Srpen 2006

Loučení

Ivan Špaček

Šli jsme, Cikán a já, tmavými ulicemi, sem tam nějaké pouliční světlo fungovala, ale většina výbojek jenom nesměle blikala. Občasné plně funkční světlo rozlilo louži světla do sametu noci, aby se odhalily cihly vyčuhující oprýskanou omítkou jako kosti malomocných. Město vypadalo lépe bez světla. Bodláky a ušmudlané trsy trávy tvrdošíjně se protahující škvírami prasklin v chodníku, papíry, kelímky od piva. Věci, které jsem za normálních okolností nevnímal. Ale tohle nejsou normální okolností. Vidím všechno naposledy, vím, že už se sem nikdy nevrátím a tak se dívám kolem sebe jinýma očima. Nechci zapomenout, ale vím, že zapomenu momentem, kdy překročím hranici - závora, železná opona nemá zvenčí kliku.

Měl bych asi říkat něco důležitého, ale hlavou mi duní prázdnota, nenapadají mě žádné duchaplnosti, ale to nevadí, s Cikánem se pohodlně mlčí. Je to kamarád, chutnám to slovo na jazyce, mám kamaráda, kterému na mne záleží a mně na něm. Nechce ode mne nic, ani slova, ani zlaté hodinky, kterými jsem se kdysi snažil kamaráda si koupit, to mi máma dodnes neodpustila, i když už to je hrozně dávno, ještě v mateřské školce. Kamarád hodinky vzal, ale kamarádství moc dlouho nevydrželo.

Cikán hned vedle mne, ale zároveň je kdesi daleko, každým krokem se vzdaluje, i když stačí natáhnout ruku a mohu se ho dotknout, i tohle je naposledy. Naposledy. V tom slovu je smutek, stesk. Už nikdy víc, dobré i zlé, teda většinou zlé, snad až na posledních pár let. Už nikdy víc nebudu dítětem a to je dobře.

Když jsem byl malý, tak jsem věřil, že když zavřu oči, tak svět odejde, existuje od okamžiku mého zrození a skončí mou smrtí. Říkal jsem mámě, že umřu a všichni uvidí, příjemné jsem si představoval, jak litují, že jsem mrtvý, litují všeho, co mi kdy nevyplnili, litují, že už nejsem, a já si vychutnávám tu myšlenku, pak vylezu z hrobu a všichni budou rádi.

Vím, že ráno odjíždím, a vím, že Cikána už nikdy neuvidím, na rozdíl od Jesseho, Ivana, Honzy a Božky. Jesse uteče hned po vojně, Honza je v Anglii, Ivan říká, že uteče, až skončí škola, Božce jsem slíbil, že jí pošlu letenku z Kanady, i když Hanka z toho nevypadala příliš nadšená. Jediný Cikán prohlásil, že nikam nepůjde, je tady doma a politika ho nezajímá, v civilním životě je nástrojařem v jablonecké Bižuterce, vyrobil pro nás bezvadné odznaky, jsou ze zlatě vyhlížející mědi, je na nich erb s houslovým klíčem. Všichni tyhle odznaky nosíme, nosíme i černé šátky s vyšitým houslovým klíčem, protože jsme členy osady Houslový klíč, všichni máme i šerifské hvězdy, neboť jsme osadou šerifů, čímž sereme vandráky, neboť jsme nekonvenční.

S Jessem už jsem se rozloučil, jeli jsme s Cikánem za ním na západní hranici, kde slouží blízko Chebu. Je to teda absurdní, než šel na vojnu, tak se pokoušel utéci do Rakouska a na čáře ho chytli, naložili ho do vlaku a poslali ho domů, což ukazuje, jaký v tom mají bordel. Narušitel hranice se stal jejím strážcem.

