Srpen 2006

Počátek benešovské legendy

Emanuel Mandler

Sudetoněmecký den opět připomněl zející ránu nedávné středoevropské historie: tzv. odsun Němců. V několika článcích se pokusím naznačit problematiku odsunu (vyhnání). Dnes začnu tím, co bylo napsáno ne zcela nedávno. Jde o článek Karla Hvížďaly „Odsun nevymyslel Beneš“, otištěný v MfDnes 14. 7. 2005

Tehdy (tedy před rokem) autor uvítal, že se opět otevřelo téma vztahu k Němcům po druhé světové válce, „neboť veřejná diskuse bourá černobílý obraz minulosti, který je vždy zkreslující a pohodlný.“ A připomněl několik základních fakt. Ovšem pokus objasnit velké a obtížné téma vyhnání Němců v nevelkém článku je problematický; hrozí, že jeden černobílý obraz je nahrazen jiným obrazem, a to opět černobílým. To se také Karlu Hvížďalovi podařilo.

A tak se čtenář popravdě dozvěděl, že z Československa byly vyhnány („vysídleny“) tři miliony Němců a že „nucenému transferu se nevyhnuli ani bývalí vězňové koncentračních táborů a Židé, a to jenom proto, že jejich mateřským jazykem byla němčina“. Ale Hvížďalův text se soustřeďuje na otázku dnes aktuální, na autorství ideje odsunu jako takového, a ještě víc na tvrzení, že je omyl zazlívat autorství odsunu Edvardovi Benešovi. On za odsun nemůže, nevymyslel si ho; myšlenka je, uvádí Hvížďala, mnohem starší než transfer sudetských Němců a přišel s ní Švýcar Georges Montandon za první světové války. Dobrá. Ale pokud vím, nikdo nepřičítá Edvardu Benešovi autorství myšlenky na odsun jako takový. Přirozeně, jde podstatně méně o to, kdo odsun národů vymyslel, než kdo a jak je uskutečnil. Ovšemže si Edvard Beneš odsun jako takový nevymyslel, to ale neříká vůbec nic ani v jeho prospěch, ani v neprospěch.

Podle Karla Hvížďaly Edvard Beneš na začátku války neuvažoval o vysídlení všech Němců. To prý trvalo až do 27. září 1941, kdy do Prahy přijel Reinhard Heydrich, který okamžitě vyhlásil civilní výjimečný stav, zahájil činnost stanných soudů a organizoval veřejné popravy. A když pak začal Heydrich uvažovat o tom, že značná část českého národa bude ze své vlasti vysídlena, „vedly tyto okolnosti prezidenta Beneše k myšlence transferu všech Němců“. Benešovská legenda musí, má-li být účinná, sestavena z prvků , které působí emotivně a pokud možno ušlechtile. Hvížďalovo tvrzení, že Dr. Beneše napadlo uvažovat o „odsunu“ Němců, teprve když v Praze zahájil „činnost“ Heydrich, je výmysl.

Pravda je jiná. Když se koncem třicátých let Československá republika ve sporu s Hitlerem ocitla v úzkých, snažil se Edvard Beneš tajně zprostředkovat pomocí západních mocností kompromis (tzv. mise ministra Nečase), že za odstoupení nevelké části československého území by z republiky mohlo odejít půl druhého milionu až dva miliony německých občanů. Ovšemže tehdy jednal ve velké tísni a na rozdíl od poválečné situace se tehdy Československo muselo bránit. To však nic nemění na skutečnosti, že Dr. Beneš odsun Němců už tehdy vymyslel, i když tenkrát jako prostředek kompromisu. Také tehdy ještě nešlo o všechny Němce v Čechách a na Moravě.

