Srpen 2006

Hrdinům se neděkuje

Vladimír Hučín

Úryvky ze stejnojmenné knihy Vlastimila Podrackého, která vyjde v září t. r. v nakladatelství Marka Belzy, stran 570, cena: 390 Kč.

Zlomové období

Transparent umístili nízko, tank pod ním neprojede. Než ho tank strhne, alespoň si ho vojáci řádně zblízka přečtou. Je tam napsáno rusky: Okkupanti, iditě domoj. Tank se blíží, v zatáčce se objevuje druhý. Jak se točí, od pásů na dlaždicích odletují jiskry. To musí být váha! Voják sedí na věži zcela klidně. Na klíně má samopal a na transparent se dívá jako by se nic nedělo. Vláďa strne. Na věži není sovětská hvězda, ale polský znak. Vláďa má u sebe výbušninu, ale co má vlastně teď dělat? Má ji hodit?

Všichni ho od toho zrazovali. Nikdo teď neví, že výbušninu má. Transparenty dělat a otáčet směrovky, to ano. Ale výbušniny ne. Nikdo s tím nesouhlasil. Prý by to znamenalo odplatu, okamžitě by začali střílet a odneslo by to mnoho lidí. Přesto to Vláďovi nedalo. Tady si střílet mohou. Domy jsou daleko, lidé jsou schovaní. Schovaný je i Vláďa. Za tou zdí ho neobjeví. Alespoň se bude moci pochlubit, že udělal trochu více než ostatní. Opravdu bojoval. Pochybnosti s ním zmítají, chvíli si představuje, jaký bude hrdina, vstoupí do dějin, ale chvilku si myslí, že no… prostě otevřený střet s armádou, to tu ještě nebylo.

Polský znak rozhoduje. Likvidovat Poláky, ti jsou na tom stejně jako my. Kluky nahnali do armády a teď je poslali sem. Zahrabává výbušninu opět do země. Ráno pro ni zajde. Polský tank projíždí pod transparentem, voják jej nadzvedne rukou, aby mohl projet, ví vůbec, co na něm je? Další tank projíždí pod transparentem. Voják zalezl do poklopu. Transparent sklouzl po věži a zůstal viset dál.

Náraz rudé stěny

(Vladimír Hučín vypráví) Při jednom chemickém pokusu jsem si popálil ruku. Jel jsem s touto vážnou popáleninou do ostravské nemocnice na oddělení spálenin, kde mi udělali plastickou operaci. Když jsem se toho dne vracel z Ostravy do Přerova, byla už ruka docela v pořádku, ale uzdravená zcela nebyla.

Chemie byla vždy mým koníčkem. Neměl jsem tenkrát ještě představu, že bych své znalosti používal pro nějaké konkrétní účely. Prostě jsem si s různými chemickými komponenty jen hrál. Střelný prach jsem dovedl vyrobit už v páté třídě. Také zbraně jsem později sbíral, upravoval a vyráběl. Ale netrval jsem na tom, že bych musel střílet. V té době šlo o technickou zájmovou činnost. Protože jsem byl vyučen jemným mechanikem, možná bych v demokratickém režimu pracoval na výrobě zbraní, nebo byl zaměstnán v armádě. Ale doba byla jiná a to, co v té době nastupovalo, mělo zcela změnit moje životní směřování. V mém životě mělo sehrát velkou roli to, co se mělo za okamžik stát. To jsem však v této chvíli ještě nevěděl. Pořád jsem byl ještě chlapec, jehož zájmem je chemie, a popálenina na ruce mi jen připomínala, že musím být příště opatrnější.

Když jsem se z ostravské nemocnice vrátil do Přerova, potkal jsem na ulici svého kamaráda Jiřího Bartoše. Procházel se ulicemi se psem. Protože jsem měl čas, připojil jsem se k němu. Bylo 13. května 1971, slunce svítilo a bylo teplo.

Komunisté právě oslavovali 50. výročí založení KSČ. Proto všude visely sovětské vlajky se srpy a kladivy. Byla jich hotová rudá záplava. Ovšem my jsme si toho nevšímali. Měli jsme vlastní filozofii, vlastní názor na život. Ten byl dán především naší rodinnou výchovou odlišnou od oficiální a potom též mladickým vzdorem a možností v posledních letech se poměrně svobodně projevovat. Komunisté nebyli v této době tak zcela odmítáni. Rozlišovalo se mezi těmi, kteří se postavili proti sovětské okupaci a těmi, kteří začali kolaborovat s okupanty. Těmi posledními jsme opovrhovali jako bezcharakterními zrůdami schopnými spolupracovat i s ďáblem. Nikoliv pro jejich komunistické smýšlení, ale pro jejich zradu na svém národu. Můj postoj byl tenkrát ještě nevyhraněný, byl jsem mladý chlapec, nerozuměl jsem nějakým ideologiím, ale rozpoznal jsem podlé jednání a zradu. Myslím si, že moji vrstevníci většinou smýšleli shodně a to bez ohledu na svůj původ a ideologické zaměření rodičů. Teprve o několik let později se podařilo nově vytvořené komunistické garnituře národ rozštěpit na ideologickém základě.

Když jsem viděl tu rudou záplavu, ve které dominovaly sovětské vlajky, byl jsem po předcházejících letech trochu šokován, protože na konci šedesátých let se takové velkolepé komunistické propagace neprováděly. Uvědomoval jsem si, že přichází něco velmi temného. Pravděpodobně se vrací padesátá léta spojená s represemi, justičními vraždami a pracovními tábory. O všech těchto věcech jsme věděli, protože se o nich v šedesátých letech mluvilo a psalo. Dokonce v r. 1968 začaly rehabilitace osob nevinně odsouzených. Současný návrat rudého tsunami byl proto deprimující. To vše bylo jen zprostředkované. Cítili to ti starší a my mladí jsme byli do toho zcela přirozeně zataženi svými vzory, které jsme uznávali. Jak jsem poznal onoho dne, nebyla to už jen děsivá díra v moři, přípravná fáze tsunami, ale začal nápor rudé stěny. Každý si jej musel v některé chvíli uvědomit. Někdo dříve, někdo později. Já jsem dostal toho dne zničující náraz první vlny.

Šli jsme kolem restaurace Klub dopravy a spojů. Říkalo se jí Komuna. Byla spojena s velkým sálem a v něm vždy probíhaly oslavy výročí KSČ. Jirka povídá: „Běž pro kofolu.“ On se svým psem tam nechtěl jít, protože v restauraci je hodně lidí a pes vždycky štěká. Já jsem nepil ani pivo, ani jsem nekouřil. Byl jsem v tomto zásadový. Jakmile jsem vešel do restaurace, příliš pozdě jsem si uvědomil, kam jsem to vlastně vlezl. Komunisté v podnapilém stavu s různými medailemi na sobě, příslušníci v uniformách Lidových milicí, velitelé vojenského okruhu v Libavé, sovětští vojáci, představitelé Socialistického svazu mládeže a Svazu československo-sovětského přátelství, ti všichni tam bujaře oslavovali 50. výročí založení KSČ.

Měl jsem na sobě tričko s nápisem Led Zeppelin (trička se v předchozích letech hromadně vozila ze Západu a já jsem si jej přivezl z cesty po západní Evropě v r. 1968). Dneska přemýšlím, čím jsem je vlastně mohl provokovat? Tím tričkem a dlouhými vlasy? To přece nebylo nic politického? V tomto tričku a s dlouhými vlasy jsem chodil do školy a po ulici. Nikomu to nepřipadalo divné. Ani učitelům. V té době jsem už byl přijat na Střední průmyslovou školu zemědělskou, přičemž ani kantorům při přijímacích zkouškách dlouhé vlasy nevadily, zajímali se jen o moje vědomosti. Moji vrstevníci chodili oblečení podobně. Ve společnosti ještě panovalo jakési svobodné vědomí z předcházejících let. Pročištěná komunistická strana, která se zbavila členů, kteří nesouhlasili se sovětskou okupací, teprve začínala svůj režim, tentokrát už za fyzické přítomnosti sovětské armády, znovu upevňovat. Ti lidé, kteří v Komuně oslavovali, nebyli pro mne nějací ideologičtí nepřátelé, ale opovrženíhodná kolaborantská sběř, lidé bez páteře a morálky, kteří zradili národ; však se tak také posléze projevili. Nicméně provokovat jsem je nechtěl. Vlezl jsem tam opravdu náhodou, udělal jsem to, co by si rozvážnější rozmysleli.

Šel jsem k nálevnímu pultu a chtěl jsem dvě kofoly. Servírka mi je dala na pult. Ale nestačila mi již vrátit peníze. Komunisté okolo mne vytvořili kruh. Číšník mi později sdělil, že jsem měl smůlu, protože jsem se objevil o přestávce, když jich bylo zrovna u pultu plno. Říkal, že mi prý naznačoval, abych zmizel, ale já si to neuvědomuji, nic takového jsem nevnímal. Stačil jsem ještě říct: „Co chcete?“ Ostatní na mne začali řvát, co si to vůbec dovoluji a jestli vím, kde jsem. Říkal jsem si: jen co to vezmu, hned zmizím. Bylo mi proti srsti nějak utéci bez kofol. Považoval bych to za prohru. Proto jsem jim neodpovídal, chtěl jsem pouze svůj nápoj. Oni mi ho však okamžitě vyrazili z ruky. Láhve se rozletěly po zemi, jedna se rozbila a kofola začala šumět a roztékat se.

Začali mne chytat za vlasy. Tou silou, kterou mně vlasy rvali a počtem lidí, který to dělal, způsobili, že jsem měl během krátké doby asi o třetinu vlasů méně. Snažil jsem se bránit. Říkal jsem jim, ať mě nechají na pokoji. Oni to vůbec nebrali v úvahu. Chytili mě a zatáhli na blízké WC. Tam se mi pokoušeli nacpat hlavu do záchodu, přičemž mě drželi za zbylé vlasy. Nemohl jsem tomu vzdorovat. Bylo jich mnoho, proto se jim to podařilo. Když mi hlavou udeřili o záchodovou mísu, rozbili mi nos a urazili kus zubu. Viděl jsem jen chumáče vlasů, které mi rvou. Načež začali volat: „Nůžky!“ Ale to už ani nebylo potřeba, vlasů mně vyrvali tolik, že nůžky nebyly nutné. Jejich kopanců a ran bylo už tolik, že jsem ztratil vědomí. To ale trvalo krátce. Když jsem se trochu probral z bezvědomí, sledoval jsem, co se mnou provedli. Všude krev. Neměl jsem tričko, ani hodinky (asi je někdo ukradl, protože se nenašly), byl jsem celý rozbolavělý. Nemohl jsem mluvit, protože mi otékal obličej. Neviděl jsem na oko. To jsem měl z té rány, jak o mne rozbili záchodovou mísu. Tu později dokonce chtěli zaplatit.

Vyhazovali mne odtamtud. Snažil jsem se u východu opřít o zeď. Už jsem nevydržel ani stát. Padal jsem na zem. Stáli a dívali se na mne. Načež jeden říkal: „Už má dost.“ Ale ten druhý chtěl ještě přiskočit. Chtěl na mne dát železný stojan na kola, aby mě tím dorazil. Ve mně se probudil pud sebezáchovy a vytáhl jsem malý vyhazovací nůž na dopisy, který jsem měl u sebe. Říká se mu bočák. Ani chvilinku jsem nad tím nepřemýšlel. Jak jsem ho viděl, že se na mne žene, udělal jsem to úplně automaticky. Ozvalo se „cvak“. Nůž se zaleskl. Komunista se zalekl. Teď jsem však nevěděl, co dělat. Ale naštěstí tam byl duchapřítomný číšník, který otevřel dveře, abych mohl vyjít ven. Kdyby ty dveře neotevřel, nevím, jak by to dopadlo. Začal jsem ustupovat do dveří a vyšel jsem vrávoravou chůzí ven.

Venku chodili lidé. Zkoumavě si mě prohlíželi. Slunce svítilo. Vypadalo to, jako bych tam přišel z jiného světa! Neslyšel jsem na uši. Špatně jsem viděl, oko jsem měl zalité krví. Zkoušel jsem si zuby, protože se mně kývaly. Nejvíc jsem se bál, abych neztratil zuby. Venku jsem stěží spatřil Jirku s jeho psem. Hleděl na mne s vytřeštěnýma očima. Byl jsem k nepoznání, bez trička, celý od krve. Ptal se mě: „Co se stalo?“ Já na to: „Pojď pryč!“ On mně nerozuměl, protože jsem ani mluvit moc nemohl. Snažil jsem se mu vysvětlit, co se tam stalo. A stále jsem na něj naléhal: „Pojď pryč stama, poďme stama pryč“. Odpověděl: „Přece to tak nenecháme! To je hrozný! To tak přeci nemůžeme nechat!“

Já jsem byl z toho i plačtivý, protože to bylo pro mne něco hrozného. Samozřejmě jsem neočekával od těchto lidí nic dobrého. Nicméně s tímto jsem nepočítal. Byli to vrcholní představitelé komunistické strany. Žádní pěšáci! Všechno předsedové různých stranických organizací okresu Přerov! Samozřejmě, chápal bych, že se takto násilně zachovají nějací otrapové. Ale vysocí představitelé? To jen dokazuje, jaká sběř nastupovala k moci. Když se stane taková věc, tak se v člověkovi něco zlomí. Poznal jsem, že už začalo platit to, co si předtím ještě mnozí neuvědomovali – co vysoký komunista, to zločinec. Vždyť okupantské moci nemohl sloužit nikdo charakterní! Teprve později jsem si uvědomil, že se chtěli ukázat před sovětskými představiteli. Tím ohavnější to bylo.

Potkali jsme jednoho našeho známého, Jiřího Matušenka. Dnes už se jmenuje Martinec (změnil si jméno, protože znělo příliš rusky). Měl mohutnou postavu. A pak ještě několik dalších. Jirka Bartoš jim vysvětlil, co se stalo. Kluci navrhovali, abychom šli zpátky, protože si to nemůžeme nechat líbit. Určitě jsme měli jít na VB (policii) a celou věc oznámit. Ale v nás to vřelo. Nenapadlo nás nic lepšího než jít zpátky. Jiří Matušenko neustále nabádal: „To si přece jen tak nemůžeme nechat líbit! To oni se ti budou muset omluvit, všecko ti zaplatit!“ Stále si ještě neuvědomoval, kde žije. Že už se mnoho změnilo. Zmizelo totiž i do té doby omezené právo. Já jsem je varoval, ať tam nechodí, že to špatně dopadne. Upozorňoval jsem je, že komunistů je tam mnoho.

Nakonec jsme však šli opět ke Komuně. Stál jsem venku. Matušenko vešel do vchodu, a jak tam přicházel, otevřely se dveře a vyšel jeden z těch, kteří se účastnili útoku na mne. Matušenko na mne ukázal a říkal: „Za to se omluvíte a všechno zaplatíte…“ Matušenko měl takovou křiklavou koženkovou bundu oranžové barvy. Komunista dovedl diskutovat opět jen pomocí násilí, konečně to bylo docela symbolické, neboť v té době už i ve společnosti diskuse skončila a nastupovalo násilí. Proto ho chytil za tu bundu...

Socialistická zákonnost

Těžko říci, co si asi myslel první tajemník Komunistické strany Československa a pozdější prezident Husák, když prohlašoval, že v jeho státě je socialistická zákonnost. Buď lhal do očí celému národu, nebo neviděl a nechtěl vidět pravdu. Konečně také mohl mít zvrhlé představy o spravedlnosti a to, co v jeho státě existovalo, s plným vědomím za zákonnost považoval. On sám prožil vězení v padesátých letech. Člověk, který represe prožil, nezákonnost a nespravedlnost ve svém státě trpěl dál. Také mohl ovšem jen zachraňovat co mohl, vědomě lhát jako tzv. „pozitivní kolaborant“. Také mohl hrát nějakou vyšší hru. To vše jsou dohady a čtenář si z toho může vybrat, co chce.

