Srpen 2006

Fotbal místo války

Stanislav Kokoška

Už několik dní po obsazení, 26. března 1939, se každodenní život v Praze vracel ke svým zaběhaným rituálům. V ochozech slávistického stadionu na Letné se tísnilo přes dvacet tisíc diváků, kteří se přišli podívat na tradiční derby Slavie se Spartou. Napětí minulých dní vzdáleně připomínaly už jen hloučky sportuchtivých vojáků - jak těch "domácích" v olivově zelených uniformách, tak "hostů" oblečených do tmavošedých stejnokrojů. V průběhu odpoledne došlo na Letné jen ke dvěma mimořádným událostem. V předzápase Moravské Ostravy s Libní se při hře hlavou srazili dva hráči. Naštěstí byl přítomen plukovník zdravotnictva Jan Kessler, který oba zraněné na místě ošetřil a nechal je dopravit do nemocnice. Brzy nato rychle přivolaná záchranka odvážela i studenta Jiřího Peřinu. Neplatící mladík přelézal plot stadionu tak nešťastně, že spadl a zlomil si ruku. Jedinou skutečnou senzaci proto představoval výsledek nedělního prvoligového zápasu: Skóre 0:5 znamenalo pro Slavii, která se pyšnila titulem loňského vítěze Středoevropského poháru, více než krutou porážku.

Třetí říše se i v oblasti sportu chovala vůči protektorátu s absolutní nadřazeností. Prvořadý byl samozřejmě německý zájem, který v tomto případě definoval říšský vedoucí sportu Hans von Tschammer und Osten. Na svém kontě měl nejenom úspěšně zorganizovanou berlínskou olympiádu v roce 1936, ale i nedávno dokončenou glajchšaltizaci německého sportovního života, která nacistickému Německu měla zajistit novou sérii mezinárodních úspěchů. Už počátkem dubna 1939 proto přijel do Prahy Tschammerův zástupce hrabě von der Schulenburg. Setkal se jak s představiteli německé vojenské okupační správy, tak i s činiteli českých sportovních svazů, se kterými jednal o možnostech vzájemné spolupráce. Německou stranu zajímaly především praktické otázky. Říše chtěla využívat české sportovní kluby v rámci přípravy svých národních mužstev na důležité mezinárodní zápasy. Aktuální problém řešilo například berlínské fotbalové ústředí, které po odřeknutí anglických klubů muselo honem hledat nového sparingpartnera pro již dohodnuté mezinárodní utkání s Irskem. Druhý důležitý bod představovaly zimní olympijské hry v roce 1940, o jejichž uspořádání se Německo chtělo ucházet v červnu na londýnském zasedání Mezinárodního olympijského výboru. Berlín chtěl, aby německou kandidaturu podporoval i český člen výboru Jiří Guth-Jarkovský. Postoj české sportovní reprezentace k těmto otázkám byl skutečně ryze pragmatický. Její představitelé byli nakloněni dohodě, která by jim umožnila udržet si zastoupení v mezinárodních federacích a současně i nepřijít o účast v olympijských hrách a v dalších naplno běžících mezinárodních soutěžích.

Po určitém váhání byly nakonec v červnu 1939 starty protektorátních sportovců na zahraničních podnicích označeny za dočasně nežádoucí. To samé platilo i o zájezdech německých mužstev do protektorátu -mohly se uskutečnit pouze výjimečně, po předchozí dohodě říšského vedoucího sportu s protektorem. Proti vzájemným zápasům na říšském území však nebylo žádných námitek. Na mezinárodních sportovních podnicích měli čeští sportovci podle Hitlerových představ nastupovat samostatně pod protektorátní vlajkou a ve vlastních dresech. V případě jejich vítězství se však měla vztyčovat výhradně říšská vlajka a hrát německá hymna.

