Srpen 2006

Pohádka o Antonínu Koláčkovi

Jiří Sobota

Kontroverzní uhlobaron se chystá na odchod z velkého byznysu do školství. Přišel odnikud. Zachránil ztracený podnik. Odchází jako jeden z nejbohatších mužů v zemi a s velkorysými plány konat dobro. Na tomto popisu oslnivé dráhy jednoho z majitelů Mostecké uhelné Antonína Koláčka se shodnou jeho příznivci s mnohými jeho odpůrci. Ti druzí však dodávají ještě jednu větu: Škoda, že na počátku této cesty stojí podvod a na jejím konci zmar. Antonín Koláček má ovšem jiný názor.

Oblíbený personalista

V polovině devadesátých let minulého století přišel do nehezkého města Most uprostřed zohyzděné severočeské krajiny úředník z Prahy. Jmenoval se Antonín Koláček a ještě nedávno nebyl ničím více (ani méně) než personalistou v Komerční bance. Ale oblíbeným personalistou. Tak oblíbeným, že si jej zaměstnanci vybrali jako svého zástupce do správní rady banky. A její členy brzy tak okouzlil, že ho vyslali do dozorčí rady jednoho z podniků, v němž měla Komerční banka podíl. Oním podnikem byla Mostecká uhelná společnost, jež ovládala zhruba třetinu tuzemské těžby hnědého uhlí.

Dolování v severních Čechách bylo tehdy nedlouho po převratu symbolem zkázy napáchané komunisty. Od druhé světové války mu bylo obětováno na osmdesát obcí, kvůli němu vystěhováno okolo 90 000 obyvatel a zničeno téměř 300 kilometrů čtverečních krajiny s kdysi úrodnou půdou, jezery a lázeňskými letovisky. Když přišel pan Koláček do Mostu, mluvilo se o útlumu těžby a zavírání dolů – tak, jako to udělali již dříve v sousedním Německu. Zdálo se, že Mostecká má svou slávu už za sebou. V jižních Čechách byla v plném proudu výstavba nové jaderné elektrárny, která měla podle tvrzení jejích obhájců nahradit tepelné elektrárny na severu a výrazně tím snížit poptávku po uhlí. Vláda již také vyhlásila územní limity těžby a načrtla tak společnostem a celému kraji program přerodu k novému životu – horníci věděli, kam až mohou dojít, jak dlouho budou ještě těžit a kolik času mají na přípravu na novou existenci života po uhlí. Pak přišel bankovní personalista Antonín Koláček a zánik hornictví v severních Čechách dokázal zastavit. Společnost zmodernizoval, učinil konkurenceschopnou a nakonec se třemi společníky koupil. A dnes, na odchodu z Mostu zpátky do Prahy, je na to také patřičně hrdý.

Zvířátka z uhlí

Tak nějak to alespoň vidí on sám. Nevysoký, sporý a pečlivě upravený sedmačtyřicátník s postavou boxera lehké váhy. Jeho světlý oblek a červená košile ladí s barevnými fotografiemi na stěnách zasedačky v lukrativní budově v samém centru Prahy. V místnosti vládne přísný pořádek, nikde ani smítko, těžké židle seřazené v přesných rozestupech kolem naleštěného oválného stolu. Na koberci u zdi trůní velké keramické prasátko. „To je na pokuty za pozdní příchod,“ vysvětluje Antonín Koláček v roli byznysmena, jejž podnikání už přestalo bavit.

Reprezentační místnost, ve které se rozhovor konal, totiž nepatří Mostecké uhelné, odkud pan Koláček čerpá své finanční zdroje. Uhlobaron je zároveň majitelem nadace Shambhala sídlící v ráji anonymních peněz Lucembursku. Nadace má registrované jmění 300 milionů korun, což je na podnik zaměřený na osvětovou činnost a vydávání buddhistické a psychologické literatury pěkný obnos. „No jistě, je to výsledek toho, kolik jsme do ní vložili,“ usmívá se muž, jehož kariéra, jak se zdá, opisuje učebnicovou křivku směrem k pokoře a dobročinnosti. „Nelíbí se mi hrubá tvrdost v podnikání. Pochopil jsem, že ze všeho nejpodstatnější jsou dobré vztahy se všemi lidmi. Že vám nesmí jít jenom o sebe, ale o společnou věc.“

