Srpen 2006

Globalizaci zvoní hrana

Petr Robejšek

Současná globalizace začíná být neúnosná pro národní státy, které se jen obtížně vyrovnávají s jejími negativy. Politici ve většině zemí si pomalu uvědomují, že buď globalizaci omezí a zbrzdí, nebo je čeká obrovská a zřejmě násilná krize.

Co společného mají Bolívie, Polsko, Francie, Rusko, Španělsko a Peru? Každý z těchto států po svém bojuje proti globalizaci. V únoru oznámila francouzská vláda své rozhodnutí spojit energokoncerny Suez a Gaz de France. Naoko jde pouze o to, že velké podniky snáze zaplatí nákladné investice. Hlavně však záleží na tom, aby francouzská vláda mohla ovlivňovat cenu energie. "Národní šampiony" (jak jim ve Francii říkají) navíc nemůže spolknout zahraniční investor. Francouzský ministerský předseda Dominique de Villepin hovoří o "ekonomickém patriotismu".

Stejně argumentuje španělská vláda, která se zuby nehty brání tomu, aby německý energogigant E. ON zkasíroval španělský koncern Endesa. Z Itálie požadavky na ochranu domácího průmyslu dobře známe, ale teď už i z Německa slyšíme, že je třeba globalizaci ukázat, kam až smí jít a že se němečtí podnikatelé mají chovat "vlastenecky".

Michail Chodorkovskij přišel o své ropné impérium, protože Vladimir Putin by rád kontroloval ruský energetický sektor. Zestátnění majetku Chodorkovského proběhlo (alespoň na oko) státoprávní oklikou. Přímočaře postupuje nový bolivijský prezident Evo Morales, který škrtem pera zestátnil velké části ropného komplexu země. Přidat se chce i Venezuela, pátý největší ropný exportér světa. Prezident Hugo Chávez plánuje zvýšení podílu státu na všech aktivních ropných koncernech v zemi na minimálně padesát jedno procento. Také právě zvolený peruánský prezident Ollanta Humala plánuje zestátnění některých klíčových oborů. Čím dál, tím více států se začíná vzpírat globalizaci.

Děravá globalizace

Skutečné "globální" globalizaci by odpovídalo rozmístění hospodářských center po celé zeměkouli. Provázanost mezinárodního hospodářství sice existuje, ale hospodářská moc je i nadále soustředěna v několika rozvinutých zemích. Vpravdě globální je zato obrovská díra "neglobalizované" ekonomiky. Patří k ní celá Střední a dobrá polovička Jižní Ameriky, celá Afrika (s výjimkou Jihoafrické republiky), Blízký a Střední východ, větší část indického subkontinentu, Indonésie a velké části jihovýchodní Asie.

Podle přívrženců globalizace, kupříkladu amerického analytika Thomase Barnetta, je třeba tuto díru co nejrychleji ucpat a rozšířit plochu globalizovaného světa. Zde totiž, jak říká Barnett, stoupá životní úroveň a existují stabilní politické systémy; mizerně se vede lidem všude tam, kde globalizace nepůsobí. Zdá se, že Thomas Barnett již dlouho neopustil svou pracovnu. Jinak by mu neušlo, že "globalizovaná" ekonomika právě prodělává hlubokou krizi.

Nejčastěji je globalizace popisována jako rychlý nárůst objemu mezinárodního obchodu, masivní vzrůst zahraničních investic, stoupající počet a rostoucí význam globálních koncernů, a konečně i oslabování národních států. Při pohledu zblízka však zjistíme, že globalizace je pouze nadsazené pojmenování možnosti svobodně volit místo, kde lze maximalizovat zisk. V tomto smyslu tu byla globalizace už před sto lety - mimochodem neslavně skončila první světovou válkou.

Přívrženci globalizace tvrdí, že prospívá všem. Statisticky viděno možná, ale určitě neprospívá všem věkovým skupinám, regionům, průmyslovým odvětvím, státům a národům současně. Na rozdíl od představ statistiků záleží prostým lidem na tom, zda se prosperita týká jich osobně a také, zda se slibovaných výhod globalizace dožijí. Protože tomu tak není, ohrožuje globalizace západní svět. Světový obchod trhá rekordy, burza spokojeně bublá, hospodářství roste - a zároveň klesají v rozvinutých zemích reálné mzdy, stoupá nezaměstnanost a rostou rozdíly v příjmech mezi bohatými a chudými.

