejíž ekonomie spočívá v chovu ovcí, zvlášť když ten stav trvá tisíce let. Ale ještě stále měli Římané dost vody do svých lázní a skvostná města, jež stavěli na pláních dnes bezútěšně vyprahlých - blízká Apamea je toho příklad - rovněž nebyla zakládána na suchu. A ještě turečtí stavitelé mramorových studánek nacházeli pramínky, z nichž je napájeli. Dnes je jejich mramor zčernalý, suchý. A nestane-li se něco podstatného, změna ke kořenům jdoucí, lze čekat, že se současný problém rozroste v katastrofu.

Chce-li napravit nepříznivý stav, měl by člověk znát jeho příčinu. A zná-li ji, neměl by ji zamlčovat, omlouvat ani všelijak přikrašlovat, nýbrž pojmenovat. Problémy se neřeší tím, že se o nich ohleduplně nemluví, což je neřest této doby, týkající se nejenom Sýrie. Příčina nepříznivého stavu pak je zjevná, všude viditelná, pobíhající a povykující ... ne, povykující ani tak ne, syrské děti jsou přece jen o dost vycválanější než zpovykaní haranti Západu. Jsou to děti hezké, s velkými tmavými kukadly, a jak již řečeno, dovedou se chovat. Ale je jich mnoho. Nemám po ruce žádná starší čísla, ale přece jen: 7,85 milionu duší v roce 1981, 12,5 milionu v roce 1994, 17 milionů o tři roky později, jistě kolem dvacítky dnes ... strašná, varující numera. Každý zodpovědný politik by se nad nimi zamyslel. Předpokládat ovšem nějaké zodpovědné politiky v zmilitarizované diktatuře je pošetilé počínání. Diktatura vidí v dětech vojáky a raduje se, že jich přibývá. S ní jsou ve výjimečné upřímnosti zajedno i mužové syrští, vidící v zástupech dětí, zejména synů, doklad své neobyčejné mužnosti; komu jsem po pravdě sdělil, že se mohu chlubit pouze dvěma exempláři té sorty, koukal na mě zčásti útrpně, zčásti s jistým skrytým výsměchem.

Jestli za nějaký nedlouhý čas budou v Sýrii (ale i jinde) jen místa k stání, jestli se budou rozpočítávat a na příděl rozdávat poslední kapičky vody, zatím nikoho nevzrušuje. Nevzrušuje to příslušníky kultury, v jejichž genech není obsažena západní starost o budoucnost; a aspoň zjevně se tím pomyšlením nevzrušují ani ušlechtilí duchové Západu, ochotní poukázat na kvačící katastrofu, jen pokud mohou popel viny za ni nasypat na hlavu sobě a své úspěšné civilizaci. Stalo se na Západě téměř povinností proklínat svou vlastní dobyvačnost, kolonialismus a podobné jevy. A ne že by jich byla evropská minulost prosta; ale ukáže se ještě, zda Západ vražedně neškodí méně rozvinutým zemím čímsi daleko záhubnějším: svým údajně etickým příkazem tančit ohleduplně kolem jejich zhoubných zvyků, nepojmenovávat je, a když, tedy z nich obviňovat sama sebe.

Hezké a vycepované dětičky, jejichž šiky, hejna a roje mi přebíhají přes cestu v ulicích Hamy, vězí vesměs ve školních uniformách. Tento původně britský obyčej je dnes rozšířen v mnoha chudších zemích a není mu co vytýkat: tak se aspoň děti z bohatších rodin nemohou vytahovat nad své méně zámožné kamarády. V Sýrii k tomu však přistupuje cosi, co už tak úplně schvalovat nemohu, ba facky bych dával, jak mě to štve: dětičky nenosí uniformy ledajaké, nýbrž vojenské. Barvy zelené, řemením přepásané, čáka na hlavičce, na ramenou frčky, jen ten kalašnikov ještě chybí, ale ten dětičky taky jistě vyfasují, jen co povyrostou. Hádám, zač tak mohl tuhleten utřinos nebo tamta způsobná holčička obdržet desátnické nebo dočista kaprálské frčky: za správně vypracovanou úlohu z matematiky? Za vzorné sestavování nástěnek a vylepování Otce vlasti? Nebo možná i za nějaké to udáníčko, semínko špinavosti, zaseté do dětské duše, což, moje arabština je bídná a syrský lid je ve věcech politiky nesdílný, ale že může být princip Pavky Morozova i v této diktatuře ceněn a frčkami odměňován, bych si dovedl představit.

Ne, legraci stranou: kdekoli na světě se jakékoli hnutí schovává za dětská záda, jde bez výjimky o hnutí svinské a hodné opovržení, i kdyby vyhlašovalo jakkoli svaté pravdy. Dětičky nadité do kaprálských uniforem, opentlené dětičky zvedané na tribunách k moudrým státnickým knírům, dětičky postrkávané nadšenými rodiči do politických demonstrací, dětičky metající kamením v rámci spravedlivých bojů za to či ono, dětičky v mundúrech všelijakých osvobozeneckých armád, dětičky záměrně vychovávané k zášti a nepřátelství ... neměli bychom pro tento jev hledat slova pochopení, neboť se tak stáváme spolupachateli zločinu. Své osvobozování a jiné blbinky ať si vyřídí dospělí mezi sebou, nemohou-li bez nich být. Děti ať nechají na pokoji. Ty ať si hrají, ať se učí, ať jsou dětmi, ne zmenšeninami dospělého bláznovství.

A ještě abych pověděl něco o syrském městě Hamá, než je opustím: má jeden rozlehlý krytý trh neboli súk a několik rušných, orientálního obchodu plných ulic, v jejichž krámcích může pocestný koupit všechno možné, jen ne to, co zrovna shání; sběhal jsem mnoho mil, než jsem sehnal ručník, jelikož jsem ten předmět zapomněl v Halebu na šňůře. Honosné i skromné, nové i staroučké mešity, z nichž všech se pětkrát denně rozlehne pekelný řev, protože dnes už z minaretů nevolá muezzin, nýbrž vysokodecibelový zesilovač. Jelikož se jeden z těch řevů ozývá hodinu před východem slunce, jest záhodno s tím počítat a vyhledat si ubytování pokud možno co nejdál od všech mešit. Což může někdy být dost obtížné. A nakonec ještě velebný řecko-pravoslavný kostel, v němž jsem si prohlížel ikony a přeslabikovával jména svatých, když tu ke mně přikráčel pan pop, a neuměje jinak než arabsky, aspoň mi vážně a důstojně stiskl ruku: z národů ač jsme různých, přece patříme k sobě, my křesťané.

Ale přece mě nechte ještě chvíli prodlít v Hamě, neboť jsem zapomněl vydat zprávu o jejích hospůdkách, jídelničkách a jiných zařízeních, do nichž jsem chodil a do nosu si dával. Dávání do nosu to bylo, pravda, trochu jednotvárné. Skládalo se ponejvíc z pokrmu zvaného šavarma, vznikajícího takto: do placky arabského chleba se ořeže hrst kuřecího masa, jehož kužel se celý den otáčí před roštem, k tomu se přihodí pár plátků nakrájeného rajčete a okurky, něco majonézy nebo jogurtu, to všechno se zabalí do ruličky, ještě trochu přihřeje a pochoutka je hotová. Jiná specialita syrské kuchyně slove felafel: vypadá stejně, ale místo kuřecího masa se vkládají malé karbanátky z rozemleté a usmažené cizrny. Jestli nevíte, co to je, nic si z toho nedělejte, já jsem ještě donedávna taky nevěděl, jak se česky řekne tomu jakémusi velkému hrachu s vyčnívajícími pupíky. Hledal jsem ve všech slovnících, německy je to Kichererbsen, francouzsky pois chiche, jen česky pořád nic ... že by chechtavý hrách? Ne, prosím, cizrna je to. V Turecku a v arabském světě dosti oblíbená luštěnina, k nám se však nerozšířila. Řekl bych, že toho není žádná větší škoda. Jinak jsou felafel i šavarma věci chutné, o to nic. Jenže je to pořád totéž, ledaže si člověk občas může dát kebab, což je šiška z mletého masa a jí se většinou také s chlebem. Arabský chléb je zcela bezchutný a koženě žvýkavý, takže mi po dvou měsících takové stravy přešla chuť vůbec na cokoli a málem jsem se odnaučil jíst. Hlásím tímto, že jsem v zahradě Alláhově zhubl o deset kilo; jestli ovšem je to doporučeníhodný recept...

Leda by člověk navštěvoval cukrárny. Těch je všude po arabských městech veliké množství a jsou dobře obsazeny. Sedí v nich většinou postarší mužští a cpou se sladkostmi. Našinec by na první pohled měl sklon prohlásit jejich důstojné pupky za pivní panděra, ale mýlil by se. Pivním panděrům není Alláh nakloněn. Proti cukrovým a medovým laskominkám však ničeho nenamítá, takže pupkatí strejcové debužírují. Jejich tety si dopřávají téhož, ale doma; nesluší se, aby ženská chodila do lokálů, to Alláh taky nemá rád. Víte, když jsme u těch ženských ... děvčata v téhle části světa dovedou být až neuvěřitelně krásná. Jemná, štíhlá, dobře modelovaných postav a pěkných tváří a s očima tak hluboce temnýma, až srdce usedá. Okamžikem vdavek je však krásná dívka uzavřena doma a jme se cpát horami sladkostí, takže když posléze vyjde na veřejnost, je z ní nevzhledná, rozkynutá teta, šmajdající na oteklých nohou. Snad proto Arabové balí své ženy do černých neprůhledných pytlů, aby to nadělení nebylo vidět. Jiné vysvětlení, jako že je prý chtějí chránit před chtivými pohledy, nepřijímám; nebuďte směšní, pánové, jaképak chtivé pohledy?

Ostatně mě napadá - a jakpak je to v Sýrii a jí podobných zemích s cukrovkou? O tom se mi nedostalo zpráv, ale je mi nápadné, jak málo vidím starých lidí. Že by taky seděli doma? Nebo že by tu cukernatou životosprávu nepřežili? Lidský tvor, jak se zdá, v sobě musí něčím nakrmit diblíka poživačnosti. Zakazuje--li mu víra to i ono, uchyluje se k tomu, co mu zbývá, což jsou v syrském případě cukrářské výrobky. Jsou lákavé, plněné pistáciemi i jinými oříšky, ale odpuzují náš chuťový vkus svou koncentrovanou cukernatostí.

Nu, jsem vcelku spokojen s vlastní vírou i s tím, že se evropský Pámbíček lidem příliš neplete do toho, co jedí. A je-li už nutno přiživit diblíka poživačnosti, že to spraví štamprlička kořalky nebo sklenička vína. Nemá velký význam vyhánět ďábla alkoholu belzebubem cukrovky. Co se alkoholu týče, není to v Sýrii tak divoké, jak se může zdát; ač diktatura, nenapodobuje ve všem Írán nebo jiné přehorlivě nábožné země. Kromě převládajících muslimů v ní žijí i křesťané řečtí, starosyrští a zejména arménští, jichž se věroučné zákazy netýkají, takže je kořalka i víno v jejich nenápadných krámcích k dostání. Kořalkou je většinou arak, vonící anýzem a jako všechno sladký, avšak ukrutně silný; a červené víno se umí urodit na syrských vinicích až k podivu dobré. Víno bych býval pil raději, ale nějak vám neumím u něj sedět sám. Když jsem ale k lahvičce pozval některého mladšího cestovatele, co jsem jich v laciných hotýlcích potkával, podíval se zešišata, takže jsem hned věděl, co ho napadá. Co naplat. Postarší osamělý pán zve na skleničku ... já vím.

Též relativně příjemná Hamá je celičká polepená plakáty, oslavujícími Otce vlasti. Což by v Sýrii nebylo nic výjimečného, kdyby z historie dokázala vymizet paměť zdejší vzpoury proti témuž Otci v roce 1982. Otec Vlasti se se vzbouřenci dlouho nepáral, poslal na ně vojsko a kolem 25.000 jich nechal postřílet, což západní humanitu kupodivu nijak zvlášť nepobouřilo. Stát se to stejným časem v Jižní Africe nebo dnes v Izraeli... Jaký kus nespokojenosti a patrně i nenávisti ve zbylých duších zůstal, je dnešnímu návštěvníku nesnadno soudit. Dovedl bych si představit, že značný. Ale jistého nevím nic; krvavá historie Hamy je dokonale překryta oslavnými malůvkami a s návštěvníkem ze západní ciziny se o tom nikdo do hovoru nedá. Snad jen jistou zákonitost lze ze všeho vyvodit: čím víc hysterické lásky k Otcům a čím hlasitější sláva, tím víc i strachu ukrytého i zjevného a pod strachem temné, vroucí magma nenávisti. Je otázka času, kdy se vylije.

A teď už opravdu vede cesta z Hamy ven, do města Homsu a dál do Palmyry, slavné v dějinách. Krajina, jak tak ubíhá kolem silnice, není zvlášť uchvacující. Šedohnědé pláně se střídají se zelenými ploškami zavlažovaných pozemků, tu a tam cementová vesnička s mešitou z téhož materiálu, a když se blížím k Homsu, je znát i jakýsi pokus o zalesnění v podobě řídkých, uprášených borovic. A odpadky, odpadky, odpadky.

