Srpen 2006

Muž, který se nikdy nevzdával

Petruška Šustrová

Slovenský Ústav paměti národa osiřel. Jeho zakladatel Ján Langoš tragicky zahynul. Skutečně jsem se nenadála, že budu jednou psát nekrolog na Jána Langoše. Byl vždycky tak plný života, čišela z něj svěžest! Ačkoli byl o něco starší než já (narodil se 2. srpna 1946), vždycky mi fyzickým vzhledem a projevem připadal nesmírně mladý. Jenže neštěstí si nevybírá, a tak Jano včera, 15. června zahynul při automobilové nehodě. Obávám se, že je to nenahraditelná ztráta.

Ján Langoš vystudoval elektrotechnickou průmyslovku a Slovenskou vysokou školu technickou a technické vzdělání mu pomohlo k přesnému analytickému myšlení. Byl vychován v katolické víře, a tu si zachoval celý život, měl rád poezii i beletrii, pravidelně sledoval kulturní dění. Poznala jsem ho v osmdesátých letech jako disidenta, který byl zapojen do vydávání samizdatů. Společně s Borisem Lazarem, který však později emigroval do Spolkové republiky Německo, a s Martinem Kleinem vydával časopis Altamira, později spolupracoval s Jánem Čarnogurským na vydávání Bratislavských listů, a s Jánem Budajem, Ivanem Hoffmanem a Martinem Šimečkou vydával časopis K. Pomáhal také při vydávání a šíření katolického samizdatu, i když ne všichni představitelé slovenského katolicismu byli „kompatibilní“ s jeho otevřeným přístupem ke světu, k jinověrcům i k ateistům.

Ta část jeho životní dráhy, která mohutně ovlivnila tehdejší Československo a posléze Slovensko a zprostředkovaně i Česko, však začala až po listopadu 1989. Jano začal okamžitě po 17. listopadu pracovat v hnutí Veřejnost proti násilí, v lednu 1990 přišel do Prahy jako poslanec československého parlamentu a v červnu se po prvních svobodných volbách stal federálním ministrem vnitra. Od října 1990 jsem byla jeho náměstkyní, takže jsme déle než rok denně spolupracovali. Langoš přesunem do Prahy svému postavení na Slovensku moc nepomohl. Byl přesvědčený federalista, ale nebyl žádný „pražský Slovák“, zachoval si zcela čistou slovenštinu a nikdy se slovenským společenským a politickým životem neztratil kontakt. Na Slovensku ovšem vzrůstal nacionalismus a Vladimír Mečiar, který suverénně ovládal slovenskou politickou scénu, dobře chápal, že takoví lidé jako Langoš se mu nehodí do krámu.

Reforma, či spíš likvidace Státní bezpečnosti, lustrační zákon a proměna někdejšího komunistického „ministerstva lásky“ v běžný úřad státní správy, to vše probíhalo v období, kdy byl Langoš ministrem. Jistě to neproběhlo bez chyb, ale byly to kroky, které vyžadovaly odvahu a rozhodnost. Zkušenosti Ján Langoš neměl a mít nemohl, neměl je nikdo z nových lidí, kteří tenkrát na ministerstvo přišli. Srovnáme-li však transformaci komunistických tajných služeb v různých postsovětských zemích, vychází z ní Československo přes všechny chyby nejlépe (kromě bývalé NDR, ale to je speciální případ).

Po rozpadu federace Langoš v české politice skončil a vrátil se na Slovensko. Ovzduší, jaké tam tehdy začátkem devadesátých let panovalo, nejlépe přiblíží anekdotická historka. Jano potkal před kostelem řádovou sestřičku v řeholním oděvu a pozdravil ji: Pax vobiscum. Odpověděla mu: Na Slovensku po slovensky. Vyprávěl mi, jak během předvolební kampaně v roce 1998 objížděl „své“ budoucí voliče společně s kandidáty maďarských politických stran, ačkoli sám kandidoval za Slovenskou demokratickou koalici. Jano velmi dobře chápal, že není nacionalismus jako nacionalismus: obdivoval a ctil společenskou sílu, která sjednocuje lidi, a rozhodně si ošklivil všechny formy šovinismu a xenofobie.

Politiky se nevzdal a léta pracoval na uskutečnění svého snu: na vzniku nějaké instituce, která by se podrobně zabývala jednak mechanismem výkonu komunistické moci, a jednak zachováním paměti na to, co se za komunismu na Slovensku dělo. Netřeba ani vysvětlovat, že to nebylo jednoduché - stačí se podívat, s jakou neochotou se setkává myšlenka nějakého Ústavu národní paměti u nás.

Jenže Ján Langoš nebyl zvyklý vzdávat to, pro co se rozhodl, a skutečně se mu postupně podařilo institut vydupat ze země. Jeho vytrvalé úsilí přineslo ovoce -z jeho poslanecké iniciativy byl v roce 2003 zřízen Ústav paměti národa a Jano se stal jeho prvním ředitelem. Uměl se dobře potýkat s překážkami: nejsou odborníci? Najdeme je v Česku, kde mají zkušenosti z práce v Úřadu pro dokumentaci a vyšetřování zločinů komunismu. A tak postupně na Slovensku vyrostla instituce, kterou můžeme svým sousedům jen a jen závidět. Doufejme, že se mu podařilo za krátkou dobu, která mu byla dopřána, vtisknout ústavu pečeť své osobnosti natolik, aby úřad dokázal žít dál v duchu, který mu dal jeho tvůrce. Ten nyní předstoupil před svého Stvořitele a věřím, že byl přijat s láskou.

(Lidové noviny, www.lidovky.cz)