Naše vyprávění o komunistické justici lze rozdělit na dvě části. Jednou jsou zločinné zákony té doby. Ty samozřejmě jakýkoliv čin, který nebyl jen poklonkování a poslušnost, považovaly za nepřípustný a byl na něj paragraf. To samozřejmě ještě není to nejhorší. Další je, že pro určité lidi a organizace ani tyto zákony neplatily. Přitom se vůbec netajili tím, že si mohou dělat, co chtějí. Těmi osobami byli význační komunisté a organizacemi především StB. Dále tu byly organizace, které neměly ani zakotvení v ústavě, např. Lidové milice. Stát v podstatě řídila komunistická strana, která v té době neměla vnitřní demokratickou strukturu, její vedoucí představitelé byli dosazení ze zahraničí a její činnost byla naprosto nezávislá na nějakých zákonech nebo ústavě. V podstatě si mohla dělat, co chtěla. Navíc lidé, kteří měli takové pravomoci, byli ti méně morální, neboť právě oni kolaborantsky sloužili cizí moci a museli si být toho vědomi.

Vladimír Hučín vypráví o tom, jak se vyvíjely události po jeho konfliktu v Komuně: „Odvezli mě na výslech a obvinili, že jsem údajně šel do té restaurace úmyslně s cílem zmařit významnou stranickou schůzi k 50. výročí založení KSČ: „Ač věděl, že má dlouhé vlasy a tričko… šel tam s cílem vyvolat tam odmítavou reakci,“ zaslechl jsem z úst vyšetřovatele.

Snažil jsem se jim vysvětlit, kdybych věděl, že se tam něco takového koná, tak bych tam určitě nešel. Tím jsem ještě přilil olej do ohně. Vyšetřovatel se mě vážně zeptal: „Vy si neuvědomujete, že včera bylo 50. výročí založení KSČ?“ Odpověděl jsem: „Já nějak nevím. Moc mě to nezajímá.“ Vyčetl mě, že pohrdám takovým významným svátkem. Příslušníci StB se v kanceláři začali rojit a čekal jsem, že to za chvilku bude horší. Ale když viděli, jak jsem napuchlý a dobitý, tak mě ušetřili nějakého fyzického přídavku.

Obvinili mne z trestného činu pobuřování a hanobení státu světové socialistické soustavy. Ale tyto činy mně nebyly prokázány, byť výslech na odboru Státní bezpečnosti byl celodenní. Asi jsem je přesvědčil o tom, že jsem tam s tím tričkem a dlouhými vlasy nešel úmyslně. I když se snažili to různě nafukovat, že jsem si vůbec dovolil takto chodit...

Předvolali mne k soudu a obvinili z paragrafu 202, výtržnictví. Soudil nás jistý Jaroslav Filipský. Přidělili mně advokáta Kojetského. Dnes už nežije. Apeloval na mne, abych svého jednání litoval a omluvil se oněm komunistům. Údajně se jedná o významné lidi v komunistické hierarchii. Jsou to předsedové stranických organizací v oblasti dráhy, dopravy a podobně. Přemlouvali i moji matku, abych svého jednání litoval, že by bylo možno mi snížit trest. Já jsem však stále tvrdil, že jsem byl zmlácen. Vždyť se mohli na mne podívat. Litovat měli ti, kteří mne zmlátili. Ale všichni ti vyšetřovatelé, státní zástupce a soudci jako by měli vlčí mlhu. Prostě na můj stav nebrali zřetel. Vůbec jako by moje rány neviděli. Nechtěli nic slyšet o tom, co se stalo. Když jsem o tom začal, vždy mne přerušili a vyhrožovali. Násilí vykonané skupinou vysokých komunistů na bezbranném klukovi nebylo násilí. Byl to hrdinský čin. Vlastně za to měli být vyznamenáni. Divím se, že se tak nestalo. Stejně všechna ta jejich vyznamenání byla za zbabělost a nikdy ne za statečnost.

Zvrácená morálka za komunistického režimu fungovala stále, jen koncem šedesátých let se vzbouřilo v některých komunistech svědomí a chtěli to změnit. Ti za svoje morální postoje zaplatili vyhazovem ze strany a ze zaměstnání. Tím bylo demonstrováno zcela zřetelně, že nástrojem komunistické moci je jen a jen zločin, morálka a právo v takovém režimu nemají místo. Lidé nesmějí mít žádné svědomí, žádné právní vědomí, a musí jen poslouchat samozvané vládce manipulované cizí velmocí.

Ale když jsem ty komunistické násilníky viděl v soudní síni, vjela do mne taková zlost, tak jsem tam prohlásil zcela veřejně před státním zástupcem a soudním tribunálem, jak je naprosto neomluvitelné, že se ke mně takhle zachovali. Kritizoval jsem, že jsou nám dáváni ve škole a na veřejnosti za vzor lidé, kteří mne surovým způsobem napadli a zbili z naprosto banálního důvodu. Navíc napadli i ostatní mé kamarády. Obhájce koulel očima a nervózně matce naznačoval, ať mne zkrotí. Nebylo mne možné zastavit. Soudce vyskočil: „Uvědomujete si, co to tu prohlašujete?“ Znovu jsem zopakoval, že mně 50. výročí založení KSČ mnoho neříká, kdybych věděl, že jsou tam oslavy, tak bych tam nešel. Čímž jsem vyjádřil i určitou neúctu.

Soudce si dobře uvědomoval, jak je proti mně mechanismus moci spuštěn. Přesto nic neudělal v zájmu spravedlnosti. Měl jsem jedinou polehčující okolnost. Už jsem neměl dlouhé vlasy. To bylo pro ně hrozně důležité! Napsali to i do rozsudku. Ani jsem je dlouhé mít nemohl. Vyrvali mi je. Ta třetina, co mně zůstala, se musela ostříhat. Tak, jak mě otrhali, jsem v žádném případě nemohl chodit. Tehdy jsem si uvědomil, jak dlouhé vlasy jsou nebezpečné, protože se dají uchopit. Od té doby už jsem nikdy delší vlasy nenosil.

Soudce mě odsoudil na 10 měsíců nápravného opatření. To je něco jako podmínka s bonusem. Po 10 měsíců jsem musel platit 10% z platu. Dali mi také zaplatit soud. A lidé se na mne dívali jako na trestanou osobu. Proto pro mne zbyla už jen nekvalifikovaná zaměstnání. Něco na úrovni pomocného dělníka, nebo u pohřební služby. StB si mne téměř každý týden někam volala, nebo odvezla. Vedli se mnou pohovory, co dělám, kde dělám, s kým se stýkám. Sledovali mne. V odboru Státní bezpečnosti, oddělení pasů a víz, mi sdělili, že by se mé výjezdy do zahraničí neslučovaly s ochranou vnitřního pořádku a bezpečnosti státu. Vzali mi pas. Přišli o něj i moji příbuzní. Komunističtí násilníci pochopitelně žádný trest nedostali.

Z dnešního hlediska to byly neuvěřitelné věci. To co se stalo mně, se mohlo stát tenkrát každému. Nemyslím si, že to byla jen chyba nějakých lidí. Nebylo proti tomu žádné odvolání. Žádná nadřízená složka se tím nezabývala. Byla to praxe hluboce zakořeněná v jádru systému.

Protože jsem již na tuto událost slyšel různé názory od nezúčastněných lidí, dovolil bych si jen několik poznámek ke svému současnému postoji: Samozřejmě se může stát, že opilí lidé někoho napadnou a zbijí. Dokonce bych připustil i pouliční rvačku. To se stávalo vždy a asi stávat bude stále. Nicméně v uvedeném případě byli násilníky představitelé režimu, považovali se za veřejné činitele, chtěli aby je ostatní uznávali jako morální vzory. Přitom zbaběle napadli mladého kluka a vyloženě ho zbili. Byl to vlastně gangsterský čin, protože byli v naprosté převaze, nelze tedy mluvit o rvačce. Zločinnost komunistického režimu se především projevila ve zvrácené činnosti bezpečnostních a justičních orgánů. Ve zvrácené morálce těchto lidí. Lidé z orgánů, které mne vyslýchali a soudili většinou na svých místech zůstali i po převratu v r. 1989. Postupně je budeme jmenovat.“

Komunističtí vandalové ničí kulturní dědictví, policista je pronásledován za to, že je vyslýchá

Vladimír Hučín vypráví příběh z podzimu r. 1971: Šel jsem se svým psem Atosem kukuřičným lánem nedaleko od domova. Když jsem došel až na okraj Přerova, což je hned za hřbitovem, slyšel jsem střelbu. Postupoval jsem kukuřicí až k místu střelby. Došel jsem na druhou stranu lánu a viděl tam jednotku Lidových milicí s automobilem GAZ. Občas se tam objevil ještě další automobil, ale jeden tam byl stále. Střídalo se tam od 8 do 12 příslušníků LM. Poznal jsem mezi nimi Ctirada Maráka a jeho syna. Jeho otec byl náčelníkem okresního štábu Lidových milicí.

Asi 30 metrů od nich stála socha sv. Šebestiána z roku 1790. Od mládí byla poutním místem, významnou kulturní památkou. Chodil jsem k ní s rodiči na procházku. Jako malý chlapec jsem tam vždy dojel trojkolkou. Budila ve mně posvátnou úctu. Vnímal jsem ji jako symbol. Sv. Šebestián měl v sobě šípy. Byl uvázán ke stromu. Byl kdysi šéfem ochranky císaře Diokleciána, takže měl v podstatě co do činění s tajnými službami.

Úplně jsem ztuhl. Viděl jsem, jak milicionáři, střílejí do sochy. Byli opilí, protože jsem viděl, jak tam koluje láhev alkoholu. Měl jsem co dělat, abych psa uklidnil, aby neštěkal. Pes se držel jen proto, že byl dobře vycvičený. Přestože byl už podvečer, tak jsem viděl, jak střely narážejí do kamene a odštěpují kusy sochy. Pořád držela, i když byla z pískovce. Mezi šípy, kterými byla socha protkána, se jenom jiskřilo. Sochy ubývalo. A přes to všechno stále ještě stála. Ve mně to vyvolalo odpor. Ptal jsem se v duchu: „Jak si to mohou dovolit?!“ Ale nevěděl jsem, co proti tomu mohu dělat. Viděl jsem opodál tři zkřížené samopaly. Jeden z nich byl samopal vzor 58.

Měl jsem velkou chuť se samopalu zmocnit. Nevím, co bych dělal, kdybych neměl s sebou psa. Ale s ním jsem se bál. Byl jsem naprosto zoufalý, bezradný, ale také úplně vzteky bez sebe, jak je tohle možné. Proti nim bych vůbec neměl šanci. Čekal jsem, co bude dál. Přijel další GAZ, jejich maskovaný automobil. Najeli s ním až k soše. Hodili na ní kovové lano. Omotali jí a s autem popojeli. Socha se nahnula. Popojeli ještě a teď už za ohromného radostného pokřiku socha spadla. Okolí zadunělo. Jeden dokonce sochu pomočil. Druhý se pokoušel taky, ale nějak mu to asi nešlo. Nic horšího už nemohli udělat. Zvířecky sochu potupili. „Kdyby snad ten samopal byl blíž,“ uvažoval jsem v duchu. Teď jsem nevěděl, jestli je nabitý a jak bych to udělal. Ale převážil strach. Měl jsem co dělat, aby Atos nezačal štěkat, aby vůbec zůstal na místě. Nezbylo mi nic jiného než se odplazit zpátky.

Balóny

Vladimír Hučín vymyslel způsob, jak rozhazovat letáky. Vyrobil si tiskárničku z dětských tiskátek, které se dostaly koupit v obchodě. Začal tisknout letáky s nápisem: „Pryč se sovětskou diktaturou.“ Tiskl to na modelářském papíru, který se jinak používal ke stavbě leteckých modelů. Byl odolný proti vodě a poměrně pevný. Potom je roznášel a různě pohazoval po městě. Některé také před branou závodu, kde pracoval. To se mu zdálo být příliš nebezpečné. Policisté a StB začali hlídat ulice i v noci. Mohl by jim padnout do rukou. Ve dne zase si toho mohli všimnout různí lidé. Přemýšlel, jak by snížil riziko a zároveň distribuci provedl efektivně. Samozřejmě jej napadl způsob pomocí balónů. Kdysi v padesátých letech takovým způsobem nad územím ČSR prováděla distribuci letáků Svobodná Evropa. Jenže, kde vzít balóny?

Když se o to začal zajímat, zjistil, že to není tak neuskutečnitelné. Jednou se mu jeden známý (nechce být jmenován) zmínil, že na letišti používají meteorologické balóny. Vladimír si jich několik vyžádal. Posléze získal velkou bombu s vodíkem z propagačního oddělení Strojíren. Tím mohl balónky plnit. Nejprve vyzkoušel v noci balónek vypustit. Naučil se odhadovat sílu větru a tím i dobu, kterou musel nastavit na zpožďovači výbušného zařízení, které rozevřelo kontejner s letáky. To vše vyžadovalo mnoho pokusů. Důležitý byl směr a síla větru. Podle toho potom nastavit zpožďovací zařízení.

Po těchto pokusech přistoupil k akci. Začal ve velkém tisknout letáky a v noci je vypouštěl. Ráno byla určitá oblast zaplavená letáky. Balón se nenašel, neboť výbuch rozevřel pouze kontejner, ale samotný balon nebyl ještě poškozen, odlehčen vystoupal do velké výšky a dostal se následně někam zcela jinam, doutnák hořel dál až dohořel k balónu, zapálil vodík v balónu a nastal výbuch. Balon se poté nenašel, neboť byl zcela zničen, jeho obal obvykle shořel.

Vladimír získával od onoho známého dostatek balónů, které byly nějak poškozené nebo vyřazené na letišti. Opravil je, zalepil a vyzkoušel je zkušebně naplnit vzduchem (pomocí obrácené funkce vysavače) a zjistil, zda neuchází. Teprve potom byly použitelné. Jeden balón nesl až 500 letáků.

Náčelník StB Přerov Zdeněk Bláha si stále více uvědomuje svoji bezmocnost. „Odkud se ty letáky berou? Někdo je musí rozhazovat.“ Zanedlouho mu již přivedou dva lidi, kteří byli zajištěni u Chemických závodů. Údajně vypadali podezřele. Ale Bláha si od toho moc neslibuje. Už jich tu měli spoustu. Žádný nic neřekl. Tentokrát je trochu zmáčkne. Podá si sám toho podezřelejšího. Nicméně v úspěch nevěří.

Zanedlouho mu přivádějí jednoho. Posadí si ho proti sobě. „Znáte tento leták,“ ukazuje jej vyslýchanému. Ten přikyvuje. Je na něm vidět, že má strach. „Víte, že bylo u vás nalezeno více těch letáků? Co k tomu chcete říci.“

„Našel jsem je před závodem.“

„Proč jste jich měl u sebe více? Věřím, že takový leták je zajímavý. To vám nestačil jeden. Samozřejmě jen k tomu, abyste ho odevzdal.“

„Chtěl jsem jich odevzdat více, nikde není řečeno, že musím odevzdat jen jeden.“

„Ono to také může být jinak. Letáky jste tam rozhazoval a několik vám jich zbylo.“

„To v žádném případě, snad nechcete říci...“

„Jak nám dokážete, že to tak nebylo?“

Muž se začal potit. „To je vyloučeno, dovolte, jsem člen strany...“

Bláha natáhl ruku přes stůl směrem k muži. Ten na ni zíral, snad jestli v ní není pistole. „No tak, dejte to sem...“

„Co jako...“

„No tu stranickou legitimaci.“

Muž se začal zoufale šacovat. Potom se mu ulevilo. Vytáhl z kapsy rudou knížku a podal ji natažené ruce.

