Srpen 2006

Irácká realita 2006

Irák, rok 2006: těžké životní podmínky, strach ze šikany, nástup islamistických bojůvek a jejich fízlování prozápadně smýšlejících Iráčanů, korupce, zhoršené postavení žen, nevraživost vůči Spojeným státům a jejich vojákům. To vše lze vyčíst z důvěrné zprávy, kterou americké ministryni zahraničí Condoleezze Riceové odeslal Zalmay Khalilzad, nynější velvyslanec USA v Iráku.

Khalilzadova zpráva, která se objevila v americkém deníku The Washington Post a poté i v dalších světových listech, je sestavena z vyprávění iráckých zaměstnanců a spolupracovníků americké ambasády. V textu, strukturovaném podle témat i do jednotlivých bodů, promlouvají i příbuzní, známí a sousedé iráckých pracovníků velvyslanectví. Text byl redakcí upraven, zkrácen a opatřen mezititulky.

1. Iráčtí zaměstnanci sektoru veřejných služeb si dlouhodobě stěžují, že jim příslušníci islamistických a polovojenských skupin komplikují každodenní práci. Stupňuje se obtěžování žen, které jsou nuceny oblékat se (dle muslimské tradice) vhodným způsobem.

2. Dvě ze tří našich zaměstnankyň nás informovaly, že od poloviny května vůči nim vzrostl počet případů šikany. Jedné z nich, šíitské muslimce z Bagdádu, která upřednostňuje evropský styl oblečení, poradila neznámá žena ze sousedství, aby nosila závoj a sama neřídila vlastní auto. (Naše zaměstnankyně) také uvedla, že některé skupiny dokonce nutí ženy, aby si zakrývaly i celou tvář, což je příkaz, který po ženách nevyžadoval Írán ani ve svých nejkonzervativnějších obdobích.

3. Jiná zaměstnankyně - sunnitská muslimka - říká, že lidé v její čtvrti šikanují ženy a snaží se je přimět, aby chodily zahalené a přestaly používat mobilní telefony. Řekla nám, že taxikář, který ji každý den vozí do zelené zóny (kde sídlí úřady a zastupitelské úřady) ji prý odmítá vzít do vozu bez šátku.

4. Ženy tvrdí, že nedokáží určit, které organizace na ně takový tlak vyvíjejí. Některá ministerstva, zejména sadristické ministerstvo dopravy (řízené stoupenci šíitského radikálního duchovního Muktady Sadra), nutí ženy, aby chodily do práce zahalené.

5. Zaměstnanci nám sdělili, že nyní je pro muže nebezpečné chodit na veřejnosti v šortkách. Ani děti nepouštějí ven, když si chodí hrát, v krátkých kalhotách. Lidé, kteří nosí na veřejnosti džíny, byli napadeni.

7. Teploty v Bagdádu dosáhly už 46 stupňů Celsia. Všichni zaměstnanci říkají, že poslední květnový týden šla elektřina vždy jednu hodinu a pak šest hodin byla její dodávka přerušena. Ve čtvrtích ležící blízko nemocnic, stranických centrál a zelené zóny je dodávka energie podstatně lepší. Jeden z našich zaměstnanců nám vyprávěl o svém příteli, který nyní bydlí v jednom domě s novým ministrem; 24 hodin poté, co se ministr do jejich domu přistěhoval, jim byla obnovena stálá dodávka energie.

9. Fronty na benzin. Jeden zaměstnanec nám sdělil, že celý den své dovolené strávil tak, že čekal dvanáct hodin ve frontě na benzin. Jiný pracovník nám potvrdil, že nedostatek benzinu je opravdu strašný - jeho ceny na bagdádském černém trhu proto většinou přesáhly tisíc dinárů za litr (asi 15 korun). Oficiální, dotovaná cena je přitom 250 dinárů.

