Srpen 2006

Riziko je součást normálního života

Karel Hvížďala

S vydavatelem FAZ Wernerem D’Inkou o krizi demokracie a novinách v on-line době. Werner D‘Inka (52) je jedním z pěti vydavatelů ve světě nejčtenějších německých novin Frankfurter Allgemeine Zeitung (FAZ). Studoval na univerzitě v Mohuči a na Svobodné univerzitě v Berlíně žurnalistiku, historii a politiku. Ve FAZ pracuje od roku 1980: nejprve jako vedoucí sekce pro videotexty, televizi a elektronické zpravodajství, později v redakci novin, kde roku 1991 převzal funkci vedoucího vydání. Od března minulého roku se stal spoluvydavatelem a má na starosti regionální přílohy.

Tento rozhovor vedeme v době, kdy se v České republice politická situace dostala do patu. Vy jste v Německu zažili něco podobného a také výsledky voleb v USA a Itálii ukazují, že dosáhnout širokého konsenzu při dnešní formě demokracie je mnohem těžší než třeba před dvaceti lety. Co z toho pro nás vyplývá?

Je skutečně pozoruhodné, jaké vznikají paralely. Tak například, jak v den prohry ztratili sebekontrolu šéfové stran, které v Evropě prohrály: pánové Schröder, Berlusconi i Paroubek. Všichni tři nadávali ostatním stranám a médiím, ale nakonec museli akceptovat volební výsledky. Doopravdy se zdá, že už neexistuje jasný rozdíl mezi většinou a menšinou a že i pro ty největší, lidové strany je čím dál těžší získávat stabilní většinu a sestavovat stabilní vlády. Současný trend ukazuje, že se budou asi tvořit velké koalice. V Německu po loňských volbách čistě početně existovala jiná možnost, ale politicky ne, protože s tzv. levicí, postkomunisty a Lafontainem, nikdo do koalice nechtěl. Na velkou koalici existují dva pohledy. Ten optimističtější říká: když jsou velké problémy a je velký tlak na uskutečnění reforem, představuje velká koalice dobré řešení – a zdá se, že němečtí občané si to také myslí. Podle pesimistické varianty velká koalice nikdy dění neakceleruje, ale naopak brzdí. Každopádně zatím v Německu nelze říci, která varianta zvítězí. Po půl roce nelze dělat seriózní závěry.

Když problém trochu zobecníme: lze hovořit o tom, že náš model demokracie zestárl a přestal být funkčním? Žijeme už skutečně v období „postdemokracie“?

Tomu nevěřím. Zatím se nikomu nepodařilo vymyslet lepší model, i když k němu můžeme mít množství výhrad. Je ale pravda, že velké strany, které mají velkou šíři záběru, ztrácí jasné kontury a pro lidi jsou někdy těžko rozlišitelné. A malé strany s jasnějším programem evidentně nejsou schopné přitáhnout větší množství voličů. Možná jsme v přechodné fázi, která ukazuje na to, že se přežil systém velkých politických stran, že se společnost bude výrazněji segmentovat, aby byla přitažlivá pro jasněji definované skupiny. Takový vývoj vidím jako velice pravděpodobný.

Profesor Paul Nolte ze Svobodné univerzity v Berlíně ve své knize „Riskantní moderna“ pojmenoval symptomy krize naší společnosti: Odmítání rizika, mentalitu věčných odkladů. Říká, že nám chybí schopnost suverénně zacházet s fenoménem rizikové společnosti, jak v osobním životě, tak v životě veřejném a v politice.