Poslyšte, tohle už není jen obyčejný civilizační sajrajt, to je katastrofa, hrozící ... nevím čím. Celý širý kraj je pokryt místy už souvislou vrstvou odpadu, pozůstávající z ledačeho ohavného, ale nejvíc z igelitových sáčků barvy převážně černé. Jakožto geolog ve výslužbě se pokouším představit si, co tu může vznikat: že by zde kolegové příštích věků jednou odhalili geologickou vrstvu, zvanou igelitium? Lid plastikových sáčků, mohla by nazvat dnešní Syřany archeologie. Rozlišovalo by se igelitium rané neboli protoigelitium, v němž je plastikového neřádstva teprve po kotníky, kteréhožto stupně je mnohde dosaženo už dnes; pak by následovalo igelitium vyspělé s neřádstvem po pás a nakonec igelitium pozdní neboli postigelitium, kdy vrstva odpadků dosáhne syrskému lidu nad hlavy, takže se v ní udusí, posledním dechem ještě oslaviv Otce. To vše posléze pokryje zkomprimovaný pouštní prach, jímž se vědci budoucnosti budou muset provrtat, aby igelitia dosáhli. Pouštní prach proto, jelikož ruku v ruce s růstem odpadkové vrstvy zajisté půjde i další množení řečeného lidu, což povede ke konečnému zpustošení vodních zdrojů a lid se možná ani nebude muset udusit v postigelitiu, aby dosáhl posledního ze svých zářných zítřků.

Východně od Homsu krajina i tak dost suchá už rychle přechází v poušť. Městečka a vesnice řídnou, místo zahrad a políček jen suché pastviny a nakonec ani ty ne, nýbrž bílošedá, prašná pláň. Pravím tímto, že syrská poušť, tak jak se mi představila, je nejnudnější z pouští, jež jsem kde viděl. Víte, třebaže nejsem nadšenec tohoto krajinného typu, uznám, že dovedou být i pouště zajímavé, ba mnohdy i dramaticky úchvatné; za příklad bych mohl uvést poušť sinajskou, po níž je radost se potloukat, i když čtyřicet let jako Mojžíš s dítky izraelskými bych to taky nevydržel. Poušť může být krásná svými skalními útvary, písčitými přesypy, obnaženou horninou nejúžasnějších barev, hrou světel a stínů, jiskrným pouštním vzduchem, a když nastane noc, jako bys za šňůrku zatáhl, i svými neskutečně velikými, jasnými hvězdami. Syrská poušť tohle všechno, až na to hvězdné divadlo, nemá. Vytvořila se na vápencovém podkladě, který se zvětráním nezměnil v písek, nýbrž ve vápenný prach; a když přece jen jednou za rok za dva zaprší, tedy v mazlavé bláto.Palmyra vzbuzuje podiv krásně zachovalými sloupořadími z dob římských,jakož i otázkou, kde a proč se vůbec v těchhle pustinách vzala. Ale vedla tudy od pradávna karavanní stezka, spojující Středomoří s Mezopotámií, a mělce uložený rezervoár podzemní vody nechal vzniknout velké a bohaté oáze. Na ní povstala a jejími prameny se napájela územně nevelká, ale bohatá a značně domýšlivá říše. Její poslední vládkyně, královna Zenobia, se pustila do války s mocí celého římského impéria, kterýžto boj po mnoha letech různých hrdinství slavně prohrála. Význam Palmyry tím vzal zasvé a nastal její rychlý sestup až k podobě ubohé beduínské vesnice. Krásná Zenobia si ovšem týmž činem vydobyla nesmrtelnou dějinnou slávu.

Je vůbec pozoruhodné, jak dějiny jeví sklon zahrnovat slávou právě ty, kteří svou pýchou a neústupností způsobili úpadek vlastní země. Však my Čechové také rádi oslavujeme své husitské předky, že. Dnes se oku poutníkovu naskytnou Palmyry dvě: město rozlehlých antických zřícenin s chrámy, lázněmi a kolonádami na jedné straně, na druhé čtyřicetitisícové město hotelů, restaurací a suvenýrových krámků. Jelikož jsem nenašel v této Palmyře zalíbení, opustil jsem ji hned večerním autobusem.

Autobus se pak kodrcal nocí a chtě nechtě jsem byl nucen sledovat značně přiblblý videofilm, blikající z bedýnky nad řidičem. Pochopil jsem, že jde o příběh jakéhosi dívčího diblíka z vyšších kruhů, jejž představovala mimořádně ošklivá a nediblicky stará herečka. Proč zrovna ona, když je v Sýrii tolik hezkých děvčat, mi bylo zřejmo: bylo nutno obdařit rolí diblíka dcerku nějakého papaláše, protože jinak by to s filmem i jeho producentem třeba špatně dopadlo. A třebaže jsem utrpěl podobné podívané i v autobusech jiných ubožáckých zemí, znovu jsem se podivil té úporné snaze předvádět ony vyšší kruhy, mramorové vily v zahradách, bazény, služebnictvo, náramná auta, plesy a koktajly, róby, šperky, a vůbec to všechno, co jsem jednoho sovětského člověka slyšel obdivně nazývat slovem ljůxus. Neboť i sovětský člověk byl samozřejmě na ljůxusy celý divý, a ještě je. V Sýrii je takový jev obzvlášť podivný, neboť si ani při nejbujnější fantazii nelze představit, v kterém koutě jejího uprášeného a ožbleptaného chaosu by se takovýto exkluzivní ráj mohl nalézat. Snad že je užitečné živit chudou chamraď podívanou na svět ljůxusu a trochu ji tím odvést od její denní bídy? Nebo že společnost, radostně spějící k zaslíbeným zemím, kde již není pánů ani žebráků, tím víc baží po inventářích toho panského světa? Nebo že konečně hlasatelé socialistické rovnosti, dotřískavší se hlava nehlava k moci a tím i k ljůxusu, si takhle potvrzují svůj úspěch a nechtě předvádějí, o co jim jde a vždycky šlo? Nevím. Snad se za některým bedlivě hlídaným plotem vládní rezidence taková oáza ljůxusu opravdu prostírá. Ale Bože, jak jalový je to úspěch a jak žalostné musí být potěšení z papalášské nadřazenosti, když se brána rezidence otevře, skvostné auto opustí umělý ráj ... a slavný papaláš se octne rovnýma nohama v truchlivé, šedivé, ušmudlané, uprášené, opršenými plakáty oblepené Sýrii!

3. Město Pavlova obrácení

Praví se, že jistý Saul neboli Šavel, muž hříšný, byl cestou do Damašku navštíven zjevením, čímž se obrátil v bohabojného Pavla. Nuže, potvrzuji, že i já jsem dost koukal, dospěv do téhož místa. K bohabojnému obrácení mi ještě něco chybělo, ale musím povědět, že se mi Damašek velice líbil. Čekal jsem takový ten obvyklý syrský chaos a tartas, jenže ve větším provedení; nalezl jsem však metropoli relativně spořádanou, slušně čistou, po evropsku postavenou, s širokými bulváry, s docela pěknými sochami a fontánami na náměstích, ani to nebyl pokaždé Otec, a s chodníky sloužícími chůzi a ne neprůchodnému mikroobchodu stánků s padělanými starožitnostmi, hongkongskými hodinkami a laciným textilem, jak je tomu zvykem jinde. S plánkem v ruce může poutník v Damašku opravdu někam dojít a i bez něj aspoň sledovat směr, což je v jiných městech toho koutu světa zhola vyloučené. Nevím, co je příčinou toho zázraku, snad francouzská koloniální minulost, snad že si syrská vláda své metropole hledí, kdežto jinde ponechává chudobě a zmatku volný běh. Pročež kdybych byl otázán, které velkoměsto bych v celé oblasti Blízkého a Středního východu postavil na první místo své sympatie, s jistým zaváháním bych jmenoval Jeruzalém a hned za ním Damašek. Nebo snad obráceně.

Určité šokující zážitky se ovšem také dostaví. Tak třeba když při chůzi po slušném, širokém bulváru na poutníka odkudsi vybafne ozbrojenec se samopalem a zhurta mu přikáže bulvár opustit a jít jinudy. Našinec je zvyklý poslechnout uniformovaného strážce pořádku, ale co po mně chce tenhle špinavý, otrhaný obejda, podobný spíš lupiči než příslušníku nějakého legálního ozbrojeného sboru? Došlo mi, že o legálním sboru nemůže být řeč. Damašek je nejen sídlem vlády, nýbrž i nejrozličnějších Hamásů, Hisbolláhů, al-Fatáhů a jiného pytle blech, jejž na sebe Otec ušil ve svém nepřátelství k Izraeli, a s nímž ani on sám mnoho nepořídí. I poslechl jsem raději, protože samopal vypadal nabitě.

Jako Hamá řece Orontes, tak i Damašek vděčí za svou existenci řece Barada. Ne že by ten vděk dával v nějaké překypující míře najevo. Ledaco je nad pomyšlení šeredného v zemi syrské, ale ze všeho nejšerednější jsou její řeky nebo to, co z nich zbylo. Nechci se opakovat, ale můstek přes Baradu kousek od brány do damašského súku přesahoval snad vše, co je v tomto oboru nabízeno. Měl jsem sto chutí si tu záplavu odpadků, ten nevýslovný nepořádek, špínu a hnilobu vyfotografovat, jelikož jsem cítil, že slovo nepostačí, až o tom budu doma vyprávět. Ale včas jsem si uvědomil, že jednak stojím na mostě, což v takových zemích automaticky mění fotografa ve špiona (Alláh ví, proč jsou špioni na mosty tak žhaví), jednak že můj film není dělaný na zachycení smradu, takže by beztak poskytl zážitek sotva poloviční. I šel jsem raději a vnikl do uliček súku.

O tom, jak vypadá a jakým neporušeným kouzlem Orientu dýše arabský súk, jsem již psal. Kdyby poutník nespatřil nic víc, naplnil by si oči i duši jeho svéráznou atmosférou dostatečně. Nadto atmosférou již zanikající, z níž se za bránou tržiště už dávno stal obyčejný chaos. Co tak se zraku poutníkovu v damašském súku naskýtá: krámky s kořením, uspořádaným v úhledné hromádky, barev a vůní nejrůznějších; nádoby tepané z mědi a mosazi, sloužící samozřejmě k prodeji turistům, ale užívané dosud i v arabských domácnostech; vodní dýmky; záplavy bot, až je s podivem, skýtá-li Sýrie opravdu tolik nohou, aby všechny ty boty bylo nač obout; a hlavně zlato.

Je - mezi jiným - jednou z příčin hospodářské slabosti zemí islámského Východu, že jeho obyvatelstvo dosud nepřišlo na chuť bankovnímu systému a ukládá své úspory do zlata. Urodí-li se melounů či zdaří-li se jiný obchod, nejde arabský hospodář s výtěžkem do banky, nýbrž do súku a nakoupí zlata. Náramků, prstenů, náhrdelníků, náušnic, řetězů a řetízků, celých zlatých brnění z umně pospojovaných penízků, a to vše navěsí na svou nebohou ženu. Orientální žena, toť pochodující spořitelna. Takový obyčej panuje všude od Maroka přes Turecko, arabskou Levantu až po Indii, a způsobuje, že jsou ty země plné zlatého bohatství a přitom nevyvinuté a chudé.

Nutno ale poukázat na to, že se arabská žena může, i když někdy dost ztěžka, s tím vším zlatým nadělením pohybovat po ulici a nikdo ji o ně neokrade. Ani západní turista není ohrožen davy kapsářů a jiných šizuňků, jací mu ztrpčují život jinde. Rovněž, což nelze dosti zdůraznit, dohromady není vidět žebráka. To dokazuje, že žebrota není průvodní jev chudoby, nýbrž součást systému. Nevím, jaký podíl má na tom radikální islámské zákonodárství, ale je to stav velmi příjemný a nejsvětlejší bod v celém orientálním putování. Ledaže milého turistu vezme na hůl každý, kdo ruce má, dá-li si to líbit; ale to nepokládá islámské právo za přečin, nýbrž za nezbytnou součást obchodu.

Stejně ale musím uznat, že ve srovnání se stavem věcí zejména v Turecku arabští obchodníci příliš neotravují. Nevybíhají ze svých kukaní jako zběsilí pavouci, netahají pocestného za šosy i za ruce a neječí mu do uší své nabídky. Nebo aspoň se to neděje tak často. I lze se súkem utěšeně toulat, to i ono si prohlížet a třeba i koupit. V Istanbulu se chůze obchodními uličkami rovná zběsilému úprku, takže nakonec vlezlí obchodníci dosahují pravého opaku zamýšleného efektu; ale kdybych se z Damašku vracel rovnou domů, jistě bych se obtížil nějakými pěknými věcičkami nebo aspoň sáčkem koření. Mám však před sebou ještě dlouhou cestu a nechce se mi se vším tím krámem tahat. Takže snad až jinde. Až před odletem. Avšak nebylo žádného jinde, jelikož Damašek je jen jeden.

A to nejlepší nakonec: damašské staré město. Je to svět sám pro sebe, starobylý a pitoreskní, úzké uličky, místy zastřešené klenutím, ztracená zákoutí, i nějaký ten římský sloup se najde, to vše obklopené středověkými hradbami a bránami. Orient jak má být, v němž se lze bezcílně (cílně to ani nejde) toulat a nechávat na sebe působit jeho atmosféru. Trochu těžší už může být dostat se z něj zase ven, koukejme, kolem téhle kavárničky jdu už popáté ... ale nakonec se i to nějak povede. Ledaže u nás v Evropě by místo tak rázovité bylo vyhlášeno za pěší zónu; tady se uličkami širokými na rozpažení v jednou kuse proplétají, troubí a chodce ohrožují auta. Je to dost otravné. Rádi se na tom našem sebekritickém Západě káráme pro svou automobilovou posedlost, ale jděte se podívat do některé z metropolí třetího světa, karatelé. Východnější část starého města má obyvatelstvo převážně křesťanské, což je znát podle řeckých a arménských kostelů, jakož i láhví s arakem v krámcích. K vidění je rovněž dům, v němž pobýval svatý Pavel, a okno, z nějž byl na úprku spouštěn v koši. Jak dalece je těm divům co věřit, nevím; mému historickému citu připadaly jaksi zánovně.

