Srpen 2006

Režisér, který nikdy nechtěl nudit

Dagmar Šandarová

Billy Wilder, jeden z nejvýznamnějších filmařů 20. století, by oslavil sté narozeniny. Patřil k nejvýznamnějším režisérům a scenáristům poválečné éry Hollywoodu. Čtyři jeho snímky Americký filmový institut zařadil mezi stovku těch nejlepších, které byly ve 20. století natočeny. Jsou to Sunset Boulevard, Někdo to rád horké, Pojistka smrti a Byt.

Billy Wilder se svým filmem Byt také zařadil do elitní skupiny pěti režisérů, kteří získali Oscara za nejlepší film, scénář a režii současně. Avšak to zdaleka nebyl jediný úspěch - s celkem dvanácti nominacemi na tuto zlatou sošku za nejlepší scénář držel Billy Wilder až do roku 1997 rekord. Ten se podařilo zlomit až Woody Allenovi, jenž získal celkem třináct nominací.

„Točím jen ty filmy, na které bych se rád podíval,“ říkával o sobě. Jeho snímky obvykle začínají vyprávěním, srší vtipem a hlavní postavy často mění svoji identitu. Vždy pro něj byl nejdůležitější příběh. Nikdy se netajil tím, že chce získat široké obecenstvo a jde mu o závěrečný efekt. „Špatná divadelní hra se přestane hrát a upadne v zapomnění. Avšak u filmu nelze pohřbít svoji smrt. Když už si myslíte, že je to pryč, vaše dcera to uvidí v televizi a řekne ,Můj táta je idiot‘.“

Narodil se 22. června 1906 v rodině obchodníka Maxe Wildera. Ačkoli jeho skutečné jméno bylo Samuel, matka mu od dětství říkávala Billy. Podle některých byla uchvácena westernovým hrdinou Buffalo Bill Codym, podle jiných však za jménem Billy bylo jen to, že jí znělo americky. Eugenia Dittlerová, která za oceánem strávila dětství, totiž byla americkou kulturou doslova posedlá.

Od novin k filmu

Původně se chtěl stát právníkem. Univerzitu ve Vídni však opustil, rozhodl se pro kariéru novináře. Nejdříve se stal reportérem jednoho vídeňského deníku. Vstupenkou do novin pro něj byla znalost americké kultury a hudby. Právě díky tomu se také dostal do Berlína, kam doprovázel jednu jazzovou kapelu. V německé metropoli už zůstal a pracoval jako novinář na volné noze pro kulturní redakci bulvárního deníku.

K novinařině se později vrátil i ve dvou svých filmech - v komedii Na titulní straně (1974) a v Ace in the Hole, který v roce 1951 vyvolal velmi ostrou kritiku médií. Wilder v něm totiž zachycuje honbu novinářů za senzacemi. Jeden bezvýznamný reportér ucítí svou velkou šanci, když je v dole zasypán člověk. Záměrně způsobuje průtahy při záchranných pracích, aby obohatil svou story - i za cenu, že riskuje život zavaleného. Námětem pro tento film se pro Wildera stala událost, jíž byl v Los Angeles svědkem - jeden fotoreportér namísto toho, aby pomohl zraněným při autonehodě, pořizoval snímky. Média film doslova rozcupovala a ani američtí diváci ho tehdy nepřijali příliš pozitivně.

K filmu se poprvé dostal v roce 1929, a to svým scénářem Der Teufelsreporter. Už v roce 1933 však německou kinematografii opustil. Adolf Hitler se chopil moci a Wilderovi bylo jasné, že kvůli svému židovskému původu bude mít velké problémy a že pro něj bude lepší emigrovat.

„Točte dobré filmy“

První zastávkou byla Paříž. S Francií se však nikdy nesžil, i když v této zemi se mu i jako emigrantovi podařilo natočit jeden ze svých filmů - Mauvaise Graine. Dlouho se nezdržel a zamířil přes Atlantik do země, kterou tolik obdivovala jeho matka.

Cesta do Spojených států však nebyla jednoduchá. Hranice se snažil přejít z Mexika a byl několikrát odmítnut. Po měsících marných pokusů už ztrácel všechnu naději, když se náhle imigrační úředník na hranici vyměnil. Ten nový se Wildera zeptal, jaká je jeho profese. Když odpověď zněla, že filmař, úředník dokumenty k režisérovu překvapení orazítkoval. „Točte ty dobré (filmy),“ popřál Wilderovi, který tak konečně mohl vstoupit na území USA.

Do Hollywoodu přijel i navzdory tomu, že neuměl ani slovo anglicky. „Moje angličtina je směsicí toho, jak mluví Arnold Schwarzenegger a (jihoafrický) arcibiskup Tutu,“ prohlásil o sobě později. První jazykové lekce mu dával herec původem ze slovenského Ružomberoku Peter Lorre, který se do historie filmu zapsal především svojí rolí Ugarta ve slavné Casablance. Také díky němu získal Wilder první kontakty s americkými producenty.

Spolupráci s Charlesem Brackettem odstartoval v roce 1938. Společně stáli za scénářem filmu Ninotchka, v němž doslova zazářila božská Greta Garbo. Režíroval ho Ernst Lubitsch, mistr komedie, jenž se stal Wilderovým životním vzorem. Proslulý režisér měl ve své kanceláři vždy cedulku s nápisem: „Jak by to natočil Lubitsch?“

Trpký návrat do Evropy

Wilder a Brackett spolu vytvořili v roce 1942 režijně-producentský tým, který stál za tak úspěšnými filmy jako Sunset Boulevard, Pojistka smrti, anebo Five Graves to Cairo. Výsledkem spolupráce byl i Ztracený víkend (1945) o spisovateli, který se potýká se závislostí na alkoholu. Tento snímek získal celkem tři oscarové sošky: za nejlepší film, nejlepší režii a nejlepší scénář. Také Sunset Boulevard (1950), dostal cenu za scénář. Tím však dvanáct let trvající spolupráce skončila.