S tím v principu souhlasím. Blahobytná společnost a naše sociální zabezpečení vedly k tomu, že stát sejmul z občanů všechna rizika. A to je špatně. Stát má občany ochránit jen před základními riziky, jako jsou nemoci a nezaměstnanost, ale nebrzdit jejich vlastní iniciativu, což se u nás stalo. Německý stát se začal starat za občany o všechno a lidé ztratili schopnost přijímat riziko jako běžnou součást normálního života. To je, vedle vymírání obyvatelstva a obrovské nezaměstnanosti, jedno z nejzávažnějších témat, která musíme řešit, protože na stávající způsob života už nemáme peníze. Bohužel zatím velká koalice nepřišla s žádným řešením. Profesor Nolte nevidí hlavní problém v nezaměstnanosti, ale ve zpoždění přechodu z industriální společnosti ke společnosti služeb a vědecké ekonomie. Velký nedostatek vidí také v tom, že cizinci mají v našich zemích jen malou šanci získat vysokou kvalifikaci a vyšší rovnoprávné pracovní i společenské postavení. Je jasné, že naše společnost v budoucnu nebude žít z masové průmyslové produkce. S touto změnou jsme se zatím nedokázali vyrovnat a nepřišli jsme s žádným řešením. Pro nová řešení nám chybí dostatek fantazie. Asi budeme muset uznat jako práci a odměňovat i takové výkony, které se dnes berou jen jako čestné, různé sociální služby, apod. Budeme muset zvýšit investice do vzdělávání. Špatné je také, že podpora v nezaměstnanosti je vázána přímo na existenci pracovních míst na trhu práce, protože tato vazba umrtvuje vlastní iniciativu. Sociální podpora musí být úplně jinak financovaná a nesmí být spojovaná s tím, jestli je někde volné místo, nebo ne. To všechno jsou velké výzvy.

Jiní odborníci hovoří dokonce o tom, že vzniká nová třídní společnost, kterou podporují tři faktory: migrace, krize rodiny a masová kultura, která má nivelizační účinky a prosazuje diktát nejnižších sociálních vrstev.

To souvisí s faktem, že je naše společnost čím dál vystrašenější, hlavně proto, že stárne. Stáří má vždycky větší obavy ze všeho a staří mají dnes většinu. Ti mladší si zase tolik nevěří a uvědomují si, že nejvitálnější část společnosti jsou cizinci: u nás Turci, Alžířané, dokonce Pákistánci a v poslední době Rusové. Tato situace proměňuje i pohled lidí na sebe sama a oni se ptají: Kdo vlastně jsme? A dostávají se do defenzivy. Budeme-li hovořit o krizi rodiny, musíme přiznat nejen, že existuje vysoká rozvodovost, ale také, že rodiny mají často jen jedno dítě. Spousta dětí vyrůstá bez zkušenosti s bratry, sestrami a bratranci či sestřenicemi. A naopak vidí, že toto velké životaschopné společenství funguje třeba u jejich tureckých sousedů.

Chceme-li současnou krizi popsat, musíme zmínit také situaci národních států, které ztrácejí jasné kontury.

To si nemyslím, národní stát je stále ještě pro většinu občanů právě tou institucí, která jim organizuje denní život.

I když přibývá věcí, o kterých se rozhoduje nejen mimo jejich stát, ale i mimo Evropu?

O to se lidé moc nezajímají, protože běžné věci, jako školy, daně a zákony, mají stále národní charakter. Myslím, že i ve změněné Evropě nelze hovořit o konci národního státu. Lidé se chtějí ještě cítit jako Němci, Nizozemci nebo Češi.

Ale neztrácí stát na své legitimitě, když už za naše daně není schopen se postarat o naše zdraví a penze?

Možná, ale neexistuje žádná jiná instituce, která se o tyto věci umí postarat. Také se to dá obrátit a říci: krize, o níž mluvíme, ukazuje, že národní stát ještě žije.

Mohli bychom možná říci, že se nalézáme v přechodné fázi. Takový stav je ale víc problémem kulturním než ekonomickým a řešení kulturních problémů vyžaduje mnohem více času. Jenže čas je právě to, co nemáme.