Propletli jsme se bez velkých problémů až ke Karlovým Varům, většina řidičů náklaďáku jsou snad bývalí vandráci, ochotně zastaví, na rozdíl od osobáků, takže když jsme viděli přijíždět modrého Forda Taunuse s německou poznávací značkou, tak jsme se ani neobtěžovali zamávat. Auto zastavilo samo od sebe a láká nás otevřenými dveřmi. Došourali jsme se k němu, šli jsme váhavě, protože jsme očekávali, že jak se přiblížíme, tak se rozjede, bezvadnej fór, se kterým jsme se několikrát setkali.

"Tak pojďte kluci!" ozvalo se zevnitř nečekaně česky.

Z auta vylezl muž v džínách a v saku. Že by to byl Sudeťák? Otevřel kufr auta, ve kterém byly dva cestovní vaky, ale bylo tam dost místa, takže jsme tam uložili naše rance a vlezli jsme dovnitř. Pán za námi zabouchl dveře a rozjel se. V předním sedadle vedle něj seděla dobře vyhlížející dáma v červeném kalhotovém kostýmu, který nevypadal, že by ho ušily ženské v Severce.

"Kam jedete?" zeptal se nás řidič.

"Do Chebu" odpověděl Cikán.

"Utíkáte?" zeptal se se zdviženým obočím.

Hrklo ve mně. Že by to byli tajní? To by vysvětlovalo to auto.

"Ale ne" řekl Cikán.

"Jedem za kámošem, on tam slouží".

"Jen aby", trápil nás pán.

"Pokud vám mohu poradit, tak tady zůstaňte" dodal. Žena sedící vedle kývla na souhlas.

"Všude špatně, doma lepší", prohlásila.

"My se vracíme z Německa, stálo to tam za houby", dodala.

"Vám se tam nelíbilo?" zeptal jsem se překvapeně.

"Copak, Německo je pěkný", uznal řidič. Šlápl na plyn, auto se krásně hladce rozjelo, až to svištělo.

"Jenom kdyby tam nebyli Němci", dodal a nevesele se zasmál vlastnímu vtipu.

"Nemají rádi ausländry", přidala se paní.

"A ausländři jsou všichni, kdo nejsou říšští Němci".

"Jak je někdo odjinud, tak se na něj dívají skrz prsty."

"Diskriminujou".

"A to i proti Němcům odjinud. Narodit se tam ještě z tebe neudělá podle nich Němce."

"No", souhlasila paní.

"Tak třetí čtvrtá generace, možná".

Pán dělal ve Volkswagenu a dostal padáka, protože je Čech, paní nemohla najít práci. Začali si mezi sebou povídat německy, asi abychom jim nerozuměli. Nebylo mi z toho dobře, i když teda v Německu zůstat nechci. Doma je prý lepší. Soudě podle toho auta, to venku zas tak zlý nebude. A Severní Amerika není Evropa, kde všichni nenávidí všechny. Příliš mnoho historie, většina z ní o vzájemném násilí. Počítám, že kdyby se porovnaly učebnice dějepisu dejme tomu z Francie s těmi z Anglie, tak by se příliš často neshodly.

Přijížděli jsme ke městu. Paní se dívala do mapy a nebyla si jistá, kudy mají zahnout. Tvrdila, že doprava, ovšem to byla jednosměrka, museli bychom jet zakázaným směrem. Řidič pokrčil rameny, nastartoval a vyrazil.

"Co kdyby tady byli esenbáci?" strachovala se žena.

"Ale co, uvidí západoněmecký číslo a budou dělat že nic nevidí", smál se řidič a taky jo, minuli jsme zaparkované mlíkaře, kteří nás ignorovali. Bál jsem se, co bude, když někdo vyjede z druhé strany, ale tak po sto metrech jsme zahnuli na normální ulici. Dostali jsme se na výpadovku vedoucí k Chebu. Napadlo mě, že pokud to jsou vracející se emigranti, tak jedeme špatným směrem, ale nic jsem neřekl. Venku začalo jemně pršet, silnice prázdná a tak jsem byl rád, že se vezeme v suchu a v pohodlí.

