Srpen 2006

Zrzka

Ivan Špaček

Což takhle tohle? Nadýchl jsem se a spustil svou snad nejoblíbenější báseň že všech.

„Manon je můj osud. Manon je můj osud.

Manon je všecko, co neznal jsem dosud.

Manon je první a poslední můj hřích,

nepoznat Manon, nemiloval bych.

Manon je motýl. Manon je včela.

Manon je růže hozená do kostela.

Manon je všecko, co neztratí nikdy svůj pel.

Manon je rozum, který mi uletěl!

Manon je dítě. Manon je rusovláska.

Manon je první a poslední má láska.

Manon, ach Manon, Manon z Arrasu.

Manon je moje umřít pro krásu.“

Odmlčel jsem se. Po chvíli otevřela oči a podívala se na mne.

"To je taky Šejskspýr?" vyslovila pečlivě.

"Ne. Nezval."

"To je hezký" řekla tiše.

"Znáš od něj ještě něco?"

Problém je že si pamatuji jenom kusy a kousky. Nedá se říci, že bych měl fotografickou paměť. To bych snad ani nechtěl, už tak si pamatuji věc, které bych nejradši zapomněl. Jaký to asi je nemoci zapomenout nic? Otřásl jsem se při té představě. Ještě jednoho Nezvala znám, nedá se to rovnat s Manon, je to spíš rýmovánka, ale lepší než nic.

„Byl jednou jeden hrad,

v něm žila krásná paní

a drak, jenž měl ji rád,

žil s ní a hleděl na ní.

Kam upřela svůj zrak,

kam vkročila, kam vešla,

tam vkročil i ten drak

a naříkal, když nesla".

Pak mě něco napadlo. Tohle přece musí znát! Pokud teda skutečně není mimozemšťanka. A pokud je Češka.

"Byl první máj, byl lásky čas,

hrdliččin zval ku lásce hlas."

Nic. Vůbec nic. Co jí se týkalo, tihle všichni velící básníci žili nadarmo. Podíval jsem se na ni. Pihovatá tvář byla ze sluníčka celá růžová. Měla zase zavřené oči a dýchala pootevřenými ústy, růžové rtíčky vypadaly chutně a tak jsem se nad ní naklonil a zlehka ji políbil. Usmála se mi pod rty, malounko uhnula, ale ne moc. Držel jsem ji v náručí a mazlil se s ní jako s kočkou, hladil jsem ji po tváří a za ušima, jako většina zrzek kočku připomíná jemnou strukturou obličeje. Kočku nebo veverku, ale spíš kočku, my můžeme pocházet z opic ale zrzky pocházejí z kočičích předků. Docela i předla a já se cítil báječně, sluníčko nás hladilo po obnažené kůži, po kocovině ani stopy.

Rozhlédl jsem se kolem, nikde nikdo. Leželi jsme v dolíku na vrcholku kopečku skryti vysokou trávu a tak jsem si řekl, proč ne? Nahnul jsem se nad ni. Pravidelně oddechovala, ona snad usnula! Podíval jsem se na hodinky a vylítl jsem. Musím s sebou pěkně mrsknout, abych to stihl včas do práce. No smůla. Zatřásl jsem ji ramenem.

"Já už musím jít!" řekl jsem nešťastně.

"Kam?" zeptala se ospalým hlasem.

"Do práce, dělám odpolední" vysvětloval jsem.

Podívala se na hodinky a řekla:

"Já taky, ale až za hodinu"

Protáhla se a zívla, podobnější kočce víc než kdykoliv předtím. Zvedla se, sbalila ručník a šli jsme ke kabinám. Držel jsem ji kolem pasu a přemýšlel jak to navléci.

"Ty nejseš odsud?" zeptala se.

Zavrtěl jsem hlavou.

"Jsem tady na praxi".

"Ty ses študák?"

"Jo."

Podívala se na mne a obdarovala mě zářivým úsměvem.

"Budeš tady v sobotu?" zeptala se.

Přikývl jsem.

Vlak sice jede v sedm ráno, ale jede ještě jeden, ve dvě odpoledne.

"Já bych za tebou ráno přijela."

Domluvili jsme se a už jsem mazal na ubytovnu. Naházel jsem na sebe pracovní oblečení a utíkal do fabriky. Přiřítil jsem se pár minut před zvoněním. U píchaček na mě čekal dělňas ve stále ještě neposkvrněných montérkách.

"Hele mladej, zejtra přijď o něco dřív" hudroval, ale ne moc zle.

Zahučel jsem cosi neurčitého a šli jsme do dílny. Díval jsem se na řadu soustruhu a frézek. Stali u nich kluci že třídy, vypadali jako kdyby tuhle práci dělali celý život, což byla skoro pravda. Všichni tři jsou na rozdíl ode mne vyučení.