Po válce se Wilder do Evropy ještě nakrátko vrátil. Připojil se k americkým jednotkám, které měly na rozvráceném kontinentu zajišťovat pořádek. Zjistil, že jeho babička a oba rodiče, které neviděl od té doby, co odešel do Berlína, zahynuli v koncentračních táborech. O tragickém osudu své rodiny zpravidla odmítal hovořit, ale když jednou při natáčení jeden z Wilderových herců vyjádřil sympatie k nacistům, zpravidla klidný režisér se rozkřičel: „Ti bastardi zavraždili moji mámu!“

Tématu války se Widler nevyhýbal. Hned po návratu z Německa zpracoval své dojmy z poválečné Evropy v cynické komedii A Foreign Affair (1948). Roku 1953 natočil film Stalag 17 o německém zajateckém táboře a o čtyřicet let později spolupracoval na scénáři filmu Schindlerův seznam. Dokonce zvažoval, že by se ujal režie. Nechal se tenkrát slyšet, že to byl jeden z nejosobnějších filmů. Spolu s režiséry Romanem Polanským a Martinem Scorsesem byl jedním ze žhavých kandidátů, o nichž se uvažovalo, že by mohli Schindlerův seznam natočit. Nakonec však oznámil, že se na realizaci snímku cítí starý.

Od roku 1950 se soustředil převážně na veselejší a jízlivější filmy. V té době také natočil nezapomenutelné komedie s Marilyn Monroe: Slaměný vdovec, Někdo to rád horké. Jeho nejobsazovanějším hercem se stal Jack Lemmon, který se objevil celkem v sedmi jeho filmech. V roce 1960 vznikl oscarový Byt, jímž Wilder odstartoval spolupráci se scenáristou rumunského původu I. A. L. Diamondem. Toto spojenectví jim pak vydrželo až do konce jejich kariéry.

Vášnivý hráč

Jako scenárista měl Wilder řadu zlozvyků. Na jedné straně nenáviděl, když musel psát sám, takže vždycky chtěl, aby s ním v místnosti, kde psal, někdo byl. Na druhou stranu se však hodně rozčilil, když slyšel nápad, který se mu nezamlouval. V těchto chvílích prý dokázal být krutý. Mnoho spoluautorů s ním přestalo pracovat, právě kvůli tomu, že odmítali být takto týráni.

Byl vášnivým sběratelem moderního umění. Když se v roce 1989 rozhodl část své sbírky prodat, utržil za ni 32,6 milionu dolarů. K jeho vášním však patřily i kašmírové svetry, jichž měl ve svých 83 letech celkem 60, a především pak poker a bridge. I proto se hraní karet objevilo v mnoha jeho filmech.

„Režisér musí být policista, porodní bába, psycholog, patolízal a bastard,“ říkal o své práci. Vždy dával najevo, že ho umělecké filmy příliš nezajímají a že chce hlavně bavit. Na umění ve filmu měl dost svérázné názory. Jednou na svého kameramana zakřičel: „Natoč tam pár rozostřených záběrů, chci v zahraničí vyhrát nějakou cenu.“

Wilder zemřel před čtyřmi lety, 27. března 2002; ve stejný den jako herec Dudley Moore. I příčina smrti byla u obou stejná - zápal plic. Režisér, kterého na sklonku jeho života ničila i rakovina, přitom už v roce 1959 pronesl štiplavou poznámku na svůj věk, a to když se točil v pořadí už druhý film s Marilyn Monroe - Někdo to rád horké. „Konzultoval jsem to s mým praktickým lékařem a psychiatrem. Řekli mi, že jsem příliš starý a příliš bohatý, abych se do něčeho takového pouštěl znovu,“ prohlásil tehdy. Do důchodu ovšem odešel až v roce 1981.

V roce 1976 přitom o Wilderovi padla poznámka, že ztratil kontakt s dobou. On sám to označil za kompliment. „Kdo sakra chce jít dneska s dobou,“ ptal se. „Mnoho novodobých snímků je plných speciálních efektů. Nemohl bych takto točit. Přestal jsem kouřit, protože jsem nebyl schopný naplnit zapalovač.“ Přestože už jeho poslední filmy nešly příliš s dobou, jeho vzkaz ostatním filmařům je stále aktuální: „Nenuďte, hlavně nenuďte lidi.“

Život v datech

22. června 1906 - narodil se ve městě Sucha Beskidzka (na území dnešního Polska)

1925 - opustil univerzitu a začal pracovat jako novinář

1929 - napsal svůj první film Der Teufelsreporter

1933 - odešel do Paříže

1936 - oženil se s Judith Coppicusovou

1939 - napsal film Ninotchka

1949 - oženil se s Audrey Youngovou

1944 - Pojistka smrti

1945 - Ztracený víkend

1950 - Sunset Boulevard

1955 - Slaměný vdovec

1958 - Witness for the Prosecution

1959 - Někdo to rád horké

1960 - Byt

1972 - Nebožtíci přejí lásce (Avanti, avanti)

1981 - Buddy, Buddy

(MFDNES)