"Tady zahýbáme", prohlásí znenadání řidič a zastavil.

"Dávejte si bacha, tady jste v pohraničním pásmu."

Ukázal do prava a dodal: "Hranice je támhle, ale doporučoval bych čekat tak do tří do rána, to jsou ospalí."

Ignoroval naše protesty a dodal: "Tak mnoho štěstí!" a odjel.

Stáli jsme na silnici, začínalo pršet víc a víc. Cikán zavětřil jako pes a vyrazil. Šel jsem za ním trochu se strachem. Co když nás tady chytnou péesáci? V kapse jsem měl pas s německým vízem, nechtěl jsem se s ním loučit. Asi to je ode mne blbina, co když mě s tím chytí? Nevzali by mi to? Cikánův nos nás dovedl k obrovskému stohu sena velikosti menší hory. "A nekouřit!" řekl a bez dalšího slova se zavrtal dovnitř. Dlouho jsem neváhal, vlhnul jsem a tak jsem se taky zahrabal. Seno nevonělo čerstvě, bylo plně prachu, ale bylo v něm sucho a teplo.

Ráno jsme se vyhrabali s prvním světlem. Přestalo pršet, dělalo se teplo a mě svědilo celé tělo. Měl jsem pocit, že jsem pokrytý od hlavy až k patě prachem, což asi nebyl jenom pocit. Stoh byl uprostřed obrovské louky. Nikde nic, žádné domy, jenom polní cesta vedoucí do lesa. "Kterým směrem je hranice?" zeptal jsem se Cikána. Mlčky ukázal k lesu. Seděl na bobku a rozdělával oheň za pomoci trsů sena ze stohu. Lámal jsem větvičky a kousky látek, které se válely všude kolem. Oheň se pěkně rozhořel. Cikán zabodl do země dvě vidličky z větví a zavěsil nad plameny kotlík s vodou, kterou nabral v potůčku nedaleko. Voda začala bublat a tak Cikán do ní vhodil hrst čaje. Vytáhl jsem konzervu vepřového ve vlastní šťávě, tu čínskou plnou tuku a žlutého průhledného rosůlku. Cikán vytáhl pár vajíček. Rozmíchal je s obsahem konzervy a vhodil výsledek na rozpálenou pánev.

Pěkně to zavonělo. Ucítil jsem silný hlad. Díval jsem se tak soustředěné na smažící se dobrotu, že jsem nic jiného nevnímal, takže mi ušel příchod armády-osvoboditelky. Teda nepřišla celá, ukázalo se pouze několik jejich reprezentantů. Stali kolem nás s namířenými samopaly. Zpod ocelových helem se na nás dívaly nepřátelské oči. Vedl je důstojník v brigadýrce s pistolí v ruce. V té chvíli jsem neviděl nic než Cikánovu usárnu s výrazným nápisem U.S. Army. Vzpomněl jsem si na kachnu TASSu, která informovala svět, že československé lesy jsou plně kontrarevolucionářů oblečených do zbytku amerických uniforem, čímž mysleli vandráky. Moje sako jako americká uniforma nevypadá. Ovšem Cikán má na sobě starý battledress. Nejsem si jistý, jestli se jedná o zbytek americké uniformy nebo anglické, ovšem jedna věc je jasná. Jsme v průseru. A já mám v kapse pas. A nemám občanku, tu jsem odevzdal na esenbárně. Pěkný.

"Davaj!" řekl oficír, kupodivu tichým hlasem. Dodal ještě několik vět, kterým jsem nerozuměl.

Cikán se protáhl, sundal pánev z ohně, vytáhl čtvrtku chleba, ulomil z ní kus a dal mi ho do ruky. Chleba neukrojil, protože by nebylo dobrým nápadem vytáhnout starý bajonet, který obvykle užíval k tomuto účelu.