"Co umíš?" zeptal se mě dělňas. Nečekal na odpověď a dodal "Jak se jmenuješ?"

"Ivan" řekl jsem.

"To je pěkný jméno" pochválil mě.

"Já jsem Lojza Černý a jsem tady mistrem".

"Na odpolední", dodal.

"Ahoj" řekli kluci, vstrčili karty do píchaček, udělalo to "cinkcinkcink" a byl jsem tady sám. Teda skoro sám. V koutě u vrtačky stal chlapík neurčitého věku v zamaštěných, zmuchlaných montérkách. Všechny ostatní mašiny byly vypnuté, někdo zhasnul i většinu světel v dílně.

"Na vrtačce dělat umím" řekl jsem.

"Tak pojď se mnou" pozval mě Lojza, teda pan, vlastně soudruh mistr. Nevypadal už jako reklama na nového, socialistického dělníka. Měl poněkud zmačkaný obličej, jako by zrovna vstal, což je možné. Vypil jsem včera dost piv, ale on měl náskok, a bez problémů držel s námi krok.

Došli jsme k vrtačce.

"Josef, ukaž tady mladýmu, co má dělat" řekl mistr.

Josef se na mne podíval, cosi zamumlal a odstoupil od stroje. Podíval jsem se co a jak. Vrtačka byla v automatickém posuvu a vrtala dírku do šedé krychličky upnuté v přípravku.

"To zvládnu", řekl jsem a přistoupil jsem k vrtačce.

Vrták dovrtal, cvaklo to a hlava vrtačky vyjela nahoru. Vyndal jsem kus, zkontroloval dírku podle výkresů, upnul další a zapnul jsem posuv. Vrták začal pískat a špony zmodraly. Rozhlédl jsem se, bruska byla hned vedle a tak jsem nabrousil vrták a dal jej zpátky. Vrták se s chutí zakousl do kovu, hladká špona se kroutila a mně bylo docela dobře.

Josef mě chvíli nedůvěřivě pozoroval, zavrtěl hlavou a kamsi se odšoural. Hrál jsem si s rychlostí posuvu a s převody, nachystal si další vrtáky a zkontroloval lejstra na malém plechovém stolku vedle. Hodiny utíkaly příjemně rychle. Hromádka hotových kusů utěšeně rostla. Začal jsem si pískat a vzpomínal na Zuzanu. Třeba tady taková nuda nebude.

"Jak to jde?" Škubl jsem s sebou.

Mistr stál u bedny a počítal kusy.

"Jde to" řekl jsem.

"To vidím", řekl suše a ukázal na hromadu.

"Kontroluješ díry?" zeptal se podezíravě.

"Jo."

"Kazdej kus?

"Jo."

Nevěděl jsem o co jde, že bych dělal moc pomalu? Přepočítal kusy ještě jednou, zavrtěl hlavou a odešel. Ucítil jsem nutkání a tak jsem šel hledat záchod. Vyzkoušel jsem všechny, dveře, ty od záchodu, byly samozřejmě až poslední, úplně v rohu. Viděl jsem už i špinavější záchody, ale ne moc často. Mastná zeď nesla na sobě hnědé čáry zanechané prsty namočenými, nechci myslet do čeho. Přemýšlel jsem o mentalitě lidí, kteří tohle dělají, ale představivost mi na tohle nestačí. Umyl jsem si ruce. Při pohledu na to, čemu tady říkají ručník, jsem setřásl vodu z rukou a otřel je o košili.

Vyšel jsem ven. Nikde jsem nikoho neviděl, všichni byli někde zalezlí. Ani jedna mašina neběžela. Ve světle jediného zapnutého světla se blyštěla vrtačka, na kterou jsem už myslel jako na svou. Leskla se, protože jsem ji čistil hadrem namočeným v terpentýnu vždycky, než vrtačka dokončila cyklus. Pod letitým nánosem špíny byla zářivé modrá. Kolečko vyříznuté ze tmy silnou žárovkou v černém klobouku těsně nad mašinou ukazovalo zametenou a umytou podlahu. Cítil jsem uspokojení nad dobře vykonanou prací.

Když jsem došel k mašině, viděl jsem, že tady někdo za mé nepřítomnosti hospodařil. V hlavě byly zbytky ulomeného vrtáku. Zbytek trčel z upnutého kusu. Nechápal jsem, co se stalo. Vím určitě, že jsem vrtačku vypnul. Někdo mi chce pomáhat? Pokoušel jsem se vytáhnout zlomený vrták z hlavy. Moc se mi to nevedlo, závit byl utažený jako kdyby někdo utáhl hlavu kladivem. Bylo zřejmé, že se tak stalo. Klička měla ohnutá křidýlka.

