Srpen 2006

Neústupný demokrat, pan Břitva

Lubomír Heger

Milo Djukanovič je jediným balkánským politikem, jenž využil, odložil a přežil Slobodana Miloševiče. Udržoval stejně přátelské styky s italskou mafií jako s Bílým domem. Potrpí si na dobré oblečení, šperky a rád hraje basketbal. Právě dal vítězný koš pro Černou Horu. Bylo to snad poprvé, co se Djukanovič nechal strhnout k nadšenému pokřiku. „Samostatnost Černé Hory je úplný vrchol mé kariéry. Byla to úmorná dřina vzhledem k tomu, že jsem byl pořád někde uprostřed procesu,“ citovala agentura AFP premiéra přezdívaného „Milo Břitva“.

Proč zrovna břitva? Tak se černohorskému politikovi, jenž vypadá trochu jako vlastní bodyguard, zkrátka už léta říká. V Černé Hoře je takový titul podobným vyznamenáním jako v Česku profesor. Kromě toho profesor by zřejmě těžko dokázal prosadit nezávislost svého státu tak elegantně a proti celému světu jako právě pan Břitva.

Mladý, hezký a chytrý

„První obraz, který jsem jako dítě viděl, byla krev. Moje první slova zněla krev a koupat se v krvi,“ napsal černohorský spisovatel Milovan Djilas, kdysi nejbližší soudruh maršála Tita a později disident. Také komedie Montenegro z roku 1981 si bere násilí jako hlavní téma. Jedna z jejích postav, jíž trčí z lebky nůž, nejdříve s ďábelským úsměvem zapózuje na fotografii pro přátele a teprve poté se odebere mezi padlé.

Jaký sled náhod tedy Černou Horu, která za své jméno vděčí hlavně nehostinnému povrchu a staletím krvavých bojů, postavil mimo obligatorní scénář válek na konci 20. století? Jaký dějinný paradox z ní učinil vzorovou zemi pro soužití menšin na jižním Balkáně? Ať už se na tom podílel kdokoli, vždy stál poblíž mladý basketbalista Milo Djukanovič.

V roce 1989 se na scéně objevil jako jeden z trojice mužů, kteří provedli tzv. antibyrokratickou revoluci. Ta odstavila od moci komunisty starého ražení - přívržence Tita a rozhodné odpůrce nacionalismu. Nahradila je novými kádry, oddanými srbskému prezidentu Slobodanu Miloševičovi. Odměnou za to byl Djukanovič 15. února roku 1991 jmenován premiérem Černé Hory. Ten den mu bylo 29 let.

Mezi lidmi se mu říkalo „mladi, lijepi i pametni“, neboli mladý, hezký a chytrý. O tom, co se dělo po následujících šest let, dnes Djukanovič taktně mlčí. Když na to přesto přijde řeč, rozpačitě uzná, že byl „aktérem jistých událostí“, za něž nese osobní odpovědnost. Věc se má tak, že zejména na počátku občanské války dělal Miloševičovi poslušného vazala. Byly to právě vojenské jednotky z Černé Hory, které v roce 1991 ostřelovaly historické jádro Dubrovníku a devastovaly chorvatské vnitrozemí. Premiér Djukanovič je opakovaně přijížděl povzbudit a pronášel pamětihodné výroky typu „začínám nesnášet šachy“ (narážka na chorvatské uniformy připomínající šachovnici) anebo „vytyčíme co nejpevnější hranici s Chorvatskem, jež bude mnohem realističtější než ta, kterou kreslili bolševici“.

Pod povrchem vzorného vykonavatele Miloševičovy politiky však vyrůstal člověk, jenž přes proklamovaný odpor k šachům viděl o několik tahů dále než jeho protivníci. Jestliže za bosenské války poslušně předával muslimské uprchlíky bosenskosrbským jednotkám, během konfliktu v Kosovu se už nebál na svém území hostit Albánce stejně jako Srby. Ačkoli se v roce 1992 horlivě připojil k nově vzniklé jugoslávské federaci, která kromě Srbska zahrnovala už jen Kosovo, a vrhl zemi vstříc paralýze způsobené hospodářskými sankcemi OSN, pod jeho dohledem se začala rodit nová ekonomika. Černou Horu měla v budoucnu zachránit během nebezpečné plavby mezi Skyllou a Charybdou. Tomu, že Djukanovičova loď nakonec doplula do kýženého cíle, vděčí mladičký kapitán kromě své prozíravosti především pašerákům a jejich napojení na italskou mafii.

Pryč od horší z příšer

Na konci roku 1996 se věštecky založený Djukanovič rozhodl zarejdovat pryč od té nebezpečnější z obou mořských příšer. V rozhovoru s týdeníkem Vreme učinil odvážný krok, který sice ohrožoval jeho kariéru, avšak v budoucnu mu mohl zajistit nesmrtelnost. Počkal si na mnohatýdenní nepokoje v Bělehradě a nazval Slobodana Miloševiče „zakrnělým politikem“, s nímž nemá Jugoslávie žádnou budoucnost a kterého nečeká nic dobrého.

Oslabená Charybda nemohla ihned zaútočit, ale o to blíže byla Skylla neboli rozjitřené národní vědomí. Djukanovičovi hrozilo, že s ním vlastní spoluobčané zametou jako se zrádcem. Černohorci se koneckonců považují za jakési „lepší Srby“, kteří nepodléhají poraženeckým náladám tolik jako jejich bratři na severu.