Seděli jsme vedle ohně a jedli vepřové ve vlastní šťávě usmažené s vajíčky a čekali, jestli začnou střílet. Trochu se mi třásly ruce, ale spíš vztekem než strachy. Adrenalin v krvi mě přemlouval k akci, ale bylo jasné, že ani útěk, ani boj nejsou praktickými alternativami. A tak jsme jedli dál.

Neuvěřitelné, počkali až dojíme. Stáli kolem nás s nehybnými obličeji, jenom oficírovi trochu škubaly koutky úst. Zapálil si cigaretu a se zájmem nás pozoroval, ovšem pistoli zpátky do pouzdra nedal.

Zabalili jsme ešus a lžíce a vstali. Oficír nám trhnutím hlavou naznačil, kam máme jít. Když viděl, že posloucháme, tak zandal pistolí a vyrazil směrem k lesu. Dva vojáci šli před námi, dva za námi. Následoval jsem je s nepříjemným pocitem v zádech. Opatrně jsem otočil hlavou. Vojáci drželi samopaly v rukou, prsty na spouštích.

Dorazili jsme k rozpadající se šedivé budově starého statku. Brána ještě stála, ale ze zdi, která kdysi chránila dvorek a hospodářské budovy kolem, zbylo jen pár cihel. Oficír mávl rukou směrem ke statku. Seděli jsme u stolu na starých rozvrzaných židlích, u stolu pokrytého mapami, několik důstojníků a civilista kolem nás. Civilista promluvil jako první.

"Kluci, co tady děláte?" zeptal se nás. Česky, bez sebemenší stopy přízvuku. "Jdeme navštívit kámoše", odvětil Cikán. Civilista zavrtěl hlavou.

"Víte že jste v pohraničním pásmu?" zeptal se nás. Nevypadal nepřátelsky, nevypadal ani přátelsky. Vypadal znuděně a unaveně. Cikán pokrčil rameny. "Asi jsme zabloudili" navrhl.

Civilista na to nic neřekl. Prohlížel si Cikánovu občanku a můj pas. Vzhlédl od fotografií a studoval naše obličeje. Zdálo se, že jsme k poznání, takže položil dokumenty na stůl. Opřel se o židli, dal si ruce za hlavu, podíval se mi do očí a zeptal se: "Jedné věci nerozumím. Proč by ses pokoušel nedovoleně překročit hranici, když máš platné vízum?"

"My nic překročit nechceme", protestoval jsem.

"Jdeme za kámošem, voň je péesák kousek odsud" dodal Cikán.

Takže ten můj pas nám spíš prospěl než uškodil.

Dál už to bylo jednodušší. Voják donesl náruč plnou bílých knih. Teda nebyly to bílé knihy, byly to Bílé knihy. Slyšel jsem o té publikaci, viděl jsem ji za výlohou knihkupectví v Praze kde byla vystavena otevřená, aby si lidi v ní mohli číst. Oficír začal předčítat hromovým hlasem připomínajícím ruského ohlašovatele kosmických úspěchů Sovětského svazu. Hlas jako zvon. Znělo to pěkně, ale rozuměl jsem tak každému pátému slovu.

Takhle to šlo tak půl hodiny. Zvon přestal zvonit a až na zvonění v mých uších se rozpoutalo ticho. Oficír zavřel knihu, přidal ještě jednu a posunul je přes stůl k nám. Nehádali jsme se, zastrčili každý svůj výtisk do ranců a chystali se odejít. Civilista přestal zívat - dělal to celou tu dobu, co oficír, jiný než ten, který nás polapil, školil.

"Ještě něco", řekl a ukázal směrem k oknu. "Nádraží je kousek odsud. Vlak odjíždí zítra ráno v 7:15. Budete v něm sedět. Pokud ne, tak si vás najdeme a bude to horší. Jasný?"

Přikývli jsme. Cítil jsem nutkání odsud vypadnout a to co možná

nejrychleji, ale Cikán má viditelně lepší nervy než já.

"Máme se potkat s kámošem v hospodě U jelena. Nevíte, kde to je?" zeptal se drze.

