Srpen 2006

Potřebujeme moře?

Emanuel Mandler

Každý uzná, že alespoň kousek moře by nám neublížil, ale prospěl. Námořní doprava zkracuje a usnadňuje přístup k cizím zemím a kulturám, rozšiřuje obzory jednotlivců i národů. Vždycky se mi zdálo, že praotec, když se svou družinou šplhal na Říp, nevzal tyto okolnosti patřičně na vědomí.

A od té doby je naše politika zatížená tím, že myslí sama na sebe a k čemu se s ní a proti ní chystají ostatní se jí dostává málo času. Za první republiky nevěděla, že v Československu má co činit s menšinami, které se tak sice nazývaly, ve skutečnosti však byly početnými etniky (Němci, Maďaři), jejichž vývoj se podobně jako rychlý vývoj Slováků ubíral k sebeurčení a k vlastní státnosti. S vědomím této skutečnosti s nimi bylo zapotřebí jednat. To však pražská vláda nezvládla; naopak si počínala velmi centralisticky, navíc se z pochopitelné obavy o osud státu a ze strachu před Německem už od počátku uzavírala spolupráci se sousedy. Místo toho spoléhala na ochranu Francie a Velké Británie, což, jak víme, v září roku 1938 totálně selhalo.

Tuto politiku hodnotit je velmi těžké. Ale je užitečné připomenout si, že při agresivním postupu Hitlera se ČSR nemohla spolehnout ani na Poláky (po Mnichově si ukrojili český kus Těšínska), ani na Slováky, kteří se starali o sebe a rychle si vydobyli autonomii; co se týče Západu, česká politika považovala jeho vztah k Československu za zrádný. Čeští občané rovněž. Není pochyb, že to vše u nás přispělo k rostoucí oblibě Ruska. Jenže vývoj prokázal, že spolek s komunistickým státem je to poslední, nač se lze spolehnout.

Většinou si neuvědomujeme, že na základě této dynamicky se rozvíjející situace nedůvěry k jiným národům a státům – a o to tu jde – vznikla česká tradice obavy před čímkoli cizím. Její součástí je snaha nedopustit, aby se kdokoli zmocnil byť i centimetru našeho území. Příliš rozumné to není, velké plochy našeho severního pohraničí by místo toho potřebovaly nalákat cizí vlastníky a znovu „kolonizovat“.

Že to není tak důležité? Pojednou se stane cosi, co jako blesk osvítí zdánlivě neškodnou situaci. Vlastníku hotelu u českých hranic došla po třech letech marného vyjednávání s úřady trpělivost a uřízl čtvrtmetrový kus střechy (v délce asi třiceti metrů), přečnívající do jednometrového pásu u hranic, který musí zůstat volný. Nebyla to majitelova vina, rakouské úřady mu daly nepřesný plán; kromě toho plochý kousek střechy vysoko nad hlavou nebyl schopen někomu vadit. Ale naše úřady trvaly na tom, že plátek střechy nad zmíněným jednometrovým pásem od hraniční čáry, byť na rakouské straně, zůstat nesmí, protože mezinárodní smlouvy se musí dodržovat.

Jihočeský hejtman si na postup českých úřadů stěžoval. Aspoň to. Vždyť řešení mělo dvě snadné a pozitivní varianty. První byla jednoduchá: přimhouřit nad neškodným kouskem střechy oči, protože o nic nejde. Ale co je pro instituci jednoduché? A tak pokud by úřady trvaly na bezchybném řešení, musely by do věci zapojit vyšší instance – nicméně, ani tak by řešení celé věci příliš obtížné nebylo. Česká republika by se vzdala obdélníku půdy o rozloze ca 80 x 1 metr u rakouských hranic, dostala kompenzaci o pár desítek nebo stovek metrů dále a mezinárodní právo by zaplesalo.

Možná že to nešlo. Možná si naši příslušní činitelé řekli, že by tak Rakousko anektovalo kus českého území.

Jde o malichernost? Myslím, že ne. Jde o umění zbavit se zatvrzelosti a neochoty k mezinárodní spolupráci, vyžadující kompromisy a oboustranné ústupky. Nyní šlo o kousek střechy hotelu. Ale česká legislativa i exekutiva, ať už bude levá nebo pravá, by měla takové věci evidovat a snažit se jich vystříhat. V malém i ve velkém.