Srpen 2006

Proč se sami nepolechtáme

Lidský mozek ignoruje dotyky, které očekává, třeba když se člověk škrábe na hlavě nebo se zkusí polechtat. Mozek si těchto kontaktů s pokožkou nevšímá, protože by nedokázal vnímat dotyky důležité. Například, když po člověku leze hmyz. Ten by mohl být jedovatý, a proto nebezpečný.

Neurolog František Koukolík z Thomayerovy nemocnice v Praze k otázce uvádí: Lechtání je druh dotyků. Ty oslovují somatosenzorickou kůru v přední části temenních laloků. Její činnost mapuje události na povrchu těla. Vysvětlení, proč reagujeme na stejný podnět rozdílně, má nejméně tři roviny. První je odlišování já od ne-já, od někoho nebo něčeho druhého. Další rovinou je rozlišování nečekaných událostí od očekávaných. Třetí rovinou je smysl obou druhů odlišování.

Je prokázané, že lechtání druhou osobou zvyšuje činnost této kůry víc, než lechtá-li se člověk sám. To souvisí s odlišováním já od ne-já. Kdybychom to nedokázali, mozek by se přehltil informacemi. Také nevnímáme zdravý vlastní jazyk, když mluvíme.

Základní dovedností nutnou pro přežití je rozlišování nečekaného od očekávaného. Jestliže vás někdo lechtá, nevíte naprosto přesně, kde stimulace proběhne. Činíte-li tak sami, váš mozek to předem „ví“. Je to jako byste poslali e-mail sami sobě.

Třetí rovina je evoluční. Jde o sociální význam lechtání. Patrně je součástí výstavby citové vazby mezi blízkými jedinci. Kdybyste se pokusili polechtat dítě, které vás nezná, pravděpodobně se pouze vyděsí.

(mat)

(Lidové noviny, www.lidovky.cz)