Srpen 2006

Někdy soudcům chybí selský rozum

Karel Hvížďala

S prezidentem Soudcovské unie ČR o tom, co by se mělo v justici změnit. Jaromír Jirsa (40) se narodil v Praze, kde také vystudoval Právnickou fakultu UK. U soudu pracuje od ledna 1990. Je místopředsedou Obvodního soudu pro Prahu 1 (od roku 1999) a už druhé období prezidentem Soudcovské unie ČR, jediného stavovského sdružení soudců v Česku.

Jak byste krátce charakterizoval stav české justice?

Nedávno byla v práci se mnou dcera, kreslila si a já pracoval. Když jsme šli domů, zeptal jsem se jí: Emičko, co bys mi řekla, kdybych se tě zeptal, co vlastně dělám? „Ty pořád bereš do ruky nějaké papíry a dáváš je jinam,“ řekla. Šestileté dítě pojmenovalo docela přesně, jak to s českou justicí bohužel je: papírování je na prvním místě, souzení až na tom druhém.

Václav Klaus nedávno varoval občany před diktaturou soudců. Existuje hrozba „soudcovského státu“?

Soudcům rozhodně nejde o politickou moc. Kdybyste před 99 % soudců v ČR řekl, že mají vládnout, dostanou kopřivku. Ale je pravda, že počet kauz, které soudy vyřizují, je stále vyšší a soudy zasahují čím dál víc do dalších a dalších oblastí lidského života, kam donedávna nezasahovaly.

Například?

Jako příklad bych uvedl správní soudnictví, ve kterém je možno přezkoumávat skoro každé úřední rozhodnutí, od katastrálního úřadu až po pohřební ústav. Téměř každý konflikt končí slovy: nechť rozhodne nezávislý soud. Říkají to dokonce i ti politici, kteří si krátce předtím stěžovali na to, že soudci jsou až příliš nezávislí a že se utrhli ze řetězu.

Nerozhodují o zmiňovaných věcech soudy ve staré Evropě po desetiletí, někde staletí?

Tady jde doslova o kompetenční expanzi: naše soudy se začínají zabývat oblastmi lidského života, kterými by se podle mého názoru vůbec zabývat neměly. Česká justice je zaplevelená množstvím jednoduchých případů, spoustou úřednické činnosti.

To se říká často. Můžete být konkrétní?

Příkladů je mnoho. Třeba dědictví. Do začátku 90. let končili dědická řízení notáři svým verdiktem. Dnes soud pověří notáře, ten dědictví projedná, a pak věc zase vrací k soudu, který ve většině případů jenom oštempluje to, co mu předloží notář. Podobné je to s nespornými rozvody. Případy, kdy se manželé dohodnou o dětech, majetku, bydlení a podávají společnou žádost namísto žaloby, by nemusel rozhodovat soud. Ten stejně nemá právo ptát se na příčiny rozvratu a jenom potvrzuje, co mu manželé předloží. Dále to jsou obchodní spory, které by se měly řešit v prvním kole ve smírčím řízení pomocí mediátorů. Podobně by se měl mediátor snažit urovnat spory o výchovu nezletilých dětí. Další příklad: o zápisu do obchodního rejstříku by nemusel rozhodovat soud. Zbytečnou zátěží jsou také soudní úschovy u minoritních akcionářů – obří akciovka hodlá vyplatit akcionáře, které nemůže vypátrat, a soud obdrží třeba šest tisíc návrhů na úschovu jejich výplat, kdyby se ti lidé náhodou někdy někde objevili. Všechno, co jsem teď namátkou vyjmenoval, jsou příklady čistě úřední činnosti, které před soud nepatří. Soud by se měl zabývat tím, co mu podle ústavy především náleží – rozhodováním skutečných sporů. Měli bychom se prostě začít řídit třemi základními principy: Co je soudní, patří soudci, co je správní, patří úřadu, a normální je se nesoudit. S těmito představami bychom jako Soudcovská unie ČR chtěli přijít i za novým ministrem spravedlnosti.