Antonín Koláček již založil několik dobročinných nadací, jednu střední a jednu vysokou školu, do jejichž správních rad a dozorčích orgánů zasedli mimo jiné muži jako Jiří Paroubek, Cyril Svoboda, Pavel Rychetský, Vlastimil Tlustý nebo primátor Ústí nad Labem Gandalovič. Uhlobaronovy peníze pomohly skrze nadaci Milující oči financovat aktivity Fóra 2000 založeného Václavem Havlem, buddhista Koláček bývá k vidění na skupinových meditacích. Teď právě šéf Shambhaly zakládá novou mateřskou školku, v níž „budou děti maximálním možným způsobem propojeny s přírodou, se zvířátky, se zahrádkou“. Hlas úspěšného muže se na okamžik rozechvěje něhou. Výchova a vzdělávání dětí i dospělých se mu mají stát hlavní náplní života, až se přibližně za dva roky definitivně stáhne z podnikání. Kromě toho bude vydávat knihy. Za několik týdnů se mu narodí dcerka Eliška.

Vyšší zájmy

Tak a teď pohled z druhé strany. Na soucitného uhlobarona padá stín vlastní minulosti, jehož se nedokáže zbavit. Koláček je podle převažujícího mínění českých médií prachobyčejný zloděj. Totéž o něm tvrdí státní úředníci, například někdejší šéf Fondu národního majetku Roman Češka, kteří měli s privatizací Mostecké uhelné co do činění. Z tohoto úhlu vypadá příběh takto:

Úředník Koláček se po příchodu do Mostu stává finančním ředitelem důlní společnosti. Ta disponuje volným jměním v řádech stovek milionů určeným k rekultivaci už vytěžených ploch. Koláček zakládá vlastní společnost Newton, kterou pak coby finanční ředitel Mostecké pověřuje správou právě oněch rekultivačních milionů. Koláčkův Newton ví, co se svěřenými penězi dělat: nakupuje za ně volné akcie samotné Mostecké uhelné. Ta je díky rozhodnutí vlády v té době ze 46% vlastněna státem, o zbytek akcií se dělí obce s účastníky kuponové privatizace. Nákup probíhá rychle, a přestože Fond národního majetku získává od jistého zasvěceného muže informace o tom, že se v Mostecké uhelné děje něco nekalého, nedokáže tunelování včas zabránit. Zástupce Fondu ve společnosti, jenž měl podle slov Romana Češky Koláčkovým aktivitám zabránit, jednoduše nehne prstem a je za svou zradu posléze z Fondu národního majetku propuštěn. Stává se zaměstnancem Mostecké uhelné – stejně jako další zástupce státu, představitel ministerstva průmyslu a obchodu. Než se kdo naděje, jsou tak volné akcie v rukou tajemné firmy Appian se sídlem ve Spojených státech, jejíž skuteční majitelé zůstanou zřejmě navěky záhadou. Panuje silné podezření, že americká firma je jenom krycí nálepka pro samotného Koláčka.

Novináři odhalují hned několik podezřelých transakcí a převodů peněz na švýcarská konta, na úplné poskládání příběhu to ale nestačí. V každém případě nový tajemný investor nemění management, Koláček zůstává celou dobu generálním ředitelem Mostecké uhelné a nakonec si od Appianu spolu se třemi dalšími manažery důlní společnost koupí. Z Appianu se stává Czech Coal. Ještě předtím se ale neznámí „Američané“ pokusili o koupi konkurenčních Severočeských dolů. Tím by se majitelé Mostecké stali v podstatě monopolním dodavatelem uhlí do hnědouhelných elektráren ČEZ, drželi by polostátní energetický gigant pod krkem a mohli by si brousit zuby na jeho privatizaci. Stát ale nakonec doly před rokem prodal samotnému ČEZ – a pan Koláček je teď na odchodu z podnikání. Jeho kolegové z Czech Coal v něm ovšem pokračují – právě začínají rozjíždět kampaň za prolomení těžebních limitů.