Jinak tomu bylo na počátku okupace a války, kdy vznikl český odboj a byl značně radikální. Bezpodmínečně žádal, aby po skončení války byli odsunuti všichni Němci. Edvard Beneš byl opatrnější. Stejně jako domácí odboj snil i on o národním státě a o vyhnání všech Němců, dobře však věděl, že úspěch takové etnické čistky bude záležet na mezinárodní situaci, konkrétně na vůli velmocí. 8. září 1941, tedy před příchodem Heydricha, napsal v depeši pro Ústřední vedení odboje domácího (ÚVOD): „Počet Němců u nás musí být bezpodmínečně zmenšen o jeden milion nejméně. To musí být pro nás program minimální. To znamená tudíž mít dva programy: a) maximální: zachování historických hranic při vystěhování všech Němců, b) minimální: zbavení se aspoň milionu Němců za cenu každou…“

Edvard Beneš, který, jak již řečeno, dobře chápal, že vyhnání Němců záleží na vůli velmocí, pracoval za války ve Washingtonu, Londýně i v Moskvě jednoznačně pro „maximální“ variantu. Heydrich, Lidice, nacistický teror – to vše sloužilo jako argumenty podporující jeho úsilí. A tak nakonec maximální variantu prosadil. Samozřejmě, že nebyl sám, stála za ním exilová vláda, Státní rada i pokořené a nacionálně radikalizované české obyvatelstvo v okupovaných českých zemích. Nakonec i komunistické vedení v moskevském exilu, když se dozvědělo o kategorické podpoře vyhnání Němců ze strany Stalina, ochotně souhlasilo.

Bez veřejné diskuse bylo od roku 1945 skutečně snadné chápat „černobíle“ plány na vyhnání Němců (související ostatně s mnoha dalšími okolnostmi a vztahy) a také se tak dodnes vyhnání Němců většinou pojímá. Dr. Edvard Beneš se již do značné míry stal legendou. Falešná data obsažená v Hvížďalově článku, tuto legendarizaci podporují.

Víme tedy, jak je to s autorstvím odsunu. Otázka (a odpověď na ni není úplně snadná), zní: proč? Proč došel vztah nepřátelství mezi Čechy a Němci tak daleko, že se odsun (vyhnání) jeví na sudetoněmecké straně nejčastěji jako akt hrůzy, kdežto u nás jako čin dějinné spravedlnost?

To je samozřejmě složitá otázka a my se jí tu budeme věnovat ve vší stručnosti – tak, jak je to v krátkém článku možné. Nejprve si však musím všimnout námitky proti nespornému faktu, že vyhnání Němců bylo etnickou čistkou. Snad nejlépe tuto námitku vyjádřil v diskusi pan K., když uvedl, že etnickou čistku nelze zbavovat její kvality. To podle jeho názoru znamená, že se vyhnání právem nevztahovalo na „Němce nezatížené podílem na hlasování pro vraha Hitlera a proti existenci ČSR“. Dobrá. Představme si virtuální etnickou čistku, vztahující se (například z vůle západních mocností) pouze na Čechy, na ty, kteří ve volbách roku 1946 hlasovali pro strany Národní fronty (což byli prakticky všichni voliči) a souhlasili tedy s rozsáhlými majetkovými konfiskacemi a s přátelstvím s vrahem Stalinem. To by dnes byla česká kotlina pěkně vyprázdněná! Lze vůbec obvinit někoho za to, že v legálních volbách volil legální stranu? Věděli sudetoněmečtí muži, že Hitler chystá válku, do které je nažene, a v níž každý pátý zemře? A co s tím milionem německých dětí a mladistvých, kteří nevolili a o vrahovi Hitlerovi neměli ponětí? Měli jsme je vyhnat? Vyhnali jsme je.

