Srpen 2006

Vina Edvarda Beneše

Emil Vachek

Vina Edvarda Beneše

Emil Vachek

Edvard Beneš se nijak osobně, ani organizačně na odsunu Němců nezúčastnil, pro pořádek je ale nutno uvést, že také proti němu nijak nezasahoval. Až koncem roku 1945, tedy dávno po nejhorších excesech v pohraničí se ve svých veřejných projevech a vystoupeních pokoušel mírnit, vojenské jednotky a jim podřízené polovojenské oddíly ovládané komunisty, které byly vyháněním a represemi přímo pověřeny. Ve vztahu k humánnímu odsunu Němců je známý jeho projev v Mělníku, který přednesl až 14. října 1945, ve kterém mluví o „lidské slušnosti a náležitosti, co se odsunu Němců týče“. Klade důraz také na morálku a přesné plánování, ovšemže po dohodě se spojenci. V tomto projevu řekl následující větu: „Také zde si náš lid nesmí ničím poskvrnit svou pověst ohledně demokratického a lidsky důstojného režimu.“

Metamorfózy Beneše jsou však dobře patrné porovnáním uvedené věty s jinými projevy, zejména pak ze dne 12. května 1945, kdy E. Beneš pronáší z balkonu brněnské radnice svůj projev: „Nyní se dáme do práce. A budeme dělat pořádek mezi námi, zejména také zde v městě Brně s Němci a všemi ostatními. Můj program je – a já se tím netajím - že otázku německou musíme v republice vylikvidovat.“ Tento, z hlediska Benešovy národní doktríny zásadní projev, jasně dokazuje, že za nejnaléhavější cil české poválečné politiky považoval degermanizaci ČSR. Tuto myšlenku znovu zdůraznil také v projevu ve sněmovním sále brněnském radnice: „Tento národ přestal být v této válce už vůbec lidským, přestal být lidsky snesitelným a jeví se nám už jen jako jedna jediná veliká lidská nestvůra. Tento národ musí stihnout za to všecko veliký a přísný trest. Řekli jsme si, že německý problém musíme definitivně vylikvidovat.““

V tuto dobu jsou v pohraničí vražděni bez soudu a prokázání viny mnozí Němci příslušníky ozbrojených bezpečnostních složek, čs. armádou, příslušníky Revolučních gard a tzv. partyzánskými jednotkami. Benešovy zlé myšlenky byly často publikovány novinách a vysílány rozhlasem a inspirovaly aktéry násilí. Za několik dnů nato, kdy E. Beneš promluvil v Brně, vypukl 28. – 30. května 1945 největší poválečný masakr v Postoloprtech. Dalších násilné akty, například v Ústí nad Labem 31. července 1945, následovaly. Pozdější prezidentovo verbální přání „uchování dobré pověsti demokratického a lidsky slušného režimu“, se proto jeví jako farizejské.

Beneš mlčel k masakrům Němců zřejmě z toho důvodu, že mohly být pro jeho pojetí a realizaci politiky homogenního národního státu svým způsobem užitečné a pro jeho postavení národního vůdčího politika přímo klíčové. Bezpochyby šlo také o vytvoření umělého tlaku na spojence, aby dali souhlas s odsunem Němců z Československa. Beneš často svojí rétorikou mistrovsky ovlivňoval síly zla. Někdy je mírnil, jindy je naopak podněcoval. Vojenští velitelé, v jejichž rukách doslova ležely osudy německých starousedlíků, se mohli cítit postoji prezidenta Beneše podporováni. Armáda, která odsun realizovala, měla zcela v rukách základní prostředky k životu, které rekvírovala a Němcům upírala, zacházela s nimi podle vlastního uvážení. Toto Beneš velmi dobře věděl. V projevu k obyvatelům Šumperka v březnu roku 1946 prohlásil: „Chtěl bych Vás uklidnit konstatováním, že tato věc bude provedena a podaří se a celá Morava a Slezsko budou vyčištěny . Vím že ve vašem okolí, kde podmínky nejsou tak příznivé, to nebude žádná lehká práce. Chtěl bych Vás jen ujistit, že na toto vše denně myslím, že denně sleduji statistické údaje a každý týden si dávám předkládat zprávy o tom, jak byl v uplynulém týdnu prováděn odsun, v kterých místech a tak dále.“