Bláha se do ní zahleděl. Člen strany od r. 1965. To do strany vnikali různé nekalé živly, které potom v r. 1968 dělaly neblahou Dubčekovu reformu. Tento zřejmě nějak prošel následnými prověrkami. „Takže vy jste sbíral ty letáky proto, abyste je odevzdal. Je to tak?“

„Ano.“

„To jste ovšem nestihl.“

„Ne, byl jsem zadržen ve vrátnici podniku.“

Bláha se takto předváděl, jen proto, aby si trénoval rutinu. Už z toho trochu vyšel, když teď dělá náčelníka. Věděl, že tento muž samozřejmě letáky nerozhazoval. Vzal do ruky několik letáků, aby si to znovu ověřil. Byly ještě vlhké od ranní rosy. Musel je někdo rozhazovat v noci. Následně řekl s blahosklonnou nadřazeností: „No dobře soudruhu. Podívej, my víme, že ses doposud dobře choval. Jsi dokonce vyznamenaný pracovník. Nemyslím si, že jsi nepřítel socialismu. Ale jeden trestný čin jsi spáchal.“ Významně se odmlčel. Dobře věděl, jak to bylo, proč ten muž letáky sbíral. Chtěl je ukazovat a rozdávat druhým. Chtěl být důležitý. Proto řekl: „Distribuce takových tiskovin je trestný čin. Každý, kdo takový leták, byť jen jeden, dá někomu druhému, distribuuje je. To je trestné.“

„Já jsem nikomu nic nedával.“

„Ale chtěl jste. Proto jste jich měl více. Komu jste je chtěl dávat?“

Bláha se bál jen jediné odpovědi: Že by si s nimi chtěl vyslýchaný zatopit v kamnech. Proti tomu se totiž nedalo nic namítnout. To mu už při výslechu také jedna stařenka řekla. Copak si vymyslí tento?

„Chtěl jsem je ukázat soudruhům.“

„K tomu nestačil jeden, to jich muselo být dvacet?“

„Naše stranická skupina má pětadvacet členů. Schůzi máme až v pátek. Chtěl jsem jim je roznést, aby si jej každý přečetl. Na schůzi potom se už nebudeme zdržovat a každý bude vědět, o co jde.“

Vypadal jako poctivý snaživý soudruh. To jsou ti, kteří mají máslo na hlavě a snaží se přesvědčit ostatní, jak jsou loajální. Bláha si uvědomil, že ztrácí čas. Musí to ale zakončit tak, jak byl zvyklý. Musí mít vždy navrch. „Soudruhu, necháme to tak, nebudu se nikde o tom šířit. To víte oznámit to vašim soudruhům v podniku... No, raději jděte.“

Muž se zvedl a odešel. Přišel další. „Posaďte se,“ řekl Bláha. Načež si promnul oči. Nějak ho bolely. Tolik práce a žádný výsledek! Byl unavený. „Proč jste sbíral ty letáky?“

„Prosím ony měly protisocialistický charakter.“

„Právě proto je to trestný čin.“

„Právě proto jsem jich chtěl co nejvíce posbírat, aby to lidé nečetli. Jenže vaši soudruzi mne při tom zadrželi. Svoji práci pro socialismus jsem nemohl dokončit.“

„Co je zase toto?“ řekl si pro sebe Bláha. Proboha to si dělá ten člověk legraci nebo je tak hloupý! Dívá se na něj a snaží se uchopit jeho myšlenky. Muž vypadá na to, že to řekl naprosto vážně, asi bude blb. „Vždyť jste jich měl už alespoň sto. Co jste chtěl s tím proboha dělat?“

„Rozmýšlel jsem, že bych je spálil.“

Bláha už toho měl opravdu dost. „Prosím vás jděte, jděte mi z očí. Ještě si vymyslíte, že jste je chtěl používat na záchod. Vždyť je to jakési tuhé, nedá se s tím ani vytřít prdel“, prohrábl se hromadou letáků na stole. Muž pokrčil rameny a odešel.

Bláha si zakryl dlaněmi oči a opřel se lokty o stůl. Začínala ho bolet hlava. Bude si muset vzít prášek. Tu náhle vrazil do místnosti operativec. „Soudruhu náčelníku, mám tu muže, který viděl v noci ty letáky padat z nebe.“ Bláha se probral. Co je zase proboha toto! Ještě mu tu scházel vizionář, blázen. Je stejně s podivem, že ještě na takového při tomto rozsáhlém vyšetřování nepadl. Snad ty letáky posílá z nebe Bůh. To by tak ještě scházelo! Unaveně řekl: „Tak ho přiveďte!“

Muž přišel a posadil se, aniž jej někdo vyzval a horlivě začal: „Soudruhu náčelníku, šel jsem v noci trochu později z hospody a tu náhle vidím něco poletovat ve vzduchu. Vzal jsem to, a on to byl ten leták.“ Vytáhl z kapsy leták.

Bláha se trochu probral. „Tak od začátku! Jméno, příjmení, bydliště, pracoviště.“ Muž to nahlásil a Bláha zapsal. „Takže ten leták padal z nebe...“

„Ano, poletoval ve větru.“

„Jak poletoval, nejdříve se zdvihl ze země větrem a letěl. To byl takový vítr?“

„Ne, klesal shůry dolů.“

„A potom?“

„Dopadl na zem. Tam se zachytil v trávě.“

„To je všechno?“

„Ne, potom jsem šel dál a viděl jsem další papírky klesat z nebe.“

„Neměl jste halucinace? Kolik jste měl v sobě piv?“

„To už nevím, asi sedm, ale já jsem při tom zcela střízlivej.“

„A ty ostatní jste také sebral?“

„Ne, dělalo se mi potom už jaksi nevolno z ohýbání. Říkal jsem si, jestli bych se potom třeba nezvedl ze země.“

„Dobře, tak to podepište,“ přistrčil muži papír. Muž podepsal a zvedl se.

Bláha uvažoval: „Nakonec ten opilec mohl mít pravdu. Papírky padají z nebe. Někdo je může ve větru vyhazovat z okna. To by se ale nedostaly až na louku před Chemickými závody.“ Následně si vzpomněl: Balony. Ano, v padesátých letech posílali Američané přes hranice balony s letáky, dokonce se vyslovovala domněnka, že i s brouky mandelinky bramborové. Jenže zde výskytů letáků už bylo několik a balon žádný. Navíc se vyskytují pouze v Přerově. Nemohou přece létat až ze Západního Německa. Je to divné. Konečně si vzal prášek proti bolení hlavy a šel domů.

Zničení transparentu

Vladimír Hučín popisuje jednu akci takto: V roce 1973 jsem se rozhodl, že zničím velký transparent, asi dvacetimetrový, u skladu lidových milicí. Bylo to 21. srpna, výročí sovětské okupace. Zpravodajské složky a lidové milice a vůbec bezpečnostní aparát komunistické strany byl v pohotovosti. Tato akce se podařila s pomocí mnou vyrobených zápalných bomb z termitu. To je taková látka, která dosahuje při svém hoření vysoké teploty. Nálože jsem umístil ke kovové konstrukci transparentu a odplížil jsem se asi 200 metrů dál a pozoroval jsem dalekohledem, jak akce dopadne. Ovšem byl poměrně silný vítr, bylo asi krátce před desátou hodinou večer, transparent vzplanul o něco dříve. V tu dobu tam procházel jakýsi občan, nějaký voják, který byl od transparentu vzdálen asi třicet metrů. Když transparent vzplanul, tak se lekl a odskočil na cestu. Zde byl zajištěn příslušníky Lidových milicí a Pomocné stráže VB, kteří se podle jeho pohybů domnívali, že je pachatel. Napadli ho a zbili. Díval jsem se dalekohledem, jak ho nakládají do volhy téměř ve stavu, ve kterém už nemohl vůbec chodit. Nakonec se ale zjistilo, že je to jakýsi voják, velmi aktivní v politické agitaci, který byl zaměstnán na vojenském letišti v Přerově. Viděl jsem tedy, jak bych dopadl, kdyby mně příslušníci Lidové milice, Pomocné stráže VB a vůbec Státní bezpečnosti dostali do svých drápů. Proto po roce 1973 už jsem na akce chodil ozbrojen pistolí ráže 9 mm…

Později, po roce 1973, se nám podařilo zlikvidovat pomocí zápalných náloží a výbušnin asi 40 různých propagačních různých vitrín a transparentů propagujících spojenectví se Sovětským svazem a propagaci Lidových milicí a komunistické strany. Akce se dařily. Já jsem pro tuto činnost získal další osoby, bylo to asi deset až dvanáct lidí.“

Utajovaná láska

Alena nemohla říci rodičům o svém vztahu k Vladimírovi. Jejich názor na Vladimíra byl směsicí strachu a odporu k jeho jednání. Proto Alena a Vladimír svůj vztah skrývali. Rodiče se domnívali, že Alena žádného chlapce nemá. Nicméně matka na své dceři pozná i intimní záležitosti a proto měla stále podezření. Neustále přemlouvala Alenu, aby si konečně našla slušného chlapce. Ale Alena celá léta žádného chlapce neměla. Vypadalo to, jako by neměla o mužské pohlaví zájem. Matka jí stále tvrdila, že takto to nemá smysl. Občas jí na nějakého chlapce upozornila. Alena byla jako slepá. To bylo matce podezřelé. Alena si vymyslela konspirativní legendu, že chodí za kamarádkami. Dáša v té době už studovala práva v Olomouci a s Alenou s příliš nestýkala.

Alena si jednoho odpoledne namalovala ústa, navlékla koženou krátkou sukni a halenku. Vypadala pěkně. Matka si pomyslela: takové pěkné děvče a nemá chlapce! Načež Alena řekla: „Ahoj mami, jdu za Dášou.“ Vzala kabelku a vyběhla ze dveří. Matka se podívala z okna. Alena vesele šla na roh ulice a tam se ztratila. Za chvíli vyjelo za rohem auto – simca. Seděli tam nějací dva lidé. Bylo to daleko, nepoznala je. Kdo má takové auto? Načež si uvědomila – Hučínovi. Polila ji hrůza. Tak přece!

Byl krásný jarní den. Tentokrát vyjeli směrem k Lipníku a zanedlouho odbočili na polní cestu. Poté dorazili na návrší a k lesu. Tam Vladimír zastavil. Vyšli ven. Bylo vidět daleko do kraje. Alena byla šťastná. Zavěsila se do Vladimíra. Šli chvíli okolo lesa. Znali to tu. Za chvíli cesta zahne do lesa. Tam na pokraji lesa se posadili na mez.

„Tentokrát jsem ti přinesl ukázat to, cos chtěla vidět,“ řekl Vladimír a sáhl do kapsy.

„Co. co myslíš?“

Vladimír vytáhl pistoli. „Jé, to opravdu střílí?“ Vypadala zcela shodně jako dětské repliky. Alena nikdy neměla v ruce skutečnou zbraň. „Pučíš mně to?“

„Vem si to, je to zajištěné…“

Alena vzala zbraň a uvědomila si, že je těžší než ony dětské napodobeniny. Opravdu byla kovová a těžká. V její droboučké ruce se zdála být veliká, ale když ji vzal do dlaně Vladimír, poznala, že mu do ruky sedí, jakoby tam vždy patřila.

„Dovedl bys někoho zastřelit?“

„Mám to na svou obranu.“

Alena si myslela, že by možná taky měla být nějak chráněna, ale zbraň jí jaksi neseděla. Asi by se spíše sama postřelila než by vystřelila na někoho jiného. Nejlepší by bylo, kdyby ji chránil Vladimír. Instinktivně se k němu přitiskla. Kdyby tak mohla být stále s ním! On by ji chránil. Zastřelil by každého, kdo by ji ohrožoval.

Konspirace StB a KGB

Poslední výbuchy transparentů a vitrín už ministra vnitra rozčílily natolik, že se vydal do Přerova. Ukazovali mu trosky, které se kupily na dvoře policejní budovy do vysokých hromad, množství kousků nástěnek, plechových pokřivených konstrukcí. Příslušník VB Barobnický si stěžoval svému kolegovi Bagárovi, o kterém nevěděl, že je Hučínovým společníkem, a ten sděloval Hučínovi, že zas něco přibylo. Všichni příslušníci policejní složky dělali jen na případech zničených transparentů a vitrín. Proto dnes až s podivem můžeme konstatovat, že Hučínova skupina měla kolikrát víc štěstí než rozumu. Stačila malá chyba a mohli být dopadeni.

Na poradě s ministrem náčelník Bláha dostal nové rozkazy. Hlavní bylo nasazení agenta Eliáše. Měl splynout s prostředím a proniknout do Hučínovy skupiny. Bylo velké podezření, že to dělá Hučín, nicméně důkazy nebyly.

Eliáš navázal s Vladimírem Hučínem kontakt někdy zjara 1975 v kantýně podniku, když mu pochvaloval jeho práci ohledně letáků. Vladimír byl sice opatrný, Eliáš neměl přímé důkazy, že to Hučín dělá, nicméně stále pronikal do jeho práce. Tvrdil, že je agentem západoněmecké tajné služby. Tím si upevnil kontakt s Vladimírem, protože Vladimír mu více důvěřoval.

Náčelník Bláha a agent Eliáš sedí v kanceláři náčelníka okresního oddělení StB.

„Říkáte, že by to mohl být Hučín?“ říká Bláha.

„Téměř s jistotou to mohu říci. Začal se mi svěřovat. Chtěl navázat nějaké styky na Západ a také se zmínil proč to potřebuje. Jde mu o zbraně...“

„O zbraních teď nemluvme, tím je Hučín posedlý, má to po otci. Může to být také jen záliba, někdy trochu doplňovaná nějakou tou střelbou. Aby nás to nemátlo...“

„Myslím si, že jsme na dobré stopě. Hučín má s těmi výbuchy opravdu nějakou spojitost,“ řekl Eliáš.

„Víte, musíme mít opravdu jistotu. Hučín je protikomunisticky založený, vede všelijaké řeči, vychloubá se. Ale pochybuji, že dělal ty letáky. Jen se tak chlubí. On sám je nemohl dělat, vyžaduje to náročná technická zařízení. Možná na tom jen spolupracoval. Tady musí být nějaká skupina mající široké kontakty v armádě, policii a bůhví kde ještě jinde.“

„Myslím, že opět Hučín je v tom na prvním místě. Kdybyste viděl jeho zaujatost, víte, takovou tu posedlost proti komunistům.“

„Byl bych nerad, aby vás to zavedlo na špatnou stopu. Dobře tedy, sledujte ho, ale nabídněte mu něco ohledně těch výbuchů, třeba nějakou výbušninu.“

„Kde ji vezmu?“

„Dodáme vám ji.“

Při dalším krátkém rozhovoru v kantýně se zmínil Toník (agent Eliáš) Vladimírovi, že by měl k dispozici profesionální výbušniny. „To je něco lepšího, než ty vaše amatérské, co užíváte vy.“ Vladimír si nechtěl příliš s Toníkem zadávat. Nechtěl se dostat do sítě nějaké západoněmecké zpravodajské služby. Tušil, že taková služba by jej potřebovala, ale co potom? Začali by ho vytěžovat, chtěli by víc a víc. Ve švýcarské bance by mu sice narůstalo konto v dolarech, ale k čemu to? Vladimírovi se dařilo. Nepotřeboval výbušninu, tu si dovedl vyrobit sám. Toníka si nechával v záloze. Kdyby snad něco potřeboval ze Západu. Především nějakou zbraň.