Nyní však k našemu tématu, lépe řečeno k dvěma souvisejícím tématům: 1. česko - sudetoněmecká nenávist, 2. vyhnání Němců. Pokud jde o první téma, je střední Evropa k nacionálním nenávistem jako stvořená: národy se tu prolínají i obepínají, vyvíjejí rozdílně a různě rychle a jakmile nastane větší změna, je to signál pro spuštění mechanismu nenávistné národní vášně. V 19. století se Češi rychle vyvíjeli a Rakousko v jejich rozvoji sehrálo dvojí úlohu. Jednak tvořilo velice příhodnou základu tohoto rozvoje, jednak Čechům neumožnilo vytvořit to, oč každý národ při svém rozvoji usiluje – národní stát. A tak opravdu velkou změnu přinesla až první světová válka, která vedla k rozbití Rakouska-Uherska a k vytvoření demokratické Československé republiky. Ta jakoby – v menším, ale podobně – napodobila Rakousko-Uhersko, protože sestávala z několika různých národů. Kromě Čechů (6,8 mil.), jichž byla jen polovina obyvatelstva nového státu, takže vystupovali dohromady se Slováky (2 mil.) jako Čechoslováci, tvořili stát z větších národů ještě Maďaři (750 tis.) a Němci (3,2 mil.). Němci nebyli k novému státu připojeni dobrovolně; vytvoření Československa staré nepřátelství ještě posílilo. Státotvorným národem se Němci nestali, pozemková reforma proběhla v jejich neprospěch, státním jazykem byl čechoslovenština, státní členění neumožňovalo možnost ani částečné německé autonomie a od roku 1926 museli všichni němečtí státní zaměstnanci složit zkoušku z českého nebo slovenského jazyka.

V 19. století se Češi cítili ohroženi ze strany Němců, zatímco Němcům dělal starosti rychlý a všestranný růst českého národa. Toto národnostní napětí pozvolna stoupalo, přerušeno jen nakrátko v době konjunktury dvacátých let, v jejichž druhé polovině také tři sudetoněmecké strany vstoupily do československé vlády. Napětí zato rychle rostlo v době velké hospodářské krize, která mimořádně silně postihla pohraničí osídlené Němci, a ještě je posílil nástup Hitlera. Vytvoření Henleinovy strany nebylo zpočátku bezprostředním ohrožením republiky, protože Henlein, orientovaný na Rakousko, se chtěl uplatnit v Československé republice.

To se nakonec v roce 1938 Hitlerovým vlivem změnilo. Henleinova strana a s ní většina sudetoněmeckého obyvatelstva žádala připojení pohraničních německých oblastí k Německu, pouze sudetoněmecká sociální demokracie zůstala ČSR věrná. Přestože to byla jejich povinnost, Francie a Anglie neposkytly Československu pomoc. V září 1939 československá vláda odsouhlasila odstoupení pásu pohraničního území Čech a Moravy osídleného německým obyvatelstvem Německu. Slovensko získalo autonomii a československý stát se ocitl bez vnitřní i vnější opory. Bylo jen otázkou času, kdy jej Hitler uchvátí. To se stalo 15. března 1939. Den předtím se Slovensko odtrhlo a vytvořilo samostatný stát podporovaný Hitlerem. České země se jako Protektorat Böhmen und Mähren staly součástí Třetí říše.

Zde je první odpověď na otázku „proč?“. V té době se ještě v Evropě nebojovalo a přes bojácný postup Západu v době Mnichova panovaly iluze o síle západních mocností a o tom, že jakmile vstoupí do války s Německem, rychle zvítězí. Vznikající české odbojové skupiny, jejichž velkou část tvořili důstojníci bývalé československé armády, nemohly vidět situaci optikou konce války nebo dokonce poválečných let. Domnívali se, že na nacistickou agresi vůči Československu bude možno snadno po brzké porážce Třetí říše odpovědět stejnou mincí: chtěli jste do Německa, zůstaňte tam, ale odtržený pás území si vezmeme zpět. To byly plány na vystěhování tří milionů Němců záhy po okupaci českých zemí.