Beneš přenechal komunistům a jimi ovládaným vojenským a bezpečnostním složkám realizaci vysídlovací i osídlovací politiky, jíž byl protagonistou. Pokud tvrdil historik František Hanzlík u příležitosti otevření výstavy v Lounech „Oběti komunistické moci v pohraničí v letech 1945 – 1946“ v rozhovoru s novinářem MfD Luďkem Navarou, že v roce 1945, komunisté ještě neměli takovou moc - lze spolehlivě doložit pravý opak. Komunisté pevně ovládali velení vojenských jednotek Svobodovy armády, která byla pověřena tzv. vyčištěním pohraničí. Na bojovou morálku vojska měli vliv tzv. osvětoví důstojníci, kteří byli výhradně členy KSČ a byli proškoleni v SSSR specialisty NKVD. V roce 1945 se tvořící bezpečnostní síly (RG, partyzánské jednotky) podléhaly často vojenskému velení. Oddíly RG například opíraly svoje legální existenční působení na Liberecku o přípis velitelství generála Alexe, podle kterého byl tento ozbrojený oddíl přidělen k velitelství úseku Turnov k použití v prostoru Liberec - Frýdlant. Tento oddíl měl z hlediska organizačního fungovat jako pomocný vojenský útvar. Právě tato skupina se dopouštěla vražd a násilností v širším rozsahu. Součástí 1. čs. pluku bylo OBZ (Obranné bezpečnostní zpravodajství) které vzniklo v Buzuluku při formování čs. jednotky na základě doporučení důstojníka NKVD L. Z. Mechlise. OBZ bylo organizátorem a realizátorem masakrů na německy mluvících obyvatelích pohraničí. Tato složka byla řízená agentem NKVD a komunistou B. Reicinem.

Stalinův spojenec

Edvard Beneš patřil v období mezi dvěma světovými válkami mezi známé evropské politiky, mylně se domníval, že politika je exaktní věda, kde platí zákonitosti téměř fyzikálního typu. Byl však silně ovlivněn několika vlivy, které zcela ovládly jeho smysl pro realitu a které jej přiměly k tomu, aby se ve své politice dopustil řady fatálních chyb, které měly tragické následky pro Němce ale i pro Čechy. Nejdříve zcela selhal v období 1935-38 (ignoroval nejsilnější politickou stranu ve státě vzešlou z regulérních voleb), pak jej postihl syndrom Mnichova. Byl přesvědčen, že vedoucí úlohu v poválečném evropském uspořádání převezme Sovětský svaz. Do hry vstoupilo přátelství s Moskvou, která pro něho navíc ztělesňovala slovanskou vzájemnost. Po celou dobu mezi válkami, se Beneš obával obnovení rakousko-uherské říše a restaurace Habsburků. Známé je jeho, dnes již raději zapomínané heslo: „Raději Hitler, než Habsburk!“, jím pronášené ještě v roce 1937 (!). Beneš preventivně hledal ochranu u SSSR – u vůdce a imperátora Stalina. Podle svědectví britského diplomata Johna Colvilla, který se sešel s Benešem v roce 1944, byl Beneš přesvědčen o tom, že v době Mnichovské konference byla pomoc Ruska bezprostředně nablízku. Beneš prý byl také přesvědčen o tom, že Stalinovy monstrprocesy byly oprávněné, neboť Tuchačevskij, Kameněv a další prý skutečně plánovali komplot s Německem. Beneš postupně ztrácel realistickou představu o tom, jak by se měla Evropa dál vyvíjet a jakou úlohu by v ní měli hrát Češi a Slováci. Svoji vizi prozradil v projevu předneseném 28. 4. 1945 v Popradu: „Jsem přesvědčen o tom, že národnostní menšiny v tom smyslu, v jakém se projevovaly v minulé válce, ve střední Evropě zmizí a budou vytvářeny národní státy. Je v našem zájmu, abychom se přizpůsobili novým podmínkám a vytvořili pro to předpoklady“.

Svého oponenta nalezl Beneš v předákovi sudetoněmeckých sociálních demokratů Wenzelu Jakschovi. I když jej Beneš doslova převálcoval svým nacionalismem, měl v jednom Jaksch pravdu a sice ve svém přesvědčení, že problém Evropy nevyřeší homogenní národní státy, nýbrž společenství států. Tuto myšlenku sice vyjádřil Jaksch koncem třicátých let zastaralým slovním spojením „podunajská federace“, nicméně jeho vize byla realizována o mnoho let později jako Rada Evropy, nebo spíše jako Evropská unie. Naopak, Benešova vize národního státu se ukázala být jako zcela přežitá, nicméně má v Česku i dnes své následovníky. Například Václav Klaus veřejně prohlásil: „Nepotřebuji žádnou evropskou zahraniční politiku, to by bylo nebezpečnější než cokoli jiného.“

Edvard Beneš je příkladem toho, jak se může proměnit talentovaný, idealisticky smýšlející sociolog-politik pod vlivem nacionalismu v duchovního otce rozsáhlé etnické čistky. O tom, že má své hojné vyznavače mezi současnými politiky, svědčí událost ze dne 26. července 2003, kdy vláda ČR předložila parlamentu zákon sestávající z jedné věty: „Edvard Beneš se zasloužil o stát“. Tento text přijali poslanci poměrem hlasů 124 : 11. Tímto aktem byl Beneš postaven na roveň zakladateli československé státu T. G. Masarykovi, kterého v roce 1930 uctili stejným zákonem.