Avšak především obsahuje damašské staré město svatostánek z nejvzácnějších, staroslavnou omajádskou mešitu. Kdybych do toho co měl co mluvit, ochotně bych jí přidělil titul jednoho z divů světa; jelikož tu pravomoc nemám, povím aspoň, že je to stavba krásná, podivuhodná a úctu vzbuzující. Také prastará: pochází z časů damašského kalifátu. Až do té doby spíš beduínský a divoce nájezdnický islám zde poprvé našel stálé sídlo a pevnou dynastickou organizaci. Dost se tím proměnil; naskýtá se otázka, zda se Sýrie i jiné země změnily příchodem islámu, nebo zda spíš zůstaly, jaké byly, a islám se přizpůsobil jim. Návštěvníku z neislámského Západu nikdo nebrání do mešity vstoupit a všechno si náležitě prohlédnout, ledaže si před vstupem do vnitřních prostor musí zout boty. I usedl jsem u stěny a nechával se ovanout dechem toho místa. Je takový ... jak bych to řekl: nekostelní. Žádné posvátné ticho, žádné velebné zpěvy a ducha povznášející vůně, nýbrž celkem bezstarostný a nijak zvlášť zbožný rej. Kdo chce, modlí se nebo si říká v posvátných foliantech, kdo chce, baví se s ostatními, sedí, kouká, prochází se, zdraví známé, tuhle a tamhle se docela někdo natáhl na koberce a spí s rukou pod hlavou, děti se honí a hrají si. Zasklené svatostánky skrývají náhrobky muslimských světců, a nejen jich: je to tu vůbec nějaké pomíchané. V jednom z náhrobků našel svůj poslední odpočinek i svatý Jan Křtitel, a jak se zdá, nijak mu jeho muslimské okolí nevadí. Ledaže muslimové nemluví o Janu Křtiteli, nýbrž o proroku jménem Jahjá. A minaret v jihozápadním rohu mešity se dočista nazývá Ježíšův; to proto, že tady a ne jinde stane Kristus Pán, aby soudil živé a mrtvé, až věci dojdou tak daleko. Vsadil bych se, že o tom náš pan farář neví.

Je velmi sympatická tahle raně islámská smířlivost a ochota přijímat prvky jiných věr. Ještě ve středověku se islám svou tolerancí velmi lišil od fanatické Evropy. Kde a čím začala jeho dnešní záštiplná nesnášenlivost? Není arabským lidem vlastní, to se pozná, dá-li se člověk s kýmkoli do řeči. Vznikla až snad v posledních desítiletích z pýchy na nenadálé ropné bohatství? Nebo z rozčarování po trojnásobné porážce maličkým Izraelem? Nebo z rozpaků nad stále se rozšiřujícím zaostáváním za Západem? Alláh nás miluje, pročež nám nadělil ropu, to je jasné. Přitom ale nám zjevně nenadělil schopnost rozvoje, takže všechno až do těch kalhot a čepic musíme přebírat od nevěřících. Divné. Divné a nepochopitelné.

Motá-li se poutník uličkami starého Damašku, časem narazí na mešitu druhou, menší a také novější, ale převelice skvostnou. Její jméno je Saida Ruqqaya a už na první pohled vypadá velice persky, jako by stála někde v Isfahánu. Také že náleží menšinové větvi islámu, šíitům, jejíž náboženští vůdci dnes v Íránu provozují světskou moc. Jelikož mají slušné příjmy z ropy, nechali si i svou damašskou filiálku něco stát; a je to nádhery, až zrak přechází. Mramor a sklo, stříbro, majolika, umné štukování, ke všemu lesku a blesku jsou stropy vnitřní prostory vyloženy zrcátky, až zrak přechází ... a tady už se cosi zlomilo, cosi spadlo na zem z toho blejskavého stropu, a je to vkus. Přílišnou snahou o nádheru byla překročena jemná mez, dělící oduševnělou krásu od zbohatlické sprostoty. Věru že pěknější a důstojnější jsou rozličné mešity maličké a v zákoutích zapadlé, nemající žádného ropného mecenáše; ale v nich sídlí Alláh. V té blejskavé, perské, ropnými miliony zavánějící ... nevím, ale řekl bych, že v nich nesídlí. To se pozná, víte.

4. Z Damašku k moři

Musím říci, že s veřejnou dopravou je v arabském světě potíž. Je hojná a nakonec vždycky něco jede tam, kam člověk potřebuje, což o to. Ale kam, co, odkud a kdy, toho se nelze dopátrat. Jízdní řády žádné, označení žádná, a kdekoli by se jevila naděje na pravidelnou dopravu, přepadnou pocestného taxíkáři a snaží se ho přesvědčit, že jeho směrem nic, ale vůbec nic nejede. Odněkud někam se dostat, k tomu už patří kus cestovatelské zkušenosti, lítání od čerta k ďáblu a hlavně nekonečné vyptávání. Ukázalo se nicméně, že Damašek má autobusová nádraží zhruba tři, a po nějakém shánění jsem objevil, odkud se dá jet do Ma'aluly. (Ta čárka mezi dvěma a se po arabsku jmenuje hamza a označuje zvuk, jejž máme také, ale nepíšeme jej: do'objednat, při'otrávený, ne'uvěřitelný.) Je to městečko severně od Damašku, celé malebně schoulené v skalnatém údolí a znatelně hezčí než jiné syrské obce; to proto, že se jeho obyvatelé nespokojí s obvyklou betonovou šedí svých domků, nýbrž je natírají většinou modře. Také je to městečko křesťanské, s kupolemi řeckých kostelů, v okolních skalách se skrývají kláštery svaté Tekly a svatého Sergia. Ale největší památnost Ma'aluly spočívá v tom, že je to městečko aramejské. Pouze tady a ještě ve dvou malých osadách se dosud mluví tímto starobylým jazykem, který před arabskou invazí býval obchodní, správní i literární řečí celé Levanty a jímž údajně obcoval i sám Kristus Pán s učedníky svými.

I usedl jsem v malé kavárničce a bedlivě naslouchal, jak ta aramejština zní. A opravdu jsem slyšel hosty mluvit čímsi, co zjevně nebyla arabština, nýbrž jakýsi jazyk hrčivý, chraptivý a štěkavý. Já vám nevím. Že by býval Pán taky takhle chraplavě poštěkával? Nějak se mi to nechce zdát.

A pak už bylo namále mého pobytu v zemi syrské, jen ještě jsem musel přejet nízký výběžek Antilibanonu a podívat se k moři. Cesta vedla pláněmi tentokráte ne vápencovými, nýbrž černorudého vulkanického kamení, a bylo to tak děsivě pusté a nepřátelské, že tak nějak musí vypadat samo peklo. Či snad země Mordor, jak ji líčí ve své dobrodružné pohádce Tolkien. Pak se krajina začne přece jen trochu zelenat a pod temenem jednoho z holých kopců ční křižácký hrad Crac des Chevaliers. A kdyby poutníku nezbývalo času víc než pro dvě místa v Sýrii, muselo by to být staré město v Damašku, tak pravím, a tento neuvěřitelný hrad. Ne že bychom neměli v Evropě dost rytířských hradů s jejich věžemi, cimbuřími, příkopy, parkány, podsebitími, obrannými chodbami, střílnami, a co ještě tak k nim patří. A ne že by některé z nich také nebyly veliké, krásné a dobře zachované. Ale evropský hrad býval zhruba dvojího typu: buď v hradním paláci sídlil feudální pán a dohlížel na okolí, nebo to byly hrady strážní, v nichž nebydlel nikdo, jen se na nich střídalo v službě pět šest zbrojných pacholků zezdola ze vsi. Křižácký hrad, jak je najdeme v dlouhém pásu od Turecka po Jordánsko, bylo cosi jiného: rytířská kasárna. Crac des Chevaliers byl z nich patrně nějvětší a nejvýznamnější, schopný trvale pojmout až čtyři tisíce ozbrojenců.

Chodím tedy po hradbách a dlouhými tunelovitými chodbami, objevuji ponuré sály, konírny, skladiště a kuchyně, nakukuji střílnami, vystoupím až ke gotické kapli s krásnými kamennými kružbami v oknech a pokouším se vyvolat ve fantazii obraz křižáckého času. Zbrojnoše zevlující po hradě, rytíře a panstvo ... kde vlastně všichni spali? Čtyři tisíce, to je nějakého lidstva; muselo tady asi být pěkně husto, i když hrad je nad pomyšlení rozlehlý. Nešli si ti lidé na nervy? A jakpak si poradili s hygienou? Ona se tenkrát, že ano, dělávala hygiena z hradeb dolů, ale čtyři tisíce, panebože ... smradu jako v hradu; nevzniklo tohle rčení náhodou tady?

Rytíři se po tehdejším způsobu živili ze svého okolí, z čehož plyne, že oblíbení asi nebyli. Také že zde vydrželi sotva půldruha století a museli pryč, vytlačila je obrozená síla islámu. Ještě to klepali pár desítek let v pevnostech na pobřeží, v Akku, v Tripolis a v Tartusu, než na ně došlo i tam a velkolepý experiment křižácké expanze skončil. Stalo se, co se patrně od samého začátku stát muselo, experiment byl postaven na falešných předpokladech. Je to škoda? Nebo můžeme naopak říkat, dobře jim tak, dobyvatelům, nacpali se, kam je nikdo nezval, a dostali na frak? Můžeme dokonce, jak je příkazem dnešní doby, bezvýhradně držet palce domorodému živlu a obvinit evropské rytířstvo z kolonizátorských choutek?

Asi bychom především neměli podléhat jistému bludu: měřit způsoby dávno minulého času současným metrem. Metry se střídají, ještě před stoletím byl jiný a také si všichni mysleli, že mají pravdu. Za křižáckých časů se válčilo, pořádaly se nájezdy, země se obsazovaly, a když se objevila síla mohutnější, opět se opouštěly, a nijak se v tom nelišili dobyvatelé západní od východních. Domácímu živlu, přes jehož hlavy se všechny ty bouře přeháněly, bylo ponejvíc jedno, kdo zrovna teď sedí na kopci na hradě a ždíme z nich berně a spíži. Mluvit o nějakém osvobození, když se úlohy vystřídaly, je holý nesmysl. Křižáci se v Levantě chovali tak, jak byli zvyklí doma. Jejich saracénští protivníci zrovna tak. Že se všechno dělo pod záminkou víry, byl tehdejší obyčej, pod nějž se dala schovat snaha o zřízení či rozšíření feudálních lén. Kaleidoskop větších i menších křesťanských církví, věr a sekt žil roztroušen v islámském prostředí už před křižáky a žije v něm podnes, křižáci jej neosvobodili, ani Saracéni neutlačili.

Ale dovolím si jistou stranickou zaujatost. Bývá dovolena kulturám cizím, proč tedy ne nám, lidem Západu. Když jsem kdysi přišel z úzkého prostoru českých zemí na druhou stranu odrátované hranice, brzy jsem pochopil, co se mi přihodilo. Že jsem ani tak nevyměnil příslušnost českou za německou, nýbrž za cosi mnohem vyššího: stal jsem se příslušníkem západního světa, účastníkem jeho životního způsobu. Moje česká vlast mi zůstala. Přistoupila k ní však vlast vyššího řádu, Západ. Ji jsem si zvolil, s ní jsem se identifikoval a jí si dovolím i fandit, nadržovat a stranit, což, opakuji, nemůže být tak zavrženíhodné, když je právo k témuž přiznáno každému od Afriky k Indii. Křižácký experiment středověku byl pokusem získat západnímu způsobu předmostí ve východním Středomoří. Nepovedl se, protože křižáci přišli jako podmanitelé, ne kolonizátoři. Nepřivedli s sebou zástupy rolníků, kteří by získanou zemi trvale osídlili a tím teprve ji změnili v kus Západu. Patrně to ani nešlo; evropského lidu by muselo přijít velmi mnoho, aby početně převládl nad domácím živlem. Přesto se rozhlížím po okolních kopcích, po těch smutných, neplodných, hnědošedých pláních ... jak by dnes mohly vypadat? Jako kus Ameriky? Nebo, abychom nechodili pro příklad tak daleko, jako země izraelská o něco dál k jihu, která také byla kamenitou pustinou, než ji evropští přistěhovalci změnili v úrodnou zahradu? Jestli ano; byl by to opravdu takový hřích? Takové neštěstí pro domácí živel? Lze mluvit o svobodě jen proto, že v hlavním městě sedí papaláš domácího jazyka, horší než každý utiskovatelský cizák? Co vlastně dokázalo vyprodukovat zdejší prostředí za tisíce let své existence než lepší či horší papaláše?

Asi budu za tuto úvahu označen mnoha hněvivými přízvisky, ale víte, já jsem člověk Západu. Identifikuji se s ním a mám jej rád, jak člověk může mít rád svou vlast. A dovoluji si nejen pomyslet (to dělá sám pro sebe leckdo), ale i vyslovit, že by této smutné krajině nijak neuškodilo, kdyby byla zelenější, veselejší, pořádnější, rozumněji spravovaná, kdyby byla předmostím západního způsobu. I svobodnější by byla, protože svoboda je něco jiného než možnost mávat praporem nacionalismu. Jenže to páni rytíři zvrzali. Škoda.

Od hradu Crac des Chevaliers se silnička svažuje k západu, až u města Tartus dosáhne moře. A opravdu, smutná Sýrie jako by se tím dotykem rozzářila, jako by se z její šedivé uplouhanosti stalo aspoň kouskem něco středomořsky libého, vzdálená ozvěna Azurového pobřeží. Tartus je město celkem pohledné a mohlo by se dobře stát prázdninovým rájem pro statisíce evropských návštěvníků. Turecko například svými plážemi bohatne, proč ne sousední Sýrie?

