Srpen 2006

Slovensko zažívá déjŕ vu

Martin M. Šimečka

Slovensko si zopakuje svůj úkol jako špatný školák, který nezvládl lekci z historie napoprvé. Tentokrát to ale není osudová křižovatka dějin jako kdysi, ale obyčejné, trapné selhání. Voliči dali před dvěma týdny politikům šanci, aby zlomili prokletí rozpolcené společnosti, kterou celých šestnáct let rozdělovaly napůl dvě mentálně odlišné politické generace. Zakladatelem tohoto stereotypu byl Vladimír Mečiar, jehož HZDS se letos poprvé propadlo pod 10 procent. Tím se uvolnily vazby pro jiná politická seskupení napříč oběma generacemi. Mečiar přesto – a tentokrát pro neschopnost jiných politiků – opět sehrál neblahou roli ve slovenských dějinách. Vládní sestava, kterou ohlásil předseda Směru Robert Fico ve středu večer, vyvolala šok doma i v zahraničí. Vzal si do vlády HZDS a nacionalistickou SNS, čímž převzal Mečiarovo dědictví a sám sebe ustanovil jeho poručníkem.

Dzurindova chyba

V této chvíli není jasné, jak s tímto dědictvím Fico naloží a v jaké podobě se na Slovensku zopakuje verze z 90. let. První signály jsou neradostné. Jména nových ministrů, o kterých se mluví v kuloárech, nahání v některých případech hrůzu. V parlamentu už dala nová vládní koalice najevo, že bude prosazovat mocenský přístup bez jakékoli diskuse.

Slovenská společnost prodělala velké změny a má jistě dost sil, aby odrazila nejhorší nápor. Nicméně pochybuji, že je schopna ještě jednou spojit své síly tak, jak to dokázala v roce 1998, když na osm let přerušila Mečiarovu éru. Tehdy čerpala obrovskou vůli z naděje na příchod nových politických elit a z důvěry v ně. Tato naděje ale pohasla po zkušenosti s vládou Mikuláše Dzurindy, který sice v zahraniční politice a v ekonomice dostal Slovensko na evropské výsluní, ale domácí politikou utlumil energii nevládních organizací a společenských elit.

Je nesmírná škoda, že se nepodařil průlom politického stereotypu, přestože šance na nový levo-pravý model tady byla. Bývalé vládní strany KDH a SMK otevřeně připouštěly koalici se Směrem, která by byla typicky československá – kopírovala by tradici první republiky a hodně by se podobala také poslední české vládě z let 2002 až 2006.

Proč se to nestalo? Protože slovenští politici nebyli na takovou změnu připraveni. Bylo zajímavé sledovat zejména ty z vládních stran. Zdánlivě nejlehčí situaci měla SDKÚ. Robert Fico sice pozval Dzurindu záhy po volbách na rozhovor, ale dal najevo, že s ním nepočítá. SDKÚ, která byla založena jako klasicky mocenská strana k vládnutí, se těžko smiřuje se svou existencí v opozici. Také proto Dzurinda na poslední chvíli otevřeně vyzval Mečiarovo HZDS jako „rovnocenného partnera“ ke vstupu do koalice s SMK a KDH, která by mohla pokračovat ve vládě. Byl to zoufalý pokus, protože KDH Mečiara opět tvrdě odmítlo a samotný Mečiar podotkl, že už je pozdě. Zůstala jen hořká pachuť z trapného pokusu, jehož důsledkem je faktická Dzurindova amnestie pro Mečiara.

SDKÚ se tedy ocitla v opozici, aniž aby si ji dobrovolně vybrala. Dzurinda to nebude mít lehké, protože do vlády se dostali jeho úhlavní nepřátelé, které žene touha po pomstě za osm let příkoří.

Špatná strategie

Dramatičtější byl ale vnitřní boj v KDH. Tato strana se hlásí k dědictví listopadu 1989, mravnímu étosu vítězného souboje s Mečiarem a současně trvá na konzervativní ideologii, která má dnes blíže k americkým konzervativcům než evropským.

KDH jako jediná strana už před volbami vyhlásila jasně, že s HZDS nepůjde do koalice, pokud se Mečiar nevzdá své vůdčí role ve straně. Tímto odvážným a z mravního hlediska správným gestem znemožnila pokračování pravicové vlády ve spolupráci s HZDS. Zároveň si vyřešila svůj dlouholetý problém s SDKÚ, a zejména s Dzurindou, kterému nemohla zapomenout jeho vytrvalou snahu obsadit celý pravicový prostor a vytěsnit KDH do nebytí.

