Srpen 2006

Polsko hraje se svazky

Maciej Ruczaj

Pro jedny projev mccarthismu, pro druhé osvobozující očista. Tak se dělí názory na chystané lustrace novinářů. Ten příběh je příznačný už proto, že obchází hlavního padoucha. Protagonisty jsou publicista Bronislaw Wildstein a jeho přítel z disentu Leszek Maleszka, bývalý novinář listu Gazeta Wyborcza. Oba byli v 70. letech kamarády Stanislawa Pyjase – studenta zavražděného komunistickou tajnou policií. Oba se po roce 1989 stali významnými komentátory politického života v zemi. Pro Wildsteina se osobní zkušenosti staly motivem pro dlouhodobý boj za zveřejnění seznamů tajných spolupracovníků státní bezpečnosti, který vyvrcholil loni publikací několika tisíc jmen z archivu Institutu národní paměti. Naopak Maleszka patřil – jako komentátor vlivné Gazety Wyborcze – k nejzásadnějším odpůrcům lustrace. Dohru měl tento příběh v roce 2001. Na základě svých svazků, které obdržel jako osoba „poškozená komunistickým režimem“, Wildstein určil, že donašečem v Pyjasově skupině krakovských studentů-disidentů byl právě Maleszka. Maleszka se pak stáhl do ústraní, naopak Wildstein byl nedávno jmenován ředitelem veřejnoprávní televize. Jeho vzestup je důkazem zásadní změny politického klimatu v zemi po vítězství pravice: zatímco předtím měli v otázkách lustrace navrch její protivníci z liberálních kruhů kolem Gazety Wyborcze, nyní převažují lidé, pro něž patří otevření archivů k ústředním bodům „nápravy státu“.

Odpoutat se od mrtvoly

Téma lustrace rozděluje polskou společnost a politickou scénu již od pádu komunismu. Pro její příznivce jde o nezbytný prvek „vyrovnání se s minulostí“, které má podle Wildsteina „odpoutat nezávislé Polsko od mrtvoly Polské lidové republiky“. Pro odpůrce jde o projev pomstychtivosti, o „hon na čarodějnice“ a využívání často nespolehlivých a zfalšovaných spisů komunistické bezpečnosti k vyřizování politických účtů. Oba tábory se však shodují v jednom nepopiratelném faktu: „hra se svazky“ se stala trvalou municí politických bojů ve svobodném Polsku, prostředkem vydírání, manipulace a – podle mnohých – i přetrvávajícího vlivu nereformovaných tajných služeb na veřejný život.

Institut národní paměti zahájil rozsáhlý výzkum, který se zabývá spoluprací polských elit s tajnými službami. Týká se novinářů, vědců i umělců. Zároveň ve sněmovně vzniká návrh zákona, který by povinnost lustrace rozšířil z politiků i na novináře veřejnoprávních (a možná i soukromých) médií. Případné odhalené agenty ale nečeká soudní řízení, budou jen považováni za „mravně nezpůsobilé“ k plnění veřejné funkce.

Otevřít, nebo spálit

V zemi probíhá bouřlivá debata. Ozývají se hlasy, že jde o další pokus vládnoucích konzervativců „oplácet“ médiím nevstřícný přístup k nové vládě. Lustrace má posílit etický dozor nad médii, má sloužit k ovládnutí mediálního prostoru konzervativci a k pomstě na levicově liberálních elitách, které prý po roce 1989 ovládaly veřejný diskurs. Známý televizní komentátor Tomasz Lis dokonce tyto snahy přirovnal k americkému mccarthismu. Piotr Pacewicz z Gazety Wyborcze poukazuje, že zveřejňování jmen agentů „nebere v úvahu celý kontext a rozsah viny při hodnocení toho, co před 20–30 lety někdo udělal, řekl, podepsal“. Konzervativci jsou prý vedeni vírou, že „pravda (ze svazku tajné policie) nás osvobodí“, ale výsledkem bude spíše honba za „senzací“ a ničení životů lidí, kteří byli například ke spolupráci donuceni okolnostmi, popřípadě poskytovali informace nevědomě.

Naopak Sdružení polských novinářů už dříve vyhlásilo, že „novinář, který spolupracoval s tajnými službami, se zpronevěřil základním zásadám tohoto povolání“, a proto musí být – především kvůli těm, kteří raději odešli do jiné profese, než aby spolupracovali s režimem – jeho jméno zveřejněno. Podle sdružení nelze tyto lidi utajovat kvůli rozhodující roli, již novináři hrají v utváření veřejného mínění. Krystyna Mokrosińska, předsedkyně sdružení, řekla listu Dziennik: „Z toho, co jsem se mohla dozvědět, je procento namočených novinářů velmi značné.“ Lidé, kteří v minulosti pracovali pro režim, jsou nyní často „zaměstnáváni jako odborníci, experti, přednášející“. Podle bývalého ministra vnitra Antonina Macierewicze se obvinění ze spolupráce může týkat přímo špiček polské mediální scény.

Je současné klima v zemi způsobeno „lustrační hysterií“ vlády? Nebo naopak dokazuje, že otázka tajných spolupracovníků je zásadní bolestí polské demokracie? Ať tak nebo tak, jde o aktuální téma číslo jedna, které zasahuje nejen politiku, ale i média či církev. Obě strany sporu se shodují v tom, že současný stav omezeného přístupu ke svazkům vede pouze ke stupňování afér a pomluv. Neshodnou se však na jeho řešení. Zda, jak říká Mokrosińska, „musíme svazky otevřít jednou a provždy“, nebo zda, jak s nadsázkou navrhl lublinský biskup Jozef Życiński, by nebylo lepší archivy tajné policie prostě spálit.

(Respekt, www.respekt.cz)