Takové plány se příliš nelišily od úmyslů londýnské emigrace. Ty jsou druhou odpovědí na otázku „proč“. V říjnu 1940 (tedy již za války Německa s Velkou Británií) ustavil Edvard Beneš v Londýně exilovou vládu, Státní radu jako poradní sbor a sebe sama jmenoval prezidentem (svou abdikaci po Mnichovu prohlásil za vynucenou a neplatnou). Ze všech těchto institucí byl zdaleka nejdůležitější prezident, který jmenoval členy vlády i Státní rady, ostatní se mu přizpůsobovali. Často se říká, že Edvard Beneš nehrál hlavní úlohu při rozhodování o vyhnání Němců, ale to není pravda. Ovšem, na rozdíl od domácích odbojových skupin bral v úvahu mezinárodní souvislosti, protože věděl, že bez souhlasu velmocí antihitlerovské koalice je odsun Němců neproveditelný. Proto ta „minimální varianta“. Ale zároveň věděl, že doma budou chtít „maximální variantu“ a že především na ni je třeba orientovat úsilí zahraničního odboje. Kdo pochybuje o tom, co je tu řečeno, ať si přečte Benešovy Paměti (1947), v nichž tehdejší prezident se tím, co udělal pro vyhnání Němců, vysloveně chlubí.

A co tedy udělal pro vyhnání Němců? Neúnavně přesvědčoval západní státníky, že odsun Němců z Československa je nutný. Musel v tomto směru vykonat hodně práce a s výsledky byl spokojen jen zčásti. Tak kupříkladu se koncem června 1942 britská vláda po dlouhých jednáních závazně vyjádřila v tom smyslu, že po válce „proti transferu minoritního obyvatelstva z Československa ve snaze učinit z Československa stát národnostně co nejsourodější, nemá v úmyslu se stavět.“ (E. Beneš, Paměti s. 306). Britské stanovisko znamenalo Benešovo vítězství, ale ne docela. Chybělo v něm, že jde výslovně o Němce a dále že Velká Británie odsun podpoří, (nikoli, že se proti němu nepostaví).

Ale Edvard Beneš nehodlal upustit od celé své maximální odsunové varianty a pokračoval ve svém úsilí. Již předtím vypracoval plán, který měl hlavně uspokojit všechny české strany a směry v protinacistickém odboji a zbavit se spolupráce s Jakschovou sociální demokracií, do níž ho londýnská vláda nutila. Učinil to jednoduše. Počátkem ledna 1942 pozval Jakschovy antinacisty na čaj a zcela otevřeně jim vyložil svůj plán na poválečné vyhnání Němců z Československa: „To minimální, k čemu přicházím, je, že v sociální revoluci, k níž určitě dojde, bude třeba zbavit naše země veškeré německé buržoazie, pangermánské inteligence a fašismu propadnuvšího dělnictva. To bude naše konečné a pro nás vůbec uskutečnitelné řešení: spojení revoluce sociální s revolucí nacionální. …nebude mezi námi pokoj, dokud tato“ /rozuměj německá/ „buržoazie nebude přinucena podobnou revolucí, jakou prožili už v dřívějších stoletích Češi, skutečně projít. Projde jí určitě nyní, po této druhé válce světové. A bude přitom u nás zásadně řešena celá naše otázka národnostní.“ (E. Beneš, c. d. 323 n.)

Teorie poválečné národně socialistická revoluce se Edvardu Benešovi mimořádně podařila. Oč víc byla nepřijatelná německým odpůrcům Hitlera, o to víc se zalíbila J. V. Stalinovi (třetí odpověď na otázku „proč“). Po své cestě do Moskvy v prosinci 1943 si již Dr. Beneš byl jist Stalinovou podporou. Stalin předpokládal, že obsadí střední Evropu a nehodlal v ní trpět nacionální různice. Z toho hlediska se mu vyhnání Němců z Československa velmi zamlouvalo. A pak – hledisko sovětského diktátora bylo velmi odlišné od hledisek západních společenstev. Co pro něj znamenal lidská život, co nějaké etnikum? Je trapné, že právě v tom si Edvard Beneš s J. V. Stalinem tak porozuměli. A když byl Stalin pro, potom česká komunistická reprezentace v Moskvě, i když původně zaujímala tolerantnější stanovisko, nemohla odolat…

Jsou ještě další „proto“. Ale o nich příště.