Srpen 2006

Fronta na svobodu

Ivan Špaček

Asi jsem usnul, protože když jsem otevřel oči, tak jsme sjížděli k Praze. Zastávka v Mladé Boleslavi se buďto nekonala nebo jsem ji prospal. Lidé v autobusu se začali vrtět, kontrolovali zavazadla a vůbec se chystali. Co asi budou v Praže dělat? Paní v drdůlku s mladou dcerou jedou zřejmě nakupovat do Bílé Labutě nebo snad do Tuzexu, to druhé asi ne, nevypadá jako členka privilegovaných vrstev, připomíná mi spíš utahanou ženu jediného skutečného sedláka, kterého jsem kdy potkal, tedy v oficiální terminologii „soukromě hospodařícího rolníka".

V létě jsem roznášel poštu, taky noviny, časopisy a balíčky po třech prdelích, tedy vesničkách sestávajících tak z pěti chalup každá. Listonoš, dědek Havel mě zasvětil do tajů pošťáctvi, ukázal mi zkratku přes les, údolíčkem kolem potoka takhle nahoru, kolem toho velkého dubu napravo a jsi tam, u usedlosti, kde se zastavil čas. Žádné traktory, udřený hubený kůň táhne sekačku, na dvorku hejno usmolených děti popelících se se slepicemi, olezlým voříškem a jednou husou. Jméno na poštovní poukázce bylo stejně jako jméno na schránce a tak jsem vyplatil tři stovky udřeně vypadající ženě, která odpověděla na ťukání na dveře. Dívala se na mne trochu divně, nedala mi ani díško, ale to mi moc nevadilo, nedělalo mi moc dobře brát peníze od lidí, kteří viditelně ty peníze potřebovali víc než já. Moje výplata šla hlavně na pivo a na cigarety, což se asi netýkalo babičky, které jsem donesl padesát korun důchodu, ze kterého mi vnutila pětikačku, málem se rozplakala, když jsem odmítal. Ovšem, pochopil jsem, že ta pětikoruna pro ni představuje jedinou příležitost cítit se jako Někdo a ne jako babka žijící sama v polorozpadlé chalupě se třemi slepicemi, kohoutem a kozou. Tak jsem tu bankovku vzal, abych ji dal prvnímu dítěti, které jsem potkal, "Tumáš, kup si čokoládu!" malý cikánek na mne vyvalil obrovská černá kukadla a mazal pryč, abych jsem si to nerozmyslel.

Pošťák Havel to měl zařízené jako mafián, každý doručený výtisk novin či dopis znamenal tak korunu dvě do kapsy doručitele, teda skoro každý, když jsem donesl tisícikorunovou výhru ze Sportky do bílého domu s garáží, ze kterého vyčuhovala zbrusu nová volha, tak jsem nedostal nic, což mě překvapilo, teda to té doby, než mi došlo, že ten člověk si nemá co dokazovat na rozdíl od důchodkyně.

Než Havel odešel na dovolenou, tak mi kladl na srdce, abych doručoval všechno z ručky do ručky, ne do schránky, z ručky do ruky šla zlatavá koruna či dvě, není divu, že dědek tráví dovolenou tím, že dokončuje domek, který si postavil na kraji vesnice, doufám, že tam má i koupelnu, v letním vedru dosti páchne potem, sličná poštmistrová povídá: „všimni si, že tu šmouhu, kterou má na tváři, tam bude mít i zejtra" a taky jo, nedotčená šmouha vypadá jako tetování, na tváři na věčné časy.

Poštmistrová skutečně sličná je. Prsatá černovláska s dlouhýma nohama vyčuhujícíma z kraťounkých sukének, není jí víc než tak dvacet. Nikdo asi o toto místo nestojí, miniaturní pošta sloužící třem skoro-vesničkám a periferní čtvrti, do které roznášejí poštu brigádnice, holky z ekonomky. Já jako jedinej mužskej chodím na desetikilometrovou procházku lesy a stráněmi s brašnou plnou papírů a balíčků, což mi nevadí, pokud neprší. V zimě to je asi pěkně krušné, ale teď je léto a tak chodím v kraťasech a v propocené čepici, kterou mi pan Havel, svěřil abych vypadal jako doopravdický pošťák.