V červenci 1997 se konalo první kolo prezidentských voleb, v němž Djukanovič získal o dva tisíce hlasů méně než jeho vyzyvatel a další z trojice „antibyrokratických revolucionářů“ Momir Bulatovič. Ve druhém kole, které proběhlo v říjnu, Djukanovič nasbíral o pět tisíc hlasů více. Byl to podvod? Ani to není vyloučené, každopádně pan Břitva první zkouškou prošel.

V lednu následujícího roku pochodovalo kolem prezidentského paláce 10 tisíc demonstrantů, z nichž někteří stříleli z ručních zbraní, házeli Molotovovy koktejly a vybuchl i jeden granát. Čtyři policisté byli těžce zraněni, další desítky lehce. Policie přesto palbu neopětovala a rozehnala dav slzným plynem.

Taktiku zvanou „kalkulovaná zdrženlivost“ Djukanovič postupně vypiloval k dokonalosti. Cíl byl jasný - nedat federálnímu vojsku záminku k zásahu. Zároveň však chtěl posílit podezřívavost obyvatel vůči jugoslávským institucím ovládaným Srby. Koneckonců jedno z oblíbených přísloví o Srbech tvrdí, že jsou „vždy ochotni bojovat: až do posledního Černohorce“.

Takže když Djukanovič jednal s generálem Obradovičem, velitelem asi deseti tisíc jugoslávských vojáků na černohorském území, vyprošoval si, aby jeho jednotky odváděly Černohorce násilím na frontu do Kosova. Zároveň si stěžoval, že povolávací rozkaz dostal i jeho ministr spravedlnosti. Jedním dechem ovšem dodával, že s přítomností jugoslávských vojsk nemá nejmenší problém.

Pašuji, pašuješ, pašujeme

Milo v tomto období už dávno není pan Břitva, naopak svírá diplomatický kufřík a horečně cestuje po světě. Pravidelně se schází s ministry zahraničí Madeleine Albrightovou, Robinem Cookem či generálním tajemníkem NATO Javierem Solanou. Zatímco je všude vítán jako jediný skutečný demokrat žijící v torzu zvaném Jugoslávie, v hlavním městě Podgorici přistávají každou noc ruská nákladní letadla naložená cigaretami. Prezident sám se na pašování neproclených krabiček do Itálie, kde je distribuuje Camorra a další mafiánské organizace, zřejmě nepodílí. Bezesporu však drží ochrannou ruku nad několika jednotlivci vlastnícími licence na jejich dovoz. Dovozní přirážky, různé sponzorské dary a bezúročné půjčky od importérů podle italských vyšetřovatelů vytváří až polovinu HDP Černé Hory, chlubící se svou nezávislostí na Srbsku.

Většina těchto peněz jde na výplaty státním zaměstnancům a důchodcům, kteří je na rozdíl od Srbů dostávají včas a v plné výši. Lidé to kvitují s povděkem, avšak na začátku 21. století začíná čas opět pracovat proti Djukanovičovi. Nejprve padl Miloševič a ve zbytku Jugoslávie se to náhle přímo hemží demokraty. A co víc, italská justice se probudila z dlouholetého spánku. Po mnoha neúspěšných pokusech o vydání zatykače slaví vyšetřovatelé úspěch u Nejvyššího soudu. Ten v prosinci 2004 rozhodl, že Černá Hora není suverénní stát a Djukanovič proto nedisponuje imunitou před trestním stíháním. Právní poradce ministerstva zahraničí Robert Amoroso loni prohlásil: „Pokud Djukanovič někdy vstoupí do Itálie, bude zatčen.“

Vyhlášení samostatnosti Černé Hory se pro Djukanoviče stává takřka osobní záležitostí. Nebude to však jednoduché. V roce 2002 podepsal na nátlak Javiera Solany (nyní vysokého představitele Evropské unie pro zahraniční a bezpečnostní politiku) dohodu o vzniku bizarního státního útvaru, jenž není „ani federací, ani konfederací,“ nýbrž představuje „nové, originální řešení“. Dohoda má platit tři roky.

Poslední úder

Přesně tolik času Djukanovič podivnému slepenci se dvěma měnami (v Černé Hoře se platí eurem) a jedním zástupcem v OSN také dal. Poté získal na svou stranu 55,4 procenta příznivců a letos na konci května po referendu o nezávislosti vyzývavě pohlédl do tváře Bruselu: Evropská unie, vědoma si hlubokého rozdělení černohorské veřejnosti, požadovala jako záruku platnosti 55 procent. Už není miláček Západu ani jediný demokrat na jižním Balkáně. Je to vedoucí představitel nezávislého státu, který obratně vykormidloval všemi úskalími tamní politiky. Kdo ví, třeba se někdy zajede podívat i do Itálie.

„Samostatnost Černé Hory je úplný vrchol mé kariéry. Byla to úmorná dřina vzhledem k tomu, že jsem byl pořád někde uprostřed procesu.“

Milo Djukanovič:

15. února 1962 - narodil se ve městě Nikšič

15. února 1991 - v den svých 29. narozenin se poprvé stal premiérem Černé Hory

19. října 1997 - zvítězil v prezidentských volbách

31. května 1998 - Djukanovičova koalice „Za lepší život“ zvítězila v parlamentních volbách

8. ledna 2003 - po dalších vyhraných volbách se podruhé stal premiérem

21. května 2006 - v referendu o nezávislosti Černé Hory získali Djukanovičovi přívrženci 55,4 procenta hlasů

(MFDNES)