„Toníku neriskuj,“ řekl mu. „Máš tu jiné poslání. Věnuj se mu! Já, pokud bych potřeboval, si dovedu výbušniny obstarat. Raději bych viděl, kdybys mi na Západě obstaral nějakou pušku. Ale to je asi obtížné.“

„Ani ne, řekni mi co potřebuješ! Bude to sice zdlouhavé, protože se to musí dopravovat po částech, ale postupně to sem dostanu.“

„Dobře, já si to rozmyslím,“ řekl Vladimír a zakousl se do rohlíku.

Toník se pustil do šunky v aspiku a zakusoval to rohlíkem. Mezitím se zeptal Vladimíra: „Ty se znáš s J.?“

„Trochu ano, o co jde?“

„Tomu jsem také dodal nějakou zbraň. Bohužel, zatím se učí. Nějak mu to nevyšlo, chytili ho s tou zbraní. Svoje si odseděl. Ale už se poučil.“

„Pracuje pro vás?“

„Ani ne, zatím ho sleduji a uvidím, možná ho zkontaktuji.“

Na pódiu se připravuje orchestr. Na tribuně se scházejí vojenští představitelé československé a sovětské armády a představitelé komunistické strany. Všichni usedají na svá místa. Někteří ještě postávají a diskutují. Prostranství se plní lidmi. Vladimír ví, že nejprve se hraje komunistická internacionála. Potom pořad pokračuje. V podstatě jde jen o to, aby dýmovnice nezačala příliš brzy. Raději ještě počkají!

Dýmovnice jsou nastaveny na pět minut. Na okraji prostranství jsou odpadkové koše. Velmi dobrý úkryt pro dýmovnici. Tiše se domlouvají. Ty koše mají už vyhlédnuté. Každý se postaví blízko svého. Vytahují si svůj rohlík jako svačinu. Budou odhazovat do koše papír od svačiny a s tím tam připraví i dýmovnici. Mirek hledí na Vladimíra. Jakmile se pohne Vladimír ke koši, totéž udělá i on. Konečně. Na tribuně všichni usedají na svá místa. Orchestr ladí. Prostranství je zaplněné. Vladimír a Mirek stojí na okraji davu. Nemohou být nápadní. Vladimír si uvědomuje, že pět minut je moc dlouhá doba, měl to dát na kratší čas. Takto se těžko stanovuje správná chvíle k zapálení zpožďovače. Konečně se ozývá v reproduktorech zvuk. Zkouška funkce. Následně někdo nastupuje k mikrofonu. Asi začne proslov. Ano, je to sám okresní tajemník KSČ. „Soudruzi a soudružky,“ začíná svůj proslov. Vladimír se pohne. Zbytek rohlíku strčí do kapsy. S papírkem od svačiny, tak, aby to všichni viděli jde ke koši. Odhodí papírek a sehne se ke koši, jakoby tam něco viděl. Tělem kryje položení nálože. Zapaluje zpožďovač. Ten začíná syčet. „Snad to nebude příliš slyšitelné!“ Ale hlas z reproduktorů překrývá syčení. Vladimír klidně odchází zpět do davu, ale pomalu se přesouvá dál, do místa mino předpokládaný dosah dýmu. Pozoruje Mirka. Vidí jej také u koše. Asi se podařilo. I on se pomalu protlačuje davem od koše dál.

Krátký proslov končí. Orchestr hraje Internacionálu. Na tribuně stojí všichni vysocí činitelé v pozoru. Vojáci salutují. Z Vladimírova koše se vyvalí dým a ve slabém vánku se rozprostírá po prostranství. Lidé začínají kašlat a dusit se. Dým se dostává k tribuně. Orchestr hrdinně hraje dál. Někteří jeho členové už nevidí na oči: „Proboha, ještě to dohrát! Ještě sovětská a potom československá hymna.“ Internacionála skončila. Členové orchestru jsou vojáci, musí přece něco vydržet! Musí zůstat sedět! Nemohou přece utéci, aniž by dostali rozkaz. Ale takový rozkaz nepřichází. Dole pod pódiem je už prázdno, lidé se tlačí z prostranství pryč. Oni sedí jako přikovaní. Spustí sovětskou hymnu. Pozounista se nemůže nadechnout. Hráč na trubku také ne. Kucká, z hymny už nic nebude. Nevidí na oči. Přibíhá velitel vojenské jednotky. Ještě ho to zřejmě nezachvátilo, přichází z místa, kde dým není. „Co to, proč nehrajete, přece vás neodradí nějaký kouř?“ Potom si začíná mnout oči. Štípou ho. Začíná se kuckat. Posledním dechem řekne: „Vyklidit pódium, stáhněte se za tribunu.“ Hudebníci seskakují z pódia a rychle běží mimo dosah dýmu. Jeden se dusí, není schopen pohybu. Jak se nadechoval do trubky, asi vdechl hodně dýmu. Ostatní ho chytí pod paže a z posledních sil ho vyvlekou za tribunu. Bubeník však zůstává. Je to vytrvalý soudruh. Bubnuje do bubnů a jeho projev se nese reproduktory do všech částí města. Posléze i on prchá.

V tu chvíli vzplane Mirkův koš na odpadky. Dýmovnice nevydala dým, ale začala hořet. Zanedlouho už jsou tam příslušníci VB. Začínají ho hasit malým hasicím přístrojem. Sovětský představitel si mne oči a vychází za tribunu. Zadržuje kašel. „No, toto,“ má strach někam šlápnout, snad tu budou i nášlapné miny? Tam cosi hoří, něco vybuchlo. Snad se nechystá útok? Slzotvorný plyn se užíval za války před útokem. Měl nepřítele oslepit. Odmítá se vrátit zpět na tribunu. Volá svého zástupce. Ten stojí před ním v pozoru. „Převezmete to tu za mne! Nebudete vůbec mluvit! Žádný proslov.“

„Provedu,“ říká zástupce.

Velitel si nedovede představit, co by vlastně měl říci? Dělat, jakoby se nic nestalo? To přece nejde!

Policisté hledají odkud vychází kouř. Nemohou na to přijít. Následně přijíždí hasiči. Ti mají masky a mohou se pustit zjišťovat odkud kouř vychází. Prochází ale bezradně prostranstvím. Zdroj kouře je neznámý. Dýmovnice už totiž dohořela. Dým se rozplývá po celém prostranství.

Lidé se rozcházejí. Nic je k prostranství nepoutá. Nebudou tam přece čichat nějaký kouř a ještě z toho slzet! Konečně, vždyť ukázali snahu! To se musí ocenit. S nimi odchází i ti, které kouř nezasáhl. Přece tam nezůstanou, když se mohou vymluvit na kouř! Děti jsou rády, že vše skončilo. Rozbíhají se domů. Učitelé také. Když se jich zeptají, zda byli na demonstraci odpoví podle pravdy: „Byli. Ale nemohli jsme tam vydržet. Z tribuny také většina odešla.“ Co po nich mohou chtít více?

Zaplacení stážisté se nevrací. Sem tam některý komunista. Pouze vojáci se všichni vracejí. Prostranství je poloprázdné. Z tribuny, která se po chvíli opět zaplňuje, promlouvají vysocí činitelé o úspěších socialismu k poloprázdnému prostranství zelenajícímu se jen uniformami. Lid se vytratil. Není komunistického lidu.

Sovětská vojenská kolona.

Příslušníci StB přitvrdili v hlídání Vladimíra Hučína. Tušili, že za výbuchy stojí on. Nemohli to dokázat. Byl často vyslýchán a ptali se ho, co dělal. Proto musel být u dalších akcí velmi opatrný. Nejcennějším člověkem pro Vladimíra byl příslušník VB Karel Bagár. Jejich vzájemné přátelství dosáhlo takového stupně, že mu dával informace o náčelníkovi VB, o rozmístění pomocné stráže VB a o pohybu sovětských vojsk.

Jednou dostal od Bagára informaci, že Sověti povezou něco směrem na Libavou do svého vojenského prostoru. Rozhodl se, že jim něco provede. Nevěděl dobře co, možná se něco podaří. Vzal si sebou malou špionážní pilku z velmi kvalitní oceli, kterou mu kdysi přivezl známý z Německa. Plánoval něco naříznout. Třeba nějaké třmeny, kterými jsou uvázány postranice.

Přelezl ploty zahrádek a dostal se na silnici, po které se pomalu plazily obrovské obludy sovětských vojenských vozidel. Nejprve byl skryt za plotem zahrádky. Rozhlížel se. Nedaleko stál sovětský regulovčík. Už tam musel být hodně dlouho. Byl unavený. Vladimír čekal. Regulovčík se posadil k plotu a hlava mu klesla únavou. Konečně se Vladimír dočkal, regulovčíkovi hlava klesla na hruď. Přelezl plot a šel k němu.

Náhle se sovětská kolona zastavila. Před Vladimírem se objevila obrovská vojenská obluda, jakýsi stroj, snad raketa přikrytá plachtou. V obludě něco hučelo. Asi zřejmě kompresor. Následně Vladimír zjistil, že se pod plachtou v jednom místě něco chvěje. Nadzvedl plachtu. Opravdu tam byl nějaký stroj a od něj vedla pancéřová hadice.

Vladimír ani na chvíli nezaváhal. Vytáhl pilku a začal pilovat. Šlo to snadno. Pilka byla opravdu výborná a sovětské materiály zase nebyly tak kvalitní. Západní a východní technika se setkala v nelítostném boji. V boji o čas. Ten byl opravdu drahocenný. Náhle vystříkl z vypilované drážky pod tlakem obrovský proud oleje. Proud nadzvedl plachtu a kompresor změnil zvuk. Teď už pracoval jen k vystříkání oleje dírou ven.

Vladimír nečekal. Přeskočil plot zahrady a utíkal z místa. Sovětský regulovčík se neprobudil. Možná se o tom ani nedozvěděl, když se kolona dala opět do pohybu. Kdoví kam až ona obluda dojela? Další její osud není znám.

Alena se nechce vzdát Vladimíra

„Aleno, to přece nemá význam, proč s tím Hučínem chodíš?“ říká její matka.

„Proč bych nemohla. Tys chodila také s otcem, ne? Co je na tom špatného?“

„Ale tolik let se sním taháš. On si potom najde jinou, ty už budeš stará a nikdo tě nebude chtít.“

„My jsme se přece chtěli vzít, ale tys to nechtěla.“

„Ještě tě zatáhne do té své protistátní činnosti. Všude jen mluví protistátní řeči. Nikdy z něho nic nebude. Stále bude jen někde ve slévárně. Žádná budoucnost.“

Alena si myslí: Kdyby tak věděli, co vlastně dělá.

„Už ti bude pětadvacet. Měla bys mít manžela a děti. Tvoje kamarádky jsou už dávno vdané. Podívej na Dášu. Ta už má školu a bude právničkou. Teď bude mít malé…“

„Mně ještě pětadvacet nebude, tos nějak špatně počítala.“

„Ale tak, snad nechceš, abych byla tak přesná nějaký ten rok přece...“

„Tak já si Hučína vezmu.“

Matka zbrunátněla. „To neuděláš! Co si myslíš, my budeme mít jen potíže. Nedovedu si představit, že tu bude vykládat svoje protistátní řeči. Vyhodí nás ze strany. Vyhodí nás z místa…“

„Ty máš jen strach o svoje místečko. Druzí ve straně nejsou a vůbec to nevadí.“

„O to nejde, ale takový člověk jako Hučín, z nás udělá psance, jako je sám. Věčně nás bude navštěvovat StB. Věčně budeme trčet v base.“

„Přeháníš. Copak nevidíš, že to tak není. Trčí v base jeho matka?“

„Ale ty budeš trpět. Jeho žena. Věčně ho budeš mít z domu. Kdo bude hlídat děti? Jaká budoucnost bude čekat tvoje děti?“

„Trochu předbíháš, ještě žádné nemám.“

Zanedlouho se již mělo všechno změnit. Všechny plány padly.

První zatčení a vazba

Svoje zatčení v r. 1976 popisuje Vladimír Hučín takto: „Byl jsem zatčen 12. října 1976. V práci jsem se vracel z kantýny, kde jsem si koupil deset deka šunky, rohlíky a půl litru mlíka. Měl jsem dost velký hlad. Cvičil jsem, proto jsem spotřeboval i hodně jídla. Odnášel jsem si jídlo na svoje pracoviště. Jak se vracím, tak koukám, je divné, že v době přestávky tam nebyla ani noha. Soustruhy stály a lidé tam nebyli. Mně to připadalo podezřelé, tak jsem se začal rozhlížet. U plechových vrat jsem spatřil příslušníka SNB v uniformě. Vedle něho stál za závěsem ještě milicionář Vávra. Tak jsem si říkal: „Co to tady je?“ Nenapadlo mě hned, že by si mohli jít pro mne. Podíval jsem se do uličky. Tam stáli zase příslušníci. Podíval jsem se nalevo. Tam jsem viděl příslušníky StB Milana Mračka a Zdeňka Vincenta. Šel jsem kousek dál. Už mi bylo jasné, že se to může týkat mne. Netušil jsem proč. V poslední době se nic pozoruhodného nestalo. Poslední akce nebyla vůbec provedena, žádný viditelný úspěch. Proč tak najednou? Asi snad přišli na něco ze vzdálenější doby. Vůbec mne nenapadlo, že by to mohlo být ve spojitosti s řečmi o Deanovi Readovi vedenými s Tondou Mikešem. Vždyť kromě těchto řečí se nic nedělo!

Horečně jsem začal uvažovat, co mám u sebe v kapse. To byla první moje reakce. Dělal jsem, že si ničeho nevšímám, došel jsem na své pracoviště, zavřel jsem za sebou branku a v tu chvíli se na mne vrhli příslušníci StB. Srazili mě na zem. Prohledávali mě, jestli nemám zbraň. Lítaly ze mne šaty, knoflíky. Odnesli mne dozadu a nasadili pouta. Na pracovišti vše předem prohlédli. Stačili to za dobu, kterou jsem strávil v kantýně. Vyklidili prostor haly, protože si mysleli, že dojde k přestřelce. Připravili akci za pomoci Lidových milicí. Milice měly svojí vlastní kontrarozvědku, která spolupracovala s StB na akcích tohoto rázu.“

K tomu lze ještě na základě dalších výpovědí dodat: Vlastimil Čechák, Vladimírův nadřízený, vězeň z padesátých let, stál jak opařený, měl strach, něco takového také zažil. Náhle se vynořuje několik příslušníků Lidových milicí. „To je ten hajzl,“ řekl jeden. Jistý člen LM Vávra to komentuje slovy: "Jo, takového hajzla jsme dříve zavezli za fabriku, prošili samopalem a byl pokoj."

Tajný křest

Vladimír a Jana se vzali. Za rok se jim narodila malá Michaela. Babička v té době vyučovala na základní škole ve Vlkoši, kde dobře vycházela s místním farářem Mitáčkem. Dohodli se, že nechají malou Michaelu pokřtít. Křest byl domluven s panem farářem na večer, aby to náhodou neviděl někdo nepovolaný. K večeru, když se slunce chýlilo k obzoru, vyjel Vladimír s autem před dům. Auto předtím stálo na slunci a bylo v něm pořádně teplo. Na chvíli nechal otevřené dveře, aby se ovzduší v kabině provětralo. Potom přišla Jana ve svátečním kostýmu a držela v peřince malou Michaelu. Posadili se dozadu. Míša měla očka zavřená, byla nakrmena a teď spala. To byla nejlepší doba na přesun. Dále nasedla babička a dědeček, oba ve svátečním obleku. Vladimír na obřady moc nedal. Vzal si slušné kalhoty a bílou košili. Usedl za volant a vyjeli.

