Srpen 2006

Což takhle dát si mediátora

Nora Grundová

Musí rozvod vždycky tolik bolet? Musí spor s obchodním partnerem dojít až k soudním obsílkám? Musí hádka mezi synem a otcem skončit mlčením do konce života? Není lepší nechat si poradit od expertů, kteří umějí zchladit emoce a najít cestu k dohodě, která už se zdála ztracená?

Byli manželé, měli spolu syna, bydleli ve společném bytě a jeden s druhým komunikovali výhradně doporučenými dopisy. Rozvod byl otázkou času, nikdo nechtěl ustoupit, a když už na jejich syna v tom dusném tichu někdo promluvil, řekl většinou "pověz svému otci" nebo "vyřiď té své matce". Synova třídní učitelka si podivného chování rodičů všimla a doporučila jim Tatjanu Šiškovou. Zkušená mediátorka jejich manželství nezachránila a ani se o to nesnažila, ale udělala něco podstatnějšího. Z rodinného pekla, kde všemu vládly zhrzené emoce, udělala problém, který se dal rozumně řešit a nakonec úspěšně vyřešit.

V mediační místnosti pražského centra Asociace mediátorů v České republice je kulatý stolek s květináčem bramboříků, čtyři židle, tabule s nekonečnou papírovou rolí a volné bílé zdi, na které si klienti vyvěšují papíry s tématy. Ty se po každém sezení zničí, důvěrnost je tu nade vše. Ve vedlejší místnosti se připravuje nábor nových mediátorů a šéfka asociace Tatjana Šišková mi vysvětluje, kterak se pro mediátora a mediaci nepovedlo najít český ekvivalent, protože i nejbližší překlady prostředník či zprostředkovatel znamenají trochu něco jiného.

Padesátiletá Tatjana Šišková hledí člověku přímo do očí a z toho pohledu jsou patrny trpělivost a návyk naslouchat lidem s největšími problémy. Mediaci, kterou lze nejstručněji definovat jako mimosoudní vyrovnání sporů, objevila vystudovaná psycholožka před patnácti lety, když na Karlovu univerzitu přijeli přednášet odborníci z organizace Partners for Democratic Change v americkém San Diegu. Na západě je mediace - nejen mezi manželi, ale třeba i sourozenci, rodiči a dětmi či mezi obchodními partnery - obvyklým způsobem, jak se vyrovnat bez soudu nebo si před začátkem procesu připravit dohodu, aby pak u soudu probíhalo vše hladčeji.

"Američané sem přijeli v době, kdy se dělilo Československo na dvě země, protože tušili, že dělení všeho přinese mnohé konflikty. Přivezli s sebou metodiku, natrénované postupy, jak konflikty řešit. Úplně mě to nadchlo." Paní Šišková mediaci studovala dalších deset let v různých evropských městech a dnes je na roztrhání. Ačkoliv u nás není mediace širší veřejnosti zatím moc známá (když před časem šéfka asociace chystala seminář pro poslance, jeden s ní žertoval, zda si má donést meditační kobereček), klientů stále přibývá. Za svou kariéru "odmediovala" paní Šišková více než sto sporů a několikrát do roka pořádá kursy pro nové zájemce o práci mediátora. V asociaci je akreditovaných zatím pětadvacet "urovnávačů sporů", zpravidla jde o advokáty, psychology či sociální pracovníky. Mediátor nemusí být vysokoškolsky vzdělán, ale po absolvování kursu musí obstát před akreditační komisí.

Jako víla

Vyhledat a zaplatit si někoho, kdo stranám usnadní řešení konfliktu, je podle Tatjany Šiškové celkem přirozené. Lidé přece oslovují poradce, psychoterapeuty, advokáty. Tak proč ne mediátory? Poprvé se objevili v anglosaském světě v 60. letech v době růstu zájmu o lidská práva či emancipaci žen.