První fotbalové zápasy mezi protektorátem a Říší proběhly již v květnu 1939. "Naše národní mužstvo místo Anglie do Berlína, Stuttgartu, Vídně a Dortmundu," oznamovala v titulku už 1. května 1939 Národní politika. Novinová zpráva dále uváděla, že půjde o přípravná střetnutí pro mezistátní zápas Německo - Irsko a že Český fotbalový svaz se má postarat o náhradu za britská mužstva, která svoji účast na poslední chvíli odřekla. Úkolem narychlo postavit český výběr byla pověřena Slavie spolu se Spartou. Kvůli německému turné bylo sice nutné odsunout o tři týdny tradiční letenské derby obou pražských klubů, ale fotbaloví fanoušci se za to mohli těšit na skvělou náhradu. Jak připomínala Národní politika, v Dortmundu mělo dojít k vyzkoušení německého reprezentačního mužstva, a tedy vlastně i k neoficiálnímu utkání Říše proti protektorátu. Noviny v této souvislosti stavěly do role favoritů české hráče, i když připouštěly také eventualitu, že "nemusí být štěstí válečné na jejich straně. I v tom případě je ovšem naprosto nutno," psalo se v jednom z komentářů, "aby ukázali, že co Čech - to gentleman!"

První zápas byl odehrán 14. května 1939 v Berlíně a skončil remízou 3:3. Český tým podvakrát úspěšně stáhl soupeřův náskok, avšak kritika sportovních fanoušků se přesto snesla právě na hlavy útočníků. Josef Bican dal sice dvě branky, ale zcela zklamal slavný sparťanský kanonýr Oldřich Nejedlý. Obrovskou popularitu si získal v roce 1934 na mistrovství světa v Itálii, kde v semifinálovém zápase s Německem 3:1 vstřelil všechny tři branky. Novinové komentáře teď ale po nečekané remíze nejenom tepaly českou útočnou řadu a naplno se pustily i do režie celého zájezdu. Národní politika přispěchala s "překvapivým" zjištěním, že v Berlíně nehrál národní tým, ale jen "letenská jedenáctka" -kombinované mužstvo Sparty a Slávie. Za všechno údajně mohly ekonomické zájmy, které nedovolily, aby na soupisce figurovala jména hráčů z jiných klubů.

Remízou 1:1 skončil i zápas s německým reprezentačním výběrem, který se hrál 18. května 1939 ve Stuttgartu. Komentáře protektorátního tisku byly tentokrát zdrženlivější, protože český tým hrál s plným nasazením. Skóroval Bican a gól hlavou dal i Nejedlý. Rozhodčí ale branku neuznal, protože sparťanský útočník údajně bránil rukama německému hráči ve výskoku. O to větší zklamání ovšem přišlo o tři dny později ve Vídni při zápase s Ostmarkou. Porážka 7:1 byla tak velkým debaklem, že ji nešlo omluvit ani vytrvalým deštěm, jenž se postaral o předčasné ukončení zápasu. Závěrečnou tečkou celého seriálu se stala remíza 2:2, která byla vybojována 24. května 1939 v Dortmundu. "Plichta proti druhé garnituře Německa," glosoval protektorátní tisk ironicky skutečnost, že letenské jedenáctce se podařilo vyrovnat až z penalty nařízené v poslední minutě zápasu.

Nenaplněná očekávání fanoušků se brzy začala promítat do dalšího připravovaného mezistátního fotbalového zápasu. Jednalo se o odvetné utkání Praha - Berlín, které se mělo hrát 8. června 1939 na Letné. Tisk připomínal předchozí prohru 1:4, k níž došlo v únoru 1938 v Berlíně, a kvitoval s povděkem, že základní kádr tentokrát postaví Slavie. "Naše sportovní veřejnost očekává... takový výkon," psala Národní politika, "který by byl dostatečnou revanchí za loňskou porážku, ale který by smyl i nepříznivý dojem zájezdu letenské jedenáctky do Říše." Sdělovací prostředky současně už dopředu nabádaly domácí obecenstvo, aby se chovalo k hostům korektně. Srdečná a pohostinná atmosféra připravovaného zápasu byla v některých komentářích dokonce označována za skoro důležitější než samotný sportovní výsledek.

Nespokojení fanoušci

Slavie, jejíž zadní řady posílily i dva hráči Sparty, nakonec zvítězila 2:0. "Promeškaná příležitost k velké výhře," zklamaně komentoval titulek Národní politiky konečné skóre. K chování fanoušků se pak jen suše konstatovalo, že návštěvnost byla "přes 20 000 diváků, z nichž většina nebyla s podaným sportem spokojena. Tím méně s výsledkem". O tom, co se na stadionu ve skutečnosti odehrávalo, se dochovaly značně rozporuplné informace. Podle zprávy zaslané domácím odbojem do Londýna čeští fanoušci házeli na přítomné Němce slupky od burských oříšků a sem tam padl i nějaký ten "štulec". V úředním záznamu K. H. Franka se zase hovořilo o tom, že německé mužstvo, zdravící své soupeře arijským pozdravem, bylo českým publikem vypískáno a v průběhu bouřlivého zápasu létaly vzduchem dokonce i kameny a láhve.