Volný obchod snižuje ceny, a tím i životní náklady, říkají bojovníci za globalizaci. Ano, neomezovaný obchod opravdu vede k tomu, že výrobní zakázku dostane nejlevnější producent na světě. To ale znamená, že jednoduchá práce nemůže být ve Velké Británii zaplacena lépe než v České republice nebo v Indii. Zboží je sice mnohdy levnější, ale zároveň klesají také mzdy. Volný obchod snižuje nejenom výrobní ceny, ale současně i příjmy obyvatel. Výsledkem je relativní růst životních nákladů. Některé výrobky jsou sice levnější, ale přesto na ně spotřebitelé nemají. Zdá se tedy, že se blížíme okamžiku, kdy sociální a politické náklady volného obchodu převýší jeho přínos.

Kde zůstala protestantská morálka?

Kapitalismus dovedl k úspěchu kalvinistický podnikatel; odříká se, spoří, obětavě pracuje a myslí dlouhodobě. Zbohatnout není jeho prvotní cíl, je to jen důsledek jeho bohumilého životního stylu. V současném kapitalismu vládnou převážně najatí manažeři; oběti nepřinášejí, myslí krátkodobě, protože nevědí, zda je akcionáři zítra nevyhodí. Aby k tomu nedošlo, snaží se je uspokojit. Čím? Co nejrychleji dosaženým a nejvyšším ziskem. To vede k přehodnocení funkční rovnice kapitalistického hospodaření. Dlouhá desetiletí fungoval kapitalismus díky nápaditým a riskujícím podnikatelům, kteří se snažili zbohatnout díky novým druhům zboží. V posledních dvaceti letech se to zásadně změnilo. Dříve byl zdrojem zisku výrobek, dnes se vydělává spíše na výrobě. V důsledku celosvětové konkurence nelze prosadit vyšší ceny, a tak produkty samotné vynášejí málo. Vydělávat se dá pouze na nákladech. Nejsnáze lze spořit propouštěním drahých pracovních sil - a rubem tohoto snažení je nezaměstnanost. Nekonečné hledání míst, kde lze produkovat ještě o chlup levněji, pohání globalizaci ekonomiky: manažerský kapitalismus požírá své zákazníky.

Obrana národních států

Ještě donedávna si vlády nechaly líbit diktát ekonomiky a poslušně zachycovaly nezaměstnané do ochranné sítě sociálního státu. Teď se karta obrací. Národní státy nemají z čeho vydržovat nezaměstnané a udržovat životní standard občanů. Nespokojenost obyvatelstva se stoupající nezaměstnaností a klesající životní úrovní si v demokratických společnostech vynucuje ochranářskou politiku vlády. Frustrovaní voliči mohou politikům odebrat jejich moc. Proto se národní státy neřídí podle ekonomických teorií a nabádání globalizátorů, nýbrž vstupují do arény jako soudržné pospolitosti, energicky bránící zájmy svých vlastních občanů. Francouzský ministerský předseda Dominique de Villepin hovoří "o ekonomickém patriotismu". Hospodářská politika evropských států je zaměřená především národně; řečeno na rovinu je národně egoistická.

Národní stát slábne, tvrdí přívrženci globalizace. Ani bych neřekl. Příklad od sousedů: Loni v prosinci vyzvala polská vláda italskou banku Unicredit, aby prodala část svého právě získaného polského impéria. Poláky okamžitě okřikla Evropská komise, že o tom rozhoduje ona, nikoliv členská země. Poláci se však nezalekli a prohlásili, že když Unicredit do konce dubna nevyhoví, část jeho filiálek prostě zestátní. Šef Unicreditu Alessandro Profumo dlouho neváhal, partii vzdal a upsal se k prodeji dvou set z pěti set šedesáti polských filiálek své banky. Proč tolik povyku? Varšava se obávala propouštění polských zaměstnanců v nově vzniklé italské bance. Právem - Italové už měli spočítáno, kolik na personálních nákladech ušetří. Rozhodný postup našich sousedů je příkladem národní antiglobalizační politiky. Západně orientované země sice svobodné podnikání zakázat nemohou, ale omezit je z pudu sebezáchovy musí. Používají k tomu zejména dvě metody:

Jednak oddělují vlastní trhy od globalizační válcovačky, ničící pracovní příležitosti. Činí tak za pomoci celní politiky, ztěžují zahraničním investorům vstup na domácí trh a subvencují vlastní výrobce. Stejně jako Poláci se chovají Francouzi, Italové, Španělé a jiní jinde. Evropská komise je zavalena stohy stížností na členské země, které brání cizincům při nákupu domácích firem. Mimochodem, i sama Evropská unie, stejně jako globálně orientované Spojené státy a Japonsko, brání pomocí cel a subvencí vlastní (kupříkladu zemědělské) trhy před levnější konkurencí. Cílem této politiky je odpojit některé trhy od světové konkurence, tj. vyčlenit části národní ekonomiky z dosahu globalizace. Je to ekonomicky nerozumné? Možná, ale i politicky nevyhnutelné. Mimochodem, právě tato metoda ukončila globalizaci před sto lety.