Soudcovský stát podle vás nehrozí, ale neblížíme se mu ve chvíli, kdy soudy mají za úkol kontrolovat a přezkoumávat rozhodnutí exekutivy, a tudíž i prezidenta?

Soudy politiky dokonce musí kontrolovat. Soudní moc je výjimečná v triádě státních mocí tím, že nic neřídí, nemá výkonné pravomoci, má však pravomoci kontrolní, stejně jako média v době tzv. mediální demokracie. V historii mnohokrát existovalo nebezpečí, že se příliš rozbují exekutivní moc, a proto není vůbec náhoda, že pojistky a brzdy se v poslední době rozrůstají právě na straně kontrolní. Proto soudy víc zasahují do rozhodnutí správních úřadů, proto vznikl úřad ombudsmana, Nejvyšší kontrolní úřad, Úřad pro ochranu hospodářské soutěže. Do tohoto kontrolního systému patří i Ústavní soud, který je vyčleněn ze soustavy obecných soudů. Z toho vyplývá jasný trend – demokracie si žádá víc pojistek proti moci politiků, soudy mezi ně patří a musí kontrolovat zejména moc výkonnou.

Je pro takovou roli soudní moc vybavena dostatečnou nezávislostí?

To víte, že není. Jeden politik mi kdysi řekl: Na soudcovskou samosprávu zapomeňte, protože kdybychom vám ji dali, tak nás všechny do půl roku zavřete. To je samozřejmě nadsázka, ale zároveň klasický příklad tendenčního výkladu soudcovské samosprávy. Politici se nejvíce ohrazují proti délce soudního řízení. To je v pořádku, mají hájit zájmy voličů, i když měřítko rychlosti na duševní činnost, jímž rozhodování soudce je, nemůže být jediné. Jenže mám pocit, že politikům často nejde jen o to, aby se volič co nejrychleji domohl svého práva. Že někdy více myslí i na tým, za který kopou: ministr za vládu, poslanec za parlament, oba za své partaje. A snaží se posílit svoji moc, ukrojit trochu víc z toho dílu koláče, který patří soudní moci.

Politici zase tvrdí, že se chcete stát zcela nekontrolovatelnou mocí. Jak byste tomu oponoval?

Řeknu vám to znovu: soudci z podstaty svého poslání nemají zapotřebí se podílet na politické moci. Moc soudní má především kontrolní charakter. Nerozhoduje v konkrétní kauze tak, aby posílila své postavení, nic neřídí, nerozhoduje o ekonomice, rozpočtu. Na to politici namítají: „Jak můžete opravovat jejich rozhodnutí, když na to nemáte mandát od voličů?“ A to máme volit soudce jako za totality, kdy soudce skládal slib do rukou předsedy národního výboru a kdy ho volilo zastupitelstvo? Tento model je za námi a k němu bychom se vracet neměli.

V některých státech USA volí soudce.

Tam je to ale postavené historicky úplně jinak. Nedávno se u nás konala konference předsedů nejvyšších soudů – ŕ propos, je mimořádná ostuda, že o tak velké události se vůbec nepsalo – a právě tam soudce amerického nejvyššího soudu říkal, že kdyby si ve Spojených státech prezident či nějaký politik dovolil něco podobného vůči soudní moci jako v České republice, tak jsou hned v ulicích demonstrace. Ne soudců, občanů. Tam občan už ví to, co našim lidem teprve dochází, že nezávislý soudce je jednoznačně na jeho straně. Abych se ale vrátil k tématu: soudci by neměli být – zvlášť patnáct let po pádu totality – závislí na vůli voličů, ani politiků.

Jenže v České republice jsou v mnohém závislí na vůli úředníků ministerstva spravedlnosti: například předsedové soudů, kteří jsou na jedné straně úředníky podřízenými ministrovi, na druhé straně fungují jako nezávislí soudci. Jak byste vyřešil tu zneužitelnou dvojakost?