Odpověď na tuto záhadu na sebe nechá čekat jen tak dlouho, než si poutník usmyslí smočit v zdejším moři palec u nohy. Musel by totiž radikálně změnit svůj vkus. Muselo by se mu zalíbit v umělohmotném i jiném sajrajtu, jímž jsou zdejší pláže zavaleny v míře jinde nevídané. Ve vodičce moře sice krásně teplého, ale velkoryse napájeného splašky z městských odpadů, jež nikoho nenapadne prohnat nějakou čističkou. Sám jsem pochodoval dlouhý kus k severu, protože bylo horko a tolik se mi chtělo zaplavat si; nakonec jsem našel pláž ... no dobře. Je to dost daleko od města, takže snad nedostanu tyfus ani žloutenku. Ale potěšení to žádné není. Na jedné noze se svléknout, poplavat kousek sem, kousek tam, zase obléknout a pryč. Poležet si na pláži, opalovat ... musel bych s sebou přivézt bagr, aby mi odsunul stranou celou tu sbírku lahví, střepů, hadrů, plechovek, plastikových tašek, zlámaných hraček, děravých tenisek, celých chuchvalců cigaretových špačků a kdoví čeho ještě. A třeba by to ani bagr nedokázal, neboť se zdá, že je plážový písek těmito substancemi do hloubky prosycen; bylo by jej nutno odhrabat až na holou skálu, ale to by se pak zase nedalo mluvit o pláži. Nic naplat, žádná Riviéra se z tohohle božího dopuštění asi nestane, neboť zdejší lid nade vše miluje určitý druh svobody a nedá si ji vzít. Svobodu bezostyšně a bezmyšlenkovitě kolem sebe stlát svinstvo. Zatím ještě nepochopil pravidlo svobody jiné, beroucí ohled na pocity druhých a kážící proto odnést zbytky plážového hodování zase s sebou domů a strčit do popelnice. Kdoví, snad musí takový pocit být v genech. Jinak bych totiž nechápal, že se syrská společnost tak snadno vzdává příjmů z turistiky, na něž je za jiných okolností celá divá.

Okolnost se naskýtá ... nu, třeba hned tuhle. V malém parčíku v městě Tartus stojí mohutná, podivuhodná katedrála Panny Marie, založená už ve čtvrtém století, snad jeden z nejstarších křesťanských svatostánků vůbec. Vypadá trochu jako pevnost - ona se u starších kostelů obojí funkce tolik nerozlišovala - a rád bych se podíval, jak to vypadá uvnitř. Ale okouknu ji jen zvenčí a odcházím, protože kdybych měl platit vstupné do každé památky, kam syrský erár postavil boudičku s výběrčím, přišel bych na buben. Vstupná se pohybují - pro cizáky z tábora imperialismu, rozumí se - mezi šesti až osmi dolary. Za vstupné do samotné země syrské v podobě víza jsem zaplatil něco přes šedesát dolarů. To už je možno mluvit, aniž bych chtěl být hrubý, o nenažranosti. Krom toho i o hlouposti. Cizinec s normálním otvorem do kapsy se přeptá na cenu víza a praví, vlezte mi na záda, však je dost zemí, kam se dá jet bez drahých cirátů. Jiný skřípaje zuby to vydřidušské výkupné zaplatí, ale pak si velice vybírá, kam v té Sýrii vleze a co může oželet, jelikož nekrade. Slavný erár tak pravděpodobně utrží mnohem méně, než kdyby se ve své chamtivosti ukrotil a stanovil vstupná i víza lidštější. Když se k tomu ještě připočítá složitý tanec kolem víz, posílání lejster sem a tam, běhání na poštu, rekomanda, fotografie ... není divu, že i ten nejzvědavější poutník navštíví Sýrii jednou, a už ho v ní nikdo víc neuvidí. Nestane se mu jednou z těch končin světa, kde je mu dobře a kam se rád znovu a znovu vrací, nevytvoří si k ní důvěrný a láskyplný vztah, Sýrie kolem sebe nesoustředí souručenství nadšených obdivovatelů, jaké mají například Francie, Skandinávie nebo i západnější země téhož Středomoří.

Ještě si prochodím Tartus (je to křižácká Tortosa a svým původem sahá až do dob fénických, takže je tu co vidět), ještě prolezu tartuskou pevnost, což je fenomén sám pro sebe, nepřehledná, po staletí přistavovaná a nastavovaná změť oblouků, zdí, sklepů, nikam nevedoucích schodišť, provalených kleneb, v tom všem do komůrek a kumbálků zalezlé obyvatelstvo, připomínající tak ze všeho nejvíc myši v bochníku ementálského sýra ... ještě si zajedu loďkou na blízký ostrov Arwad, což bylo místo, kde se křižácká moc udržela nejdéle, než byla roku 1304 i odtud vypuzena......a konec, slunce zapadá nad ztemnělé moře, zítra ráno Sýrii opustím a nemyslím si, že se do ní ještě někdy vrátím. Neboť svět má mnoho krajin stejně zajímavých i zajímavějších a přitom k navštívení snadnějších, člověka papalášskými směšnostmi, truchlivostí rozpadu ani erární nenažraností neurážejících.

5. Libanon a zástupové Filištínských

Tak stojím nad tou možností jako nad otrhávací kopretinou a nevím. Mám, když už jsem tady, zamířit taky do toho Libanonu? Povídá se, že tam jde o život, ano, ba i o hubu. Na druhé straně - neprocoural jsem už dost končin, nesoucích ošemetný titul rizikových zemí, Severní Irsko, Baskicko, Srí Lanku zrovna ve dnech jejího nejveselejšího válčení, a nepotvrdil jsem si pokaždé starou moudrost, že se nic nejí tak horké? Jenže jak horký se může jíst Libanon? Koho se na to zeptat? Cestovních brožurek a průvodců? V zemi, kde se situace mění každým týdnem, nejsou údaje už loňského průvodce mnoho platné. A cestovatelský duch Pokušitýlek mi šeptá: Jeď. Ono se už ukáže. Jeď, určitou míru rizika na sebe člověk musí vzít, a blázen, kdo by se chtěl vyhnout všem rizikům, co jich život přináší. Po nějakém otrhávání kopretiny jsem ducha Pokušitele poslechl.

Naštěstí se libanonské vízum vydává na hranicích, takže se mohu rozhodnout až pak. Nebo taky nerozhodnout. Nechat na zítra. Počkám, až co udělám. Třeba ráno sednu do autobusu a pojedu zpátky, přes Damašek do Jordánska. Nebo se budu divit, helemese, kde to sedím? Není to autobus do Tripolisu? Ten totiž leží v Libanonu, čímž by byly kostky vrženy.To se ví, když nadešlo ráno, koukám, že kopretina pustila lístek, jehož jméno je Libanon. Proti kopretině se nedá nic dělat a už je tu hranice, trochu zmatku, mnoho a přemnoho ozbrojenců v maskovacích uniformách, jako by v tu ránu měla vypuknout nejmíň světová válka, všelijaké fronty u přepážek, domorodci na rozdíl ode mě vědí, kam se mají postavit, jen já běhám sem a tam, až přijde řidič autobusu, který na mne nechce čekat do soudného dne a odvede mě tam, kde se přijímají nearabští cizinci. Vstupné do Libanonu obnáší patnáct tisíc libanonských lir, kteréžto znepokojivé číslo se ale převedením na dolary smrskne na třináct, což ve srovnání s právě opuštěnou Sýrií ujde. Za hodinku se autobus zase rozjede, tak, a už jsem v tom.

Přímořská krajina, v Sýrii ještě široká a jen zvolna se zvedající do vnitrozemí, se úderem překročení hranice zužuje do hustě obydleného proužku mezi mořem a strmými svahy pohoří Libanon, jež zemi propůjčilo své jméno. Je na tak malou zemi dost vysoké, místy až přes tři tisíce metrů, a zjara se prý na něm i lyžuje. Jinak není pohled z oken autobusu zvlášť úchvatný, střídají se v něm jednak drobné vesničky, přece jen o něco veselejší než ta syrská nahloučení betonových škatulí, jednak hlinité úhory, poseté dost obnošenými stany toho typu, do jakých se za vřavy válečné umisťují polní lazarety. Z jednoho stanu zrovna vykráčela zcela módně vystrojená dáma v lodičkách, vida, člověk by v takovém ambiente spíš čekal nějakého nomádského pastevce.

»Filastin« ozřejmuje mi arabský spolucestující.Tak tohle jsou, prosím, ti zástupové Filištínských, jak se o nich píše v Starém zákoně. Zachovalo se to jméno dodnes a označuje lid palestinský, což je v arabském podání zřejmější než v evropských jazycích. Jestlipak zástupové filištínští za biblických dob taky lezli ze zablácených lapidušských stanů? Tím časem, v němž jsem putoval zeměmi Levanty, se skoro o ničem jiném nehovořilo než o palestinsko-izraelském problému, který zdárně přiživen jalovými vyjednáváními o mír, se znovu rozhořel do nových a nových vln násilností. Nedalo se tomu vyhnout; televize během celé mé cesty přinášela každovečerně záběry všelijakého pálení a kamenování, a nemusel jsem ani moc rozumět arabsky, abych věděl, jakým plamenem hoří srdce komentátorů. »Deutschland gut, Israel nix gut,« sdělovali mi strejdové u kafe, jimž jsem vyjevil svou identitu. Deutschland, víme, je u lidu arabského gut zejména od těch časů, kdy jistý kladný hrdina jménem Hitler tak krásně zatočil se Židy. Naštěstí strejdové další slovní zásobou neoplývali, takže jsem se nemusel přetvařovat a dělat, že jejich prostoduchý názor sdílím.

Neboť, hořko povědět, nehoruji příliš pro věc lidu filištínského. Nebo, přesněji řečeno, bych jeho pochopitelné požadavky byl schopen uznat, ale pro způsob, jímž je prosazují, se nedokážu nadchnout. Na rozdíl od arabských strejců znám i Izrael. Znám jej trochu důvěrněji než jen z turistické návštěvy, znám jeho lidi, mám mezi nimi přátele. Mohu srovnat obě svářící se strany a všimnout si rozdílu mezi tím, jak vzájemné protivnictví pojímá lid izraelský a jak zástupové palestinští. Musím říci, že rozumnější, tolerantnější, k smíru a ústupkům hotovější způsob izraelský je mi bližší. Krvavá nenávist na straně palestinské, nepřiznávající protivníkovi ani za chlup poctivého úmyslu, zavilá zášť, neochotná spokojit se s ničím míň než s jeho konečným vyhlazením - Endlösung, říkalo se témuž ušlechtilému cíli za kladného hrdiny Hitlera - mě upomíná na doby, kdy i v naší vlasti panoval předpoklad, že existuje a své nečisté pikle kuje odvěký nepřítel; že je ani nekout nemůže, protože už je jednou takový, z kořene a od kolébky zlý. Za mého dětství se obecný názor různil pouze v tom, že jedni pokládali za zlé a vší nenávisti hodné Němce, kdežto druzí Židy. Teď se mi podivnou oklikou obojí vrací. Deutschland gut, Israel nix gut. Jako by mezi tím nebyla žádná Osvětim ani žádné poválečné vyhánění a partyzánské vraždění. Jako bych se octl zpět nejen ve válkou smrdících dnech svého dětství, ale snad až kdesi v nejzatmělejším, fanatickém středověku.

Ale nechal jsem si své srovnání pro sebe, jelikož pocestný udělá v arabských zemích moudře, když se do těch věcí neplete. Nedosáhne ničeho a jen na sebe darmo přivolá kus té zášti, jíž je častován odvěký nepřítel. »Neexistují zlé či dobré národy, existují jen zlí a dobří lidé ve všech národech,« pokoušel jsem se naznačit jednomu bystrému arabskému mládenci, s nímž jsem seděl a povídali jsme si. Nezdálo se, že by rozuměl. Nebo spíš rozuměl, ale naprosto nesouhlasil. Jsou zlé národy. Aspoň jeden takový je, to ví každé arabské dítě. A není jiné cesty než ke konečnému vyhlazení nebo přinejmenším vyhnání. Žádné vyjednávání, žádný kompromis není přijatelný ani myslitelný, leda jako chytrý taktický tah na cestě k bezpodmínečnému vítězství.

Ó Alláhu! Jak tuhle zavilost nepřirovnat k jednomu sporu, na jehož začátku také stálo vypuzení jedněch ze země a její obsazení druhými, na konci ... ne, to už srovnatelné není. Potomci kdysi ze Sudet vypuzených Němců dnes nelezou ze stanů v rozšlapaném blátišti, nýbrž se stali úspěšnými a spokojenými občany svého nového domova. Na straně české ještě zůstává trochu rozpaků a špatného svědomí, ale každý jen maličko rozumnější člověk už ví a uznává, že řešení je možné jen dohodou, kompromisem, ne věčnou nenávistnou intifádou, byť i posvěcenou jakýmisi plesnivými dekrety. Hledáním toho, co obě strany mají společné, ne co je rozděluje.