"Soutěžíš často?" ptá se mě sličná poštmistrová při cestě do práce, jdeme spolu na autobus, musel jsem ji probudit kamínkem na okno, které mi včera ukázala. Třetí kamínek ji asi probudil, okno se rozlétlo a vykoukla, stála tam v průsvitné noční košili a protahovala se, nastavila se bokem, abych lépe viděl. Včera prohlásila, že se bojí sama ve tmě, tak jsem ji doprovodil domů. Nevypadá teda, že by se bála čehokoliv, hlasitě se směje, až ptáci a veverky v březovém hájí, kterým procházíme, vyděšeně prchají, povídá mi, že prý se bude na podzim vdávat do Švédska, našla si nějakého businessmana. Švédi sem asi jezdí na lov na ženské, slyším o švédských vdavkách letos už potřetí.

"To já soutěžím řada", říká poštmistrová a dodává, "říkej mi Zdeňko ale ne v práci" a mrká na mne štětkou nalepených řas, až se dělá průvan. Pořád mi to ještě nedochází a tak zkouší jinak.

"Soutěž je nejlepším sportem" říká. "Mohla bych soutěžit od rána do večeře" a směje se na mne širokou pusou plnou zubů a já mám potřebu se zeptat: "Poštmistrová, proč máš tak veliké zuby?" ale nezeptám se, protože se to nesluší.

Zastavujeme se před dveřmi, pohazuje klíčem FAB s buldočí hlavou a mlčíme, zkoumavě se na mne dívá a vystrkuje prsa a tak jsem skoro až rád, když se zpoza rohu vynořuje známá postava.

"Dobrý den paní Marešová", říkám slušné, Hančina maminka se na mne podezíravě dívá, cosi zahučela a jde dál, v ruce tašku plnou knížek, neboť jde z knihovny, kde dělá hlavní knihovnici. Připomíná mi to Milanovu maminku, ta má taky plnou tašku, když jde z práce, ale ne knížek, síťovkou je vidět kus masa velký jako koňská hlava, neboť Milanova maminka je kuchařkou ve školní jídelně. To maso přijde k dobrému užití, Milan má tři bratry, je na ně sama, neboť tatínek pracuje na montážích, momentálně je v Západním Německu a tak všichni čtyři kluci mají džíny, který jim závidím. Jsou jako schůdky, od největšího po nejmenšího ale ten nejmenší schod teď chybí, Štefan leží v rakvi, tvář z průsvitného namodralého vosku, protože si pustil plyn po hádce s Jožkou, kolem rakve se strkají děti ze Štefanovy třídy, každý se snaží vidět obličej mrtvoly. Tatínek přijel domů na pohřeb, dívá se rovně před sebe nevidoucíma očima a poslouchá "Ave Maria" zpívané operní divou z divadla. Vysoký čistý tón stoupá k nebi, je někde zalezlá, takže se zdá, jako by vzývání bohorodičky vycházelo ze zdi. Rakev spočívá v obrovské hromadě bílých květin, které voní, až se mi z toho trochu motá hlava, bratři stojí v identických černých oblecích jako v uniformách, neviditelné černé pásky na pažích, černé kravaty na gumičku, armáda žalu, rudé oči, zdrcené výrazy ve tváří a podpírají maminku, která nepláče, dívá se strnule před sebe, výraz spíš udivený, než žalostný, jak si to asi srovná v hlavě, věřící Slovenka v pohanské české zemí, na zdi pokoje zkroucený Kristus na kříži, je zbytečné ptát se, jak Bůh může dopustit smrt nevinného dítěte, člověk je stvořen k obrazu Božímu, takže je pěkná svině.

"Tak ahoj" říkám a mizím, nabízím se paní Marešové, že jí pomohu s taškou, ale ona vrtí hlavou a rázně odpochoduje, až se z chodníku práší.

"Tos to teda pěkně vyvedl", říká sličná poštmistrová, kroutí hlavou a ukazuje mi, že na té poštovní poukázce je sice Průcha, ale adresa je jiná, ve druhé vesnici.

"Musíš si ji říct, ať ti vrátí ty peníze". Pokrčila rameny, až jí nadskočila podprsenka a dodává: "Ale ona už je stejně nebude mít, jsou na tom moc špatně".

Stojím u dveří, jsou dokořán a v nich žena soukromé hospodařícího rolníka a vysvětluje mi, že za ty tři stovky koupila dětem oblečení a boty a že mi to vrátí, až bude mít, což znamená nikdy, což víme oba, ona i já, ale tak nějak mi to nevadí, i když to znamená, že jsem těch čtrnáct dní vlastně roznášel poštu zadarmo, teda kromě diškrecí, ale ty jsem všechny prožral v konzumu na kraji třetí vesnice za čtvercový játrový salám v bílé kůžičce a za křupavé housky velké jako malé vánočky pečené soukromé hospodařícím pekařem načerno.