Čekal jsem, že nás se řevem vyhodí, ale civilista se usmál a řekl: "To je hned vedle nádraží. Když půjdete po té stezce, tak tam dorazíte tak za pět minut" a ukázal na sotva viditelnou cestičku.

"A zůstaňte na té pěšince, žádné výlety", dodal a zase řekl svoje zřejmě oblíbené slovo. "Jasný?"

Kývli jsme že jo, jasný to bylo, taky bylo jasný že čím dřív vypadneme tím líp.

Jesse napsal, že tam bude dneska ve dvě, takže dobrý.

Rozloučili jsme se, oficír, který nás zajal, nám podal ruku, kterou jsme potřásli, proč ne? Byl docela slušnej. Ten Čech nám ruku nepodal, otočil se a kamsi pospíchal. Tak by mě zajímalo, co to je zač. Kolaborant nebo ruský Čech? Obojí?

Šli jsme po pěšince vedoucí lesem, nezdálo se že by po ní chodilo hodně lidí. Byla porostlá trávou, takže se po ní šlo příjemně. Lesem voněly houby, určitě jich tady roste hodně, počítám, že sem nechodí moc lidí je sklízet. Rozhlédl jsem se kolem cesty, docela to lákalo, ale vzpomněl jsem si na varovná slova. Co v tom lese asi je? Rusové? Tohle není kultivovaný les, s vysekanými keři a pruhy značek na stromech. Vypadá to tady jako v džungli. Napravo nalevo husté křoví, po kterém roste něco, co vypadá jako liány. Přestalo pršet a vysvitlo slunko. Ještě mít tak k dispozici sprchu, tak jsem docela spokojený. Drbal jsem se, kam jsem dosáhl. Cikán vypadal, jako kdyby přespal v hotelu. Po tváří mu roste černé chmýří, nemyslím, že by se ještě musel holit. Vypadá čistě a svěže, teda ve srovnání se mnou. Je to docela hezkej kluk. Vlasy černé jako uhel, proto se mu asi říká Cikán, i když má azurové modré oči. Je štíhlý a šlachovitý, vypadá to, že je v dobré kondici. Nevím, že by dělal nějaký sport, ale nepije a nekouří. Vlastně o něm toho moc nevím, spíš poslouchá, než mluví. Jesse i já jsem oba ukecaní a tak asi nemá šanci, ale nezdá se, že by mu to vadilo. Líbí se holkám, což se zdá, že ho příliš nevzrušuje, chodí s blonďatou Marcelou, docela hezká holka až na to, že je zakulacená, což jí zatím docela sluší. Až bude stará, tak bude tlustá, ale zatím vypadá dobře.

A jedem dál, ne teda močálem černým kolem bílých skal, močály nikde nevidím, ale někde asi jsou, vzduch se začíná plnit komáry, což mi poněkud kazí dobrou náladu, která odněkud na mne přišla, asi úleva, že to nedopadlo hůř. Třeba jsou tady někde i bílé skály, ale to se nikdo nedoví, ty můj kvítků medový, zpívám si a těším se na Jesseho. Bude mi chybět, ale slibuje, že za námi přijede, čemuž věřím, Jesse je docela charakter. O Honzovi si nejsem tak moc jistý, sice už je v Anglii, sehnal tam práci na léto, ale nevím. Je tam legálně a tak nějak pochybuji, že až přijde čas, tak se rozhodne do toho prasknout. Počítám, že se mu tady bude dobře vést, do politiky se nikdy moc nepletl, nezdá se, že má nějaké radikální názory, vlastně se nezdá, že by měl vůbec nějaké názory. Stojí spíš na straně a pozoruje cvrkot. Počítám, že režimu pasivní lidí vadit nebudou, vlastně žádnému režimu.