Druhou cestou, jak omezit destruktivní vliv globalizace na vlastní ekonomiku, je snaha států kontrolovat klíčová hospodářská odvětví. Z tábora globalizátorů slyšíme, že v éře globalizace údajně zaniká ekonomická role státu. Vlády v rozvinutých zemích jako by to neslyšely. Dobře vědí, že tam, kde nadnárodní koncerny sídlí, nepropouštějí, nýbrž investují a platí daně. Hospodářská moc, a tím i politická stabilita států souvisí také s počtem centrál velkých firem ("global players") na jejich území. I zde se zatím nejdůsledněji chová francouzská vláda. Výslovným cílem její hospodářské politiky je vznik tzv. "národních šampiónů". Národní sjednocení firem ve strategických branžích je žádoucí; nadnárodní sjednocení je pro Paříž přípustné jedině tehdy, když má vlastní firma navrch.

Buď globalizace, nebo kapitalismus

Vlády tedy rozhodují podle politických, nikoliv ekonomických nutností. Národní stát je opět na scéně a vynucuje si kontrolu strategických branží. Co je strategické a kam až může stát jít, definují politici, nikoliv ekonomové bankovních společností. Pozornost přitom patří především energii. Kdyby tato cesta nevedla k úspěchu, tak si státy (ovlivňováním cen klíčových surovin) alespoň uchovají šanci oslabit nejhorší dopady mezinárodních spekulací na domácí pracovní trh.

Je pravděpodobné, že se vlády u energie nezastaví a zaměří se také na hlavní surovinu kapitalismu, totiž finance. Nejenom cena energie, ale i cena (úroková sazba) peněz se v éře přiostřující globalizace přímo dotýká národní bezpečnosti. Přední politici rozvinutých zemí by to rozhořčeně popřeli, ale jsem si jist, že plánovací štáby usilovně přemýšlejí o tom, jak kontrolovat pohyb kapitálu. Jeho nezvládnutelný tok, mířící k nejvyššímu zúročení, s sebou totiž strhává stále více pracovních míst. Je pouze otázkou času, kdy a jak radikálně se vlády pokusí volný pohyb kapitálu omezit, nebo alespoň zbrzdit. Myslitelná je celá řada různých opatření. Otázkou národní bezpečnosti je také obrana klíčových průmyslových branží. Je kupříkladu jisté, že německá vláda bude střežit "německost" svého automobilového průmyslu jako oko v hlavě.

Globalizace není nezvratný vývojový trend, a již vůbec to není recept na hospodářsky úspěch v 21. století. Pohonným motorem globalizace je hledání globálně nejnižších pracovních nákladů. A právě tím globalizace nastavuje nohu kapitalismu. Aby nepadl, je nutné přibrzdit nadbytečný kapitál, který se toulá po celém světě a chtivě se rozhlíží po nových možnostech rozmnožení. I když se to podaří, tak ještě není vyhráno. Prosadí-li státy obranářská opatření a rozpojí některé globální trhy, bude to mít výhody i nevýhody. Na lokálních trzích by pak měly opět šanci domácí produkty, které zajišťují domácí pracovní místa. Ale ty jsou zase dražší než uniformní globalizované zboží. Spotřebitelé, kteří najednou budou muset platit vyšší ceny za domácí výrobky, svým vládám jistě nepoděkují.

Politici však ve skutečnosti nemají na vybranou. Když se jim nepodaří uchránit kritickou masu pracovních příležitostí doma, tak bude reakce voličů daleko razantnější. Že to znamená návrat k plánovanému hospodářství? To jistě ne, ale co když alternativa zní: řízený, nebo žádný kapitalismus? Jde opravdu o víc, než se zdá na první pohled. Buď úspěšné zbrzdíme globalizaci, nebo si zopakujeme sto let starou lekci násilného ukončení globalizačního excesu. Ale kdo by chtěl hned malovat čerta na zeď?!

(Lidové noviny, www.lidovky.cz)