"Tak mnoho štěstí", říkám a jdu dál, žena za mnou volá: "Kam mám ty peníze poslat?" a já na ní mávám, říkám: "To je dobrý" a prchám dřív, než mi začne děkovat, což by bylo trapné.

Naproti přes uličku autobusu sedí babička se šátkem zakrytým košíkem, ve kterém je cosi živého, možná jede za synem či za vnoučaty, to cosi živého vystrčilo hlavu a byla to nevrle vyhlížející husa. Byl jsem rád, že sedím pár sedadel od ní, od té doby co mě houser zahnal na žebřík, husám nevěřím. Syčel na mne, i když jsem mu nic neudělal, stál u žebříku, po kterém jsem vylítl jako namydlený blesk a čekal, zdali si troufám slézt. Netroufal jsem si a tak jsem lezl dál, až jsem se dostal na patro stodoly. Prkna se pod mýma nohama prohýbala a tak jsem šel opatrně, po špičkách co možná nejdál od housera, umějí husy lézt po žebřících? Doufal jsem, že ne, taky jsem doufal, že to houser vzdá, nebo že někdo přijde a zažene ho. Cosi vonělo, vůně vycházela z hromady scvrklých zahnědlých mírně plesnivých kousíčků čehosi ležícího v koutě. Vůně mi připomínala jablka a tak jsem jeden kousíček ochutnal. Přes svou nevzhlednost chutnal docela dobře, byly to křížaly, což jsem nevěděl, nevěděl jsem ani, že není dobrý nápad nacpat se sušenými švestkami, které jsem našel vedle. Břichabol mě poučil, což není vzpomínka, ale přítomnost, bez čurací zastávky v Boleslavi je každý výmol v cestě nepříjemností, snad tam už brzo budeme.

Nebo taky ne, autobus zpomalil, řidič vypadal znepokojeně a rozhlížel se. Eventuálně zasakroval a zastavil těsně u dopravní značky oznamující zákaz vjezdu. Otočil se a zeptal se: "Nevíte někdo, kudy se dostanu na Florenc?"

No to je pěkný. Rozhlížel jsem se kolem, nikde nic nadějného, žádná hospoda, ale ta by stejně byla zavřená, je ještě příliš brzo.

"Já to tady neznám, zaskakuju za regulérního řidiče", vysvětloval, což přivedlo situaci z absurdna do normálna, i když asi svěřit autobus člověku, který nezná cestu, tak úplně normální není.

Většina lidí seděla s tichou odevzdanosti, doufajíc, že zasáhne někdo s autoritou a zařídí to. několik iniciativnějších mužů ve středních letech se začalo dohadovat o směru cestu do země zaslíbené, záchody oplývající.

Co se mě týče, můj orientační smysl se vyznačuje neexistencí, není pravdou, že se dokáži ztratit při cestě z kuchyně do obýváku, ale faktem je, že při našich toulkách po Jizerkách vždycky slepě sleduji Jesseho v důvěře, že ví čeho činí. Obvykle je tomu tak. Jak mám vědět jestli jsme zabloudili, když nemám zdání, kde jsme? Při jedné příležitosti se díval do mapy, kousal si nehty, což je u něj neobvyklé, ale asi to vyřešil, neboť jsme dorazili kamsi, kam zřejmě dorazit chtěl, nemohu to posoudit, protože jsem jako obvykle nevěděl, kam jdeme. Podle mne je louka uprostřed lesa stejná jako jiná, komáři koušou, když chci jít spát, a nejradši bych byl v té chvíli doma v posteli, takže vlastně nevím, proč jsem se na ty vandry nechal zlákat, snad díky chmurné nádheře údolí Černé Nisy, kde se čůrek vody namáhavě prodírá mechem porostlými balvany, je tam přítmí i v poledne, koruny stromů se setkávají nad korytem řeky, která je v těchto místech říčkou, nebo spíš potůčkem a vůbec mi to připadá jako krajina popsaná Edgarem Allanem Poe, na každém kroku čekám, že uvidím dům Usherů propadat se do blat.