Pěšinka nás vyvedla z lesa na mýtinku. Mezi stromy vykoukla žlutá budova s nápisem Restaurace, takže jsme se neztratili. Dveře byly ještě zavřené, nikde ani noha. Teda skoro, měl jsem dojem, že se někdo mihl za rohem. Obešli jsme dům a skutečně, pár desítek metrů dál je železniční zastávka. Na průčelí zbytky švabachového nápisu, které vypadají čerstvěji než oprýskaná cedule se jménem obce.

Před hospodou byla rezavá stará pumpa. Nevypadalo to moc nadějně, ale zkusil jsem pohnout pákou pumpy. K mému překvapení pumpa reagovala čůrkem docela čistě vody a tak jsem se vysvlíkl do trenýrek. Cikán pumpoval a já se klepal pod proudem ledové vody. Když jsem dostatečně zmodral, tak jsem unikl, roztáhl jsem spacák a zalehl. Usnul jsem dřív, než jsem stihl zatáhnout zip.

Cítím, jak se mnou někdo dosti nešetrně cloumá. Když jsem otevřel oči, tak jsem zjistil, že ten někdo je Cikán. Uviděl jsem i důvod cloumání. Esenbák v sežvýkané uniformě, která vypadala, jako kdyby se v ní vyspal. Soudě podle červených očí s pytlíky pod nimi a nazelenalé barvy obličeje, se nevyspal dost.

"Občanský průkaz", řekl přísně. V ruce držel zápisník v černých deskách a tužku s okousaným koncem.

"No tak, bude to?" vyštěkl když jsem nereagoval dostatečně rychle. Nebudím se lehce, chvíli mi trvá, než se rozjedou kolečka a tak jsem asi na něj tupě zíral. Co jsem vyzíral, byl nepříjemně vyhlížející příklad toho, co se stane, když se nedrží správná životospráva po čtyřiceti. Odulé tváře, břicho valící se přes opasek a nohy vytočené do "O" vahou enormní prdele.

Pokoušel jsem se postavit, nějak mi to nešlo, než mě napadlo, že bych měl rozepnout zip u spacáku. Cikán vypadal pobaveně, taky vypadal, že se ho celá ta záležitost netýká. Esenbák se nabídl, že mi pomůže. S díky jsem jeho laskavou nabídku zamítl a vymotal jsem se že spacáku.

"Říkal jsem občanský průkaz!" řekl nespokojeně s mým drahocenným pasem v ruce.

"Musel jsem ho odevzdat, za tři dni odjíždím", vysvětlil jsem.

Nic na to neřekl, prohlížel si pas pečlivě stránku po stránce, jako kdyby něco takového v životě neviděl.

"Co tady děláte?" zeptal se nevrle, jinak to asi neuměl. Pozoroval jsem, co udělá s pasem, ježíšmarjá, snad si ho nenechá! Ale to snad nemůže, nebo může?

"Jsme tady za kámošem, von je péesák" opakoval Cikán trpělivě, zřejmě už to orgánoví řekl předtím.

"To by moh říct každej!" řekl nesmyslně čuráček, pardon, orgán.

Cikán se na něj díval se zdviženým obočím a vrtěl hlavou. Nevěděl, co má na tu kokotinu říci. Mě taky nic nenapadalo.

Mlčeli jsme všichni tři ve zmrazené scéně. Napravo esenbák, nalevo Cikán, za námi nikoliv Moskva, ale hospoda, ze které vyšel pán se špinavou, kdysi bílou zástěrou kolem boků.

"Pocem, Tondo" zavolal na esenbáka. Ten se začal pohybovat směrem k hospodě jako dvořan od krále, teda neobrátil k nám záda, šel bokem jako krab a nespustil z nás oči. Cosi si šeptali, esenbák vrtěl hlavou, pán ve špinavé zástěře naléhal, až zvítězil. Esenbák se k nám vrátil, v ruce můj zelený pas a Cikánovu rudou občanku.

"Kdy odjíždíte?" zeptal se.

"Ráno v sedum", odpověděl Cikán.

"Sedm patnáct" opravil ho esenbák.

"Jo", stručně souhlasil Cikán.