Bylo zapotřebí se moc nezdržovat, mohlo být nepříjemné, kdyby je viděl někdo nepovolaný. Třeba by se mohl později ptát, kam jeli takto svátečně vyšňoření ve všední den. Měli už připravenou fabulovanou legendu, že jeli na oslavu význačných narozenin nějakého příbuzného. Projeli Přerovem a na státní silnici si Jana uvědomila, že by před svými rodiči těžko vysvětlovala tuto akci. Mohl by je potkat někdo známý jejích rodičů z Brodku. Rodiče by se mohli vyptávat, kam jeli. Jana měla plán, že matce o křtu při nějaké příležitosti opatrně řekne, aby to sdělila nenápadně otci. Zatajovat křest malé Michaely trvale nešlo. Předem Jana nechtěla se svými rodiči o tom mluvit, protože by jí to rozmlouvali. Určitě ne z nějaké zásady, ale ze strachu, že by jim to mohli soudruzi ve straně vyčítat.

Vladimír odbočil autem na okresní silnici a pomalu se blížili k Vlkoši. Tam zase měla problém babička, protože učila na místní škole, žáci a rodiče ji znali. Zde už by bylo těžké nějak zatajovat důvod přítomnosti v kostele a v jeho blízkosti. Lidé byli sice většinou věřící, ale někdo se mohl zmínit zcela náhodně. Pro učitelku to bylo ohrožení postavení. Vesnice už v tuto hodinu zela prázdnotou. Lidé se většinou dívali na televizní zprávy. Doba byla opravdu zvolena velmi dobře. Vladimír zajel autem za kostel, vystoupili a vešli zadním vchodem do sakristie a přes ni do kostela. Pan farář už tam byl. „Posaďte se zatím do lavic,“ řekl. Rodina usedla do lavic.Tam už seděla i kmotra. Byla to jedna žena z vesnice, matka jejího žáka. Jana s malou seděla na kraji. Najednou bylo chladno. Venku bylo letní počasí, ale v kostele v lehkém kostýmku nebo košili byla zima. Babička se stále otáčela k hlavním dveřím. Kdykoliv mohl někdo vejít. Pan farář si toho všiml. „Nebojte se, dveře jsou zamčené. Na noc vždycky zamykám.“ Děťátko spalo spánkem neviňátek. Přesně taková kdysi Herodes zabíjel v Betlémě. Jaká budoucnost čeká toto neviňátko? To se bude muset pořád takto skrývat? Dožije se lepších časů? Pan farář zatím připravil vše potřebné. Obřad mohl začít.

„Křtím tě ve jménu Boha otce, syna i ducha svatého.“ Udělal křížek a na hlavičku z konvičky vylil trochu svěcené vody. Michaelka otevřela očka a začala plakat. Byla probuzena ze spánku. Matka ji začala chovat a utišovat.

Po obřadu šli do sakristie. Pan farář si ještě chvíli s rodiči vyprávěl a dal jim napít medovinu, podomácku vyrobený produkt některého místního občana. Před odchodem dal Vladimírovi dvě knížky pro děti Příběhy dosud živé, pojednávající o životě Ježíše Krista. Následně Hučínová rodina pod pláštíkem tmy opět nasedla do auta a odjela setmělou krajinou k Přerovu.

Mikešova dekonspirace

Ohledně činnosti Antonína Mikeše Vladimír Hučín uvádí: „Mikeš byl velmi nebezpečným agentem. Musel buď zmizet ze světa, nebo ztratit svoji tvář. Lidštější způsob by byl ho dekonspirovat. Protože jako agent působil s mnoha lidmi, mnozí jej měli za přítele, za spojence nebo alespoň mu důvěřovali, bylo nutno vyslat všem těmto lidem signál, že to tak není, a že mu nemohou důvěřovat, protože je nastrčený agent. Všimněme si jenom, jak se mu podařilo původně získat i mne. Naštěstí jsem se jím alespoň nenechal úkolovat. Jinak to bylo s Ladislavem Brázdou. Ten se nechal úkolovat k zastrašovacím útokům. Takových lidí, kteří prováděli mstící a zastrašovací útoky pod řízením Mikeše, bylo více. Těžko říci, kam až by to vedlo, kdybychom nechali Mikeše pokračovat.

Další věcí jsou osobní zájmy. Nemysleme si, že agenti pracují jen pro svoji zpravodajskou centrálu. Pracují také pro sebe. Už i obyčejní vyšetřovatelé a výjezdové jednotky StB byli zloději. Zabavené věci, které měli nějakou cenu, si nechávali. Využívali svého postavení, že lidé měli strach a nic nehlásili. Vyšetřovaní lidé se báli říci, aby od zabavené věci dostali doklad. Takovým požadavkem by si přitížili při vyšetřování. Co si nakradli náčelníci, to nevím, možná se mezi sebou dělili. Ale takový agent měl obrovské možnosti, protože se mu nechávalo volné pole působnosti. Všechny jeho akce hlášené případně lidmi na policii byly hned policistům odebrány a všechny dokumenty, případně výslechové protokoly, fotodokumentace apod. museli policisté předat Stb vždy, když si to přála. Všechno mohl krýt nějakou legendou, pokud to dělal dostatečně mazaně a nepřeháněl. Než nechal podpálit chatu, mohl ji nechat vykrást. Mohl lidi vydírat zastrašujícími útoky. Mohl je vydírat tím, že na ně něco věděl. Jestli to dělal Mikeš, nevíme. Dá se to předpokládat. Agenti potom svoje nakradené majetky legalizovali sametovým převratem v listopadu 1989. Zlodějinu jim nebylo možno po převratu dokázat, protože obvykle chyběli svědci a věcné důkazy. Transformovali se s nakradeným majetkem do tržní ekonomiky. Nicméně, přesto si myslím, že tuneláři devadesátých let nakradli více. Jenže u estébáků byla cesta k majetku dlážděna neštěstím a žalem druhých lidí. Někdy byli transformovaní estébáci pozdějšími tuneláři. To, jak se dozvíme dále, byl i případ Mikeše.“

Mikeš pracoval na lidech, kteří měli záporný postoj k socialismu, k normalizaci a k vpádu sovětských vojsk na naše území v roce 1968.

Zatčení a výslechy v r. 1983

Ladislava zatkli v 5.30 ráno, ani nestačil vstát do práce. Kde udělal chybu? Jak ho mohli vystopovat? Že by o něm věděli již dříve na základě otisků prstů z vloupačky u Olšanského? Ale vždyť měl rukavice, že by byl tak neopatrný? Dokonce ho ani nevysledovali psem. Otisky prstů na spínači, který jediný zbyl z výbušného zařízení nic sejmout nemohli. Měl rukavice a dával si dobrý pozor. Vloupačku mu přišít mohou, ale toto mu nepřišijí.

Vladimír Hučín byl zatčen v 8.00 ráno na pracovišti. Věděl o co jde. Byl ochoten opět všechno popírat. Co mu mohli dokázat? Doličné předměty byly dobře uschovány. On sám nic nepodnikal. Ladislav vypadal jako tvrdý hoch. Vladimír nemohl předpokládat, že promluví. To by ovšem tak nevadilo, nicméně nejhorší bylo, že prozradil úkryt pod domem, kde byly usvědčující předměty. Tentokrát to bude horší! Svoje zatčení popisuje Vladimír Hučín takto: „Zatkli mne v r. 1983 na pracovišti v Přerovských strojíren, v hale 01. Byl jsem zavolán k vedoucímu údržby a tam už čekali příslušníci StB (kpt. JUDr. Milan Mraček, kpt. JUDr. Neděla, kpt. Zděněk Vincenec a další dva příslušníci StB z Ostravy) Byl jsem vyzván k nasednutí do jejich auta (pouta jsem neměl). Poté jsem byl odvezen k výslechu na StB v Přerově. Výslech prováděl kpt. Zdeněk Vincenec a kpt. Jindřich Hrabálek. Otázky se týkaly výbuchu u Mikeše a držení zbraní. Já jsem neustále tvrdil, že o ničem nevím. Asi po dvou hodinách mi oznámili, že budu převezen do vazby.“

Důležité bylo nepromluvit, ale se Brázda po, pro nás neuvěřitelných psychických a fyzických, nátlacích zlomil a promluvil. Takovým výslechům neodolal snad kromě Hučína nikdo. Prozradil i úkryt ve sklepě domu, zatím ještě nikdy neobjevený. Vladimír Hučín k tomu uvádí: „Na základě Brázdova přiznání a informací našli ve sklepě úkryt, kde byla v bedně puška upravená na náboj s větší průbojností, také pistole, kterou jsem používal při odbojové činnosti od sedmdesátých let a několik nábojů; také tiskátka na letáky. Takže, i když jsem samozřejmě výbuch u Mikeše nedělal, byla mi prokázána jiná trestná činnost. Přesto jsem byl odsouzen, že jsem se na akci u Mikeše podílel, ale především jsem byl odsouzen podle paragrafu 100 pobuřování a hanobení státu světové socialistické soustavy, neboť oni mně prokázali, že v roce 1973 jsem letáky skutečně vyráběl. To samo o sobě už bylo promlčené, jenže komunistická justice, na rozdíl od sametové, takové věci nerada uznávala, takže museli nějak prokázat, že jsem pokračoval v této trestné činnosti až do osmdesátých let. Jejich důkazy ohledně pobuřování a hanobení v nepromlčené době byly velmi pochybné, nicméně soud je uznal, aby mi mohli přišít co nejvyšší trest. Prý jsem pokračoval v trestné činnosti tím, že jsem se na svém pracovišti nepřátelsky vyjadřoval o jednotkách Lidových milicí a znevažoval jsem jejich postavení a vůbec jejich smysl, tím se jaksi prodlužovaly ony promlčené činy. Tím, že jsem s uvedenou činností nepřestal, mohli mi přišít i ty činy z dávných dob. Potom mi bylo prokázáno nedovolené ozbrojování (puška a pistole) - paragraf 185. Útok na agenta Mikeše mi nemohli přišít. Oni tvrdili, že jsem se na tom podílel, byť já jsem vlastně u toho nebyl, ale akci jsem zorganizoval. To ovšem prokázáno zcela nebylo. Je podivné, že jsem byl potom často nazýván teroristou, když mne za terorismus ani sám komunistický soud neodsoudil.“

Po listopadu 1989 se stal Vladimír Hučín pracovníkem BIS a dosáhl hodnosti kapitána.

Svazek Silon

Vladimír Hučín vypráví o své práci proti extremismu: „Práce proti levicovém extremismu jsem začal založením svazku s krycím názvem Silon, kde jsem upozorňoval na bývalé milicionáře, kteří se opět dostávali do vedoucích pozic. Kteří neodevzdali zbraně. Zbraně ze skladů LM mizely. Nebyla síla tomu zabránit. Policie nic nevyšetřila. Já jsem s pomocí své agentury zjistil, že zbraně nebyly odevzdány, že mizely po různých bytech a chatách těchto milicionářů. Lidé, kteří s těmito zbraněmi disponovali, měli krajně nepřátelské názory vůči polistopadovému vývoji a netajili se, že budou dělat všechno proto, aby vývoj destruovali. Byli to především militantně zaměření komunisté a milicionáři. Ztratilo se asi 30 procent krátkých kulových zbraní, jejichž registrace byla předem skartována. Zjistil jsem za pomoci svých lidí, že jsou uloženy u konkrétních příslušníků Lidových milicí a jsou zde ukrývány pro pozdější použití, včetně výbušnin. Muselo se na tom operativně pracovat, aby to bylo prokazatelné. Nelze jenom tak někoho zatknout bez toho, aby to poté u něho doma našli. Navíc jsme byli v této věci závislí na policii. My sami jsme neměli žádnou zatýkací pravomoc. A přerovská policie byla skrz naskrz prostoupena komunistickými agenty, včetně jejich ředitele plk. Jiřího Zlámala.

Ale svazek Silon nebyl jenom o této záležitosti. Také se tam zaznamenávaly projevy levicového extremismu. Byl tam též zaznamenáván pohyb bývalých příslušníků StB, milice, a jejich angažovanost v armádě. Ten svazek se potom rozrostl do velkého záběru. Bylo tam hodně informací a tak byl později svazek rozdělen na další, které měly krycí název Dýka, Hrob, Barel a Podkova, která byla poslední, a také ještě Lípa, která se zabývala antisemitismem, který se tady jednu dobu poměrně velmi aktivně projevoval. Dokonce došlo i k malování nacistických symbolů. Jak jsem ale později zjistil, za touto akcí stály krajně levicově orientované osoby, které se touto akcí pokoušely rozjet zpravodajskou hru proti pravici.

Při této příležitosti bych chtěl říci, že nelze dělat mezi extremismy nějaké dělítko. Jeden se prolíná do druhého. Jsou to také vzájemné provokace. Právě ono pomalování pomníků na židovském hřbitově dělaly levicové síly, které chtěli dokázat, že tu jsou pravicové síly, aby vyprovokovaly levicovou odvetu a naklonili obyvatelstvo nalevo. V roce 2000 byl svazek Silon ukončen díky novému ovzduší v BIS. Díky mému nadřízenému panu Částečkovi, jsem mohl ještě nějakou dobu pokračovat.“

Všichni moji informátoři

Ohledně práce s informátory Vladimír Hučín uvádí: „Nikdy jsem lidi nezískával takovým způsobem jako StB. Získával jsem lidi dobrovolně. Lidé si to považovali dokonce za čest, že mohou pro mne pracovat, a já jsem považoval za čest, že to dělají z osobní statečnosti. A ti, kteří nechtěli po mně ani korunu, tak těch jsem se odmítl zbavit a vydat je všanc nějakému Růžkovi, Langovi, Vránovi nebo Princovi. Protože vůbec pro mne pracovat a nasazovat krk považuji za mimořádnou statečnost. Mnozí byli v postavení, ve kterém jim to nebylo zapotřebí. Nebyli to lidé, kteří by měli nějak hluboko do kapsy. Moje agentura čítala desítky a desítky lidí.

Samozřejmě byly výjimky, třeba Metelka a několika málo dalších jedinců. Ti byli získáni podobným způsobem, jak to dělala StB, a pracovali za peníze. Metelka úkol splnil. Pronikl mezi ně“ (levicové extremisty) „hned, poněvadž měl perfektní legendu a za sebou měl plno medailí, různých ocenění a vyznamenání za komunistickou činnost. To mu otevíralo dveře u těchto starých struktur. Získal spoustu materiálů. Já jsem mu ani nestačil dávat odměny.

Pak začal působit Ludvík Zifčák . Začal vydávat noviny Nové Bruntálsko, kde soustavně útočil na polistopadový vývoj. Obratně využil toho, že působil v kraji, kde je vysoká nezaměstnanost a značné sociální napětí. Viděli jsme jak kolem sebe začíná shromažďovat mladé lidi, kteří měli opravdu militantní názory. Tak mě nic jiného nenapadlo, než že jsem vybral Metelku a povolal ho, aby mezi ně pronikl.