Pokud se situace nezmění, tak budu muset jít osvěžovat dlažbu vedle autobusu, kdesi jsem četl jak galantní, respektive stupidní muž dokázal ovládnout močový měchýř natolik, že se naplnil k prasknutí, což taky udělal, kavalír se nechtěl dotknout jemnocitnosti dámy, a tak místo aby se omluvil a odešel učinit, co je záhodno, raději skonal, určitě s úsměvem na tváří, neboť to se sluší. Začínám chápat, jaká to byla strašlivá oběť, ovšem já nejsem kavalír a dáma mi může být v takovém případě ukradená.

Autobus se s trhnutím rozjel. Jeden z cestujících cosi pokřikoval a ukazoval doleva, druhý vrtěl hlavou a ukazoval doprava. Třetí expert vykřikoval, že se musíme vrátit. Řidič vyřešil dilema tím, že jel rovně, tedy špatným směrem po jednosměrce. Nevyhnutelné nastalo, za rohem stáli mlíkaři, takže jsme měli policejní doprovod jako státní návštěva, včetně blikajícího modrého světla, až na Florenc.

Dorazili jsme včas, tedy o něco dříve, než co říkal jízdní řád, ale na poslední chvíli, co se týká mě. Kupodivu jsem nezapomněl tašku, vylítl jsem ven jako korek ze šampusu a začal hledat co a jak, respektive kde a teď hned. Hledal jsem zápach čpavku, který jsem taky našel, ovšem jak rychle jsem vlítl dovnitř, tak jsem zase vylítl ven, doprovázen ječením. Vedlejší dveře byly správné, takže se vše k lepšímu obrátilo.

Svět pak vypadal poněkud přívětivěji, obzvlášť když jsem u východu narazil na Stáňu, takže budu mít kde spát. Čekala na mne, zřejmě jsem se pohyboval rychlosti světla, neboť můj úprk za úlevou nezaregistrovala, dívala se na autobus, který zrovna přijel, a čekala.

"Ahoj!" řekl jsem, škubla sebou a vyvalila silně přelíčené oči. Vůbec vypadala, jak si představuji, že vypadá kurva, teda holínky na vysokých podpatcích, supertěsně tričko, ze kterého se snažila proklubat prsa jako kuřátka z vajíček. Teda spíš orli, vznosní a rozměrní.

"Ahoj!" odpověděla a zeširoka, i když trochu nejistě, se na mne usmála, což neměla, jak je všeobecně pěkná, tak její zuby se z té pěknosti vyjímají, jsou namodralé se zeleným přelivem. Že vypadá jako kurva, mi asi vsugerovala Hančina maminka, nemá Stáňu moc ráda a pokládá ji za špatný vliv asi proto, že Stáňa je zosobněním sexu, formována jako kytara od Picassa i když není plavovláska, obliny jak se sluší a patří. Není módně vychrtlá, není ani tučná, navléknout ji do kroje tak vypadá jako selka, které maloval Švabinský, krev a mlíko. K tomu je o pár roků starší než Hanka, do školy přišla z učňáku, takže už to je ženská zralá na vdávání, což se ji moc nedaří. Zamilovala se do ženatého důstojníka, seděli jsme s nimi, Hanka, Stáňa, důstojník a já v restauraci Na Růžovém paloučku obklopeni vdavekchtivými vdovami, nevím, proč se shromažďovaly zrovna tady, ale byl jich plný sál, jako každý pátek, jako kdyby tady měly klub. Jediní mužští zákazníci tady jsou mladí kluci, nadržení po vojně, což je asi ideální kombinace, každý ví o co se jedná. Kluci a ženské se měří očima, tančí se tady tango rovnající se souloži, teda soutěží v tanci.

Důstojník byl obstarožní pán, teda tak něco přes čtyřicet, mírně obtloustlý plešatící blonďák, což bylo vidět, protože si sundal čepici, vytřel ji kapesníkem a pověsil ji na hák věšáku. Většinou mlčel, díval se hladovýma vodovýma očima bez řas na Stáňu jako pes na buřta a poslouchal, jak si povídáme. Měl jsem zrovna přednášecí záchvat, který občas na mne přijde a taky jako obvykle jsem si vybral nevhodné téma.