Proč se to v Palestině takhle zamotalo? Proč zástupové filištínští přijímají už ve třetí a čtvrté generaci truchlivou existenci v potrhaných stanech, než by se k vlastnímu prospěchu integrovali v nových domovech? Asi proto, řekl bych, že se to ledakomu hodí. Především vládcům a diktátorům arabských zemí, z nichž i ti nejumírněnější ještě pořád mají dost daleko k tomu, aby je někdo mohl podezírat z demokratického smýšlení. Tím, že si pilně pěstují odvěkého nepřítele, se jim daří odvádět své poddané od žalostných poměrů ve vlastní zemi, s nimiž by jinak třeba mohli začít být nespokojení a házet kamením jinam, než je záhodno. Také je tím dáno opodstatnění zbytnělé militarizaci, jíž v těchto krajích sice nebyl žádný válečný střet ještě vyhrán, ale národní hrdinové ve flekatých mundúrech si v ní neobyčejně medí. A především už v půlstoletí nenávistného sporu vyrostly tři generace profesionálních gerojů. Těch, kteří jsou živi pobíháním s kalašnikovy, zaujímáním válečnických póz a organizováním dětských vrhačů kamení - aspoň v mých očích mimořádně odpornou podlostí, již nejsem ochoten odpustit ani nejsvatějšímu účelu. Válka se zákopy, dělostřelbou a skutečným bojem ... nu dobře, nemusí to být. Gerojové si ji vyzkoušeli už třikrát a pokaždé v ní dopadli neslavně. Ale věčné řevy a nenávisti, kamenování, pálení vlajek, sem tam někdo utlučený, nějaké zastřelené kamenující dítě, to je podhoubí, v němž se profesionálům nenávisti výtečně daří a neopustí je jen tak. Kdyby totiž došlo k nějaké dohodě nebo, ó běda, dokonce k míru, museli by třeba nechat gerojství a začít se živit jinak. Ale jak, když nic neumějí a ničemu se nikdy nenaučili, jen válečnickému pokřiku? Jak, když civilním živobytím pohrdají a jen pózu národního hrdiny a osvoboditele pokládají za hodnou celého Muže? Proto, dokud se země bude točit nebo aspoň dokud nedojdou peníze na dárcovských kontech, nebude ani konce intifád a podobných žertů.

Proto také, ač nejsem milovník odsunů a zakládání nových domovů na půdě jiných, nemám mnoho pochopení pro boj lidu palestinského. Je pro můj západní vkus příliš nesmiřitelný, dohodu odmítající, pěstující si nenávist pro ni samu. Jenže arabským strejdům u kafe o tom nemohu vyprávět. Budou si muset sami omočit nosy v tom, do čeho zatvrzelá jednostrannost pokaždé vyústí. Jestli i pak pochopí, do čeho si je namočili. Nevím. Ze způsobů myšlení, jež jsem leckde ve světě poznal, není snad arabské to zcela nejcizejší. Ale určitě jedno z nejméně přijatelných.

6. Mezi Tripolisem a Ba'albekem

Co tak mudruji nad filištínskými stany, přiblížilo se město Tripolis neboli po arabsku Tarablus. Příchozímu ze severní strany nastavuje tvář trochu blátivě uprášenou, ale dojem se mi brzy spravil a teď musím říci, že jsem k němu přilnul, asi že nejvíc z měst, jež jsem za své levantské cesty navštívil. Libanon i Sýrie spadaly před válkou pod francouzský mandát; v Sýrii už se toho málokde najde doklad, ale Libanon je dosud výrazně francouzský v takovém tom poněkud jižnějším, mediteránním způsobu. Není to způsob nepříjemný. Rozlehlé náměstí s parkem a orlojem by mohlo ležet i někde v Provenci, a dá-li se poutník s někým do hovoru, hned zjistí, že mu angličtina není mnoho platná. Nu což, i francouzsky se nějak proklepu, třebaže s obtížemi. Vůbec je libanonský způsob o hodně uvolněnější než syrský i jiný arabský; za časů francouzské správy se Libanonu říkávalo Švýcarsko Východu, a třebaže by se našly jisté rozdíly mezi řekněme Curychem a Bejrútem, něco na tom mohlo být. Celé libanonské prostředí není sice ještě evropské, ale blíží se mu. Lidé chodí oblékaní moderněji, v černých pytlích zahalené ženy skoro nejsou vidět a hlavní ulice jsou samá lesklá banka, Alláh ví, s čím se tady pořád obchoduje. Z minaretů se ozývá obvyklé lkavé vzývání, ale zároveň duní zvony mnoha kostelů a lid obojí víry se naučil spolu vycházet, i když mu to mnohdy přicházelo zatěžko.

Obojí typ, mediteránně francouzský i arabsko orientální, stojí v Tripolisu vedle sebe v podobě starého a novějšího města. Je to rozdíl tak výrazný a zároveň tak fascinující, že jsem se dokázal uličkami starého Tripolisu a jeho súku potloukat celé dva dny a kousek, a ještě jsem se jeho kouzla nenasytil; v tom ohledu mi Tripolis předčil i sám Damašek. Co mi ten požitek trochu rušilo, byly tu a tam vylepené portréty všelijakých osvoboditelů a jiných velikánů včetně syrského Otce Vlasti, na ty se mi už stačila vyvinout alergie. Buď i tady v Libanonu ještě pořád někdo nepochopil ten malér, do nějž slavní otcové své země zavlekli, nebo vyplývá ta příchylnost z arabského způsobu myšlení, mně nepostižitelného. Je ovšem také možné, že Otce vylepují zvlášť za tím účelem ze Sýrie vyslané brigády, protože vím, že se velký syrský bratr u zdejších lidí netěší velké oblibě. Rovněž jsou mnohé omítky dosud rozstřílené a nejeden kdysi výstavný, v předválečném francouzském stylu postavený dům rozbombardovaný, s provalenou střechou, zarostlý desetiletým býlím. Neboť Tripolis býval v občanské válce mezi lety 1975 až 1992 střediskem tu jedné, tu druhé z válčících stran a příslušně to odskákal.

Je ovšem těžké najít místo, které by v té pranici čímsi střediskem nebývalo a neodskákalo to, neboť třebaže Libanon není tak zvlášť velká země, válčících stran do ní vešlo velmi mnoho. Ještě těžší je najít důvod, proč se vůbec mezi sebou praly a k jakému konci se dopraly. A zcela nemožné je najít v sobě pro důvody a okolnosti těch slavných pranic porozumění. Ti lidé si tehdy bezpochyby mysleli, že konají cosi heroického, drahé vlasti užitečného, k vítězství dobra a k lepší budoucnosti vedoucího. Dnes i méně nadaný pozorovatel snadno zjistí, že vítězství žádného nebylo, že se všechny zúčastněné strany praly naprosto zbytečně a nesmyslně, a když toho nakonec z únavy nechaly, zbyla drahé vlasti na krku jen bída a rozstřílená města. Snad nikdy nebyla na povrchu zemském vedena válka tak bezúčelná a s takovým množstvím vzájemně se peroucích a nenávidících stran. Muslimové sunnitští i šíitští, voje poslušné íránských mulláhů i syrského Velkého Otce, drúzové, křesťané maronitští i jiní, zástupové filištínských ve svých ušmudlaných táborech, ti všichni měli své milice a pokládali za nepřítele každou z těch ostatních; i mlelo se to, střílelo a řezalo z nejméně šesti stran zároveň, z čehož by byl janek i bůh Mars.

Je podivné, kam se všechno to zavilé nepřátelství podělo, protože dnes z něj není vidět nic. Snad že pud k nenávisti našel dostatečnou potravu ve vztahu k Izraeli. Kdyby ten spor byl vyřešen (ale on nebude, jak to vypadá), není vyloučeno, že si všechny strany, víry a církve, co jimi Libanon oplývá, vjedou do fousů znovu. Ale nechci předcházet historii.

Z Tripolisu je možno vykonat několik zajímavých výprav: třeba do Byblosu, což je místo na pobřeží, kde v nepřetržité kontinuitě působily nejrůznější kultury už někdy od dob neolitických. Féničané, Amorejští, Hyksósové, Egypťané, i Peršané se sem připletli, pořečtění Levantinci předřímského období, Římané, Byzantinci, křižáci. Zde je to slavné místo, kde byl vynalezen systém hláskového písma, jenž umožnil pozdější rozvoj vzdělanosti a dosud ovládá svět. Z jeho jména přenesením vzali Řekové své slovo pro knihu, jež slyšíme podnes z pojmenování Bible, bibliografie, bibliotéky. Nicméně může nadšený poutník zažít jisté zklamání: Římané po sobě zůstavili tři sloupy na pěkném kopečku a křižáci nezbytný hrad, jinak ale všechna paráda sestává z různých děr v zemi, v nichž lze zřít všelijaké kamení a zbytky nízkých zídek. Je už třeba značné představivosti a svatého uchvácení, aby člověk nad těmi děrami stál a říkal si, ó, tohle kamení je fénické, to zas egyptské... Už hezčí, zajímavější je blízký kostel svatého Jana Křtitele, sice jen ze století dvanáctého, ale plný úchvatné atmosféry. Je pozoruhodné, že tajemstvím, dechem dávných věků dýší pouze prostory dochovaných budov, kdežto kamení vykopávek, jakkoli staré a památné, je nevyzařuje.

Krásný je i výlet do hor, k slávou opředeným cedrům libanonským. Zbyly jich tu dva háječky, dobře, stojí za zhlédnutí, ale je s podivem, proč vlastně se jimi Libanonci pyšní, i na svou červenobílou vlajku si cedr vyšili. Člověk by z té chlouby mohl nabýt dojmu, že je sami vysázeli nebo vůbec mají na jejich existenci nějakou zásluhu. Skutečnost je opačná: tisíciletým usilovným kácením byly cedry téměř vymýceny a tenhle ubohý zbyteček je to poslední, co z nich zbylo. Kácení přestalo právě včas, ve chvíli, kdy si místní úřady uvědomily, že výnosnější než háječek pokácet je postavit k němu budku s výběrčím a kasírovat za ten zázrak čtyři tisíce lir. Tak turismus přispěl k zachování druhu, který ponechán domorodé chtivosti by už dnes neexistoval. Nicméně je hodna pozoru pýcha mnohých národů na divy přírody a odkazy minulosti, o něž se jejich současníci ani pětníčkem nezasloužili.

Ale i bez cedrů by klikatá cesta vzhůru svahy libanonského pohoří stála za námahu. Je celé poseté pěknými křesťanskými vesničkami, kostely a kostelíky, poustevnami a kláštery - maronitské křesťanství je v Libanonu jev spíš venkovký, horský a vnitrozemský, kdežto islám obojího vyznání je většinově rozšířen v přímořských městech. Mimoto jsou východní, k moři přivrácené svahy Libanonu krajina krásná, zelená a členitá, jistě nejkrásnější v celém tomto suchém a šedivě pustém koutu světa. Už jen kvůli ní stojí za to vážit cestu do Libanonu.

Sjíždím zpět k moři a měnící se pohledy na kraj, v němž se vystřídalo tolik kultur, národů, jazyků a věr, mě vedou k zamyšlení. Je správné a historické skutečnosti odpovídající, mluvit o střídání? Z toho slova by se mohlo zdát, že odešli Féničané a přišli Řekové; poté si to Řekové rovněž rozmysleli a ustoupili Římanům - aby nakonec přišli a všechny dohromady vystřídali Arabové. Je až s podivem, kam se všichni ti vystřídaní národové poděli a jak se tam vešli. Nebo je tomu spíš jinak? Že se střídaly pouze jazyky a náboženské doktríny, ale lid zde usedlý vcelku zůstával i se svými zvyky a geneticky zakořeněnými způsoby, ledaže se k nim občas přimísil menší díl genetického založení různých dobyvatelů? Což by znamenalo, že všichni tihle lidé, co jich tu sedí, klábosí, pijí přeslazený čaj, kouří z vodních dýmek, chodí po trzích, klaní se v mešitách nebo se scházejí ke mším v maronitských chrámech, jsou titíž Féničané, Amorejští, Hyksósové a Hetité, Filištínští, Moabští a Kananejští, Jebuzejští a Amalekitští, jací zde bývali už odjakživa, jenže souběhem historických náhod právě teď mluví arabsky. Že způsoby myšlení a chování, jež pokládáme za typicky levantsko-arabské, jsou ve skutečnosti dědictvím všech těch dávných kmenů, které odtud nikdy neodešly, ale jsou přítomny ve svých přímých potomcích. A že, jelikož historický vývoj ani dneškem nekončí, ani arabština není posledním jazykem této oblasti, ani islám jejím posledním názorem náboženským a společenským, nýbrž něco ještě přijde po nich. Což pochopitelně platí nejen pro Libanon a přilehlé krajiny, nýbrž pro celý obydlený svět. Jak zpozdilé je vlastenectví, stavící na právě používaném jazyku; oč pravdivější by bylo přiznání k domovské zemi, která dává žít generacím obyvatel se všemi jejich proměnami, sama se neměníc!

Musím vyslovit jeden nepřívětivý soud: tak zavojákovanou zemi, jako je Libanon, jsem ještě neviděl a snad ani taková druhá na světě není. Někdejší ozbrojené milice různých náboženských a politických sekt už zaplaťpámbu z Libanonu ponejvíc zmizely, ale všudypřítomná militarizace nikterak ne; a jako by nebylo dost všech zbrojnošů libanonských, ještě musí ta malá, nebohá, nesmyslnými válkami vysátá země živit dosti početné vojsko syrské. Neživí je ráda, ale musí, velký bratr si nedá poroučet. Přičemž je zřejmé a předvídatelné, že celé to obrovské množství vojsk a flekatých mundúrů k ničemu není. Aspoň k žádnému účelu válečnému či obrannému; jakýkoli nepřítel by si s maličkým Libanonem snadno poradil, kdyby o to stál, a zlý satanáš jménem Izrael teprve. Zbrojnoši tu jsou a maličkou zemi z životní mízy vysávají, protože i zde zbylo po skončené občanské válce příliš mnoho gerojů, kteří nic než pobíhat s kvérem neuměli a k ničemu se nehodili, takže aby nedělali neplechu, bylo pro ně nutno zřídit oficírská místa. A aby oficíři měli koho komandovat, bylo nezbytné navléci do mundúrů i prosté maronitské a muslimské kluky. Nicméně je nutno si vážit aspoň toho, že libanonští gerojové zřejmě nepotřebují k své existenci neustálou pranici jako Arafátovi zástupové filištínští. Jest mnoho hlavy lámání na vyspělém Západě, jak pomoci nerozvinutým zemím této planety: mínil bych, že nejlepší pomocí by bylo přinutit je zříci se svých zbytečných, vše požírajících a jen nepokoj a nová válečná gerojství plodících armád.