Když po volbách dostalo KDH velkorysou nabídku od Směru na vstup do koalice, ve straně nastal najednou zmatek. Celé dny zasedalo předsednictvo, rozdělené těžkým dilematem. Většina stranických struktur a vedení KDH chtěly nabídku Směru přijmout, ale stud jim bránil to hned otevřeně říct. Naopak jejich menšinoví odpůrci se rychle chopili slova. Místopředseda KDH a ideolog strany Vladimír Palko srovnal argumenty proti koalici se Směrem do působivé řady logických premis. Tou hlavní byla zásadní hodnotová odlišnost obou stran, a tudíž obava, že KDH jako mravní pilíř slovenské společnosti by v takové koalici ztratilo svou identitu.

Křídlo Vladimíra Palka ovládlo svou argumentací mediální prostor a podařilo se mu odradit Fica od toho, aby o koalici s KDH dále usiloval. KDH tím de facto znemožnilo koalici, v níž by nebylo HZDS, a naopak dalo volný průchod tomu, aby se Mečiar po osmi letech vrátil k moci.

Tento logický důsledek zásadového mravního postoje je klasickým příkladem selhání politiků. Dobrý politik má vědět, že jeho funkcí je nést osobní odpovědnost za mravní kompromis, bere na sebe tuto tíhu, aby ji nemusel nést jeho volič. Dobrý politik se pozná právě podle toho, zda rozezná hranici mezi mravním kompromisem a mravním selháním. Politikové KDH ji nerozeznali.

Mravní dilema neminulo ani další stranu z téže politické generace – maďarskou SMK. Její předseda Béla Bugár každý den telefonoval svému kolegovi z KDH Hrušovskému, aby se rozhodl, protože čas kvapí. Marně. Potom dostala SMK nabídku od Směru, že může do koalice, ale už jenom s Mečiarovým HZDS. Pokud by ji SMK nepřijala, bylo jasné, že namísto ní půjde do vlády SNS.

Pro maďarskou menšinu je SNS ve vládě katastrofou nejen finanční, ale především psychologickou. Ján Slota je nacionalista nejhrubšího zrna a nejhorší je, že to se svou nenávistí vůči Maďarům myslí vážně. Pro SMK tedy nebylo tak těžké se rozhodnout pro menší zlo, tedy pro Mečiara. A to navzdory tomu, že musela počítat s opovržením slovenských demokratů za mravní selhání. Nakonec to stejně nepomohlo, Fico se rozhodl pro SNS.

Ambiciózní právník

Proč si vlastně Fico vybral Mečiara a Slotu, když se tím znemožnil v očích evropské levice a vlastně si tím zničil svou budoucí kariéru? Odpověď není jednoduchá, ale rozhodně se nedá věřit Ficovým argumentům, že to udělal proto, aby mohl lépe naplnit program Směru.

Jsou dvě možná vysvětlení. Je pravda, že Směr, HZDS i SNS jsou strany se společným podnikatelským zázemím, které se zrodilo ještě za Mečiarovy éry. Slovenská politika je s ekonomikou bohužel propojena mnohem hlouběji, než je pro demokracii zdravé, a její vliv na politiky je velice silný. Nicméně tento argument věci až příliš zjednodušuje.Druhé vysvětlení je ve Ficovi samotném. To, že rozhodl on a nikdo jiný, je jasné, protože ve straně byly i jiné názory, ale zjevně si nikdo netroufl je dost silně prosazovat.

Fico je muž s minulostí mladého ambiciózního právníka, který se dral za svou kariérou už za minulého režimu. Svět chápe jako propletenec zájmových skupin bez hodnotového žebříčku a nedělá žádný rozdíl mezi demokracií a diktaturou, protože oba systémy jsou pro něj jen jiným vyjádřením skupinového zájmu. Slavné jsou jeho výroky o tom, že listopad 1989 ani pořádně nevnímal, protože se právě připravoval na stáž v USA.

V jistém smyslu je to marxista, který věří v absolutní nadvládu ekonomických sil, jinými slovy, v nadvládu materialismu nad jakoukoli duchovní hodnotou. Právě proto nemůže rozumět zděšení evropské levice, že svým spojením se Slotou pošpinil celou jejich tradici. HZDS a SNS si vybral, protože smýšlení těchto lidí je stejné jako jeho. A odmítl KDH a SMK, protože jejich smýšlení nerozumí a cítí v něm ohrožení svého světa.

Fico udělal jedno nezvratné a špatné rozhodnutí, jímž si zvolil osud Vladimíra Mečiara. Ten se vrací jako stárnoucí, ale přesto triumfující pobočník. Slaví také Ivan Lexa a mnoho dalších. Není mnoho zemí, kde si můžete prožít skutečné déjŕ vu.

(Respekt, www.respekt.cz)