11. V dubnu začali zaměstnanci upozorňovat na změnu v chování ostrahy, která působí na kontrolních stanovištích při vstupu do zelené zóny. Jejich chování se začíná podobat způsobu, jakým vystupují polovojenské skupiny a v některých případech se příchozím vysmívali. Jedna z pracovnic nás požádala, abychom jí pro vstup do zóny zřídili novinářský průkaz. Členové ostrahy zelené zóny jí sebrali průkaz a vykřikovali: „Vyslanectví.“ A to tak nahlas, aby to slyšeli kolemjdoucí. Taková informace, pokud ji uslyší nesprávní lidé, se rovná rozsudku smrti

12. Z devíti zaměstnanců, které jsme měli v březnu, se pouze čtyři svěřili členům rodiny, že pracují pro vyslanectví.

13. Nemůžeme o víkendech a svátcích telefonovat našim zaměstnancům, abychom tím neprozradili, pro koho pracují. Jedna z našich kolegyň, sunnitská Arabka, se nám svěřila s nesnázemi, jaké má doma kvůli svému zaměstnání. Svým blízkým nesděluje o vlastní práci zdaleka vše: když jsme ji poslali na stáž do Spojených států, rodině řekla, že jede do Jordánska. Život jí komplikuje i vzrůstající nedůvěra vůči USA.

14. V polovině června nás také informovala o tom, že většina její rodiny věří v americký záměr týrat Iráčany tak, jak to činil Saddám. Oběťmi však nyní mají být sunnité a ti nejchudší šíité. Iráčané se totiž domnívají, že Američané jejich zemi plně kontrolují a že nynější neklid podporují. Jinak by přece, tvrdí naše kolegyně, nebylo rozdělení moci tak náhodné.

15. Začali jsme likvidovat dokumenty, které obsahují příjmení místních zaměstnanců. V březnu se pár iráckých kolegů zeptalo, jak je ochráníme v případě, že se rozhodneme odejít z Iráku.

16. Jiný zaměstnanec se nám svěřil s tím, že život mimo hranice zelené zóny se stal „citově vyčerpávající“. Konstatoval, že „každý večer“ chodí na něčí pohřeb.

17. Naši kolegové říkají, že den co den pečlivě plánují, jak se venku pohybovat bez úhony. Když se musí vypravit mimo svou čtvrť, často se obléknou, hovoří a jednají jako lidé z této oblasti. Pokud cestují do Sadr City (čtvrti ovládané radikálními šíity), musí být oblečení jako šíité a používat jejich žargon.

18. Obyvatelé Bagdádu si vytvořili metody, jak přežít. Používají jiná slova. Naši zaměstnanci i spolupracovníci se naučili přizpůsobovat vlastní chování vzniklým situacím tak, aby se vyhnuli udavačům, kteří sledují, zda do jejich čtvrtí nepřicházejí lidé zvenčí. Udavačská mentalita roste úměrně tomu, jak klesá důvěra obyvatel země v irácké bezpečnostní složky.

19. Zaměstnanci nás informují, že ochranná služba i další činnosti byly předány „místním společnostem“, jejichž vazby jsou nejasné. Osobní bezpečnost občanů lze zajistit jen dobrým vztahem k „vůdcům jednotlivých čtvrtí“, kteří na hranici svých teritorií vytvořili zátarasy a dovnitř nepouštějí lidi odjinud. Lidé už většině sousedů nevěří.

Přestože se naši zaměstnanci stále chovají profesionálně, začíná se u nich objevovat napětí. Sledujeme, jak jejich osobní obavy ještě posiluje etnická a sektářská mentalita. Zaměstnanci se obávají, že jim zcela nedůvěřujeme, pokud nám sdělují informace souznící s jejich vlastním názorem. Nestrannost, zdvořilost a schopnost úsudku - principy nezbytné pro vytvoření funkčního pracoviště - tu patrně ochabnou až do doby, než pominou sociální tlaky přicházející zpoza hranic zelené zóny.