Můj čas v pěkném Tripolisu vypršel a bylo mi pohnouti se dál, k jihu. Libanon má mnoho nesmírně zajímavých míst blíž k izraelské hranici a přístup k nim je teoreticky možný, ale bylo mi řečeno, abych raději netahal čerta za ocas. Až po Bejrút je prý všechno bezpečné, pokud člověk neleze do největších a nejvykřičenějších palestinských lágrů. Dál k jihu - Sidon, Tyros, místa dýšící historií jako málokterá na světě - krásné by to bylo. Ale mohl bych mít smůlu. Některý příliš horlivý zbrojnoš by ve mně mohl bystře rozpoznat izraelského špiona a udělat se mnou krátký proces; tak blízko hranice zákony mnoho neváží a dřív se střílí než vyšetřuje.

Takového pokynu se nedá neuposlechnout, pročež jsem se vydal přes Bejrút k poslednímu libanonskému cíli, do památného Ba'albeku. Hned musím říci, že na rozdíl od přívětivého Tripolisu jsem k hlavnímu městu Bejrútu velkou příchylností nezahořel. Je to město ne zvlášť úhledné, dýmem přemnoha špatně seřízených motorů čpící a naprosto chaotické. Chtít zjistit, odkud například odjíždějí spoje do Ba'albeku ... dělá se to takhle: po nějaké hodince marného pátrání po autobusové stanici jsem si musel najmout taxíkáře, který v divé jízdě doháněl slibně vypadající vozidla a vykřikoval: Ba'albek? Ba'albek? Nakonec mě vypustil na jakémsi rohu, a skutečně, vyjížděl odtud mikrobus nijak neoznačený, leč směřující do kýženého Ba'albeku. Jistý chaos v dopravě je typický pro všechny arabské země; Libanon však v tom ohledu stojí na prvním místě. Doprava je organizována dle zásady, že domorodec už ví, odkud, kdy a kam co jede, takže je zbytečné něco označovat. Cizák ... ať se stará.

Bejrút býval zván Paříží Východu. A skutečně, bylo to prý město rušné a přitom pěkné, v krásné poloze mezi mořem a horami. To moře a ty hory mu zůstaly, pokud je na ně motorovým čmoudem vidět. Vše ostatní odnesla nejzbytečnější z válek. Její stopy jsou všude znát. Co bylo v Bejrútu pěkného, bylo zničeno; a co bylo postaveno nového, nestojí příliš za podívanou. Pročež jsem se s Paříží Východu rozloučil, aniž mě z toho bolelo srdce.

Mikrobus stoupal nekonečnými zatáčkami k náhorní planině a krajina znovu pustla, zeleň se v Libanonu vyskytuje pouze na svazích přikloněných k moři. Za nimi, vtisknuté mezi holými svahy odvrácené strany Libanonu a stejně holými svahy Antilibanonu, leží proslulé údolí Beka'a. Až nějak podezřele často jsem o něm slýchával ve zprávách, než aby se mi to jméno chtělo líbit. Rovněž jsem se dozvěděl, že řečené údolí jest sídlem a základnou fanaticky proíránské milice Hisbolláh, která si tam zřídila málem že ne samostatný stát, a ani ústřední vláda se svým početným zbrojnošstvem proti tomu nic nemůže či nechce podniknout. Prý ale Hisbolláhové v Ba'albeku cizincům neubližují. Držet hubu jest ale účelné. Uvidím.

Když se tak člověk delší dobu potlouká středomořskými krajinami, mohou pro něj zříceniny římských měst časem ztratit na půvabu. Sloupořadí, trosky lázní, nezbytné divadlo, bývalá Via principalis napodél, Via decumana napříč, uprostřed fórum, je pozoruhodné, jak se Římané při zakládání provinciálních měst důsledně drželi půdorysu vojenského tábora. Je to úctyhodné, ale všude víceméně stejné, takže ani nevypočítávám, kde jsem tak všude chodil mezi rozvalinami antické slávy. Ba'albek je jiný. Ne tak úplně římský; založili jej Féničané a nazvali k poctě svého značně krvelačného hlavního boha Baala. Po nich jej převzali Řekové Alexandra Velikého a překřtili na Heliopolis, a nakonec jako všechno zabrali a přestavěli Římané.

Ba'albecké chrámy jsou dobře zachovalé, sloupy obrovské, prý jen sloupy egyptského Luxoru jsou ještě mohutnější, ale to by všechno ještě nebylo tak zvláštní. Zarážející a nevysvětlitelná je kamenná terasa, na níž jsou zřízeny. Sestává z obrovských kvádrů, o nichž člověk neví, co si má myslet: ten největší má rozměry 19,5 x 4,5 metru a má vážit kolem tisíce tun. Těch ostatních jsou taky pořádné kousky. Jak se při tehdejší technice takovými příšernými balvany pohybovalo? Jak se přemísťovaly, jak se dopravovaly z lomu na stavbu? Jak a kde vůbec dokázali stavitelé Ba'albeku najít neporušenou kamennou masu bez puklin, z níž mohli takové kvádry dobývat? Jak je tak přesně přitesat a sestavit, že bys mezi nimi list papíru neprostrčil? Ba'albek je prostě záhada. To se ví, hned se jí také chopil slavný vizionář Däniken a nechal Ba'albek postavit zeleným mužíkům z cizích planet, ale to asi nebude tak úplně souhlasit; stavba se udála za římské vlády, jejíž úředníci byli proslulí svědomitostí. Pilně zaznamenávali i mnohem bezvýznamnější věci, určitě by jim neuniklo, kdyby někde zelení mužíci dopravovali povětřím tisícitunové kvádry. Zeleným mužíkům dvacet solidů za transport kvádrů, stálo by v jejich účtech.

Ale možná není záhada tak neřešitelná, jak se zdá. Nebo snad neřešitelná vzhledem k dnešnímu způsobu ekonomického myšlení. V dobách, které sice neměly k dispozici žádnou vyspělou techniku, zato ale nekonečně mnoho času a především neomezené množství otrockých dělníků, pracujících za misku kaše denně, bylo možno uskutečnit díla, jaká by sice i dnes byla proveditelná, avšak naprosto nezaplatitelná. Stejně ale: nač potřebovali stavitelé Ba'albeku terasu z tak obrovských kvádrů? Menší by jim posloužily právě tak. Něco si u toho mysleli, ale nikdo si už nedovede představit co. Hle, záhada.

Ne zrovna záhada, ale nález poněkud zábavný na mě čekal v uličce hned vedle chrámů v podobě oprýskané tabulky s nápisem: Kaiser Strasse Wilhelm II. Až na ten slovosled by to bylo správně, ale jak se proboha dostal německý Kaiser až sem? Nejspíš tak, že býval velkým přítelem tureckého sultána a ten ho u příležitosti státní návstěvy přivedl v tato místa a dal pojmenovat na jeho počest tuto usmolenou uličku. Říše císaře Wilhelma moc nelituji, stačí mi Německo, jaké je dnes. Říše osmanských sultánů ... nevím. Nebyla to tak špatná říše ve srovnání s tím, co zaujalo její místo, aspoň zde, ve východním Středomoří. Arabský nacionalismus si snad zřízením sbírky nezávislých států přišel na své. Jestli také pořádek a jistota...

Zelený prapor Prorokův vlaje z nedaleké věže a spolu s nesčíslnými portréty černě oturbanovaných ajatolláhů vypovídá o tom, kdo se tu o pořádek stará dnes. Od ochablé, ale přece jen velmoci sultánova Turecka, přes francouzský protektorát a vratký nacionální stát došel pokles až k vládě náboženských fanatiků a jejich milice jménem Hisbolláh. Dál a níž už je jen čistý chaos. Možná na něj také dojde, jestli to takhle půjde dál. Pravda je, že mě slavní bojovníci Hisbolláhu nijak neznepokojovali, ale radši jsem v ulicích nefotografoval, moc se nevyptával, a když jsem si prohlédl chrámový komplex, koukal jsem odtud zmizet. Opět jakýmsi neoznačeným, podle záhadného plánu jezdícím mikrobusem k hraničnímu přechodu Štaura, o něco přehlednějšími prostředky syrskými do Damašku a poté do Jordánska. Čímž by byl mé libanonské epopeje konec.

Jaká byla? Do Sýrie bych se podruhé už asi nevracel. Do Libanonu ... možná. Snad. Je to sympatická země, velmi rozmanitá a proměnlivá, místy i docela hezká na pohled, a její starověké památky, kolik jich je na tak malé ploše soustředěno, nemají ve světě mnoho konkurence. Rád bych si ještě někdy prohlédl zejména libanonský jih, kam právě teď není zdrávo se pouštět. Kdyby snad jednou Libanon polevil v povinném protiizraelském hněvu aspoň jako Egypt či Jordánsko, nastolil k svému jižnímu sousedu vztah třeba kritický, ale ne křečovitý, kdyby přestal zakazovat cizímu poutníku, jemuž do místních tahanic nic není, kam smí a kam ne ... třeba bych někdy navštívil své izraelské přátele a od nich se přes otevřenou hranici vydal do Tyru a jiných míst jižního Libanonu. Jenže to by nejdřív musela pominout ... ne nenávist. To je zlá a šeredná věc, přicházívá však někdy z pocitu křivdy. Ale potřeba nenávisti. Ta, která nepotřebuje příčinu a nemá-li protivníka, hledá ho, až si ho najde. Sama sebou se živí, sama je svůj vlastní účel, svého ukončení si nepřeje a ukončena nebude, dokud žijí a mají do věcí co mluvit ti, jejichž duše jí jsou pokřiveny. Zatím jim je v tomhle nešťastném koutě světa nasloucháno a prohlédnutí, zdá se, je v nedohlednu.

7. Pouštní království

V nepříliš pohledném syrském městě Bosra stojí prý nejzachovalejší římské divadlo, a opravdu, stojí tam, ani se nehnulo; ale vybírají za tu podívanou hrozné peníze, římských divadel jsem viděl všude dost a nic jiného tam není, takže usedám do autobusu jordánské společnosti a poslední syrské kilometry ubíhají k hranici. Neliší se od jiných zdejších hranic, ledaže není celičká oblepená otci vlasti, nýbrž jí stačí za ozdobu portrét jeden, zobrazující mladého pana jordánského krále. Kouká z něj docela mile a po lidsku, ne v pyšně výbojné póze jako velmoži syrské republikánské dynastie, čímž je mi jordánské království hned o něco sympatičtější.

Stejně je to zvláštní. Sama skutečnost, že Jordánsko je království, ve mně vzbuzuje úlevné očekávání něčeho solidnějšího, než jaký tak bývá průměr všelijakých vlád a režimů v tomto nepokojném kusu světa. Republiku, víme, dokázal vyhlásit kdejaký ničema, když se krví a podvodem zmocnil vlády; ale monarchie, to je kus stability v tektonice blízkovýchodních politických zemětřesení. Republika bývá pokládána za zřízení pokrokové, kdežto monarchie za výraz zpátečnictví, ale zdejší skutečnost to nepotvrzuje. Se zadostiučiněním překračuji hranici a měním zbývající syrské libry za jordánské dináry - kus za hranicí už by je ode mě nikdo nevzal, leda jako papír k tapetování. Ale jordánský dinár je peníz cenný. Platí ještě o třetinu víc než americký dolar, takže si člověk těch mosazných šestihranných penízků jinak váží. Je to zvláštní úkaz: platí-li se kde za kousek chleba tisíci a miliony, mívá poutník sklon k rozhazovačnosti a nakonec shledá, že utratil víc, než si při zdánlivé bezcennosti místní měny myslel. V Jordánsku už ale musí udělat útratu, aby stála celý dinár, pročež s ním zachází úsporně. Pětidinár je částka, nad níž už je nutno se zamyslet; a dvacítka ... holý majlant. Ještě větší peníz jsem ani neviděl.

Přitom je celé Jordánsko kus pouště, z nějž byl vyroben stát ne-li náhodou, tedy aspoň dost svévolně. I ono bývalo částí turecké říše, leč částí ani bohatou, ani jinak významnou a nikomu zvlášť na srdci neležící. Přišlo k samostatnosti i ku královskému titulu jako ... ani slepí nepřicházívají k houslím z tak podivných příčin. Bylo tomu prostě tak, že jistý emír v arabské zemi Hidžásu, jehož jméno bylo Fajsál, měl čtyři syny, úplně jako v té pohádce. Jelikož k Hidžásu náleželo i svaté město Mekka, a navíc Fajsálův rod odvozoval svůj původ od samého Proroka, nebyl to jen tak ledaskdo, nýbrž muž velmi vlivný. Jeho vlivu si povšiml proslulý britský provokatér Lawrence, cestující během první světové války sem a tam po arabském Východě a hledící získat místní potentáty pro odboj proti cařihradskému sultánovi, takto protivníku Británie na polích válečných. V případě hidžáského Fajsála se mu to povedlo, džin arabského nacionalismu byl vypuštěn z láhve, turecká říše byla poražena a její arabská území se tak říkaje osvobodila.