Ačkoliv je mimosoudní dohoda v USA věcí poměrně rozšířenou, i tady se neustále vedou diskuse, jak se pozná dobrý mediátor. Victoria Pynchonová z kalifornského Strausova ústavu pro řešení sporů při Pepperdine Law School definuje mediátora jakožto průvodce na cestě k řešení a připodobňuje jej k postavám, které pomáhají pohádkovému hrdinovi ke šťastnému konci. Kouzelník, víla či trpaslík, kteří jej loajálně doprovázejí na cestě, mu pomáhají pochopit úkoly, jež však musí zdolat sám.

Skupina právníků na Harvardově univerzitě v 80. letech vypracovala metodiku, jak vést strukturovaně konflikt. Určili kdy a jak má vyjednávání začít, jak dlouho má probíhat, kdy má mediátor poprvé nastínit možnost dohody. Tato metodika se od 80. let začala v západní Evropě vyučovat jako součást právnických i psychologických oborů. V právních systémech těchto zemí je - na rozdíl od ČR - mediace ukotvena a je lidem nabízena přímo u soudu nebo v řadě mediačních center. Český divák zná scény z mediační místnosti nejspíše z řady hollywoodských filmů, kde bývají oblíbenou kulisou při řešení manželských krizí. Mediace, respektive dohoda mimo soud má však i u nás dlouhou tradici. Připomínají nám ji smírčí kameny na polích, kam byly položeny v místě hranic, na nichž se dohodli sedláci, nebo jako znamení smíru mezi vrahem a rodinou oběti. Prostředníka tehdy představoval rychtář.

Mediace v praxi vypadá tak, že manželé (sourozenci, podnikatelé atd.), kteří už jsou na sebe schopni jen dštít síru a podávat žaloby, vyhledají mediátora, který je provede úskalím jejich vzájemného neporozumění. Usednou ke stolu a postupně své vnímání a prožívání sporu vysvětlují před druhou stranou mediátorovi.

Spory mívají různou intenzitu, záleží na tom, v jakém stavu rozhádanosti lidé přijdou. Při sezení ze sebe vydají spoustu emocí a energie a přes profesionální odstup to síly stojí i mediátora. Paní Šišková nedělá víc než jedno sezení denně.

Vždy platí, že jeden z dvojice je "nastaven lépe", chce konflikt vyřešit a je to taky ten, kdo mediátory kontaktuje jako první. O druhé straně sporu Tatjana Šišková říká: "Buď je opouštěna, nebo ztrácí tolik, že se hroutí, nedovede si budoucnost představit a v duchu si říká, že to nezavinila, že je to je vina jen toho druhého. Přicházejí těžce nastaveni, nejsou motivováni k vyjednávání. My jim říkáme respondenti, protože přicházejí až na výzvu."

Mediační sezení trvá obvykle tři hodiny (cena pro obě strany dohromady je 600 korun za hodinu pro soukromé osoby, 1 500 korun pro právnické osoby) a ve složitějších případech je zapotřebí sejít se až osmkrát. Sezení jsou dobrovolná, strany mají možnost mediaci kdykoliv ukončit. "Někdy během mediačního sezení jen lidem naslouchám a snažím se přijít na to, co říkají, a jak k tomu dospěli. Objevujeme jejich motivy, zájmy, potřeby. Třeba ani nejsou tak zaťatí, ale prostě mají strach, co bude," vysvětluje mi Tatjana Šišková, která často provádí mediaci společně s kolegyní. Zachovávají si tak prý lépe neutralitu, po skončení sezení spor rozeberou a naplánují další postup.

Na začátku mediace dostane vždy první slovo strana, která o mediaci požádala, potom strana druhá. Mediátor nejdříve zjišťuje, kvůli čemu vlastně obě strany tak vehementně křičí, brečí a nechtějí ustoupit. Na vedení komunikace má různé techniky, které vedou k tomu, aby mu účastníci řekli o konfliktu co nejvíce a společně nalezli jeho podstatu. Mediátor totiž ví, že lidé, kteří mají pocit, že se po letech manželství dokonale znají, často mívají o partnerovi zcela zkreslenou představu podle zásady: nedělá to podle mne, takže je špatný.