Skutečně ho moc není. Vzpomeňme na nedávný výrok brazilského ministra financí: „Čína bude světovou továrnou, Indie světovou kanceláří, Spojené státy nákupním střediskem a Evropa muzeem.“ Toto nebezpečí existuje. Jestli nic nepodnikneme, staneme se muzeem. Proto se znovu mluví o starých měšťanských ctnostech. Vzít zodpovědnost do svých rukou, probudit v lidech, hlavně mladých, podnikatelského ducha – to je vlastně kánon původních měšťanských ctností. Už John F. Kennedy řekl: Neptej se, co pro tebe může udělat stát, ale naopak, co ty můžeš učinit pro něj. A to je velký úkol pro politiku, školství, média.

Takže: neexistuje cesta zpátky k vysoce organizovanému státu, k demokracii, která vládla ve 20. století. Nevidíme však žádnou novou alternativu, jen snad někteří vědci tuší možnou budoucnost v tzv. investiční společnosti. Co si pod tím máme představit?

Pravda je, že klasická místa v průmyslu už nevznikají ve střední Evropě, částečně ještě na východě kontinentu, ale to také nebude dlouho trvat. Co má přijít místo odvětví, která mizí, je těžké zahlédnout. Základ Evropy je ale tak solidní, že s ním ještě nějakou dobu vydržíme. Rovněž je jasné, že se musíme soustředit na vysoké technologie, využít toho, že chuť k vynálezům je v Evropě stále vysoká, to vidíme na množství přihlášených patentů. Ale jednoduchá výroba se přestěhovala, přestěhuje a nikdy se do Evropy nevrátí. Musíme se soustředit na vědomosti a inovaci, musíme se naučit do své budoucnosti víc investovat.

Jste jedním z vydavatelů Frankfurter Allgemeine Zeitung, které jsou považovány za nejlepší německé noviny. Kam byste je zařadil názorově?

Když vezmeme tradiční pravo-levé schéma, asi neuděláme chybu, když vlevo od středu umístíme Frankfurter Rundschau, které stojí blíže sociálním demokratům a odborům, pak Süddeutsche Zeitung, které jsou levě liberální nebo řekněme sociálně liberální, ale které tvrdě prosazují tržní hospodářství, FAZ je konzervativně liberální a Die Welt je ještě trochu víc vpravo od středu.

Kolik výtisků prodáte?

Asi 380 000 kusů denně.

V tiráži vašich novin není žádný šéfredaktor, jen odpovědní redaktoři. To není běžný způsob řízení novin.

Máte pravdu: tato konstrukce neexistuje, pokud vím, nikde v Evropě. Pět vydavatelů tvoří něco, co bychom mohli nazvat kolektivním šéfredaktorem. Vydavatelé jsou zároveň společníci firmy, každému patří jedno procento. Zbytek vlastní nadace.

Jak to může fungovat?

Na to se ptáme občas i my. FAZ byly založeny v roce 1949, kdy se sešla skupina hlavně novinářů a byznysmenů, každý z nich do podniku vložil 5 000 DM, což tenkrát byly velké peníze, a požádali o licenci. Byli přesvědčeni o tom, že Německo potřebuje mít „svůj hlas“ nejen pro doma, ale i pro zahraničí, proto v podtitulu FAZ stojí Noviny pro Německo. (Do té doby v Německu neexistovaly žádné nadnárodní noviny, jen regionální, které směly vycházet v příslušné okupační zóně.) Zakladatelé si po zkušenosti s fašismem položili základní otázku, jak zajistit nezávislost listu, a přemýšleli o tom tak dlouho, až v roce 1958 se ze společnosti stáhli a založili nadaci, které noviny patří. To je – jak se ukázalo – prvotřídní zabezpečení nezávislosti. V zakládací listině nadace stojí, že jediným důvodem vzniku nadace je vydávání FAZ. A hned druhá klauzule říká, že zisk z novin, poté co se odečtou náklady na rozvoj, půjde na univerzity a vysoké školy v Německu a na školení a výuku novinářů. Tato konstrukce zabezpečuje nezávislost vůči vnějšímu světu i nezávislost redakce uvnitř vydavatelství. Proto neexistuje šéfredaktor, ale grémium pěti novinářů, kteří mají právo veta ve všech zásadních věcech, které by provedlo vedení vydavatelství. Tím se myslí třeba rozpuštění nadace nebo volba jednoho šéfredaktora.