Pronikl tam hned. Pronikl dokonce k Epanastisovi Prusalisovi. To je ten komunistický milionář, který má v Ostravě zámek. Získal tam spoustu fotografií, nafotil opravdu kdekoho. Některé ty fotografie jsou v internetu. Je tam vyfotografovaný s Miroslavem Štěpánem. Tím, že měl tak dobrou legendu, potom se opravdu dostával i do zahraničí, na Slovensko, do Francie, kdy se setkával s představiteli Komunistického svazu mládeže, a to zrovna v době, kdy se oni kontaktovali představitele Iráku, Íránu, Sýrie, Palestiny a radikálních režimů, které dneska podněcují mezinárodní terorismus. Odtamtud nám přinášel velmi důležité informace, záznamy a fotografie a takto se činil až do té doby, než se k moci dostala sociální demokracie.“

Ostatní informátoři: „Samozřejmě, že jsem měl informátorů mnohem více, asi 20 – 30. Někteří pracovali zcela nezištně. Někteří výměnou za jiné služby, jak už bylo uvedeno v případě těch, kteří skončili smrtí. Jiné případy samozřejmě uvádět nebudu, ale princip získávání a práce s nimi byl podobný.“

Vražda informátora v polední přestávce

V kanceláři BIS sedí Pavel Trhlík a Vladimír Hučín. Pavel přišel za Vladimírem, aby mu vypověděl svůj příběh a zároveň nabídl spolupráci. Znali se ještě z práce v Občanské komisi, kdy Pavel za Vladimírem přišel, aby ho zbavil pozitivní lustrace, neboť figuroval ve zveřejněných seznamech spolupracovníků StB. Tvrdil, že byl ke spolupráci donucen a že vlastně pro StB žádnou práci neudělal. Chtěl být ze seznamů vyškrtnut.

Nyní opět sedí proti sobě. Pavel předal Vladimírovi sepsané všechny svoje „hříchy“ a čeká, co na to Vladimír řekne.

„Takže Pavle, ještě jednou, jak to bylo s tím navázání spolupráce s StB?“

„Já jsem tenkrát studoval bohosloveckou fakultu. Dokonce jsem byl jednou ve Vatikánu a znal jsem se s kardinálem Tomáškem. Měl jsem jeho důvěru. Načež ke mně přišli pracovníci StB a řekli mi, abych pro ně pracoval. Že potřebují nějaké informace o kardinálu Tomáškovi. Řekl jsem jim, že je to vysoce postavený církevní hodnostář a není možné se k němu jen tak dostat… Oni mi řekli, že k němu přístup mám a že bych měl s nimi spolupracovat. Když jsem to stále odmítal, vytáhli fotografii. Byl jsem tam na přehradě Bystřičce s jednou dívkou. Načež mi začali vyhrožovat, že to zveřejní, řeknou Tomáškovi a že budu z teologie vyloučen.“

Pavel pracuje na svém pracovišti v Meoptě. Právě má rozdělanou konstruktérskou práci. Na stole se kupí plány, knihy a normy. Na rýsovacím prkně je rozkresleného něco, co, by se snad mohlo podobat raketě na měsíc, ale je to ještě nedokončená sestava mikroskopu. Sedí v místnosti ještě se starší spolupracovnicí Maruškou. Je zabrán v práci, že ani neslyší sotva znatelné pípání ve ztlumeném radiopřijímači, které ohlašuje poledne.

Maruška vstává a hlasitě odsouvá židli. „Pavle, ty nepudeš na oběd?“

Pavel se vyrušuje nerad z práce. Zrovna by nechtěl ztratil myšlenky, které má. Podtrhl si několik věcí v normě, které bude muset prověřit, jestli v jeho projektu jsou v pořádku. Pokud ne, bude to muset předělat. To znamená práci navíc. Je z toho nervózní. Potom si uvědomuje, že vlastně teď na obědy nechodí. „Nepudu, přece víš, že mám adventní půst.“

„Ty sis nenarazil lístky na dvojku (to je bezmasé jídlo)? Dej mi je, já ti je orazím.“

„Já to nejím,“ říká Pavel. „To se nevyplatí.“ Ví, že tzv. dvojka je bezmasé jídlo, ale stojí stejně jako normální oběd s masem. Jednoduše to za ty peníze nestojí. „Dobrou chuť,“ řekne Marušce a je rád, že ho už nezdržuje a odchází z místnosti.

Po chvíli se opět otevřou dveře. Někdo nahlédne do místnosti a rozhlíží se. Pavel jen letmo zaletí pohledem ke dveřím. Tam stojí spolupracovník ze sousední místnosti. „Ty nejdeš na oběd?“

„Ne,“ řekl Pavel a zbytečně nediskutoval. Je to člověk, kterého neměl nikdy rád. Kdysi byl vedoucím jedné projekční skupiny, byl velký komunista a na práci neměl, teď je odstaven na místo obyčejného konstruktéra. Je to stejně nespravedlivé, mnoho schopných lidí propustili. Ale tohoto nýmanda, který měl vždy jen výhody a nikdy žádnou práci neodvedl, tu nechali. Stále jim k ničemu není, ale je tu, a platí ho. Nýmand se ještě několikrát rozhlédl místností, jestli tu někdo není, poté odešel a zavřel za sebou dveře.

Posléze se opět otevřely dveře. Kdyby nebyl Pavel křesťan, tak by zaklel. To sem pořád musí někdo lézt! Přece všichni ví, že teď na obědy nechodí. Ani se neohlédl a řekl: „Na oběd nejdu.“ Dveře však stále zůstávaly otevřené a nezaklaply. Buď někdo zůstal v místnosti nebo za sebou nezavřel. Nechtělo se mu jít za někým zavírat. Proto zakřičel: „A zavři laskavě ty dveře z druhé strany.“ Dveře zaklaply, takže se upokojil a znovu zahleděl do normy. Jenže v tom tichu mu připadlo, že není v místnosti sám. To člověk pozná, nemusí být ani moc školený. Jsou to nepatrné zvuky, které vydává lidské tělo, zvláště když se pohybuje po zemi. Jen andělé šustí křídli. V tu chvíli ještě nevěděl, že se již za okamžik bude nacházet mezi nimi.

Otočil se a strnul hrůzou. Uviděl ho a ještě toho druhého. Byl to rezident. Uvědomil si, že nesplnil jeho rozkazy. Nedělal, co měl. Ale přece je neprozradil! Hučínovi o nich neřekl. Vlastně to byla škoda. Měl Hučínovi všechno říci. Dělat jen něco napůl není dobře. Napůl si myslet, že se nějak vykroutí a přitom dosáhne, aby byl vyškrtnut ze seznamů. Možná by to bylo jinak. Teď je pozdě. „Co chcete? Já jsem nic...“ Stále si ještě myslel, že snad rezident přišel ho jen pokárat nebo vyhrožovat. Pomocník stál za ním. Rezident ještě naposledy Pavlovi odpověděl: „Ale mohl bys prozradit… Nebylo k tomu daleko.“ Rezident věděl, že Hučín není hloupý. Než by Pavlovi vydal lustraci a zajistil všechny náležitosti, aby jej očistil, chtěl by vědět všechno. Pavel chtěl dělat kněžský seminář. Musel být očištěn. Jan napůl to nešlo. Ani prozrazení Rajmera Hučína neuspokojilo. Určitě by z Trhlíka všechno vymáčkl. Pro toho byl kněžský seminář důležitější než přízeň mocných estébáckých mafií. Rezident nevěřil v posmrtný život. Věděl, že promlouvat s někým před jeho smrtí je zbytečné. Slova jsou jen výplodem mysli a ta je jen vnějším výplodem materiální struktury. Vlastně jak to je? Ani nevěděl. Dialektický materialiasmus se kdysi učil, ale to už je dávno a jak to přesně je, ho nikdy nezajímalo. Teď jen věděl, že tento zrádce už nebude mezi živými. Jedna hmota se stane jinou hmotou. Jedna, která by mohla být škodlivá, se stane zcela neškodnou hmotou mrtvoly. Takových škodlivých forem hmoty bylo více, které se musely přeměnit v jinou formu. Možná to byly miliony. Ale to je nutné, komunismus za to stojí, je to jediná správná ideologie vedoucí lidstvo ke spáse. Tomu se musí položit libovolné oběti.

Pomocník se nezdržoval. Aniž to Pavel tušil, přehodil smyčku, kterou měl před tím schovanou za zády, Pavlovi zezadu okolo krku a řádně zatáhl. Pavlův hlas se změnil v chrčení, ale i to přestalo. Potom přehodil lano do háku, který visel ze stropu a na kterém kdysi, než do místnosti instalovali zářivky, bylo pověšené kulové žárovkové svítidlo. Pomocník to měl natrénované, podařilo se to hned. Ďábel takovým záměrům je na pomoci, takže se vše daří jako na drátku. Následně zatáhl za provaz tak, aby oběť měla nohy výše než pracovní stůl. Ještě smyčku na provaz a tím to končil. Profesionální práce trvala sotva tři vteřiny. Oběť se nezmohla ani na škytnutí, natož na nějaký odpor. Pavel ještě bude sebou škubat a mávat rukama nohama, ale to jen chvíli. Později pohyby skončí. Promění se v jiný druh hmoty. Materialistická ideologie stejně považuje život jen za jednu formu hmoty. Není to vlastně jedno, v jaké formě hmota je? Potom je potřeba ještě udělat ten trik s klíčem. Prostě zamknout místnost zvenčí tak, aby zevnitř zůstal klíč. Ale to dovede každý zloděj. Úplná drobnost. Teď to bude vypadat jako sebevražda. Trhlík se prostě zamkl před tím, než se oběsil. Následně zmizeli.

Když se Maruška vrátila z oběda, nemohla otevřít dveře. Proboha, proč ten Pavel zamknul! Přivolaní spolupracovníci zjistili, že zevnitř je klíč. Na volání nikdo nereagoval. Pavlův kamarád Vašek, který chodil, včetně celé rodiny, s Pavlem do kostela, přiložil ucho k výplni dveří, tvořené neprůhledným sklem. Nebylo slyšet téměř nic, kromě snad něčeho, jako ventilátoru, prostě rozrážení vzduchu. Také si všiml, že se na skleněné ploše jevil nějaký pohybující se stín, jakoby někdo něčím třepal. Vašek dostal náhle strach. Zakřičel: „Proboha rychle.“ Nevěděl, o co jde. Prostě jen tak intuitivně cítil něco hrozného. Kolegové se do dveří opřeli...

Smrt Pavla Trhlíka nebyla nikdy objasněna. Na základě vyšetřování v podniku nebylo množné, aby se někdo dostal zvenku na hlídané a uzavřené pracoviště. Spolupracovníci to neudělali. V danou dobu byli všichni na obědě a vidělo je celé osazenstvo podniku. Vrátný nikoho neviděl, nikdo nic nevěděl. Žádné stopy zápasu se nenašly. Údajně to byla sebevražda, zvláště klíč zevnitř místnosti to dokazoval. Jiné vysvětlení se nenašlo.

Vladimíra přesvědčila smrt jeho informátorů o tom, že nesmí v žádném případě vydat svoje zdroje. A když byl později obžalován z neuposlechnutí rozkazu, protože odmítl zdroje vydat, neudělal to, neboť by tito lidé skončili stejně jako jeho informátor Trhlík.

Smyčka se stahuje

Vladimír Hučín vypráví o změnách v BIS po nástupu sociální demokracie: „Po nástupu sociální demokracie a po odsunutí ředitele Stanislava Devátého se stala kontrarozvědka jen služkou svých nových pánů. Místo služby se stabilními kádry, která se nebude měnit podle zabarvení vlády a bude vždy hájit zájmy státu jako celku, politická reprezentace se rozhodla využít po vzoru komunistického režimu i neutrálních státních institucí pro svoje stranické a osobní zájmy. Někdy na počátku roku 1997 se začalo najednou stále více hovořit o tom, že jsem, vzhledem ke svým zbytkovým trestům, osoba trestaná a tedy nemohu vlastnit zbraň. Vyšel totiž nový zákon o zbraních a tak došlo i na mne. Byly mi odebrány moje soukromé zbraně. Musel jsem je odevzdat na okresní ředitelství policie. Zbraně jsem odevzdal člověku, který byl řadu let jedním z těch, kteří mě pronásledovali, tj. plk. Zlámalovi, starému komunistickému kádru, který tam sedí dodnes. O tomto člověku, mimochodem, mám listinné důkazy o tom, že se podílel na vyšetřování mojí činnosti s protisovětskými letáky. Mám také fotografie, na kterých je oslavován spolu s vysokými důstojníky StB za přítomnosti sovětské generality. Musel jsem odevzdat revolver Grant ráže 38 a pistoli 85 Combat, ráže 9 mm para.

Bylo paradoxem, že jsem byl pracovníkem ozbrojené složky v hodnosti kapitána, instruktorem bojových střeleb, kde jsem byl vyzbrojen služební pistolí a samopalem značky škorpión. A tam jsem zbraň mít mohl. Ale normálně v civilu jsem zbraň mít nemohl. Takže za přítomnosti novináře z MF DNES Michala Šverdíka došlo k takovému řízení se zástupcem policie, jistým Růžičkou, a došli jsme k názoru, že ty zbraně tam musím nechat až do doby, než se to se mnou vyřeší.

Jednoho dne se ozval doma telefon a volal nějaký občan, který se představil jako Jirotka, řekl mé matce, že už nemám šanci získat ty zbraně zpátky, protože nesplňuji předpoklad bezúhonnosti. Zbraně mi budou zabaveny a prodány. A nyní on mi nabízí za revolver 20 000 korun na ruku, když ho prodám. Matka mu řekla, že si to musí domluvit se mnou. On jí nabádal, aby mě k tomu přemluvila. Přece jen ty peníze budu potřebovat. Že situace je taková, jaká je. Ať si toho vážím, že takovou nabídku už mít nebudu. Matka mi to řekla, ale já jsem na to nereagoval.

Načež zavolal znovu ten Jirotka, jak prý jsem se rozhodl, a dal mojí matce vzkaz, že mám přijít v devět hodin večer na jedno místo v Přerově, že on se tam se mnou setká a tam se domluvíme. Mne to docela zaujalo. Skutečně jsem na to místo přišel v daný čas. Díval jsem se do výkladu, když za mnou asi dvacet metrů se ozvala detonace, ohlušující výbuch, který musel být slyšitelný v širokém okolí. Já jsem jenom viděl záblesk ve výkladu, když jsem byl otočen zády. Když jsem se otočil, tak jsem viděl, jak už dým jde s větrem. Tam někde u semaforu došlo k výbuchu. Začalo trochu sněžit a lidé, kteří tam procházeli, se otáčeli. Mělo to snad vypadat tak, že já s tím výbuchem mám něco společného, alespoň tedy ti, kteří mne znali, aby si snad vzpomněli na moje výbuchy za komunistické doby. Jiní lidé otvírali okna a dívali se, co se stalo. Ale po tom výbuchu nebyly žádné následky, nebylo nikde nic zničeno. Musel to být zřejmě nějaký silný dělobuch. Onen člověk se samozřejmě neobjevil. Bylo jasné, že to bylo na mne nastraženo, bohudík jim to nevyšlo, protože si mne nikdo nevšiml.“

Bylo to však první varování. Bylo jasné, že po Vladimírovi jdou. Poznal, že se situace mění.

Všichni moji nepřátelé

Komplot zosnovaný na Vladimíra Hučína vyvolává otázky, kdo měl zájem na jeho odstranění z BIS a proč zrovna takovým způsobem? Komu všemu se nehodil? Myslím si, že síly, které se stavěly proti němu už narostly svojí kvantitou a přešly v novou kvalitu, a na druhé straně už nebyl nikdo, kdo by jej hájil. Odvoláni Stanislava Devátého znamenalo hlavní zlom. Vyvstal opět problém se zbytkovými tresty, hlavním argumentem odpůrců. Na politické scéně odešly z vlády síly, které vedly pravicovou politiku. ODS, která měla s ČSSD opoziční smlouvu, v zájmu jiných priorit, rezignovala na zasahování do ministerstva vnitra. To uchopil ministr Gross, člověk ambiciózní a populisticky laděný. Hučín byl nepopulární, proto jej nechránil, a byl nakloněn spíše uvěřit, že je nebezpečný.