Esenbák zaváhal, zamyslel se, což mu viditelně činilo potíže. Eventuálně dospěl k rozhodnutí.

"Tady máte a ráno ať jste pryč" řekl a vrazil nám do rukou dokumenty. Teda Cikánovi pas a mně občanku, ale to nevadí, to si pak vytřídíme.

Pan ve špinavé zástěře zmizel za rohem. Z nějakého důvodů jsem měl pocit, že už jsem ho někde někdy viděl. Že by to byl ten stín, který jsem zahlédl koutkem oka?

"Určitě", řekl Jesse, když jsem se mu svěřil se svým podezřením. Seděli jsme v koutku u pobryndaného stolu. Hospoda byla natřískaná. Zákazníci byli většinou vojáci, sem tam s nimi seděli přimícháni civilisti. Asi si to představuji, ale přišlo mi, že všichni ti civilisti se na nás podezíravě dívají.

"Všichni lidi, co tady žijou, jsou bonzáci" řekl Jesse. "Jinak by tady asi nesměli bydlet". Mluvil tiše, u vedlejší stolu seděli čtyři vojáci s výložkami, na kterých se cenila psí hlava. Jesse měl stejnou uniformu na sobě, což mi přišlo divné, v dlouhých kalhotách jsem ho snad nikdy ještě neviděl, nosí kraťasy i v těch nejhorších mrazech. Teda to si pak natáhne tepláky, ale přes ně má kraťasy.

"Svině", řekl, když si všiml, kam se dívám. "Tyhle kurvy se těší, jak někoho odbouchnou a dostanou za to opušťák", řekl znechuceně. "Svině" opakoval. Díval jsem se na něj trochu s ustrnutím. Ví, o čem mluví? Asi jo, obvykle nekecá. Podíval jsem se znovu na vojáky. Vypadali docela normálně, kluci, jaké člověk vidí na každém rohu. Něco mě napadlo. Podíval jsem se Jessemu na nohy a skutečně, měl na nich kecky.

"A co ty?" zeptal jsem se. "Střílel bych do vzduchu", tvrdil. "Tak by tě zavřeli", řekl Cikán. Díval se na Jesseho zkoumavě s neproniknutelným výrazem ve tváří. Jesse pokrčil rameny. "Tak bych bručel".

Měl jsem nepříjemný pocit, že bych tady neměl být. Společnost kolem mne rozhodně nepřitahovala. Budeme se radši bavit o něčem jiném.

"Máš s sebou kytaru?" zeptal jsem se.

"No tady ne, je na ubikaci". Jesse přimhouřil oči a ušklíbl se. "Já tady hraju v bigbítu", smál se.

"Cože?" nechtěl jsem věřit.

Kývl a dodal: "Je to docela dobrý i když jiný".

No jiný to teda je. Vzpomínal jsem jak jsme si dělali srandu s kluka, který si z nějakého důvodu vzal s sebou na vandr elektrickou kytaru. Seděl v uličce vlaku plného vandráků a brnkal. Znělo to hrozně, dutě a plechově. Hrát na elektrickou kytaru bez zesilovače a repráku je blbost. A hrát na ní na vandru je tuplovaná blbost. Ale i tak mi ho bylo líto, když si to k němu přihasil Jesse a začal předstírat obdiv.

"Mohl bych mít tvůj autogram?" Nasadil dychtivě přiblblý výraz a strkal hráči do obličeje černý notýsek a tužku. "Mám tady Gotta a Mátušku" tvrdil. "Ještě ty mi tady chybíš".

Kluk zrudnul a urychleně se kamsi odebral. Jesse řval smíchy, což je něco ku slyšení. Má hluboký šťavnatý hlas, který umí užívat. Je melodický a dunivý, což se líbí ženskejm. Líbí se dokonce i paní Nezbedové, která jinak pokládá Jesseho za chuligána.

"S tím hlasem by měl jít do rozhlasu" říkala s obdivem.