Máte pravdu, že pozice soudního funkcionáře je dvojaká. Ministr spravedlnosti vám na to však řekne, že přece musí mít jednoduchý mechanismus k tomu, aby mohl odvolat neschopného úředníka. Jenže to má své háčky. Uvedu konkrétní případ. Paní doktorka Drahokoupilová, předsedkyně Okresního soudu Praha-západ, byla asi před rokem odvolána v souvislosti s kauzou, v níž šlo o povolení styku otce s dítětem, který se několik let neuskutečnil. Případ soudila její opatrovnická soudkyně a po zralém uvážení dospěla k jednoznačnému závěru, že setkání s otcem by bylo pro dítě traumatizující a zasáhlo by negativně do jeho osobnosti. Styk nepovolila. Případu se chytla média a ministr předsedkyni soudu odvolal. Bylo to odvolání na základě „hlasu lidu“, a navíc – to mně vadí především – zpochybnění konkrétního rozhodnutí nezávislého soudce. To by se nemělo stávat. Dokazuje to, že náš systém není v pořádku.

Jak ministr odvolání zdůvodnil?

To je právě ono: ministr může odvolávat téměř bez odůvodnění a systém rozhodně není nastaven tak, aby se odvolávali jen vyloženě neschopní manažeři. Nepůsobí očistně. Už před čtyřmi lety konstatoval i Open Society Institute, že model s tak silným vlivem moci výkonné, jako máme my (a v Evropě už jen Lotyšsko), porušuje princip soudcovské nezávislosti a zároveň velmi málo přispívá k efektivitě řízení a správy soudnictví. Vychovává soudce k závislosti a laxnosti a nijak je nenutí, aby si zvyšovali své profesionální kvality.

Co by se mělo začít měnit?

Tak zaprvé: současný stav justice je nezdravě zakonzervovaný a měli bychom se zamyslet nad tím, jak by se měla očistit od méně schopných funkcionářů. Třeba tak, že by se omezil jejich mandát, a pak by proběhlo výběrové řízení. Také by se měla přesně definovat role předsedy soudu a určit jeho pravomoci, možná byl měl fungovat jako primář v nemocnici. Ale především: soudci by se měli mnohem víc zapojit do správy svých věcí. Soudce by měl být šéfem svého podpůrného týmu a zároveň i manažerem, musí být schopný řídit lidi, kteří jsou mu pracovně nejblíže a jsou mu odpovědní: asistent, vyšší soudní úředník, zapisovatel. Jen tehdy může být dostatečně produktivní a právo může „běžet“. Tyto věci mohou ovlivnit zcela zásadně délku soudního řízení. Dnešní systém soudních kanceláří je založen na nejasných vazbách mezi soudcem a dalším personálem.

To bylo zaprvé. Co by se mělo změnit dál?

Justiční politika. Aby justice nebyla závislá na výsledku voleb. Měla by se přesněji institucionálně vymezit vůči zbývajícím dvěma mocím. Aby ministr nemohl odvolávat bezdůvodně předsedy soudu, kteří svou autoritou ovlivňují jednotlivé soudce. Aby nebylo možné dále oslabovat soudcovskou nezávislost překládáním soudců, jejich přezkušováním ministerskými úředníky. Je třeba říci jasně, že soudní řízení nelze urychlit žádnými restriktivními opatřeními. Jak tomu lze pomoci, jsme si již říkali: odplevelit soudy a změnit model řízení.

Existuje obava, že soudcovská samospráva povede k ještě většímu právnímu pozitivismu. Soudci se uzavřou do své ulity…

Soudce si nemůže dovolit žít ve svém vlastním světě. Je ústavním činitelem a i jako zástupce apolitické moci je účastníkem dění ve veřejném prostoru – ať chce nebo ne. Nesmí být stranický, ale měl by být politický, měl by cítit vysoký stupeň odpovědnosti za stav věcí veřejných. Naprosto odmítám názor, že za soudce mají mluvit jen jeho rozhodnutí, tedy že má něco vyhlásit v jednací síni, a pak to za měsíc napsat do rozsudku. Zásadně nesouhlasím s tím, že by soudce měl mít zakázáno mediálně prezentovat svůj názor.

To v dnešní mediální demokracii prakticky ani nejde: kdo neumí s veřejností komunikovat, toho veřejnost vytěsní ze svého obzoru, což by soudnictví značně ublížilo.