V BIS byla situace taková, že většina příslušníků byla přesvědčena, navzdory Hučínovým úspěchům v boji s levicovým extremismem, by měl být odstraněn, protože byl nebezpečný tím, že stále uvnitř BIS hledal bývalé estébáky, prověřoval jejich minulost a snažil se je odstranit. Nebezpečné bylo též zveřejňování minulosti některých lidí na základě informací, které se nacházely v archivech BIS.

Na veřejnosti už nebyl Hučín oním bojovníkem proti komunistickému režimu, vystupujícím na náměstích. Revoluční nadšení vyprchalo, nový režim ukázal některé záporné stránky a lidé zapomínali, co to vlastně byl komunismus. Většina lidí zvolila ve volbách ČSSD v naději, že změní liberální politiku a nějak uchrání ekonomicky slabší občany před nesmlouvavým působením volného trhu. V této snaze nemohl být Hučín nijak nápomocen, naopak komunisté být nápomocni mohli, neboť se jednalo o vývoj jejich směrem. Vzhledem ke vzrůstající nezaměstnanosti, se mnozí lidé vraceli ve vzpomínkách ke komunistickému režimu, kdy práci měli. Pro některé výjimky snad mohla být současná situace zásadně horší, než ve které se nalézali za komunistického režimu. Sociální demokraté byli jakýmsi východiskem, neboť komunistický režim odmítali pro jeho totalitní praktiky, nicméně určité prvky, při zachování demokratického rámce, měli s komunisty shodné. Proto se mohli i do určité míry spolehnout na některé komunistické pohrobky. Veřejnost a politická scéna tedy Hučína nebránila, ani mu nebyla nakloněna.

Dá se s určitou pravděpodobností předpokládat, že estébáčtí příslušníci BIS byli vládnoucí garnituře ČSSD bližší než nesmlouvavý protikomunistický bojovník Hučín. Ti si potom prosadili, aby byl Hučín postupně omezen a pokud možno propuštěn. Hučínův nejvlivnější nepřítel byl tedy uvnitř BIS. Hučínem ohrožené levicové síly byly samozřejmě největšími Hučínovými nepřáteli. Byl to nepřítel sice mnohovrstevný, od úplných extrémistů, přes rudé barony až k parlamentní KSČM, nicméně proti Hučínovi jednotný. Extrémistické křídlo bylo připraveno zaútočit.

Bude úkolem vyšetřovatelů a nového vedení BIS, pokud se ho dočkáme, rozkrýt komplot vytvořený mezi pracovníky BIS a extrémní levicí, která prováděla pumové útoky. Kdo synchronizoval akce? Kdo na jedné straně úředně odebral Hučínovi zbraně a na druhé na něj nachystal pumu v jeho automobilu? Kdo dělal výbuchy v Přerově a zároveň Hučínovi omezil pravomoci, aby je nemohl vyšetřovat? Kdo propustil Hučína z BIS tři měsíce před nárokem na výsluhu, aby neměl prostředky k obživě, nemohl si platit právníky v soudních procesech a celkově jej finančně zničil? Kdo zavraždil příslušníka policie Podepřela, který Hučína za komunistického režimu týral (o tom každý věděl), zrovna v den vstupu ČR do NATO, aby na základě toho byl Hučín zcela odstaven od své činnosti v BIS? Kdo obětoval majetky a životy lidí, aby Hučína odstavil, na veřejnosti zdiskreditoval a následně ve zmanipulovaném procesu, jak si jistě představoval za jásotu davů, odsoudil jako žháře a nepřítele společnosti. Kdo tím chtěl zpochybnit celý protikomunistický odboj a z odbojářů vytvořit zločince?

Spojení mezi extrémní levicí a BIS je nepochybné. Taktéž je nepochybně synchronizované následné jednání justičních orgánů. Akce byly zcela jistě řízeny z jednoho centra. Kde je to centrum?

Bylo účelem jen odstranit Hučína z BIS? Určitě ne. Měla to být politická demonstrace, velké levicové politické tažení proti pravici, která ještě spala na sametovém polštáři. Mělo to být veřejné očišťování komunistického režimu, ke kterému asi podle organizátorů této demonstrace nazrál čas. Proto byl vymyšlen složitý komplot, nikoliv tiché odstranění. Vždyť nebylo zase tak nemožné Hučína v klidu fyzicky zlikvidovat. Jenže to by probudilo pravicové síly k činnosti a poštvalo veřejnost. To nešlo.

Sametové přístupy k exponentům minulého režimu se v Hučínově kauze konečně naplno projevily. Všichni ti pohrobci komunismu se dokázali najednou sjednotit a zorganizovat. Všichni ti, kteří na svých místech v demokratickém režimu neměli co dělat, se probudili a zorganizovali. Levicoví extrémisté, místo toho, aby už dávno živořili zcela na okraji společnosti, hýčkaní demokracií a veřejně vystupující a podporovaní velkými penězi, najednou synchronně vystoupili. Pravice byla překvapena a zmatena. Jen několika příznivcům a stoupencům Vladimíra, bylo jasné o co jde. Začal boj o získání veřejnosti. Byl to zpočátku boj s větrnými mlýny, nicméně byl korunován úspěchem. Podařilo se dosáhnout veřejného soudního projednávání. Postkomunistické soudy nemohly před veřejností a ve světle reflektorů kamer světových agentur zopakovat zmanipulovaný proces z komunistické éry. Přece jen demokracie zafungovala. Bylo nutno Vladimíra Hučína osvobodit. Podařilo se to po pěti letech protahování.

Pokus o atentát

Klíčovou osobou nasazenou v prostředí extrémistů byl Jiří Metelka. Nevíme, zda již v této době, o které vyprávíme, přeběhl na druhou stranu, nechal se zlákat protivníky a sloužil jim proti Vladimírovi. V jisté době to zcela jistě udělal. Ale v této chvíli to není jisté, i když je to pravděpodobné, že příprava atentátu byla možná s jeho pomocí. Nechceme jej ovšem podezírat. Metelka byl jediný informátor, který byl BIS znám. Byl předán, zřejmě vedením BIS, policii. Ta ho získala ke spolupráci.

Je říjen 2000, krátce poté, co se vedení regionálního odboru BIS ujal staronový ředitel Jan Princ. Je večer a pomalu se smráká. Vladimír si půjčuje z garáže služební auto. Je to proti předpisům, neboť bere jiné auto než svoje. Není si totiž jist, zda nemá ve svém autě odposlouchávací zařízení a kameru. Také jej mohli sledovat pomocí čipu, který v autě mohl být namontovaný. To řešil Vladimír jiným autem. Místo schůzky je na odlehlém místě na polní cestě vedoucí do lesa.

Mrholí, je zima a na cestě je bláto. Cesta je ovšem poměrně sjízdná. Zastaví na určeném místě. Chvíli čeká. Informátor se neobjevuje. Co teď? Nechce se mu snad do deště? To se ještě nestalo! Vladimír ví, že s Metelkou už je to podivné, ale že by vůbec nepřišel? Po deseti letech spolupráce. Také si uvědomuje, že to auto je jiné, než dříve používal. Metelka má obavy, že by to mohl být někdo jiný. Možná už je také sledován? Vladimír vystupuje z auta a prochází se kolem. Přece ho musí poznat! Poté si uvědomuje, že Metelka může být na jiném místě, na druhé straně lesa. Totiž „na kraji lesa“ může být také na druhém kraji, na druhé straně. Cesta tu prochází lesem jen kousek a na druhé straně se vynořuje opět zase do polí. Ještě chvíli obchází auto a potom si říká, že nejlepší by bylo se podívat ještě o těch 200 m dál, jestli nestojí tam. Dokonce by to bylo pravděpodobné, neboť to druhé místo je lépe kryté, není tam odnikud vidět, někdo by to mohl sledovat dalekohledem. Vladimír zkoumá cestu. Zjišťuje, že v úseku, kde prochází lesem, je v poměrně spatném stavu. Auto by nemuselo projet, to by bylo nepříjemné, tak zůstat trčet v blátě. Proboha, proč raději nešel pěšky! Jenže to sledování? Do odlehlých míst vždy jezdil autem, nemá žas pochodovat po lesích. Nedá se nic dělat, dojde tam pěšky. Je to nedaleko.

Došel na druhý kraj lesa a rozhlížel se. Místo bylo poměrně přehledné. Podle času už tam Metelka musel být. Bylo jasné, že i tady také není. Vladimír se otočil a šel zpět. Možná se zdržel a u auta už bude. Zdálky vidí Vladimír, že ani tam není. Už se smráká, je špatně vidět, ale postavu u auta by ještě rozeznal. Schůzka se neuskutečnila, bude muset domů. Už pomalu bude promoklý. Obešel ještě několikrát auto. Nikde nic. Už je skoro tma, ale postavu by snad ještě rozeznal. Metelka už asi spolupráci úplně vzdal. Je konec.

Vladimír se snaží vytáhnout z kapsy klíče, ale nějak to nejde. Snad se tam klíč nějak vzpříčil, nebo tak narostl? Nebo se zmenšil otvor kapsy? To není možné. Látka se tam nějak do toho zamotala… Vždyť před chvilkou s tím klíčem auto zamykal! Dojde ke dveřím auta. Kurnik! Je otrávený, vzteklý a ještě toto. Už aby byl doma, tady mokne a hraje si s klíčem! Následně se mu podaří přece jen klíče vyrvat z kapsy, ale ve svazku není imobilizér. To tak ještě scházelo! Ztratit imobilizér, teď nenastartuje auto a může jít pěšky. Navíc v BIS přijdou na to, že si vzal neoprávněně auto. Průser jak vrata.

Jak vytahoval klíče z kapsy, tak se kapsa celá obrátila ven. To znamená, že imobilizér se utrhl ze svazku klíčů a spadl na zem. Jinak to nemůže být. Teď je v blátě. No nazdar! Otevřel klíči auto a nechal otevřené dveře, aby světlo v kabině svítilo dveřmi ven a on mohl lépe hledat v blátě. Chvíli hledal, ale v blátě nic nebylo. Poté se podíval do kabiny, kde snad by měl baterku. Baterka by měla být snad ve skříňce v přístrojové desce. Při pohledu na skříňku se mu něco nezdálo. Skříňka byla pootevřená. Nasedl do auta, aby se lépe dostal ke skříňce a sáhl automaticky do kapsy. Tam byl imobilizér. Hele, tak konečně. Teď už baterku nepotřebuje. Skříňku ale musí ještě napřed zavřít.

Několikrát se pokusil skříňku přibouchnout, ale ono to nešlo. Chyběly tak dva až tři centimetry. Co v ní je? Vždyť do ní nic nedával! Otevřel ji a strnul. Byly tam dva válce přikryté papírem. Mělo to tvar výbušniny, nevím jaké, omotané páskou, propojené drátem, který někde pod tím končil. Bylo to jasné. Někdo to nastražil, jenže dosti neuměle. Možná také neměl čas. Kdyby měl po ruce imobilizér hned, zapojil ho, tak by vybuchl. Teď by už nebyl mezi živými.

Výbuchy v Přerově a Olomouci. Doprovodné akce

V roce 1997 došlo k výbuchu na schodech soudní budovy v Olomouci zrovna v době, kdy tam měl Vladimír Hučín rehabilitační záležitost ohledně útoku na Mikeše. Byla poškozena brána a vstupní průčelí soudu. Samozřejmě, že levicový tisk obviňoval nejprve Hučína, ale ten se nalézal v té době u soudu. Nastalo vyšetřování a obviněn byl Vratislav Kutal. To je člověk, který byl nějak spojený s Zifčákem, ale podle zpráv z Zifčákova prostředí, které tenkrát bylo možno ještě získat, odmítl pro Zifčáka sponzorský příspěvek. Zifčák to komentoval tak, že zato zbytek života stráví v kotrmelcích. Kutala odsoudili. Dostal 10 let. Tím chtěl zřejmě Zifčák upozornit další sponzory, aby si rozmysleli odmítnout příspěvky. Vladimír má doklady o tom, že byl odsouzen nevinný člověk. Mafie si prověřila součinnost jednotlivých složek v polici a státním zastupitelství.

Další výbuch byl v červnu roku 1998, kdy vybuchla bomba v odpadovém koši, půl metru od Okresního soudu v Přerově. To bylo ve chvíli, kdy se projednával jeden z rehabilitačních soudů s Vladimírem Hučínem. V té době soudkyně Krylová nechtěla případ převzít. Podala podjatost z toho důvodu, že před mnoha lety učila Vladimírova matka asi 14 dní její dítě. Soudci se Hučínových kauz báli. Chápali, že podle práva budou muset Hučína rehabilitovat a tím se mohou dostat do zorného pole extrémní levice a jejích násilností. To měl ještě umocnit výbuch, jako upozornění, co se jim stane, když budou stát na straně Hučína. Mimo normálního psychického tlaku na veřejnost šlo taktéž, alespoň u těchto prvních výbuchů, o zastrašování justice. Takže soudkyně Krylová se zrovna vymlouvala, aby nemusela převzít Hučínovu kauzu, když k potvrzení jejích slov bomba vybuchla. Možná byla řízená na dálku, aby to bylo synchronizované s tím, co se dělo v soudní síni. Střepina z bomby poškodila auto jednoho bývalého příslušníka StB.

Je s podivem, že nikoho souvislosti těchto dvou prvních výbuchů se zastrašováním justice nepochopil a levicový extremizmus nebral vážně; naopak vedení BIS kladlo překážky Vladimírovi, aby na této problematice pracoval.

Třetí výbuch byl na schodech přerovského zámku, kde je Vlastivědné muzeum J. A. Komenského. Rozmetal historický sloup, poškodil schody a roztrhl zeď. Bylo to v době, kdy tam byla výstava Třetího odboje a byl tam vystaven snímek Vladimíra Hučína ve vězeňském munduru. Policie zjistila, že se jednalo o trhavinu Semtex. Na místě výbuchu se velmi rychle objevil Stanislav Vrána, náměstek ředitele olomoucké BIS, v době výbuchu musel být někde v blízkosti, možná opravdu šel náhodou zrovna okolo. Tento člověk se později, po odstranění ředitele Částečky, stal hlavním iniciátorem odstranění Vladimíra Hučína.

Další výbuch byl v den vstupu ČR do NATO v roce 1999, asi deset minut po podpisu smlouvy. Stal se na služebně přerovské policie, kde byl výbuchem smrtelně zraněn příslušník Stanislav Podepřel, který kdysi Vladimíra Hučína při převezení do vazby týral a kterému Vladimír vyhrožoval, že si to s ním jednou vyřídí. Ne že by snad se z estébáka stal sebevražedný terorista a chtěl zranit svoje spolupracovníky, ale protože měl pod stolem nějaké zabavené rozbušky. Tyto vybuchly. Úmrtí Podepřela a zranění ostatních příslušníků však nemohlo nastat těmi rozbuškami. Při jejich výbuchu by sotva došlo k vážnému zranění. Tyto rozbušky iniciovaly výbušninu, která tam byla umístěna tak, aby Podepřela roztrhala.