Zpívá teda krásně, taky je na to patřičně hrdej. Osada Houslový klíč byla původně založena jako kapela. Jozina a Jesse zpívali a hráli na kytary, Kůže na basu. Problém byl, že nikdo kromě Jesseho nechtěl cvičit každý den, jak se na profíky sluší a patří. A tak Jesse osiřel. Noví členové osady se vyznačují hudebním hluchem, snad kromě mne. Teda poznám, co je a co není falešné, konec konců jsem poslouchal opery dřív, než jsem uměl mluvit. Takže vím, že Hanka zpívá sice ráda, ale bez sebemenšího smyslu pro tóninu, Cikán zpívat odmítá, no a já a Honza zpíváme sice s chutí, ale blbě.

Bigbít. Tomu jsme se vždycky šklebili. Poslouchali jsme z pásky americkou country a snažili se to napodobovat. Bigbít je pro blbečky. Teda, ne že bych se pod to stoprocentně podepisoval, ale Jesse to vždycky tvrdil.

"Píšeš ještě písničky?" ptám se.

Když přikývl, nemohl jsem si odpustit otázku: "Bigbítový?"

"Jo", řekl s úsměvem.

"Nedáš mi autogram?" zeptal jsem se zlomyslně.

"Klidně", řekl a vytáhl z náprsní kapsy propisovačku. Podepsal se na papírový tácek a vstrčil mi ho do ruky.

"Važ si toho, jednoho dne to bude vzácný!" řekl a zasmál se.

Cikán se nezapojoval do konverzace, viditelně o něčem přemýšlel. Chvíli jsme mlčeli, upíjeli pivo a pozorovali cvrkot. Pan ve špinavé zástěře stál za pultem a točil pivo za pivem, která ospale vyhlížející přestárlá dívka nakládala na obrovský kovový tác a roznášela mezi řvoucí vojáky. Z kouta se ozvala harmonika. Čekal jsem, že tady uslyším cosi jako "halihola, od lodi k lodi, od fabriky k fabrice jdem a s dělníky ruku v ruce prápory revoluce po celé zemi rozvinem", ale místo toho chraplavý hlas oznamoval, že padla facka, padla na sále, když tam tancoval, což je blbost, jediná ženská v dohledu, lítala s půllitry. Představoval jsem si, jak vojáci tančí spolu, tvář u tváře a vyprskl jsem smíchy.

"Co je?" zeptal se Jesse.

Popsal jsem mu scénu, usmál se řekl: "To bych se ani moc nedivil, půlka z nich jsou buzeranti".

"Co ty tady vlastně mezi nima děláš?" zeptal se Cikán.

Jesse pokrčil rameny.

"Voni viděli, že dělám se zvířaty a tak mi dali psa." Dodal: "Obvykle maj psovodi stěně, vycvičí ho a pak jim zůstane, i když jdou z vojny, pes může mít jenom jednoho pána. Mně dali psa po ňákým čurákovi, kterej ho zkazil. Je hrozně zlej, ale zvyká si na mne." Začal popisovat zdlouhavě a nudně život na jednotce. Šel z toho dojem, že co pohraničník, to idiot toužící si vystřelit.

Přestával jsem poslouchat, díval jsem se na něj a říkal si, jak se změnil. Tak trochu to znělo, že žere vojnu. což mě překvapilo. Jesse? Pořád jsem nechápal, proč se prostě nesebere a nepřekročí čáru, když po ní každý den chodí. Má cenu se na to ptát? Asi ne, všude kolem tady sedí práskači a idioti v uniformách, alespoň podle Jesseho. No nic.

A jeli jsme domů, seděli jsme ve vlaku v 7:15. Nikdo jiný ve stanici nebyl, tedy nikdo viditelný, ani esenbák ani ruský Čech. Stejně jsme zamávali prázdným oknům, lokomotiva zasupěla, hodila nám do tváře hrst sazí a popela a tak jsme zavřeli okno a zasedli.

Zpátky