Srpen 2006

Ztroskotanec, který odmítl slávu

Tomáš Poláček

Bělovlasého podivína z Kyjova se skoro všichni padesát let štítili. Jeho fotkám, které ohlodávaly myši, se jenom vysmívali. A najednou všem sklaplo - snímky osmdesátiletého Miroslava Tichého se prodávají za tisíce eur. Jeho to netěší a dál mrzoutsky štěká kolem sebe: „Jakže? Že jsou mé fotky krásné? Já žádnou krásu neuznávám. Padejte!“

Je to jen móda? Anebo skvělý objev v českém umění? Těžko říci. Rozhodně je to šílené. Všechny ty fotky jsou jedna velká chyba - podsvětlené či přesvětlené, nedoostřené. Léta ležely v prachu a špíně. Jsou na nich skvrny od kávy a rumu, otisky prstů i krysí kousance. A přesto je teď ve světě o dílo Miroslava Tichého takový zájem! On však nemá zájem o svět.

Nedůvěřivě a zamračeně vykukuje ze dveří svého domku. Střecha brzy spadne, zdá se. Uvnitř je i za slunečného dne šero. Hromady starých, zahnědlých knih, obrazy žen a více než výrazný zápach.

- Dobrý den, pane Tichý.

- Jděte pryč!

- Jen jsem vám chtěl složit poklonu...

- ... nestojím o to, táhněte.

- Vaše výstava v Brně je vyvedená a nová kniha fotografií krásná.

- Nesnáším výstavy. A o té knize, odejděte rychle, o té nikde nemluvte, nedoporučujte ji, je hrozná.

- Tak sbohem. Jo, a asi se mi do ní neto...

- ... pryč! Já nikdy nikomu nic nepodepsal, natož tohle!

A hotovo.

Miroslav Tichý si svou slávu neužívá. Nechtěl knížku, nechtěl být v galeriích. Nechtěl nic. Zle je mu z nás všech, kdo se o něj zajímáme teď, když má výstavy od Curychu po New York. Kde jsme byli, když jej policajti opilého strčili do kufru jak zvíře a vyhodili před domem?

„Po padesáti letech se mi ozývají i spolužáci z pražské AVU,“ bručí. „Nevěděli o mně, a teď prý: Mirku, kamaráde!“

Kdekdo ho považoval za dementa, a teď by se k němu rád hlásil. Tichý ale nechce. Smáli se mu, že je místní cvok, když se kdysi v padesátých letech navždy přestal umývat, stříhat, holit a převlékat. Kdykoli se blížily komunistické svátky - 1. máj nebo říjnová revoluce - odvezli jej do kroměřížské léčebny; ať nedělá ostudu. „Jednou v zimě bylo minus 20, on tu klečel na rohu,“ vypráví sousedka, „nemohl se zvednout, ale nikdo mu nepomohl...“ Sečtělý a přemýšlivý Tichý nebere vážně svět okolo ani sám sebe. K vlastním fotografiím nemá zvláštní vztah; dělal je jen proto, aby se přes den zabavil. Nikdy neměl práci, jen se tak toulal Kyjovem a nenápadně fotil. Aparát měl schovaný pod svetrem a kyjovské školačky i zralé dámy lovil od boku, pro své potěšení. Studoval jejich postavy, jejich chůzi, gesta. Ženy se mu jistě líbily, jenže v životě se s žádnou nespustil. Když už ho prokoukly, kterak šmíruje za plotem plovárny, mnohdy si myslely, že má v ruce jen hračku - však si taky šikovný Tichý vyráběl své ubohé foťáky vždy sám.

A teď, když je starý, takřka nemohoucí a dávno už nefotí, visí jeho ženy v galeriích a prodávají se i za tisíce eur. Autor z toho nemá nic. Když se stal vloni na prestižním festivalu fotografie v Arles objevem roku, vzkázal z jižní Moravy, ať si organizátoři strčí prémii deset tisíc eur někam. Kdo ví, jestli ještě něco chce: lidi nemá rád, koníčkům už neholduje. I alkohol omezil na občasný rum do čaje. A jeho myši, kamarádky, zmizely: starostlivá sousedka se o to přes protesty postarala.

Tichý vysedává doma, nadává, a dívá se na televizi - na seriály i na zprávy. Volit nešel, samozřejmě. „Volit?“ děsí se sousedka, která mu právě přinesla jídlo: sýr, banán, dietní oplatky. Maso nejí Tichý od mládí, neboť zvířata jsou nám rovna. Ba víc než rovna - mají čtyři nohy. „Jakpak by mohl volit? Vždyť on je úplně proti všemu...“ *

(MFDNES)