Jenže je tu pořád bohužel hodně soudců, kteří po vyhlášení rozsudku zabouchnou dveře a před novináři utíkají, v lepším případě je odkáží na předsedu soudu, který o případu vůbec nic neví. Zcela určitě tím snižují prestiž justice.

Je pro vás v taláru obtížné oprostit se od prvotních emocí, sympatií a antipatií vůči souzeným stranám?

Někdy ano, ale to se musí soudce naučit. Když je rozčilený, dělá chyby. Mezi další soudcovské dovednosti patří umění včas přehodit výhybku. Každý soudce má při příchodu do jednací síně na danou věc předběžný názor, ale když se situace začne na základě dokazování vyvíjet jinak, musí si umět říci stop: ten názor byl špatný. Musí začít hodnotit všechny důkazy znovu. Samozřejmě, že není ovlivněn jen svým předběžným názorem na věc, ale řadou dalších momentů: prostředím, kde vyrůstal, svou hodnotovou orientací apod. To je dobře, soudce není stroj na spravedlnost.

Nás laiky často zaskočí, že u stejného případu jsou na různých stupních vydávány různé rozsudky.

Ty rozsudky ani nemohou být stejné, protože každý soudce rozhoduje v jiných reáliích a důkazní situace není nikdy úplně stejná. Ale od toho máme Nejvyšší soud a jeho sjednocovací činnost. Tento soud by měl daleko víc využívat své autority a autority svých soudců, vydávat stanoviska k jednotlivým typově podobným sporům. Soudci by byli za takovou praxi vděční.

A proč tedy soudci nerespektují některá rozhodnutí Ústavního soudu?

Je to možné z toho důvodu, že se řada z nich nezdravě uzavře do spisu, přečte si paragraf, zamyslí se jenom nad tím, jestli (odosobněný) prokázaný skutkový stav jde na paragraf naroubovat, a nezajímá ho nic okolo. Nezajímá ho lidský příběh, který je za konkrétní kauzou. To považuji za velký problém. Jako příznivec přirozeného vnímání práva jsem přesvědčen o tom, že by se nemělo soudci nikdy stát, aby vynesl verdikt, který bude podle zákona, ale proti zdravému rozumu a nespravedlivý. Mně v řadě rozsudků dnes chybí zdravý selský rozum.

Kolik lidí zastupuje vaše unie?

V současné době sdružuje asi tisíc soudců z celkového počtu tří tisíc. S jejími názory se jich ovšem ztotožňuje mnohem víc. Někteří jsou ale rádi, že už nemusí být členy ničeho.

Před nedávnem jste přijali etický kodex pro soudce. Čemu by měl zamezit?

Tak například podle kodexu se neslučuje se soudcovskou nezávislostí, pokud by některý náš kolega v činné službě působil ve vysoké funkci ve státní správě. Neměl by se tedy opakovat mediálně známý příklad z nedávné doby: soudce Vyvadil na stáži v pozici náměstka ministra spravedlnosti. Navíc si soudce podle kodexu nemůže dovolit obhajovat veřejně zájmy jedné politické strany, jako to udělal dr. Vyvadil. Vždyť tu stranu může pozítří soudit!

Jak by se měl takový soudce zachovat?

Musí si vybrat: když chce dělat náměstka ministra a podobné funkce, musí rezignovat na soudcovský mandát. Soudce, který načichne exekutivou, už nemůže nikdy fungovat jako zcela nezávislý. Další zajímavý příklad návrhu aplikace kodexu říká, že soudce nesmí být kverulant. Což znamená, že nemůže používat takové obstrukce, které zná ze svých spisů: nemůže se třeba chovat stejně jako notoričtí kverulanti, když se bude soudit o své děti nebo o majetek se svou bývalou ženou.

Jak bude dodržování kodexu unie vymáhat?

Každý etický kodex je ze své podstaty soubor nepsaných pravidel, vyšších principů, které dosti dobře vymáhat nejde. Lze ale o jednotlivých případech diskutovat, publikovat rozhodnutí kárného soudu, soudu naší unie, vést o nich veřejnou polemiku, vyvíjet tlak na soudce, kteří se chovají neeticky.