Oba prameny se shodují v tom, že k největšímu incidentu došlo až po zápase ve Vaňhově restauraci ve Stromovce. Jeho konkrétní průběh zaznamenal, a nutno podotknout, že značně tendenčně, pouze ilegální časopis Informační služba domácího odboje: "V neděli přišli do Vaňhovy výletní restaurace čtyři esesmani. Protože hudba hrála právě české písně, žádali esesmani, aby byly hrány také německé písně. Když jim jeden host odpověděl, že mohou jít do Německa, chtějí-li slyšet německé písně, vytáhl jeden esesman pistoli a chtěl začít střílet. Ohrožený host ale nečekal, chytil pivní sklenici a hodil ji rozzuřenému esesmanovi do obličeje. Z toho vznikla rvačka, v níž bylo několik osob zraněno." Z Frankova úředního záznamu lze pak k události dodat, že v lokále panovala silně vlastenecká nálada, jejímž výrazem se staly protiněmecké písně. Konfliktu se zúčastnili vojáci wehrmachtu a příslušníci bezpečnostní služby SD. Jejich konkrétní počet neznáme. Ze skutečnosti, že jeden z nich přišel v průběhu bitky nejenom o služební odznak, ale i o peněženku, je však zřejmé, že rozhodně nebyli v početní převaze.

K. H. Frank, který možnost podobného incidentu při předchozích jednáních s Berlínem vlastně předpovídal, se pokoušel řešit celou záležitost značně radikálně. Vaňhova výletní restaurace byla hned policejně uzavřena a její personál vzat do vazby. Protektorátní vláda musela z podnětu úřadu říšského protektora zakázat na čtrnáct dní konání všech sportovních podniků s výjimkou již probíhajících koňských dostihů. K dalším opatřením měla patřit dvoutýdenní preventivní vazba pro činovníky Slavie, zákaz účasti českých klubů v zahraničních soutěžích, jakož i rozhodnutí, že německá mužstva už v žádném případě nebudou hrát na území protektorátu. A právě v této poslední sérii návrhů Frank podle všeho narazil na nesouhlas říšského vedoucího sportu. Von Tschammer a jeho zástupce hrabě von Schulenburg sice okupační správě v Praze přiznávali právo rozhodovat o osudu českého sportu, ale současně si dokázali při vzájemných jednáních ponechat tolik prostoru, aby kdykoli mohli začít prosazovat vůči protektorátu svoji celoříšskou politiku.

Loajální spolupráce

Pokud šlo o kopanou, další mezistátní utkání s německým mužstvem se uskutečnilo v říjnu 1939. Konání zápasu Praha - Vídeň evidentně prosadil právě von Tschammer, který při této příležitosti chtěl oficiálně navštívit Prahu. K. H. Frankovi se podařilo dosáhnout jen toho, že termín zápasu byl vybrán tak, aby nekolidoval s 28. říjnem, tedy se dnem nedávno zrušeného československého státního svátku. Říšský vedoucí sportu přijel do Prahy už v pátek 21. října, v předvečer plánovaného zápasu. V průběhu svého víkendového pobytu jednal nejenom s K. H. Frankem, ale také s představiteli okupačních policejních složek, kteří jej informovali o všech přijatých bezpečnostních opatřeních. Von Tschammer těchto schůzek současně využil k tomu, aby se ujistil, že ani gestapo, ani nacistická bezpečnostní služba nemají žádné námitky proti udržování intenzivních sportovních kontaktů mezi Říší a protektorátem. Nejvíce času však strávil s ministerským radou Preissem, který měl v úřadě říšského protektora na starosti sportovní politiku. Říšský vedoucí sportu jej podrobně instruoval, jak si představuje plnění jeho úkolů. Preiss se měl hlavně postarat o to, aby nevznikaly žádné potíže při cestách českých sportovců do říše ani německých mužstev do protektorátu. Současně mu oznámil, že Berlín nemá žádné pochybnosti o tom, že je třeba českým reprezentantům alespoň v omezeném rozsahu povolit jejich starty v zahraničí, například v Maďarsku nebo Itálii. A samozřejmě nezapomněl zdůraznit, že s ohledem na hlasovací mašinérii je nutné podporovat i účast českých činovníků na zasedáních mezinárodních sportovních federací. V neděli se pak sešel s představiteli českých sportovních svazů, aby je získal pro svoji politiku. "Pro každou sportovní činnost, zvláště mezinárodní," uvádělo se k tomu v úředním zápisu, "musí jako základ platit loajální spolupráce. Kdo to považuje za samozřejmé, bude mít podporu říšského vedoucího sportu."