"Armáda je zbytečná instituce, stačí jedna atomovka a zbydou z ní jenom cucky", pronesl jsem moudře a podíval se na důstojníka, co tomu bude říkat. Neříkal nic, v podstatě ignoroval všechno kromě Stáni, kterou svlékal očima, trochu funěl a potil se. V místnosti bylo značně vedro, vycházelo z rozměrných, do červena rozpálených kámen v koutě, neboť toto byla technicky horská chata, i když k ní jezdí tramvaj. Teda ne až k ní, jde se tak dvacet minut lesem od zastávky tunelem stromů, napravo a nalevo obvyklá rašeliniště, kterých jsou Jizerské hory plné. Občas do jednoho z nich zapadl ožralec, ale tahle rašeliniště nebyla příliš hladová, pokud vím, tak se v nich nikdy nikdo neutopil. Oběť byla jenom pomazaná černou rašelinou od hlavy k patě, takže měla problém být vpuštěna do tramvaje.

S důstojníkem se Stáňa rozešla, vyšlo najevo, že má syfilis a tak se všech kluků ze školy ptali, zda souložili se Stáňou, ptali se i mě, což jsem popřel a nelhal jsem. Ne teda, že bych si nedal říci, Stáňa je skutečně pěkná holka, ale přes svůj vzhled není rozhoďnožka. Vyšlo najevo že Stáňa syfla nemá, takže se asi důstojník neprobil přes pohraniční opevnění. Těsně po tom Hančina třída maturovala, takže Stáňa zmizela, přestala chodit k Hance a nosit jí dvoužloutková vajíčka od jejich zřejmě širokorozchodných slepic, která Hanka vždycky smažila s cibulkou.

Dívám se na Stáňu a úplně cítím smažící se cibulku, protože mám hlad. Stáňa ovšem pospíchá, musí jít do práce a tak se jenom dívám na stánky prodávající buřty obklopené zákazníky a umiňuji si, že se tady stavím, až mě Stáňa ubytuje. Sehnala být v Praze ilegálním způsobem, původní nájemníci emigrovali do Ameriky a tak Stáně byt přenechali. Asi ji to, nebo spíše její mámu, tátu nemá, stálo těžký prachy, k tomu jí ten byt asi seberou, pokud teda někoho na byťáku nepodmázne. Ovšem, je to asi jediný způsob, jakým lze sehnat v Praze byt.

Dorazíme k tmavému průjezdu vedoucímu na dlážděný dvorek obklopený ze všech stran domy. Svítí sice slunce, ale na dno dvorku nedosáhne. Je to tady cítit vlhkostí a plísní, vypadá to depresivně. Rámy špinavých oken pokryté zbytečky loupající se barvy neurčitého odstínu, hlouček popelnic se krčí v koutě, asi se stydí za hromady odpadků všude kolem nich a sestávající převážně z prázdných lahví od piva a neznačkových lihovin odpočívajících na posteli ze slupek od brambor a mrkvové natě.

Stáňa otevřela jedny ze dveří, jsou stejně okopané a mastně špinavé jako ostatní, ale uvnitř je pořádek jako ve škatulce, což je asi nutnost, minikuchyňka vedoucí ke dveřím, k tomu, co snad bývalo skříní na smetáky, ale snaživý instalatér, který tady předtím bydlel, tam dokázal nacpat sedací vanu z Tuzexu, vím to, protože jsem tady už jednou byl, teda byli, Hanka a já, seděla v sedací vaně a já ji omýval žínkou a to všude, takže jsme se pak nahrnuli do ložničky přeplněné zrádnou postelí, říkám "zrádnou", protože jak jsme na ni dopadli, zakousnutí do sebe, tak se zhroutila, teda rám zůstal, ale prkýnka, na kterých spočívá matrace vypadala a to takovým způsobem, že jsme byli hlavou dolů. Pár prkýnek uprostřed zůstalo, ale výsledkem byla pozice tak nepohodlná, že se nedalo dělat nic jiného, než vylézt a pokusit se o opravu. Začali jsme se smát, vášeň se odebrala kamsi pryč a tak jsem si klekl, sundal matraci a pokoušel se uvést postel do provozu. Nebylo mi jasné, jak kdo kdy dokázal na tomhle spát, prkýnka byla krátká, takže visela na rámu tak na milimetru dřeva. Většina z nich, jak prolítla skrz rám při našem náletu, ten milimetr ztratila a tak, ať jsem se snažil, jak jsem chtěl, prkýnka propadala na zem, takže jsem odstranil i těch pár, která zůstala v pozici a uložil jsem matraci na zem.