Někdy se stává, že se strana snaží mediátora získat na svou stranu, napadá soupeře a očekává vlastní vítězství. Mediátor trpělivě vyslechne veškeré stížnosti z minulosti, pro něj je však podstatné jedině nastavení pravidel do budoucnosti tak, aby se mu podařilo konflikt zmírnit nebo neutralizovat.

Ve stínu autority

Tupé rozvodové hádky a nekorektní podnikatelské třenice neskončí, dokud bude konflikt v české společnosti považován za a priori špatnou věc. "Konflikt je ale běžná věc, nebylo by bez něj vývoje," zdůrazňuje další členka asociace Helena Stšhrová.

Mediace není ani terapie, ani soud, ani sezení u advokáta. Její podstata je vtělena do jednoduchého, i když obtížného pravidla mediátorovy práce: neradit, nehodnotit a nenavrhovat řešení za obě strany. Smyslem není najít "spravedlivou" dohodu ve stylu ty dáš půl a ty také. Znesvářeným stranám má usnadnit vymyšlení a formulaci dohody, kde oba něco získají, a budou tedy v rámci možností spokojeni. Mediátor pak dohodu upraví, aby byla srozumitelná. Dohoda nemusí být ani na papíře, ačkoliv ve většině případů si to tak páry přejí. Bývá podrobná, neboť v dokumentu pak páry popíší veškeré pojistky pro případ, že se změní stávající podmínky. "Společně tam uvedeme, kdo se o co postará, když třeba otec ztratí práci, matka onemocní, komu zavolat, kdo by děti vyzvedl ze školy." Takže když například matka zná dobrého zubaře, slíbí, že se bude o zuby dětí starat ona. Otec zná očního lékaře, tak brýle bude řešit vždy on. Dohoda nemá na rozdíl třeba od USA právní hodnotu, ale asociace mediátorů pracuje na tom, aby se do české legislativy co nejdřív dostala.

Prakticky nikdy se ale nepovede, aby se manžele podařilo usmířit a zabránit rozvodu. "Chtějí-li se rozvést, udělají to. My jen dbáme na to, aby potom nikdo netrpěl a vše proběhlo kultivovaně." Mediátorky si vzpomínají pouze na jeden případ, kdy se nakonec manželé nerozvedli, ovšem to se stalo jen proto, že při mediaci zjistili, že by se jim to finančně nevyplatilo. Přestali být partnery, přesto zůstali pečlivými rodiči. Bydlí odděleně ve společném bytě, společně se starají o syna a mají své vlastní partnery.

"Hodně lidí u nás je pořád zvyklých poslouchat autoritu. Začíná to u otce, učitele, šéfa, takže v případě konfliktu se obrací na soud, aby soudce svou mocí rozhodnul. Pokud však nerozhodne v jeho prospěch, člověk zahořkne," říká Tatjana Šišková. Naopak při mediaci člověk může sám rozhodnout o své budoucnosti. "A budoucnost je přece to, co nás zajímá především. Nemá cenu opakovat si, já ti to přece říkal, myslel jsem si, že to víš, a tak dále." Že je mezi mediátory v Česku zatím většina žen, je podle Tatjany Šiškové náhoda. "Je dobré, když mediují muž a žena společně, ale pokud klientovi vadí, že jej mediuje žena, problém hned pojmenuje a rozebereme ho."

Mimochodem, dvojice v úvodu článku si po několika mediačních sezeních přestala posílat dopisy a začala se bavit normálně. Dohodli se na odděleném bydlení, v chladném míru si rozdělili majetek a každý z nich se kdykoliv může odvolat na dohodu, která jim oběma přinesla úlevu.

(Lidové noviny, www.lidovky.cz)