Jak to vypadá prakticky?

Jako kolektivní orgán odpovídáme za všechna hlavní rozhodnutí. Mezi ně patří například přijímání redaktorů. Každý z nás a ještě někdo z vydavatelství s takovým člověkem vede pohovor a pak se hlasuje. Pro kandidáty je to trochu namáhavé, ale pět zkušených lidí se už tak snadno nezmýlí a nemůže tam fungovat protekce. V denní praxi to vypadá tak, že dva z nás se starají o politickou část listu, další o hospodářství a sport, protože v obou odvětvích se jedná o soutěžení, o konkurenci, další o kulturu. Já mám na starosti regionální přílohy.

FAZ jsou snad jediné noviny, které přežily poslední novinovou krizi bez dluhů a bez zásadních inovačních změn.

Dluhy jsme sice nenadělali, ale – to se obecně neví – museli jsme zastavit jedno rádio, sobotní hlubotiskovou přílohu a osmistránkovou přílohu tištěnou v angličtině. Museli jsme také propouštět: teď u nás pracuje včetně zahraničních korespondentů 320 pracovníků, měli jsme asi 400. To byl velmi bolestivý krok, protože jsme se bohužel museli rozloučit hlavně s mladými schopnými lidmi. Nejprve se musíme postarat o staré novináře, kteří mají rodiny s dětmi a pracují u nás léta. To je povinnost každého slušného podniku. Nyní se snažíme zase mladé lidi přijímat: v tuto chvíli ve FAZ pracuje šest volontérů s ukončeným univerzitním vzděláním, které si sami školíme.

Změny jste neudělali žádné?

Jen pár drobných. Ale fotografie na první stranu i nadále prakticky nedáváme. Za posledních patnáct let jsme tak učinili jen dvakrát: při sjednocení Německa a 11. září 2001. Činíme tak ze tří důvodů: za prvé kvůli tradici, chceme, abychom byli jiní. Za druhé většina titulních fotografií má malou vypovídací hodnotu a v konkurenci k textům neobstojí: jsou na nich buď politici, které známe, nebo jde o akční fotografie okrajových událostí, které na titulní strany prestižních novin zaručeně nepatří. Za třetí chceme, aby na titulní straně byly nejen nejdůležitější zprávy, ale i naše nejdůležitější postoje, tedy komentáře, které vytvářejí profil listu. Analytické komentáře propůjčují charakter novinám a jsou jejich výkladní skříní. Kdyby tam byla fotografie, musí zmizet komentáře. Uvnitř listu už tiskneme barevně sportovní stránky, stejně jako hospodářské stránky, kde je hodně grafů a tabulek, a samozřejmě přílohy. U portrétů používáme raději černobílou fotografii, protože propůjčuje portrétovanému větší charakter a tolik neodvádí pozornost jako barva. Barva je jen levné lákadlo a s ní má pracovat převážně inzerce.

Ze Spojených států zaznívají občas hlasy, že již žijeme v postžurnalistické době, že žádná objektivita, žádná nezávislost neexistuje, že informace jsou zastaralý způsob komunikace, že budoucnost má jen politainment, spojení politiky a zábavy, že politika se privatizuje, atd. Co si o tom myslíte?

Já v těchto věcech nejsem tolik skeptický. To, co předvádí kvalitní žurnalistika, která zkoumá a ověřuje informace, nabízí kontext, nezávislost pohledu a posouzení situací bez vlivu stran a hospodářských lobby, kompetentní výběr, který denně určuje, co je důležité a co není důležité, co nepatří na první stránky a co nepatří do novin vůbec… to vše jsou funkce nenahraditelné i v on-line době. Tento způsob komunikace je nenahraditelný pro naši civilizaci, která potřebuje kompetentní a důvěryhodné instituty, jako jsou seriózní těžké noviny a veřejnoprávní média. Tato funkce novinářství se – pokud bude existovat naše civilizace – nemůže ztratit.