I bylo nutno Fajsála za jeho zásluhy odměnit. Z emíra se stal pochopitelně králem; ale co s čtyřmi princi? I oni přece museli dostat svůj díl odměny, ostatně to v pohádkách tak chodí. Bylo tedy ustanoveno, že nejstarší se stane otcovým následníkem v rodném Hidžásu; druhý bude králem v Sýrii, třetí obdrží korunu iráckou ... a čtvrtý Abdalláh ... nějak na něj nic nevycházelo. Ale což; když nebyla po ruce žádná vhodná provincie, vyřízli váleční vítězové z mapy Předního východu kus pouštního území, o něž nikdo nestál, a na něm ustanovili království zajordánské. Jelikož v něm až na pár beduínských vesnic nebylo žádné významnější sídliště, byla jedna z nich, jménem Ammán, zvolena za královské hlavní město. Fajfku tabáku by býval tenkrát nikdo za celé zajordánské království nedal.

Avšak stalo se, co velmoci mohly čekat, kdyby si pozorně přečetly příslušnou pohádku. Nejmladší princ ... nedostal princeznu, těch měl jeho pantatínek plný harém, ale dokázal si své království uchovat. Nejdřív si usmyslela francouzská velmoc, že by jí démant jménem Sýrie dobře pasoval do její republikánsko-koloniální koruny, i přišel Fajsálův zasloužilý synek po krátkém kralování o svou říši. Poté se z pouští arabského vnitrozemí vyhrnuli divocí bojovníci náboženské sekty Wahábitů, vedení jistým chuďasem jménem Ibn Saúd. Dobyli Mekku, vyhnali z ní slavného a zasloužilého krále a Hidžás připojili ke své pouštní říši. Tak povstalo království Saúdské Arábie a zbytečno dodávat, že tím přišel o nástupnictví i o chleba další z Fajsálových synů.

Třetí, ozdobující se korunou iráckou, to vydržel až do šedesátých let, než i on byl dle obyčeje svržen a zavražděn mladými, pokrokovými důstojníky, kteří pak na místě prohnilé monarchie zřídili republiku, jíž právě nyní vládne známý republikán Saddám Husajn. Jen nejmladší Abdalláh se držel ve svém chudobném pouštním království jako helvétská víra, a nebylo, kdo by ho svrhl a nahradil něčím pokrokovým. Nic se nezměnilo, když po něm nastoupil jeho syn Husajn, ovládající umění udržet se na trůnu za všech okolností ještě líp; a dnes, pod královskou vládou už ve třetí generaci, je Jordánsko útvar velmi stabilní a sousedy vážený. V jisté fázi arabsko-izraelských mazců získal zajordánský monarcha kus území na západním břehu potoka Jordánu a povýšil tak na krále jordánského, ale bystře zas od svého zisku ustoupil, když zjistil, že z něj kromě věčných tahanic s Izraelem i s Palestinci nic nekouká.

Na palestinské bratry ve víře, kteří si usmysleli, že si na jeho území zřídí stát ve státě a budou odtud podnikat výpady proti odvěkému izraelskému nepříteli, vypustil své malé, ale výkonné beduínské vojsko, které je zručně porazilo a vyhnalo. Uchýlili se do Libanonu, jejž se zdarem rozvracejí dodnes.

Království jordánské mělo prostě štěstí. Štěstí a kočičí život. Nebo se možná jeho králové, neobdaření zvlášť poklady země, museli spolehnout na vlastní rozum a politický instinkt, jejž se jejich zámožnějším kolegům nedostávalo. Prokázali jej v míře vrchovaté a obstáli tam, kde silnější a bohatší ztroskotali.Severní část jordánského království je hornatá, v údolích a na stráních je znát i něco zemědělství, a některé z horských hřebenů jsou dokonce tu a tam pokryty stromovím. V této části se nalézá jeden z jeho turistických magnetů, jak jinak než římské město Džeraš s mnohými sloupořadími a amfiteátry. Pro toho, kdo už takových pamětihodností viděl dost, může být zajímavější, že přilehlé městečko téhož jména neobývají Arabové, nýbrž Čerkesové.

Býval to hrdý a bojovný kavkazský národ, jako jiné v těch místech však nedokázal vzdorovat ruskému kolonizačnímu tlaku a uchýlil se posléze pod ochranu tureckého sultána. Ten se Čerkesů ujal a usídlil je ve své říši, zčásti i v některých místech Jordánska. Také hlavní město Ammán se ostatně rozrostlo z chudobné vesnice v městečko teprve příchodem Čerkesů. Nad Džerašem ční jakési rozhlasové stožáry a zdá se, jako by vysílaly do světa naléhavou otázku - proč se, svobodymilovný Západe, smiřuješ tak ochotně s ruským kolonialismem, když každý jiný hněvivě zatracuješ? Proč hledíš nečinně k brutálnímu odnárodňování, k vyhánění a od dvou set let až do dneška trvající genocidě, již bys nekompromisně odsoudil, kdyby se její zlomeček objevil jinde? Jsou na světě ještě jiné národy než Čerkesové, Čečenci a ostatní Kavkazané, pro něž by dobyvačný imperialismus nebyl kusem historie, ale tragickou přítomností? Kam tě přivedla pošetilá levicová náklonnost, v jejíchž očích je Rusko přece jen dědic nového socialistického pořádku, a tedy kdosi, komu je nutno odpouštět, svinské činy tolerovat a miliardy do bezedného chřtánu cpát?

Dál k jihu krajina pustne a přijímá tvář, jíž se pak vyznačuje celá země jordánská až k břehům Rudého moře. Tvář ne sice nepěkná ani nudná jako severněji v Sýrii - na to je příliš hornatá, rozrytá hlubokými kaňony a lemovaná obzory modravými i všemi barvami pouště se pestřícími - ale přece jen neuspokojující oko Středoevropana, uvyklé zeleni lesů a lučin. Královské hlavní město Ammán se rozprostírá po celé sbírce strmých návrší a je nutno uznat, že tak kopcovité hlavní město nemají všude. Řím se pyšní svými směšnými sedmi pahorky, jež abys hledal s nivelačním přístrojem, ale v Ammánu se už zadýcháš, chtěje dosáhnout jeho některých částí. Jinak v něm není dohromady nic, což je pochopitelné v městě vyrostlém příliš naráz a historicky nedávno, jen každý z dosavadních králů zde nechal po pěkné mešitě. A málem bych zapomněl na Římany, po nichž tu jako všude zbyl jeden amfiteátr, pár sloupů a něco jiných ruin, což vše bylo v starověku městem a nazývalo se Filadelfia.

Poušť. Snad někomu vane z tohoto slova dech romantiky a šíře prostoru, ale mně takový smysl jaksi chybí, i sleduji pouze kilometry holé hlíny, kamení a prachu, ubíhající v neměnném sledu k jihu. Tam někde, skrytá v skalinách a hlubokých údolích, leží záhadná Petra, jeden z nejslavnějších turistických cílů nejen v Jordánsku, nýbrž i na celém Blízkém východě. Ponuré skaliny, úzké a hluboké propasti, závratný pohled ze skalních plošin na nekonečně členitý obzor ... ano, je v tom cosi strhujícího. Proč ale v těchto pustinách někdo zakládal hlavní město bohaté říše, je nesnadno pochopitelné. Snad že zakladatelé, dávní Nabatejci, byli sami národ pouštní a v prostředí zelenějším by se cítili nesví. Byli to původně pastevci, jejichž kmenové území leželo shodou okolností na křižovatce karavanních cest. Jak bývá obyčejem pasteveckých kmenů, začali karavany přepadat a olupovat, než přišli na to, že přepadání je věc pracná a ještě při tom jeden může přijít k úrazu; i nahradili nahodilé lupičství systémem cel a daní, kterýžto zvyk si ostatně berní úřady podržely až do dneška. Vynášel jim pěkné peníze, čímž se z hubené kozí pastviny stalo bohaté a pyšné království. Brzy pak nabatejští králové zjistili, že potřebují reprezentační hlavní město s příslušnými chrámy a honosnými pohřebišti, k čemuž si vyhlédli území opravdu strhující a skvostné. Poslyšte, uvádějí se všelijaké rozumné a logické důvody, proč se lidé usídlili tuhle a ne tamhle; ale nebyl jedním, ne-li hlavním důvodem i úžas nad krásou krajiny? Okouzlení, s nímž si lidský duch řekne - tady, s tímhle pohledem před očima bych chtěl žít a umřít? V Petře se takovýto důvod vnucuje obzvlášť naléhavě.

Alláh ze svého nezbadatelného úradku vyrobil zdejší poušť z pestrého, převážně červeného pískovce, jímž pronikají polohy bílé, jasně žluté i černé, načež to vše prořízl nesmírným, uzoučkým tektonickým zářezem, nesoucím dnes název Wádí Musa, jakož i jinou strmě skalnatou členitostí. Poté přišli Nabatejci a doplnili Alláhovo dílo jemnou kamenickou prací skalních chrámů. Tak, úsilím Božím i lidským, vznikly na skalních plochách omračující kresby, jejichž malířem je pouštní příroda. I jinde by se našlo dost chrámů, hrobek, zpustlých paláců a kolem toho nastavěných římských sloupořadí; ale výjimečná geologie dělá z Petry cestovatelský cíl, jakých není v světě mnoho. Chtěl bych asi příliš, kdybych mimo to požadoval i možnost se nad tou podivnou krásou zastavit a zahloubat v samotě, přecházející do vytržení; na to je tu až příliš mnoho turistického hemžení. Nicméně turisté jsou aspoň potichu. Horší je celý notně protivný nabízečský průmysl: poháněči oslů a velbloudů, chtiví vnutit této dětinskosti bažnému turistovi kratičkou projížďku za hříšný peníz, prodejci sošek, pohlednic, krámů a titěrností naoko originálních, avšak nesoucích všechny znaky masové výroby, napodobených starožitností made in Hongkong, a i ti nejchudší, kteří nemohou v suvenýrovém jarmarku nabídnout pranic, si aspoň nalámali pestrých kousků skály, rozložili je na zemi a doufají, že se k nim někdo sehne a dá jim utržit nějaký groš. Nedivím se jim. Výdělek je v těchto pustinách vzácná věc a unikátní turistický cíl skýtá obživu mnoha stům rodin, které by jinak třely bídu. Ale kouzlo, tiché zasnění, propadání se do hloubek vlastního nitra, až z něj ve spojení s krásou okolí vyplyne letmý záblesk osvícení ... toho zde poutník hledá marně. Jakáž pomoc, bude nutno se odebrat tam, kam už odjakživa směřovali po osvícení dychtící a světem pohrdnuvší poustevníci, když roztrhli roucho své, posypali si hlavu popelem a živili se kobylkami. Do skutečné, jekem suvenýrových nabízečů nerušené pouště.

8. Země Abelova

Stranou hlavní jordánské silnice, nesoucí příznačný název Desert Highway, se nalézá území ne tak světově proslulé a turisticky rušné jako Petra, ale v krajinné kráse ji snad ještě předčící. Nazývá se Wádí Rum a je to ... jak bych to řekl; ano, je to ztělesnění ducha jordánské země. Kdo se do něj usilovněji zahloubá, zjistí patrně, že její duch je zdrženlivější a méně halasný nežli duchové severnějších zemí Levanty, možná i jaksi hrdější, nevtíravý. Sýrie, Libanon, Palestina i Jordánsko jsou země arabské v tom smyslu, že jejich obcovacím jazykem je arabština. Jinak lze mezi nimi nalézt rozdíly. Duch přímořských končin se ozývá dědictvím fénických kupců a kananejských zemědělců, což vyúsťuje v levantskou obchodní hemživost. Do dnešního království jordánského však kupecko-zemědělské kultury Středomoří nezasáhly, od počátku věků to byl kraj samoty, písku a skal, karavan, izolovaných beduínských kmenů a tlup.

Země Abelova, vtírá se vzpomínka na biblický příběh. Oběť obilí a oběť jehněte, nesmiřitelnost obého a výsledná vražda i prokletí - to vše se táhne dějinami Východu až do dnešních dnů a ovlivňuje dění světa víc, než se v povrchním pohledu zdá. Islám, západnímu duchu někdy těžko pochopitelný, je Abelovým dědictvím v nezměněné formě. Výraz životního způsobu i názoru pasteveckého s jeho ostrým rozdělením role mužské a ženské, s jeho vázaností na rodinu a kmen, v níž už zbývá málo smyslu jak pro vyšší celek, tak pro prvek demokratický, neboť i ten vychází z nezávislého postavení jednotlivce v původní selské společnosti. Pastevec Abel hledívá svrchu na sedláka Kaina, ryjícího se v hlíně; ostatně i náboženský zákaz jíst vepřové maso je výrazem tohoto pohrdání, jelikož pouze usedlý zemědělec pěstoval vepře, kdežto pastevecký kočovník ovce a kozy. Dědic Kainův však seje a sklízí, v čemž je zakleta základní vlastnost způsobu západního, péče o sklizeň budoucnosti. Syn Abelův ji necítí, nacházeje pastvu pro své stádo, aniž by se o ni musel předem postarat. Spíš se o pastviny bije s jinými kmeny, z čehož vyplývá jeho divoká bojovnost, narážející však na své hranice, když je boj třeba dlouhodobě zorganizovat; tu se lépe osvědčuje méně výbojný, ale do budoucnosti hledící Kain. Z téže příčiny je ve věčném konkurenčním střetání obou synů Adamových nakonec Kain úspěšnější, dalšího vývoje schopnější, a přejímá vedení světa. Dědici Abelovi na to hledí s nepochopením; jim je přece dán způsob přirozenější a ušlechtilejší, jejich nejvlastnější spojenec je pouštní bůh Alláh, ve svém zalíbení v pastýřském způsobu totožný se starším pouštním bohem Jahve - jak může triumfovat zavržený a opovrženíhodný Kain? Vždyť oběť jejich praotce přece přijal Bůh, na ni shlédl s milostí, kdežto sedláku Kainovi pravil: protož nyní zlořečený budeš...