Můžeme se tedy domnívat, že někdo umístil nejprve do služebny výbušninu, asi do místa, kde pracoval Podepřel. Načež někdo zavolal, že se našly rozbušky. Tato rozbušky byly přineseny na služebnu, jako poměrně neškodný materiál. V nich byla jedna časovaná rozbuška. Rozbušky vybuchly v přesně určený čas. To iniciovalo výbušninu. Samozřejmě, jsou to jen spekulace. Tento výbuch a vražda jím způsobená byl opět komplotem proti Vladimíru Hučínovi. Jinak se to nedá vysvětlit. Je samozřejmé, že vše mluví pro to, že to udělal Hučín. Načasování výbuchu, osoba, která přišla o život, apod. Vladimír mohl odstranit Podepřela po 17. listopadu jako předseda Občanské komise. Neodstranil ho a nechal ho pouze kázeňsky potrestat. Neodstranil ho ani jako důstojník BIS za deset let své činnosti. Podepřel byl možná v kontaktu s extrémní levicí, možná na předchozích výbuších participoval. Možná také odstranili svědka. Proč by takového člověka, který mohl vypovídat před soudem, jak to s výbuchy bylo, Vladimír odstraňoval, ještě k tomu tak monstrózně?

Levicový tisk spustil kampaň. Možná i mnozí nezasvěcení lidé zapochybovali o Hučínovi. Zapochybovali, že opravdu svoji práci proti levicovému extremismu nepřehnal. Možná, že v té chvíli si řekli Hučínovi nadřízení, i ti, kteří ještě váhali, že se ho musí zbavit. Takto to přece není možné! Ze sametového polštáře se nezdá, že by snad komunisté byli něčeho takového schopni. Ale o to právě levicovým silám šlo. Využili sametového myšlení. Poté dokonce komunisté uspořádali u budovy BIS v Olomouci demonstraci, kterou organizoval Ludvík Zifčák a na které promlouval Pěcha. Jednoznačně upozornili, že Hučín pachatelem výbuchů. Bylo to i v televizi na olomouckém kanálu televize Nova. I v dalších sdělovacích prostředcích. Za to byl Pěcha odsouzen pro trestný čin pomluvy proti Hučínovi. Za propagaci komunistické ideologie však bohužel odsouzen nebyl.

Další výbuch se nastal 1. 12. 1999 v kanceláři Konfederace politických vězňů. Tato bomba už měla velmi razantní účinek. Bylo proraženo obvodové zdivo. Byl poškozen ocelový rám okna. Byl zničen počítač, který byl za zdí, a vnitřní vybavení kanceláře. Kolem toho byly rozházeny letáky, které útočily na Vladimíra Hučína. V jejich textu se tvrdilo, že pokud by měl být rehabilitován jeden kapitán, tedy Hučín, tak kapitán Pavel Minařík (bývalý agent StB vyslaný do Svobodné Evropy) by měl být také zbaven obvinění. Dále tam bylo zmiňováno, že Hučín chtěl usmrtit Deana Reada a chtěl dělat výbuchy ve vojenských podnicích. Tento výbuch se stal přesně na den, na hodinu a téměř na minutu 16 let po tom, co kdysi Hučínova skupina zaútočila na Antonína Mikeše v roce 1983.

Výbuch v kanceláři politických vězňů už jasně ukazoval, že se jedná o politicky motivovaný trestný čin. Tento výbuch byl dokonce zadokumentován i v literatuře pro pyrotechniky. Tento trestný čin je hodnocen jednoznačně jako teroristický čin s politickým podtextem. Pachatel nebyl zjištěn. Když se přestěhovala KPV do jiné budovy, opět někdo vystřelil do okna a rozbil obě tabulky skla. Samozřejmě, že nebylo nic vyšetřeno.

Přerovský Klub angažovaných nestraníků uspořádal ve své propagační skříňce na hlavní ulici v Přerově výstavku bývalých komunistických exponentů, milicionářů a dalších. K tomu připravili soutěž, kdo pozná nejvíc komunistických zločinců. Soutěž spočívala v tom, že tam dali sérii fotografií při příležitosti reprízy vysílání seriálu Major Zeman v televizi. Vždy, jednou za týden, když odvysílala televize nějaký díl, tak tam přidali jednu nebo dvě fotografie. Dali tam i Jána Murčeka, jako posledního, jako perličku. Ale mohli jich tam dát jen 30, protože i Zeman měl 30 případů. Samozřejmě že byli schopni jich tam dát i 300, ale to by bylo nepřehledné. Soutěž spočívala v identifikaci osoby na fotografii, přičemž odměnou byla láhev becherovky, která měla lidi motivovat. U lidí to vzbudilo zájem. Ale jakmile došlo k útoku na KPV, lidé dostali z té akce strach. Přece jen takový výbuch v centru Přerova, na tak frekventovaném místě, lidi zastrašil.

Posléze byl proveden ještě jeden útok a to na Zifčákův osobní automobil, který měl umístěn před svým obydlím, a který někdo polil hořlavinou a zapálil. Ten automobil byl totálně zničen. To bylo těsně před akcí MMF v létě 2000. Opět to mnozí považovali za pomstu Vladímíra Hučína. Vypadalo to, že mezi oběma skupinami probíhá boj. Mnoho lidí bylo zmateno, chtěli tomu udělat rázný konec. Policie nic nevyšetřila. Ústřední osobou byl Vladimír Hučín. Mnozí začali uvažovat, po způsobu zbabělců, zda by nebylo nejlépe Hučína nějak odstranit, aby byl pokoj. To se vždy stává, když lidé jdou zbabělí a domnívají se, že ústupem zločincům si zachovají klid.

Mezitím začaly docházet různé výhružné letáky na adresy novinářů a reportérů, že Hučín stojí za výbuchy a bude s ním zatočeno. Jednalo se o zastrašování redaktorky ČRo Olomouc Janu Zemkové, Michala Šverdíka z MfD, televize Nova a další. Novinářům se vyhrožovalo různými obrazy s šibenicemi. Dále též texty, třeba pryč s NATO. Hučín je zaprodanec Ameriky. Útočili anonymně. Tlak začínal narůstat. Nemysleme si, že novináři jsou zase tak stateční, aby se jich to zcela nedotklo a nemělo to dopad na jejich práci. Novinář napíše článek, který se extremistům nelíbí a shoří mu automobil. Kdo takového novináře ochrání? Snad policie? To si může myslet jen opravdu naivní člověk.

Sametový polštář vypelichal. Mnozí to však nepozorovali, další byli zastrašeni. Sametově vychovaní lidé nebyli ochotni bojovat proti zlu. Mnozí raději viděli Hučínovo odstranění jako řešení k návratu ke klidu. Mezitím různé mafie proti Hučínovi, spojené síly oportunistů, prospěchářů, sametových pohodářů a komunistických pohrobků pracovaly na plné obrátky. Nepohodlný člověk musel být zničen. Opět bylo potřeba nastolit sametovou pohodu.

Samozřejmě, že výbuchy měly i vliv na Vladimírovy rehabilitační soudy, které v té době, po deseti letech, ještě nebyly u konce.

Naposledy vybuchl stánek s tiskovinami, kde se prodávalo Nové Bruntálsko a Haló noviny. Na to následovalo Vladimírovo zatčení. To byla poslední kapka. Komunistická mafie dosáhla svého.

Mediální kampaň po zatčení

Teprve po zatčení mohla proběhnout velká mediální show levicových sil a zmatených neinformovaných lidí. Komunisté vedli oslavnou kampaň. Bohužel i mnozí nezainteresovaní se vyjadřovali známým způsobem, že obžalovaný je vinen. Bylo ta tak přesvědčivé!

Kdysi, v r. 1996 na televizi Nova běžel pořad „Partyzán“. Později v letech 1997 až 2000 natáčel Jan Král několik dílů pořadu Klekánice. To byly pořady, které na sebe navazovaly. To bylo natáčené v místech, které souvisely s Vladimírovou odbojovou činností. Vypovídali k tomu různí lidé, včetně Antonína Mikeše, ještě než byl uvězněn za své milionové podvody. Nyní o Hučínovi většina sdělovacích prostředků informovala jako o potenciálním pachateli bombových útoků. Údajně se našly výbušniny a zbraně. Při domovní prohlídce prohledávali také nedaleký židovský hřbitov, novináři museli ustoupit rychle do pozadí, hodně daleko od hřbitova. Přivezli automobil se speciálními kontejnery, které měly pancéřovanou kouli, do které se dávají nebezpečné předměty, když se třeba najde bomba nebo něco podobného. Novinářům řekli: „Ustupte, neseme výbušniny!“, což novináři samozřejmě ochotně psali. Mediální kampaň tedy začínala vyrábět sama policie. Divadlem, které dělala. Když je to dobře narežírované, volí se vhodná slova a divadelní scéna, tak media samozřejmě na to skočí. Je to senzace. Lidé to čtou. Podvodná kampaň začíná u policie. Potom to obletí svět a je to jasné.

To samozřejmě nemám na mysli levicový tisk. Takový Ludvík Zifčák v Novém Bruntálsku psal, kolik mělo být zavražděno lidí, kolik levicových radikálů mělo být Hučínem popraveno. Že se našli výbušniny, které by dokázaly udělat destrukci tří vysokopodlažních budov. Kolik výbušnin tam bylo a zbraní, tisíce a tisíce nábojů. Takový tisk samozřejmě čtou normální lidé trochu s despektem, jenže i to zanechá dojem.

Samozřejmě, že komunisté využívají každé instituce, která je jim v demokratickém státě přístupná, aby prosadili svoji verzi. To je případ komunistické poslankyně Rujbrové, která byla v komisi pro kontrolu BIS. Ta tvrdila do novin a do rádia Frekvence 1, že KSČM už měla dávno indicie, že Hučín stojí za výbuchy. Ale že na jejich varování nikdo nedbal.

Bývalý esenbák, nyní velitel policie plk. JUDr. Jiří Pščolka promluvil, že Vladimír Hučín je důvodně podezřelý z organizování výbuchů, že na to přišli zcela legálně s pomocí policejních postupů, není v tom žádný komplot a všechno zjistili odborníci, kriminalisté. A že výbuchy udělal Hučín, který chtěl vyvolat obavy u veřejnosti z návratu komunismu, což je samozřejmě nesmysl. Je jen otázka krátkého času, kdy se Hučínovy záměry prokážou u soudu. V novinách se dokonce objevily palcové titulky: „Hučína podezříváme, říká Pščolka“. Jak by potom takovému komplotu obyčejný občan neuvěřil?

Bylo velkým zklamáním, že i takový Michal Šverdík z Mladé Fronty podlehl policejní propagandě a v jednom článku napsal, že u Hučína byla nalezena výbušina V30B, což byl vyložený nesmysl. Následně vystoupil v televizi Prima poslanec Jan Klas, předseda komise pro kontrolu BIS za ODS, který řekl redaktorce, že se bude muset vyšetřit, jak je vůbec možné, aby se takový člověk vůbec dostal do řad BIS. Dokonce řekl údajně: „terorista zůstane teroristou“. To však znamená, že poslanec za ODS, liberální demokratickou stranu, Jan Klas, předseda komise pro kontrolu BIS, nejenže podléhá momentálním náladám, ale dokonce považuje třetí odboj v komunistickém režimu za terorismus. Co dělá v této straně, neměl by být snad v KSČM? Když se tento člověk dozvěděl, jak se věci skutečně mají, tak už bylo pozdě, protože on svoje projevy do televize už jednou řekl. A ovlivnil tím také širokou veřejnost. Potom se sice omluvil, jenže, je to vlastně omluvitelné, když někdo takový pronáší komunistickou propagandu? I členská základna ODS na Ústeckoorlicku vyjádřila pohoršení, jak je možné, že se jejich představitel, který je v tak zodpovědné funkci, jako je předseda komise pro kontrolu BIS, takto nezodpovědně vyjadřoval.

Stanislav Gross vystoupil asi v únoru 2002 v pořadu Kotel, kde na dotaz jednoho z účastníků pořadu odpověděl, že „se budou všichni ti, kteří se Hučína zastávají, stydět, až uvidí, jakých zločinů se dopustil, a že soud bude veřejný a všichni to uvidí“. Ale pak byl soud neveřejný. Nikdo nemohl nic vědět, protože když se někdo dožadoval, že by tam chtěl být u soudu alespoň na chodbě, tak byl násilně vynášen, nebo i zraňován. Domníváme se, že je to zneužití pravomoci veřejného činitele.

Bohužel Vladimír udělal i rozhovor s Tomášem Vlachem pro časopis Reflex ohledně výbušnin. To byla chyba. Samozřejmě, že Vladimír je odborníkem na výbušniny, to samo o sobě nic neznamená u odbojáře a kapitána kontrarozvědky. Jenomže lidé si to mohou vysvětlovat různě. Chytrým otázkám reportéra se těžko dá čelit tomu, kdo se v tom nevyzná.

S novinářem Vladimírem Ševelou z Lidových novin ztížila rozhovor skleněná stěna přes kterou spolu museli mluvit v olomouckém vězení. Nebylo pořádně rozumět, takže i článek byl potom zkreslený. Soudce Mgr. Černošek při návštěvě zakázal používat telefony.

Rozhovor, ve kterém se autor ptá Vladimíra Hučína v době po propuštění, jak by srovnal chování policie a justičních orgánů v komunistické době a v demokratickém režimu.

Autor: Vladimíre, občany by asi zajímalo, jak srovnáváš jednání policie a justičních orgánů v komunistické době a nyní. Zalov v paměti. Tak třeba způsob zatčení?

Vladimír: Mne StB zatýkala několikrát a mohu říci, že metody jsou stejné. Jen tentokrát byly demonstrativní. Bylo to divadlo. Bylo u toho mnohem více lidí. Samozřejmě zbytečně. Zatímco StB se snažila postupovat spíše tajně a byla v tom profesionálnější. Nedělali zbytečné úkony.

Autor: O domovní prohlídce jsi už sám řekl téměř vše. Takže teď k převozům.

Vladimír: Převozy se snažila StB dělat tajně. Byla to profesionální práce. Nebyli u toho zbyteční lidé. Tentokrát to bylo, řekl bych, krutější, protože jen při převozech mohli uplatnit násilí. Proto si to vychutnávali. Také to bylo zbytečné divadlo.

Autor: A teď výslechy?

Vladimír: Výslechy StB byly opravdu to nejhorší ze všeho. Bylo používáno fyzického násilí. Tentokrát fyzické násilí nebylo. To je samozřejmě velký pokrok. Byly jen psychické nátlaky, třeba, že ostatní se již přiznali, že zapírat je zbytečné a podobné úskoky, pro mne samozřejmě směšné. Když nemohli používat fyzického násilí přímo při výsleších, používali ho při převozech. Tam je samozřejmě člověk v poutech a na různých řetízcích, které se mohou utahovat a vyvolávat bolest. Nevím, jestli to bylo nějak domluvené s vyšetřovateli, aby se tak chovali, jako vyšetřovací nátlak, či jeho součást. Místo mučení přímo při výsleších je mučení pomocí převozů a psychiatrických vyšetření. Když nemohou dávat samotku ve vyšetřovací vazbě a zostřený režim, umístí člověka na psychiatrii.

Autor: A co vazba?

Vladimír: Ve věznicích je dnes režim volnější, nejsou ony fyzické tresty. Jenže cely jsou přecpané, řád je uvolněný, což znamená, že se uplatňují různé kriminální živly, které toho využívají mnohdy až k šikaně ostatních vazebně stíhaných. Na mne si samozřejmě nepřišli, ale pro obyčejného občana to musí být stresující. Domnívám se, že umístění na celu zároveň s takovými individui, může být součástí vyšetřovacího nátlaku. Nikoliv ovšem u mne.

Zpátky