Srpen 2006

Letní déšť pro Gazu

Zbyněk Petráček

„Okupace Gazy už skončila, ale ostřelování a teror pokračuje. Zhasněte jim světlo, vypněte vodu a kanalizaci, bombardujte tam infrastrukturu, a když to nebude fungovat, tento sedmatřicetiletý otec dvou dětí se hrdě navlékne do uniformy, popadne pušku a to fanatické barbarství ukončí osobně,“ napsal Joe Judin z města Afula v internetové debatě listu Ha‘arec pár hodin poté, co byl v neděli 25. června do pásma Gazy unesen izraelský voják Gilad Šalit. O tři dny později se to vše stalo realitou – až na osobní účast autora dopisu, zato navíc se zatčením skoro sedmdesáti lidí. Izraelské úřady na pokyn nejvyššího státního zástupce zadržely na Západním břehu Jordánu 8 ministrů a 23 poslanců z řad Hamásu. Tato akce má dále zesílit tlak na Palestinskou samosprávu, na jejíž adresu ministr infrastruktury Benjamin ben Eliezer řekl: „To není vláda, ale teroristická organizace.“

Gaza jako Bagdád

Izrael je zvyklý na padlé, ale zajatý voják, přesněji řečeno rukojmí, tam vyvolává šok. Není divu. V tomto konfliktu bere zajatce pouze jedna strana a poslední izraelský voják, který se dostal živý do rukou nepřítele, bylo to v roce 1994, zahynul při osvobozovací akci. Proto také v noci z úterka na středu armáda zahájila operaci Letní déšť. Deset měsíců poté, co okupované pásmo opustila, tam opět vjely tanky. Letadla rozbombardovala tři mosty, aby přerušila cesty k možnému zavlečení rukojmího do Egypta, a rozvodnu elektrického proudu, takže Gaza je ve tmě a vodní čerpadla stojí. Útok si však podle dostupných informací vyžádal jen jednu oběť – příslušníka Islámského džihádu, který se právě chystal odpálit protitankovou raketu.

Mediálně i morálně jde o zajatého desátníka, ale ve skutečnosti o odvrácení hrozby z tohoto území a o vládu nad ním. Šalitův osud je jen špičkou ledovce, jehož základnu tvoří každodenní ostřelování raketami Kásám. Cenu nemá zaplatit jen přímý viník, ale celá Hamásem řízená samospráva, ba všichni Palestinci. Jinak než účinným tlakem to prý nejde.

„Přála bych si, aby unesli ještě dalších pět vojáků,“ říká Gazanka Hana. „Nevadí mi, že zase strádáme. Trpíme, aby se žilo lépe příští generaci.“ Nechápe prý, proč tolik povyku vypuklo kvůli jednomu vojákovi, když za intifády zahynuly tisíce Palestinců, dodává pro agenturu ČTK. Nepochopení je vzájemné. Jedni nechápou nesmírný důraz na lidskou individualitu, na snahu o záchranu života jedince za každou cenu – bez velkého ohledu na individuality civilních obětí při „cílených akcích“ proti teroristům. Druzí zase nechápou neúctu k individualitě, pohrdání životem, jak se nejvýrazněji projevuje v sebevražedných atentátech. Nejhorší na tom je, že naděje na normální soužití dvou států ve Svaté zemi dostává zabrat. Jisté je, že chystané stažení Izraele ze Západního břehu podle loňského vzoru z Gazy se odkládá. Gaza nyní slouží spíše jako odstrašující příklad než jako vzor. Necelý rok po stažení tamní chaos připomíná Bagdád.

Čas pro trestní zákoník

Jak se to vůbec mohlo stát? Osmičlenné palestinské komando vystoupilo 25. června za rozbřesku z tunelu, který začínal 500 metrů ve vnitrozemí Gazy a ústil 300 metrů ve vnitrozemí Izraele, a pak se rozdělilo. Dva muži zneškodnili obrněný transportér bez posádky, pak výbušninou prolomili díru do ochranné bariéry a zmizeli v Gaze. Další dvojice zamířila k blízké strážní věži, ale její osádkou byla zastřelena. A zbývající čtyři muži se zezadu přiblížili k hlídkujícímu tanku s raketovým granátem. Velitel a nabíječ výbuch nepřežili, řidič je těžce zraněn a střelec byl s lehkým zraněním odvlečen.

Problém je, že se tomu dá jen těžko zabránit. Generál Šalom Harari, bývalý poradce ministerstva obrany, tvrdí, že v písčité půdě Gazy se tunely dají hloubit velmi snadno a rychle, motorovými vrtáky a za pomoci dětí, které zeminu odnášejí. Špičková rychlost dosahuje až 100 metrů za den. Izraelská armáda sice používá sofistikované detekční přístroje na bázi geofyzikálních metod, ale stejně podle Harariho odhalí jen 50 až 70 % tunelů.

Ještě nenápadnější nebezpečí z Gazy však pro izraelská města představují rakety. Model Kásám je doma vyráběný, snadno přenosný, má dostřel 12 kilometrů a nese 10 až 20 kilo výbušniny. „Červánky! Červánky!“ zazní kódová výstraha a všichni v postižené oblasti běží do krytu. Jen šťastnou shodou okolností si Kásámy vyžádaly pouze dvě oběti na životech – beduína se synem, kteří sháněli své stádo ovcí. Obyvatelé nejpostiženějšího města Sderot, zároveň bydliště ministra obrany Amira Perece, už vyhlásili občanskou neposlušnost. „Amire, Olmerte, probuďte se, Sderot je ve válce,“ stálo na transparentech demonstrujících. Tamara Kalantarová, která se zachránila, ale má sedmdesáticentimetrovou díru ve zdi, se tisku svěřila takto: „Řešením je zničit Gazu.“

Fakt, že únos desátníka Šalita nebyl jen záminkou, ale příležitostí k déle chystané akci, dokládají slova premiéra Olmerta z 20. června, tedy pět dnů před únosem: „Pro blízkou budoucnost nevidíme cestu, jak vyřešit problém ostřelování. Dosáhneme ale na ty, kteří se dopouštějí terorismu vůči nám.“ V téže době ovšem velmi váhal s odpovědí, když mu při návštěvě Londýna předák opozice David Cameron položil otázku zásadní pro většinu Izraelců: „Jak bude Izrael schopen zabránit útokům raket Kásám po svém stažení ze Západního břehu?“

Operace Letní déšť a zatčení předáků Hamásu naznačují určitou změnu v izraelské politice vůči Palestině pod vládou Hamásu. Až dosud převažovaly akce „cíleného zabíjení“ konkrétních osob. Terorismus – podobně jako v USA po 11. září 2001 – nebyl chápán jako kriminální, ale válečný akt a odpověď se řídila podle toho. Nyní však, jak to formuloval nejvyšší státní zástupce Menachem Mazuz, přišla doba, kdy stát může říci: „Je ve veřejném zájmu aktivovat trestní zákoník.“ S vládou Hamásu se tedy bude nadále zacházet jako s nepřítelem, ale podle všeho spíše metodami policejními než vojenskými.

(Respekt, www.respekt.cz)