Jste optimistista, ale zrovna v posledních vydáních vašich novin jsem našel zprávy o nebezpečných změnách. Třeba Berliner Zeitung byly prodány investorovi, který učinil jmenoval jednu osobu do funkce ředitele i šéfredaktora, navzdory tomu, že ve fungujícím vydavatelství musí zájmy vydavatelství a redakce stát v řadě věcí proti sobě. Tento člověk má noviny bulvarizovat. Další příklad: v ORF, tedy v Rakousku, promluvil moderátor Armin Wolf o tom, jak politikové ovlivňují vedení a ředitelka zase redakce zpravodajství a publicistiky… Podobných případů může přibývat, jak člověk slyší i u nás.

Leccos nám opravdu signalizuje nebezpečí, o kterém musíme přemýšlet. Případ Berliner Zeitung je třeba vidět komplexně: mnohé je možná přehnané, ale rozhodně je velice nebezpečné, když nějaký investor či kdokoli jiný chce řídit noviny marketingově jako automobilku. To nemůže pro noviny nikdy dopadnout dobře. Chtít od novin jen zvyšovat zisk a náklad je hloupost. Problém ORF je problémem špatně fungující veřejnoprávní instituce, kde asi není oddělené manažerské vedení od redakčního: žádný redaktor není podřízený řediteli. Z té bulvarizace nemám tak velký strach, protože nakonec se v Německu ukázalo, že náklady novin se nejvíce snížily právě bulváru. Bild místo 4,5 milionu exemplářů prodává už jen něco málo přes tři miliony. To je přece dobrá zpráva.

Ale regionální německé noviny novinovou krizi skoro nepřežily: většinou zaměstnávají jednoho placeného redaktora a zbytek lidí tam pracuje či píše zdarma.

To je bohužel pravda, navíc v řadě regionů jsou jen jedny noviny, které nemají žádnou konkurenci. Vrátíme-li se ale k Berliner Zeitung: zatím to není velký problém, ten začne, když takový investor bude kupovat celý řetězec novin. Proti tomu se budeme muset vehementně bránit.

To se už u nás stalo: všechny regionální noviny prakticky patří Passauer Neue Presse.

To rozhodně není dobře. Informační pluralita je pro demokracii moc důležitá. Lidé by měli mít výběr a měli by se proti jakémukoli omezování ozvat.

Působíte také na různých univerzitách, mj. ve Svobodném rusko-německém institutu pro žurnalistiku na univerzitě v Rostově na Donu. Můžete srovnat problémy ruských novinářů s problémy, které mají novináři na Západě?

To nejde srovnávat. Především v Rusku je politický tlak na novináře tak velký, že si to ani nedovedeme představit.

My ano.

No jo, ale vy se umíte bránit, oni ještě ne. Tam se to považuje za normální, jako je normální lhát, tak jako lže Putin, když tvrdí, že v Rusku žádný tlak na novináře není, a proto ho není možné odstranit. Moskva se samozřejmě soustřeďuje na elektronická média a v regionech na místní noviny. Regionální knížata vyvíjejí brutální tlak na novináře, oficiálně, přímo a netají se tím. Co mě ale zneklidňuje stejnou měrou, je úroveň vzdělání většiny žurnalistů v Rusku. Důsledkem je, že se do novin dostanou neověřené informace a média kolportují bez rozpaků drby. Když se pak někdo brání, začnou novináři hned hovořit o cenzuře. Ale mohou si za to sami. Úkolem našeho institutu je vyučit ruské studenty řádně řemeslu, například je naučit rozlišovat mezi zprávou a komentářem, což tam skoro nikdo nechápe. Ruská žurnalistika vyšla často z literatury a všichni by chtěli být velkými spisovateli.

(Respekt, www.respekt.cz)