(paw)

(MFDNES)

Irák, rok 2006: těžké životní podmínky, strach ze šikany, nástup islamistických bojůvek a jejich fízlování prozápadně smýšlejících Iráčanů, korupce, zhoršené postavení žen, nevraživost vůči Spojeným státům a jejich vojákům. To vše lze vyčíst z důvěrné zprávy, kterou americké ministryni zahraničí Condoleezze Riceové odeslal Zalmay Khalilzad, nynější velvyslanec USA v Iráku.

Khalilzadova zpráva, která se objevila v americkém deníku The Washington Post a poté i v dalších světových listech, je sestavena z vyprávění iráckých zaměstnanců a spolupracovníků americké ambasády. V textu, strukturovaném podle témat i do jednotlivých bodů, promlouvají i příbuzní, známí a sousedé iráckých pracovníků velvyslanectví. Text byl redakcí upraven, zkrácen a opatřen mezititulky.

1. Iráčtí zaměstnanci sektoru veřejných služeb si dlouhodobě stěžují, že jim příslušníci islamistických a polovojenských skupin komplikují každodenní práci. Stupňuje se obtěžování žen, které jsou nuceny oblékat se (dle muslimské tradice) vhodným způsobem.

2. Dvě ze tří našich zaměstnankyň nás informovaly, že od poloviny května vůči nim vzrostl počet případů šikany. Jedné z nich, šíitské muslimce z Bagdádu, která upřednostňuje evropský styl oblečení, poradila neznámá žena ze sousedství, aby nosila závoj a sama neřídila vlastní auto. (Naše zaměstnankyně) také uvedla, že některé skupiny dokonce nutí ženy, aby si zakrývaly i celou tvář, což je příkaz, který po ženách nevyžadoval Írán ani ve svých nejkonzervativnějších obdobích.

3. Jiná zaměstnankyně - sunnitská muslimka - říká, že lidé v její čtvrti šikanují ženy a snaží se je přimět, aby chodily zahalené a přestaly používat mobilní telefony. Řekla nám, že taxikář, který ji každý den vozí do zelené zóny (kde sídlí úřady a zastupitelské úřady) ji prý odmítá vzít do vozu bez šátku.

4. Ženy tvrdí, že nedokáží určit, které organizace na ně takový tlak vyvíjejí. Některá ministerstva, zejména sadristické ministerstvo dopravy (řízené stoupenci šíitského radikálního duchovního Muktady Sadra), nutí ženy, aby chodily do práce zahalené.

5. Zaměstnanci nám sdělili, že nyní je pro muže nebezpečné chodit na veřejnosti v šortkách. Ani děti nepouštějí ven, když si chodí hrát, v krátkých kalhotách. Lidé, kteří nosí na veřejnosti džíny, byli napadeni.

7. Teploty v Bagdádu dosáhly už 46 stupňů Celsia. Všichni zaměstnanci říkají, že poslední květnový týden šla elektřina vždy jednu hodinu a pak šest hodin byla její dodávka přerušena. Ve čtvrtích ležící blízko nemocnic, stranických centrál a zelené zóny je dodávka energie podstatně lepší. Jeden z našich zaměstnanců nám vyprávěl o svém příteli, který nyní bydlí v jednom domě s novým ministrem; 24 hodin poté, co se ministr do jejich domu přistěhoval, jim byla obnovena stálá dodávka energie.

9. Fronty na benzin. Jeden zaměstnanec nám sdělil, že celý den své dovolené strávil tak, že čekal dvanáct hodin ve frontě na benzin. Jiný pracovník nám potvrdil, že nedostatek benzinu je opravdu strašný - jeho ceny na bagdádském černém trhu proto většinou přesáhly tisíc dinárů za litr (asi 15 korun). Oficiální, dotovaná cena je přitom 250 dinárů.