Antonín Koláček tuto verzi rezolutně odmítá jako „cílenou kampaň“. „Vždycky jsem si myslel, že za novinovými články jsou nějaké vyšší zájmy. Takové, o jakých vy novináři ani nemusíte nic vědět,“ vysvětluje dnes proměněný podnikatel, proč třeba před dvěma lety odmítal s Respektem byť jen promluvit. Teď se situace změnila. „Uvědomil jsem si, že spolu mluvit prostě musíme,“ říká.

Tudíž by mělo přijít nějaké nové vysvětlení. Pan Koláček jistě může vyložit karty na stůl, ukázat příslušné dokumenty a podezření z tunelu ze sebe navěky smýt. Nic takového se ale nekoná. Úspěšný muž trvá na svém – celou dobu byl jenom schopným manažerem ve službách neznámých investorů, jejich totožnost prozradit odmítá. „Je to běžná praxe. Investoři svou totožnost neprozrazují. Proč, to se zeptejte jich samých.“ Zeptat se někoho, koho neznáte, je ovšem krajně obtížné.

Umět přijímat dary

Odcházející velkopodnikatel tvrdí, že je na svou práci hrdý. Uhlí považuje za dar, těžbu za jeho přijímání. Region se bez hnědého uhlí neobejde. A nic strašného se vlastně neděje. Vykope se jáma a ta se potom zase znovu zacelí. „Jeďte se do severních Čech podívat. Po rekultivaci je tam znovu úplně normální krajina. Na hipodromu jsou každých čtrnáct dní závody, lidé se baví na letišti, autodromu, akvadromu. Jak říkám, úplně normální krajina.“

To si ovšem nemyslí lidi v Horním Jiřetíně. Když vyšplhají na zámek Jezeří, který se tyčí jako vzpomínka na bývalou krásu kraje nad propastí povrchových dolů, vidí moloch, který se je chystá pozřít. Jak už bylo řečeno, Mostecká uhelná rozjíždí kampaň za prolomení limitů. Bude-li úspěšná, stanou se Jiřetín a přilehlé Černice dalšími obcemi v řadě těch dosavadních osmdesáti, které v severních Čechách od války ustoupily těžbě. Odpor místních je značný – referenda o prolomení ochranných limitů se zúčastnilo 75% obyvatel Jiřetína a 96% z nich hlasovalo za jejich zachování.

To už se ale Antonína Koláčka netýká. On svou budoucnost už s Mosteckem nespojuje. Školy zakládá v Praze, peníze leží v Lucembursku. A budoucnost jeho hnědouhelného podnikání? „Bude se dál těžit, pokud si to ovšem stát bude přát. A my se chceme podílet na výstavbě dalších elektráren,“ přechází podnikatel náhle z nezúčastněného tónu do plánování budoucnosti. „Je to pojistka, že se uhlí bude těžit dál.“

Úsměv na rozloučenou

Někdy okolo roku 2000 se v pražské kavárně setkali Antonín Koláček a Roman Češka. Měli na co vzpomínat. Zástupce státu v Mostecké uhelné podal kvůli divoké privatizaci ve druhé polovině devadesátých let na pana Koláčka trestní oznámení. Následovala rozhořčená bouře v parlamentu vedená sociálnědemokratickými poslanci v čele s Josefem Hojdarem a odboráři. Předseda fondu Češka byl spolu s celým předsednictvem odvolán. O několik měsíců později vyhrála ČSSD volby a vyšetřování šlo do ztracena. Privatizace Mostecké uhelné zůstala – alespoň oficiálně – záhadou.

„Říkal jsem mu tehdy nad kávou: To jste to na mě tehdy pěkně narafičili, to se vám povedlo,“ líčí dnes setkání Roman Češka. „On to nijak nekomentoval, jenom se tak usmál, jako že ano. Takže já teď vím svoje, vím, že jsem se nemýlil.“

Pro pana Češku je ostatně bývalý protivník charismatickým mužem a vizionářem. „Je to aktivní a činorodý člověk a takovým lidem já normálně fandím. S panem Koláčkem mám vlastně jediný problém. Že ten důl ukradl.“

(Respekt, www.respekt.cz)