Hanka se zjevila v čemsi, co si zřejmě koupila pro tuto noc, naši první, kdy jsme měli šanci soutěžit v posteli a ne na paloučku v lese, což je sice romantické, ale značně nepohodlné. K riziku houbařů a borůvkářů, kterými se les hemží, je třeba připočítat mraky komárů, pro které jsou nahá záda pozvánkou k banketu. Pozvánku přijali i mravenci a snad všichni kousaví a štípaví brouci, kteří osídlují Jizerské hory, takže celá akce vyžaduje odhodlanost rovnající se obraně Stalingradu.

Hanka stála přede mnou v průhledných kalhotkách, teda spíš kalhotách, nohavice baňaté jako nafouknuté balóny, které nosí princové v baletu a ve filmových pohádkách, vlající stanovité košilce, celá ta hrůza růžovější než cukrová vata. Tvářila se trochu nejistě, zřejmě čekala na mou reakci a já si nemohl pomoci, začal jsem se hystericky smát, což byla chyba, Hanka se zakabonila a tak jsem spal na matraci sám.

Stál jsem před elektrickým vařičem se dvěma plotýnkami, který reprezentoval vybavení kuchyně, byl jsem sám, Stáňa cosi zahučela, vrazila mi do ruky klíč a zmizela. Otevřel jsem miniledničku, byla přeplněná litrovou lahví mléka s modrým staniolem zakrývajícím hrdlo, vedle se krčila dvě rozměrná vajíčka, určitě dvoužloutková, jinak nic. Povzdechl jsem, spočítal si peníze a vykročil směrem k Václaváku. Teda alespoň jsem doufal, že jdu k Václaváku. Jako obvykle, když mám na vybranou, jsem šel napravo, kde jsem měl jít nalevo a naopak, takže jsem se ocitl ve čtvrti ještě ošklivější než ta, ve které bydlí Stáňa.

Teda, proč někdo chce bydlet v Praze, nechápu, Liberec je hezčí, zdaleka ne tak špinavý, alespoň ne v létě, kdy jsou výstavní trhy. To se všude uklízí a zametá, nejenom babky a dědci se smetáky a kolečky, po ulicích jezdí pohybovadla s kulatými rotujícími kartáči následované kropícími vozy, následované, protože jinak by ty kartáče mohly zvířit prach tak, že by nebylo na krok vidět. Natírají se taky fasády domů, teda tam, kde je to vidět, připomíná mi to kulisy v divadle, zepředu krásné barevné, to je, co vidí lidi, co nevidí je, že celá ta nádhera je přibitá na nevzhledně ohoblovaném rámu z hrubých prkýnek.

Nás dům stojí přímo naproti školním budovám, které jsou užívány jako výstavní prostory a tak je každé jaro natřen bílou hlinkou, která každý podzim oprší, takže se příští jaro musí zase natírat znovu. A tak dále a tak dále, celá ta léta, co si pamatuji. Už těch let je dvacet, na podzim to bude jednadvacet, ale to nebudu slavit tady, kde vlastně budu? Vůbec mi není jasné, co vlastně bude, mám nejasné představy získané většinou z filmů, depresivní brlohy z těch anglických, supermoderních z amerických a francouzských. Co je mi jasné je, že nevím, co mě čeká, teda co nás čeká. To mě asi děsí nejvíc, budu zcela a úplně odpovědný za Hanku, jinak to být nemůže. Věří mi a má mě ráda, což je jasné, pro ni není představa života pod Husákem tak zcela a úplně nepřijatelná jako pro mne, nebo se mýlím? O politice toho moc nenamluví, taky je teda možné, že jí nedám šanci, moje ukecanost se tak nějak rozvíjí a narůstá, kritizovat se umím jenom, když jsem sám, když mám publikum, tak se protrhne hráz a už to jede.

Dorazil jsem k domu s nápisem "Restaurace", vypadá to spíš jako hospoda, neúhledná budova s opadající omítkou, což znamená, že sem dobře zapadá. Vůbec všechny baráky tady vypadají, jako kdyby se měly každou chvíli rozpadnout, z prasklin na chodníku roste bodlák a žlutí se pampelišky, utržená okapní roura leží napříč kanálu napůl ucpaného listím. Odkud to asi listí přišlo? Rozhlížím se, nikde neroste nic než plevel, ale někde tady asi musí být stromy.