11. V dubnu začali zaměstnanci upozorňovat na změnu v chování ostrahy, která působí na kontrolních stanovištích při vstupu do zelené zóny. Jejich chování se začíná podobat způsobu, jakým vystupují polovojenské skupiny a v některých případech se příchozím vysmívali. Jedna z pracovnic nás požádala, abychom jí pro vstup do zóny zřídili novinářský průkaz. Členové ostrahy zelené zóny jí sebrali průkaz a vykřikovali: „Vyslanectví.“ A to tak nahlas, aby to slyšeli kolemjdoucí. Taková informace, pokud ji uslyší nesprávní lidé, se rovná rozsudku smrti

12. Z devíti zaměstnanců, které jsme měli v březnu, se pouze čtyři svěřili členům rodiny, že pracují pro vyslanectví.

13. Nemůžeme o víkendech a svátcích telefonovat našim zaměstnancům, abychom tím neprozradili, pro koho pracují. Jedna z našich kolegyň, sunnitská Arabka, se nám svěřila s nesnázemi, jaké má doma kvůli svému zaměstnání. Svým blízkým nesděluje o vlastní práci zdaleka vše: když jsme ji poslali na stáž do Spojených států, rodině řekla, že jede do Jordánska. Život jí komplikuje i vzrůstající nedůvěra vůči USA.

14. V polovině června nás také informovala o tom, že většina její rodiny věří v americký záměr týrat Iráčany tak, jak to činil Saddám. Oběťmi však nyní mají být sunnité a ti nejchudší šíité. Iráčané se totiž domnívají, že Američané jejich zemi plně kontrolují a že nynější neklid podporují. Jinak by přece, tvrdí naše kolegyně, nebylo rozdělení moci tak náhodné.

15. Začali jsme likvidovat dokumenty, které obsahují příjmení místních zaměstnanců. V březnu se pár iráckých kolegů zeptalo, jak je ochráníme v případě, že se rozhodneme odejít z Iráku.

16. Jiný zaměstnanec se nám svěřil s tím, že život mimo hranice zelené zóny se stal „citově vyčerpávající“. Konstatoval, že „každý večer“ chodí na něčí pohřeb.

17. Naši kolegové říkají, že den co den pečlivě plánují, jak se venku pohybovat bez úhony. Když se musí vypravit mimo svou čtvrť, často se obléknou, hovoří a jednají jako lidé z této oblasti. Pokud cestují do Sadr City (čtvrti ovládané radikálními šíity), musí být oblečení jako šíité a používat jejich žargon.

18. Obyvatelé Bagdádu si vytvořili metody, jak přežít. Používají jiná slova. Naši zaměstnanci i spolupracovníci se naučili přizpůsobovat vlastní chování vzniklým situacím tak, aby se vyhnuli udavačům, kteří sledují, zda do jejich čtvrtí nepřicházejí lidé zvenčí. Udavačská mentalita roste úměrně tomu, jak klesá důvěra obyvatel země v irácké bezpečnostní složky.

19. Zaměstnanci nás informují, že ochranná služba i další činnosti byly předány „místním společnostem“, jejichž vazby jsou nejasné. Osobní bezpečnost občanů lze zajistit jen dobrým vztahem k „vůdcům jednotlivých čtvrtí“, kteří na hranici svých teritorií vytvořili zátarasy a dovnitř nepouštějí lidi odjinud. Lidé už většině sousedů nevěří.

Přestože se naši zaměstnanci stále chovají profesionálně, začíná se u nich objevovat napětí. Sledujeme, jak jejich osobní obavy ještě posiluje etnická a sektářská mentalita. Zaměstnanci se obávají, že jim zcela nedůvěřujeme, pokud nám sdělují informace souznící s jejich vlastním názorem. Nestrannost, zdvořilost a schopnost úsudku - principy nezbytné pro vytvoření funkčního pracoviště - tu patrně ochabnou až do doby, než pominou sociální tlaky přicházející zpoza hranic zelené zóny.

(paw)

(MFDNES)