Vlastní fotbalové utkání mezi Čechami a Ostmarkou se tentokrát obešlo bez incidentů. Přičinil se o to i Český fotbalový svaz, který dal v tisku publikovat následující výzvu k návštěvníkům zápasu: "Důstojně projevte svou radost nad naším případným úspěchem, uznejte vždy však i spravedlivě přednosti našich dnešních hostů." Zhruba pětadvacet tisíc diváků tentokrát vyslyšelo i s ohledem na silná bezpečnostní opatření naléhavý hlas fotbalových funkcionářů. Bylo to určitě těžké, protože český tým v průběhu utkání musel dotahovat dvougólové vedení soupeřů. Teprve v 64. minutě se konečně podařilo vyrovnat a brzy nato Bican vstřelil vedoucí branku. "Přirozeně," psalo se o tomto momentu v Lidových novinách, "měli přívrženci domácích největší radost. Povstali ze sedadel a na místě mávali oběma rukama a klobouky volajíce: Vedeme!" Pak se ale míče zmocnil obávaný útočník vídeňského Rapidu Franz "Bimbo" Binder, rychle prošel obranou a dělovkou pod břevno upravil skóre zápasu na konečných 5:5.

Nastolená cesta účelových kompromisů byla z české strany potvrzena už počátkem listopadu 1939. Svazový výbor kopané po svém pravidelném zasedání informoval novináře nejenom o dalším chystaném zápase s německou reprezentační jedenáctkou, ale i o výsledcích rozhovorů, které vedl s říšskými sportovními činiteli. Českému fotbalu měla zůstat úplná autonomie včetně zastoupení ve FIFA a Berlín také předběžně souhlasil s mezistátními zápasy protektorátu s Maďarskem, Švýcarskem a Itálií. Utkání s Německem se konalo 12. listopadu 1939 ve Vratislavi a bylo už několikrát popsáno ve sportovní literatuře. Mužstvo protektorátu sice už po třinácti minutách hry vedlo 3:0, ale střetnutí bylo přesto nakonec ukončeno s nerozhodným výsledkem 4:4. Už v roce 1939 se spekulovalo o příčinách tohoto nečekaného zvratu a tajemně se naznačovalo, že jugoslávský rozhodčí Popovič byl nejspíš o přestávce zpracován gestapem. Prý právě proto nařídil nejprve trestný kop, z něhož po rozehrání skóroval Binder, a nakonec i vyrovnávací penaltu, kterou tři minuty před koncem proměnil Janes. Čeští fotbaloví funkcionáři však přesto byli s dosaženým výsledkem spokojeni.

Intenzivní kontakty s německými sportovci pokračovaly i po Novém roce 1940, ale úspěch z nich dokázali vytěžit už jen hokejisté. Počátkem února 1940 se český tým zúčastnil v Garmisch-Partenkirchenu Mezinárodního týdne zimních sportů, který byl náhražkou zrušených zimních olympijských her. Úspěšně prošel celým turnajem, ve kterém nedostal ani jednu branku, a po vítězném finálovém zápase s Maďarskem získal cenu říšského ministra propagandy Josepha Goebbelse. Protektorátní noviny psaly o triumfu českého hokeje a předháněly se v superlativech. Potom ale v Praze došlo při vzájemných sportovních utkáních k několika dalším diváckým incidentům. Přičiněním K. H. Franka se o celé záležitosti znovu jednalo v Berlíně. Hitler byl tentokrát neoblomný a nařídil, aby se napříště už nepořádaly s protektorátem zápasy, v nichž německé mužstvo nemá naději na úspěch. Toto Vůdcovo rozhodnutí se však už do běžné sportovní praxe nestačilo promítnout. Na jaře 1940 válka vstoupila do nové fáze a Třetí říši teď už zajímala pouze válečná pole.

(Lidové noviny, www.lidovky.cz)