Vcházím dovnitř, vypadá to tam lépe než zvenčí, ale ne o moc. Na stole je ubrus, sice plný skvrn a propálených míst, ale je to ubrus, takže tohle nebude čtvrtá cenová skupina, ale cítím v peněžence stokoruny, takže nabývám sebevědomí a říkám si o jídelní lístek. Ceny nejsou špatné, nic nestojí víc než deset korun, a tak si dávám guláš s extra knedlíky. Hnědá omáčka s rozvařeným masem chutná báječně, knedlíky teda máma dělá lepší, i ty z polotovarů jsou gumové a neprůstřelné, ale nevadí, dám si ještě pivo, zaplatím a je čas jít.

Flákal jsem se po ulicích, až jsem nějakou náhodou dorazil na Václavák. Všude kolem jsou zaparkované vozy se značkou CD, nablýskané a odměřeně vyhlížející. Občasné embéčko se mezi nimi krčí jako chudý příbuzný, vzpomínám na parkoviště před univerzitou z filmu o Kanadě, tam by to embéčko vypadalo jako myš mezi nosorožci, americké koráby jsou sice podle Světa motorů primitivní, zastaralé motory a neuvěřitelná spotřeba, ale tam je benzín laciný, i olej. Obdivoval jsem barevné potištěné plechovky s motorovým olejem, Made in U.S.A. a to v Pennsylvanii, nevím, kde je táta sehnal, ale měl jich plnou krabici ve sklepě. Amerika ve mně budí rozporné pocity, nevidím sice tuto zemi jako zosobnění zla, jak to do nás hustili ve škole, hlavně Anděl na kolečkách od Holuba mě přesvědčil, že tam nežijí upíři a vlkodlaci, popisuje totiž docela normální lidí žijící v zemi s vysokou životní úrovní, za kterou platí nedostatkem oduševnělosti, neznají nic než honbu za všemocným dolarem, kupují nevkusnosti a jsou vulgární, přitom jsou ovšem, jako lidi, docela hodní a nejsou lakomí. Co se děje ve Vietnamu, je sice svinstvo, ale přinejmenším mladí lidé proti tomu protestují, což mě fascinuje, tisíce a desetitisíce kluků a holek ve Washingtonu v parku u čehosi, co vypadá jako egyptský obelisk, řečník za řečníkem nadává na režim a nic se neděje, policie stojí opodál a nikoho neřeže, teda většinou.

Kluci a holky v demonstracích mají identické dlouhé vlasy a oblečení, džíny a trička s nápisy, jestlipak budu někdy rozumět, co je na těch tričkách vytištěno? To se uvidí, mám docela trému z představy, že tam někde budu, teda budeme žít. V Americe zrovna ne, Kanada zní sympatičtěji, podle toho co Škvorecký píše v Literárkách, tam zaplatí emigrantům půlroční kurs angličtiny, v Americe se musíš starat sám. Ale co se za toho půl roku naučím? Nevím, je toho hrozně moc, co nevím, vím teda, že Kanada není jenom sníh a led, není ani jenom samé lesy jako v Zálesákovi, ten se údajně odehrával v Britské Kolumbii, což je na západním pobřeží země, u Tichého oceánu. Kanada je obrovská země, druhá největší po Rusku, teda Sovětském svazu, jak obrovská si ani nedovedu představit, přitom tam nežije o moc víc lidí než v Československu, takže je tam prázdno. Na mapě je vidět proužek měst kolem americké hranice, zbytek by na sobě mohl klidně mít napsáno Hic sunt leones, vypadá to, že tam nikdo nežije. Když diskutuji s lidmi útěk, tak tvrdím, že půjdu do lesů nebo do armády, abych dostal kanadské občanství, což mi připadá jako možnost, ale doufám že to nebude nutné.

Jak to vlastně je s občanstvím? Nevím, je toho hrozně moc, co nevím, a není koho se zeptat. Vlastně by asi bylo lepší se nikoho neptat, tajit se s tím, ale je to báječný subjekt ke konverzaci, což je asi důkazem mé blbosti, což si uvedomuji, ale jenom když jsem sám a mám šanci myslet.

Do Kanady utíkají američtí vojáci, kteří nechtějí jít do Vietnamu, což mi bylo dříve hodně sympatické, ale teď si spíše říkám, že to je důkazem nezávislosti Kanady, populací mrňavá země, kterou by, počítám, mohli Američani okupovat tak za dva dny, ale neokupují, stejně jako nechali Francii vystoupit z NATO, aniž na to reagovali vysláním tankových divizí. Francie to vyřešila šalamounsky, jejich armáda není pod velením amerických generálů, ale přitom jsou ostatní země povinny jim pomoci v případě napadení.