Souhlasíte s prezidentem Klausem, když odmítá jmenovat soudce mladší 30 let? Je to kvůli věku?

Cítím v české justici jiný velký problém: začínající soudce po justičních zkouškách je hozen do justiční reality jako neplavec do rozbouřeného moře, a to je velká chyba. Věk není tou rozhodující podmínkou pro řádný výkon funkce soudce. Čekatel si tři roky hraje na souzení, ale nesoudí, pak je jmenován a dostane na stůl dvě stovky spisů, v Chomutově třeba tisíc – to je demotivující záležitost, protože to nemůžete zvládnout, ani když soudíte třicet let. Zdravá hranice, kdy si soudce jednotlivé případy ještě pamatuje, se pohybuje kolem stovky rozpracovaných kauz. Ve skutečnosti je to ale mnohem více.

Jak by to mělo optimálně vypadat, když přijde soudce začátečník k soudu?

Mohl by sedět jako přísedící v senátu odvolacího soudu vedle dvou zkušených rutinérů. Může pozorovat, jak soudci uvažují, a zároveň se může seznámit s chybami při rozhodování.

Co říkáte občasné diskusi o znovuzavedení trestu smrti?

Jsem odpůrcem trestu smrti. Soud není pánbůh. Soud ani nikdo jiný na světě nemá právo ukončit lidský život. Zvlášť ne v Čechách po tom, co se tu dělo v padesátých letech minulého století.

Má se snížit věková hranice trestnosti?

Problém není v tom, jestli to bude 15, 14 nebo 12 let, ale v dalším kroku: v zajištění převýchovy prvopachatelů. Je třeba vybudovat instituce, které se budou zabývat kvalitním výkonem trestu nezletilých. V takovém zařízení musejí být nejlepší odborníci, psychologové, psychiatři, protože u prvopachatele je ještě reálná šance vrátit ho do normálních občanských kolejí. Vězeňství je věda a vězeňství pro mladistvé ještě větší. Na snížení hranice trestní odpovědnosti podle mne nejsme připraveni.

Jak se díváte na spor kolem odvolání předsedkyně Nejvyššího soudu Ivy Brožové? Měl na to prezident právo?

V civilizované zemi není možné, aby šestého nejvyššího ústavního činitele odvolal někdo tak, že si to odvolání upeče ministr spravedlnosti s prezidentem republiky, dva reprezentanti exekutivy. Dotyčná osoba se o svém odvolání dozví z novin, pak jí někdo napíše jednu větu, tím je odvolaná, a podle pana prezidenta je to odvolání nepřezkoumatelné.To doopravdy nejde a v Evropě to nemá precedens.

Trestní senáty v poslední době řeší velké kauzy, soudí gangsterské mafie. Jsou soudci více ohroženi?

Dostatečně chránění nejsou, což politici nechápou. A určitě je ohrožuje stávající model veřejných majetkových přiznání soudců. S kontrolou souhlasím, ale není možné, aby vrah přišel z vězení a na internetu si zjistil, jak je na tom majetkově soudce, který jej odsoudil. Paradoxní je, a netýká se to jenom nás, ale i třeba Rakouska, kde vybuchl granát v soudní síni, a to nebylo v trestní věci. V Rakousku šlo konkrétně o banální sousedský spor. V Praze 9 zase jeden otec pokousal soudkyni kvůli sporu o dítě.

Napadl vás někdo za těch patnáct let, co soudíte?

Fyzicky ne, písemně jsem atakován velice často, kverulanti rádi píší. Jako civilní soudce ale nemohu mluvit za kolegy, kteří soudí třeba drogové mafie. V takovém případě mají nárok na ochranku.

Hovoří se o zřízení speciálního soudu, který by se zabýval jen složitými případy.

Z hlediska bezpečnosti to má svoji logiku, i když nejsem příznivcem dalších specializovaných soudů. Uvidíme, jaké s tím budou mít zkušenosti na Slovensku.

(Respekt, www.respekt.cz)