Je to nějaké zmatené. Jako by se požehnání pouštního boha obrátilo v prokletí, v ustrnutí, v odebrání schopnosti vývoje. Popletl to Hospodin? Nebo zatím všechno jen předstíral, aby zmátl pyšného Kaina, a triumf dětí Abelových teprve přijde, a to brzy? Zdá se, jako by v cosi takového věřily. Nový oheň Abelovy oběti jako by se rozhoříval, a je očekáváno, že Bůh na ni, jak ani jinak nemůže, milostivě shlédne. Začíná z toho být pěkný mazec a teprve, jak se zdá, bude. Proč? Jak dlouho může mazec trvat? Kdy, čím a jak skončí?

Odpověď se zdá rýsovat dva roky poté, kdy jsem navštívil krajinu Abelovu. Nešalme se, současný protizápadní teror, vlny palestinsko-izraelského nepřátelství, to není jen notně protivná, ale krátkodobá záležitost, která skončí pochytáním bin Ládinových mudžáhidů a uzavřením jakéhos takéhos modu vivendi ve Svaté zemi. Jde o víc; jde o zápas dvou civilizačních způsobů o vůdčí postavení ve světě. Synové Kainovi o ně neusilují, jen si hledí úrody zítřka a vůdčí role jim přichází sama. Synové Abelovi se domnívají na ni mít Bohem požehnaný nárok, ale ona se jim vzdaluje. Nechápou proč; ze zjevného zaostávání jim vyplývá pocit nezasloužené křivdy, číchsi nečistých piklů proti vůli Alláhově, z něj pak zášť a výzva k boji, v němž ovšem není jiný výsledek možný než konečné vítězství, protože jinak by nefungovalo nic, ani řád světa, ani sám Bůh a celý vesmír. Rozum a touha po míru jsou přítomny, ale nehrají na obou stranách sporu tutéž roli; sedlák potřebuje mír ke své práci bezpodmínečně, kdežto pastevec může dohlížet na svá stáda, ale přitom se i pěkně porvat.

Zda spor někdy aspoň utichne, když vyřešen asi být nemůže... odvážím se proroctví. Utichne, až se zdánlivé Alláhovo požehnání znovu změní v kletbu. Neboť nebývá, nemůže být požehnané bohatství nezískané vlastní prozíravou prací, nemůže být trvalý triumf na něm postavený. Abych se vyjádřil konkrétně: bojovné sebevědomí dědiců Abelových skončí, až se rozplyne v nic jejich ropný poklad. Nikoli postupným vyčerpáním ložisek, nýbrž dříve a rázněji. Bude to toho dne, kdy Západ získá bohaté a levné, na ropě nezávislé zdroje energie a pohonných hmot: energii plazmovou, energii vysokoteplotních reaktorů, vodíkové motory, tepelnou reakci při slučování křemíku s dusíkem. Jejich principy jsou známy a cílevědomý důmysl synů Kainových se blíží jejich praktickému využití. Pak ... nechci se popásat na představě náhle zchudlých a pokořených synů Abelových. Budou to mít krušné.

(Květen 2002)

Nu, zasnil jsem se při pohledu na Wádí Rum, promiňte. Slovo wádí označuje v arabštině vyschlé říční koryto, což je v tomto případě zavádějící. Musela by to být pěkně široká řeka, aby po sobě takové koryto zanechala. Spíš se zraku poutníkovu otvírají do daleka se rozkládající, široké pruhy písčité planiny, oddělené od sebe strmými, bizarně rozeklanými skalnatými hřbety. Tvoří je z větší části sytě rudý pískovec, jímž pronikají pruhy a lavice černých vyvřelin. Měkčí části pískovce odvětrávají nebo jsou obrušovány písečnými bouřemi, což v skalních stěnách vytváří podivuhodné, záhadnému písmu podobné kresby a tmavé kamenné krápníky. Vzácně v některých místech vycházejí ve skalách na denní světlo vodonosné vrstvy, což se projevuje jednak nápadnou skvrnou zeleně, jednak obvykle též beduínským stanem na úpatí, stádečky koz a velbloudů, betonovou krychlí jímací nádrže. Písek, vzniklý rozvětráním skal, se v závětrných koutech kupí do návějí, žlutých, růžových, hnědých, rudých. Krásou pouště je její barevnost. Bez ní to bývá krajina dost nudná.Ve vyústění Wádí Rum stojí hostinec, skupina obchůdků, policejní stanice a samozřejmě na zákazníky číhající honáci velbloudů i řidiči terénních automobilů, nabízející výpravy do pouště za přiměřený peníz. Trochu to snižuje kouzlo absolutní nedotčenosti a odlehlosti, ale jak jinak by se člověk do hloubi pouště dostal. Nicméně jsem se rozhodl, že to pro začátek vyzkouším pěšky. Nejen abych ušetřil, ale také abych okusil pocitu absolutní opuštěnosti v nekonečném prostoru, o němž blouznívají milovníci pouští. Vybavil jsem se deštníkem - já vím, asi na mě byl legrační pohled a lidé z kolemjedoucích džípů si mě fotografovali, ale deštník je opravdu znamenitý vynález k výrobě stínu. Mnohem lepší než široký klobouk, pod nímž se v tom vedru potí hlava, natož než tmavý beduínský hábit, s nímž se asi člověk musí narodit, aby se v něm neupekl. Pro začátek budu opatrný a nepustím se daleko, umínil jsem si. Jenom k tamhletěm červeným skálám. Pod nimi bude stín, odpočinu si a půjdu zase zpátky. Pak se uvidí.

Musím říci, že to byla zvláštní zkušenost. Jít a jít a pořád nebýt nikde. Blízké skály jsou stále stejně blízko, nad hlavou slunce a kolem širý prostor - ano, opravdu je to cosi povznášejícího a snad opojného, dost možná že citlivější duše může tomu pocitu propadnout. Naštěstí je pouštní povrch pevnější, než vypadá; z písku vykrystalizovaly soli a zpevnily jej natolik, že se po něm - většinou - dá bez velkého boření chodit. Beduín ovšem šmajdá po poušti v pantoflích. To má svůj význam, jejž jsem ale objevil až za pár hodin. Nakonec se rudé skály přece jen přiblížily, co vypadalo na patnáct dvacet minut, protáhlo se přes dvě hodiny; tak zkresluje vzdálenosti čirý, suchý pouštní vzduch. Konečně jsem ve stínu, sláva. Leč co to: mine pět minut a je mi zima jako ratlíkovi; i to je pouštní úkaz, tohle ostré rozhraní mezi stínem a ostrým svitem, slunečním úpalem a ledovou zimou. Ještě bych odpočíval, ale raději už se vydám zpátky, abych tady nezmrznul. Protivné je, že si každým krokem vhodím do boty malý obláček písku; a než se opět přiblíží nízké domky osady, mám v botách závěje a na patě rudou skvrnu strženého puchýře zvící předválečné pětikoruny. Proto tedy beduínové šmajdají v pantoflích: vhozený obláček písku zase vypadne. V botách ale zůstane a sedře patu na krev. Užitečná, ale pozdní vědomost. K civilizaci jsem se dovláčel opatrně našlapuje a přemýšleje, nemám-li raději zout boty a jít bos. Ale to by mi zase do rány nalezl písek a kdovíco jiného ještě. Nedá se nic dělat, kouzlo pouštního osamění mě udolalo, zítra to zkusím s džípem.

I přespím na ploché střeše hostince, to je v téhle pouštní zemi dost obvyklý a přitom levný způsob noclehu. V noci je sice pěkná zima, tři deky potřebuji, abych se netřásl, ale zato ta nádhera pohledu na hvězdné nebe, na souhvězdí se málem dá sáhnout rukou, kdo nezažil noc v poušti, neví, co je to astronomie. Ráno o osmé se začínají kolem džípů shromažďovat zájemci a handlovat s řidiči o cenu; v tuto chvíli je výhodné se k nim přitočit a poptat se, zda by nestáli o podílníka. Ušetřím tak nějaký dinár, a mimoto mám osamělého cestování už pomalu tak akorát.

»Vezmete mě do party?« ptám se jedné takové skupinky anglicky. Otáčejí se jeden k druhému - »co, vezmeme ho? Vejde se k nám ještě?« »Ale pánové,« povídám, »se mnou můžete mluvit taky česky.« I nastalo oboustranné divení, našinec si ještě nezvykl na úkaz, že tu a tam v exotických končinách zaslechne český hlahol. Byl z toho velice hezký den, krása pouštní krajiny se násobila přátelským hovorem v češtině, možná si ti mládenci mysleli, že s sebou vzali mimořádně upovídaného dědka, sám jsem si to o sobě myslel, ale nebylo zbytí, hráz osamění se protrhla a slova musela ven. Snad jsem měl těm hochům co povídat, takže jsem nebyl úplně otravný společník, aspoň v to doufám.

A to už se podzim nachýlil k Dušičkám, a s ním i mé levantské cestování. Dalo se do lehkého pršení a nehostinná jordánská krajina se zahalila do studených mlh, čímž nabyla rázu znásobené pustoty a truchlivosti. Do odletu mi ještě zbývalo pár dní, i rozhodl jsem se nevyhledávat další pouštní památnosti, ale strávit čas příjemně a lenošně tam, kam mlhy a studené mrholení nezasahují, v pěkném, bělostném městě Aqaba na břehu stejnojmenného zálivu Rudého moře. Když totiž vítězové nad sultánem dělili jeho říši, přiřkli poslednímu, leč nejšikovnějšímu z královských synů i kousíček mořského pobřeží s jednou zaprášenou rybářskou vesnicí, aby se také mohl potěšit pohledem na vodní hladinu. Netušili, že z uprášené vesnice bude jednou slušně velké město, do nějž se budou sjíždět a své devizy utrácet mořských radovánek lační cizinci, což království vynese docela slušné příjmy. I ubytoval jsem se ... kde jinde než zase na střeše s výhledem na hvězdnou oblohu.

O potápěčských rozkoších a krásách nechci mnoho mluvit, abych nebyl jednotvárný, toť se ví, že se u Aqaby (nečíst, prosím, jako kv, arabská hláska q se blíží našemu k, vyrobenému kdesi hluboko v hrtanu) zase nalézají nejkrásnější korálové útesy světa. Ve skutečnosti se skládají jen z uzoučkého proužku kolem břehu, jsou z velké části poničené vlečnými sítěmi a patrně i lámáním korálových bloků za účelem pálení vápna, a ani podmořský život není - s výjimkou jednoho či dvou míst, kde je rybolov zakázán - zvlášť úchvatný. Skýtá pohled na řídká hejna droboučkých čudliček, jaké ještě proklouznou oky sítí, a k tomu podívanou na dno mořské, pokryté kromě korálových krás ještě plechovkami od piva, střepy láhví, pneumatikami, plastikovými pytli a jiným folklórem. Ó poutníče, chtivý potápění a barevných podmořských zázraků: nehledej je v zemích exotických kultur, nýbrž v Austrálii a jiných končinách západního způsobu. Neboť pouze ten si dělá starosti se zachováním přírodních druhů a vůbec životního prostředí. Ač to neodpovídá flagelantskému názoru západních hlasatelů ekologických pravd, takzvaní přírodní a nezkažení národové ve svém myšlení, soustředěném na užitek přítomného okamžiku, se s přírodou ani s životním prostředím nijak nepářou.

Když pak nadešel večer, stával jsem jako očarovaný u brlení svého střešního noclehu a hleděl na měsícem ozářenou mořskou hladinu. Temné stíny lodí, kotvících na rejdě, světelný shluk Aqaby, kousek od ní k severu temný pás - to je hranice - a za ní ještě rozlehlejší a ještě daleko osvětlenější plocha, hotová exploze světel, to je izraelský Eilat. Za ním se pobřeží obrací k jihu, světla Eilatu končí jako uťatá a jen tu a tam něco poblikává ... to už je pobřeží Sinaje, náležící Egyptu. A kdybych se otočil k východu a mohl prohlédnout naskrz protějším vysokým domem, snad bych spatřil blikání jiné, vzdálené asi deset kilometrů a vycházející ze Saúdské Arábie. Ale takto je vidět nemohu, stejně jako nemohu tu blízkou hranici překročit, jelikož jsem nevěřící pes.

Nevěřícím psům, jak známo, je přístup na svatou půdu saúdskou zapovězen, leda by jich tam bylo zapotřebí jako gastarbeiterů, neboť místní obyvatelstvo jest nad jakoukoliv práci vyjímaje lovu se sokolem povýšeno. Pochopitelně to není diskriminace ani apartheid, ó nikoliv; takových ohavností se dopouští vždy a ze zásady pouze ta kritizovaná západní civilizace.

Čtyři země se vešly na kratičký kousek pobřeží, že bych jej pěšky za den oběhl. Ale neoběhnu, jelikož milé země mezi sebou nastavěly hranic. Tu saúdskou uzavřenou zcela, druhou, izraelskou, sice zatím jakž takž otevřenou, leč kdo by se k ní vydal, jest vystaven opovržení až nepřátelství; nesluší se navštěvovat zemi židovských proklatců. Hranice třetí, egyptská, je až na nějaké razítkování pasů a ranců prohlížení ještě tak nejrozumnější, jak sám z nedávné zkušenosti vím. A jen hasnoucí vzpomínka zůstává na doby, kdy zde žádných hranic nebylo a s nimi ani nepřátelství, ani různic a opovržení, protože se všude rozkládala říše tureckého sultána. Byl to možná stav neudržitelný, jelikož se arabští národové chtěli osvobodit a také se slavně osvobodili. Co jim z toho osvobození vyplynulo, je jejich věc, a my na ni můžeme jen hledět, občas i spínat ruce. Srdce poutníkovo má však jiná měřítka a touží po stavu bez hranic a bez nenávistí. Lze se obávat, že v této končině nenastane za současných obyčejů tak hned.

(Leden 2001)

(pokračování)

Zpátky