Kanada je taky hokej, tým sympatického pátera Bauera v pruhovaných kabátech na olympiádě sice dostal od silnějších týmů nářez přes přítomnost několika bývalých profíků, ale nehráli v něm ti nejlepší hráči, které Kanada má. Jsem zvědavý, jaká ta bájná NHL je, docela bych si přál, aby profíci mohli hrát na mistrovstvích. Stejně to není férové, Rusové jsou sami vojáci, takže se rozhodně nejedná o amatéry, a ti naši? Moc často do práce asi nechodí, je to všechno takový podfuk. Kanaďané by určitě pobili Rusy, což by bylo prima, přeji jim to. Možná, že by se vrátily doby, co pamatuji jako malý kluk, kdy týmy Kanady drtily každého, kdo se odvážil se jim postavit, teda kromě olympiád, tam vždycky pošlou Američani dobré týmy. Seth Martin, to byl brankář a byl to amatér, stejně jako fascinujícně surový Dewsberry s účesem, který pak nosil každý kluk v Československu, teda "kanadský trávník". Taky jsem se tak nechal ostříhat, prakticky dohola, ale pak přišla léta šedesátá, takže mám hřívu jako lev, taky fousy a chodím po ulicích bosý, připadám si prudce elegantní, i když chodit po městě na boso má svoje nevýhody, člověk si musí dávat pozor na flusance a vajgly.

Teď bosý nejsem, máma mi kladla na srdce, že musím vypadat jako solidní člověk, aby mě Němci vpustili do Deutschlandu, takže jsem sundal ze svetru odznaky, které jsem si tam napíchal jako provokaci. Získal jsem hromadu komsomolských, pionýrských a jiných komunistických odznaků a to hlavně ruských od spolužáků, každý měl doma sbírku díky povinné korespondenci s pionýry ze Sovětského svazu, která poslední dobou poněkud ochabla. Já si psal s nějakým Zoci Kucharským, ovšem byla to nuda, s mou znalosti ruštiny jsme se mohli bavit nejvýše o počasí, "U nás je horko" "U nás taky" "Hodně prší" "Je sucho", což mě dlouho nebavilo, brzo jsem přestal psát, počítám, že i k jeho úlevě. Hanka si psala dlouho s Ruskou jménem Irena, na rozdíl ode mne umí rusky jako když bičem mrská, teda psát, v konverzační ruštině jsem asi lepší díky cvičení v Bulharsku. Kdyby byli pedagogové chytřejší, tak by místo partnerské kombinace kluk-kluk zařídili kombinace kluk-holka, to by určitě bylo pro obě strany zajímavější.

Hanka napsala Ireně protestní dopis po okupaci, kde se zmínila o kulkách, které mi lítaly nad hlavou, Irena ji ovšem odepsala docela sympaticky, sice neuznala neoprávněnost invaze, ale ani netvrdila, že se jednalo o bratrskou pomoc, takže počítám, že si holky budou psát i z Kanady.

Koukám že toho o Kanadě moc nevím, vím ještě, že tam roste hodně obilí, což mě překvapilo, taky tam je Montreal, kde jsme údajně oslnili svým pavilónem každého, taky Laternou magikou a Horníčkem. Dozvěděl jsem se, že se nemá říkat "Montryol", ale jak se to píše, teda "Montreal", protože tam žijí Francouzi a ne Angličané, teda anglicky mluvící Kanaďani. Údajně se nemají mezi sebou moc rádi, De Gaulle, kterého mají Rusové podezřele rádi, tam prohlásil "Ať žije svobodný Québec", takže ho ze země vysypali příštím letadlem. Tak si říkám, co bychom asi dělali, kdyby někdo přijel a volal slávu svobodnému Slovensku.

Do Montréalu nechci, radši se budu učit anglicky než francouzsky, i když mám pochyby, jak mi to půjde. Žijí tam taky krajani, to zní lépe než emigranti, záleží asi na tom, jak dlouho tam jsou. Ti předváleční se vítají na spartakiádě chlebem a solí, pozdější nejspíš nedostanou vízum, teda vloni sem jezdili, ale letos bych jim to už neradil. Na druhou stranu, kdyby sem směli jezdit, tak bych asi neodjížděl, teda asi určitě.