Srpen 2006

Sledovat trendy

Stanislav Komárek

Jako všechny ostatní sociální bytosti má i člověk tendenci reagovat stejně jako většina členů jeho skupiny. V přírodě to bylo jistě smysluplné. Je dávným poznatkem etologie, že takzvané anonymní hejno, jehož členové se navzájem individuálně neznají, reaguje v něčem jako veliký „nadorganismus“: když jedna rybka či jeden pták z velkého hejna náhle vyrazí jedním směrem, všichni ostatní jedinci je slepě následují - je totiž velmi reálná možnost, že zahlédli nebezpečí, jehož si ostatní nevšimli.

Schopnost domácích ovcí, proti svým divokým předkům trochu zkrácených na úsudku, následovat vůdčího berana i do propasti, se stala příslovečnou („šli za ním jako ovce“). U lidí se tato schopnost, v civilizovaných podmínkách smysluplná jen někdy, zachovala, podobně jako celá řada dalších součástí našeho přirozeného vybavení, ve více než vrchovaté míře. „Ale vždyť to dělali všichni...,“ zní neobyčejně častá a téměř vždy akceptovaná omluva. „Dělej vždycky všecko tak jako ostatní...,“ důtklivě a zčásti marně mne nabádali moji předkové, bolestně poučení nepěknými peripetiemi 20. století.

Biblický výrok o tom, že Bůh je vždy s množstvím, lze s trochou interpretačního násilí pochopit i takto. „Okna zdobí, prvomájového průvodu se účastní...“ - tak a podobně zněly minulorežimní hodnotící výroky. Zda pilně buduje socialismus, nezajímalo v zásadě nikoho - šlo o to, zda se zapojil, zda nevyčnívá, zda má také jako ostatní bez rozdílu společenského stavu, řečeno s apokalypsou svatého Jana, na pravé ruce nebo na čele znamení šelmy či alespoň číslici jejího jména. Tyto tlaky nepřišly samozřejmě s komunismem a také s ním neodešly, jen v dřívějších tradičních společenstvích byly často po staletí stejné. „Měla myrtový věneček?“, „Byl u zpovědi?“ „Šatí se, jak se na podruhyni náleží?“ „Říká to, co se ševcům sluší říkat?“

V uvolňování tradičních vazeb hraje stále větší a větší roli móda, fenomén sice už také pradávný, ale silou prastaré konvence v minulých dobách velmi tlumený. Copak teď zrovna „frčí“ v politice, ekonomii, vědě, umění? Vidím-li určitou vrstvu lidí, kteří mají ze „sjíždění trendů“ nejrůznějšího druhu převažující životní náplň, je mi vždycky existenciálně smutno... a utěšit se mohu jen tím, že kdyby je Všemohoucí z nějakého nezbadatelného důvodu na světě nechtěl mít, jistě by jim nedal vzniknout.

Potíž je v tom, že s přijímáním či odmítáním dobových trendů to není tak jednoznačné. Kdo trendy bezmyšlenkovitě hltá, upřímně se nadchne při troše smůly i pro to, aby „odhalil revizionisty“, učinil svou firmu „židůprostou“, či v rámci „kulturní revoluce“ pomáhal tupit a ubíjet „staré“ intelektuály. Je bohužel smutná pravda, že pro běžné účastníky, kteří „nevybočují z řady“, to bývá počínání většinou beztrestné. „Co jsme se jen v mládí nadělali hloupostí!“ vzpomínají dnes čínští manažeři kolem padesátky.

Stejně neblahé je ovšem úporně se bránit všem inovacím, které přicházejí. Ruští starověrci, nekompromisně odešlí kvůli některým detailům petrovské liturgické reformy do sibiřských či dunajských bažin, se dnes jeví spíše jako smutné postavy nežli jako hrdinové. Obecně se dá říci, že inovace technologické bývají méně zhoubné než inovace politické. Ti, kdo se vzpírali pořídit si žárovku, ledničku či zasázet brambory, se s odstupem let jeví jako ryzí pošetilci, byť řečené výdobytky mají jistě i svou stinnou stránku.

Proti východní Asii, která v něčem proměnlivost trendů vždy uznávala - dynastie padá proto, že ztratila mandát nebes, ne proto, že ji její věrní málo bránili -, měla Evropa spíše tendenci oceňovat neměnnost postojů a mučedníci pro víru i jiná přesvědčení byli po staletí, tak asi do 60. let 20. století, jejími hrdiny. Je ovšem pravda, že křesťanství by se neuchovalo, kdyby část jeho vyznavačů nevolila cestu kamufláže a naoko přikyvování římské státní mašinérii do chvíle, než se pohroma přehnala.

To je oblíbenou starou etnickou zbraní i ve středoevropském prostoru a v české kotlině zvlášť - před léty jsem s podivem konstatoval, že němčina nemá na rozdíl od většiny jiných případů analogii k našemu přísloví „Vlk se nažral a koza zůstala celá“. Výkazní systém na rozdíl od ryzího fanatismu ovšem netouží vidět až do lidských srdcí - jeho cílem je přesvědčivě hlásit, že řekněme provincie Africa Proconsularis je prosta křesťanů a jiných rozvratníků a oplátkou vyinkasovat od císaře pochvalu, případně i povýšení. Doba prvomučedníků je pryč a přítomný čas vyžaduje „sjíždět trendy“ s dosud nebývalou intenzitou. I sjednocená Evropa si rychle tvoří systém kontroly a odměňování pro ty, kdo ji sledují, pochopili, „odkud vítr fouká“, a zdobí okna po novém způsobu. Když si Václav Havel kladl před léty otázku, proč zelinář umisťuje mezi ovadlé hlávky a zavařená rajčata do výlohy nápis o proletářích všech zemí, většina jeho čtenářů netušila, že jev je jaksi univerzálnější, byť socialistický trhovec jej předváděl v obzvlášť stupidně-brutální poloze.

(Lidové noviny, www.lidovky.cz)