Zasakroval jsem, vytáhl kombinačky a rval se s kličkou. Závit konečně povolil. Dál jsem všechno dohromady, hodil zmetek do dosud prázdné krabice s nápisem "Nevyhovující" a cvakl jsem vypínačem. Nic. Zkontroloval jsem zástrčku, všechno vypadalo v pořádku. Rozhlédl jsem se kolem sebe. Bylo ticho takřka absolutní až na zvuky, které připomínaly zvuk ucházející pneumatiky: „pssst, psss, pssst, psss..."

Šel jsem za zvukem do tmy. Šátral jsem kolem sebe rukama ve tmě, až jsem nahmatal vypínač na zdi. Cvak. Strop se rozzářil řadou světel. Z hromady pucvolu vedle soustruhu na mne mžoural pan-soudruh mistr.

"Co blbneš?" ozval se popuzený hlas.

"Neběží mi mašina", vysvětloval jsem.

Mistr se vyhrabal z hromady hadrů, protřel si oči a zívnul.

"Cos říkal?" zeptal se poněkud přívětivějším tónem hlasu.

"Něco se stalo s vrtačkou."

Protáhl se a vyrazil směrem ke stroji.

"Asis to zavařil", prohodil přes rameno a cvakl spínačem. Když se nic nestalo, sáhl na zástrčku. Vyzkoušel jestli je pořádně zastrčená, vzdychl a šel zkontrolovat panel. Dotýkal se pojistek, až narazil na místo, kde by pojistka měla být, ale nebyla. Vytáhl obočí a podíval se na mne.

"Ty ses v tom hrabal?" zeptal se a podezíravě si mě měřil.

Zavrtěl jsem hlavou.

"Počkej tady" řekl a odešel. Po chvíli se vrátil s pojistkou v ruce. Zašrouboval ji a motor vrtačky se rozběhl. Ozvalo se pískání a plácavý zvuk. Skočil po spínači a vypnul mašinu.

"Spadnul řemen" vysvětlil a otevřel krýt. Přitáhl si štafle a dál řemen zpátky.

"Já šel jenom na záchod" vysvětloval jsem.

"Když jsem přišel zpátky, tak nic nefungovalo."

Slezl ze štaflí a cvaknul spínačem. Vrtačka se rozeběhla, tentokrát bez problémů. Podíval se na hodinky.

"Už je skoro padla" řekl.

"Jdi se umejt, pujdem na pivo".

"Já nemám moc peněz" přiznal jsem se. Pokrčil rameny.

>"Já tě založím. Do vejplaty", dodal a odešel směrem k píchačkám. Šel jsem za ním. Otočil se a řekl:

"Sem ti říkal, ať se jdeš umejt."

Pokrčil jsem rameny.

"Já už jsem umytej".

Vzdychl a šel dál.

"Tak se nedívej", řekl a přistoupil ke zdi plně papírových karet, zastrčených v dírkách v plechové desce. Hodiny cvakly a ozvalo se zvonění. Tahal kartu za kartou a strkal je do tlamičky píchaček. Píchačky cinkaly a chrastily, polykaly karty a vyplivovaly je s vytištěným časem. Otočil se ke mně, ušklíbl se a řekl:

"Tak dělej mladej."

Seděli jsme v koutku hospody, každý před sebou dvě piva, neboť bylo těsně před zavírací dobou. Hospodský šramotil půllitry v dřezu a nevrle nás pozoroval.

"Tak dopít pánové", velel a já se snažil, ale moc mi to nešlo. Pivo chutnalo vyšeptale a vodovitě. Takže takhle to je.

"Musíš to chápat mladej", nahnul se ke mně mistr. Mluvil pro něj neobvykle jemným hlasem. Vypadal v této chvíli jako někdo, koho bych si mohl vážit, a ne jako klaun a podvodník, za kterého jsem jej pokládal. Možná, že s tím měly něco společného ty dva rumy, které jsem na jeho pozvání zazdil.

"Ty tady budeš čtrnáct dní, pak se vrátíš vodkud's přišel", řekl a napil se. Pozoroval jsem, jak mu ohryzek skáče nahoru a dolů, a nevěděl jsem, co mu na to říci. Podle toho, co říkal, jsem udělal ani ne za celou směnu víc, než co žádá norma na týden.

"Já vím, že to myslíš dobře" podotkl když dorazil půllitr. Utřel si ústa a pokračoval.

"Se študákama je vždycky problém. Přijdou sem a makaj jako divý. Teda do tý doby, než jim někdo vysvětlí, ať neblbnou. Někdy jim to musej vysvětlit důraznejc než vypnutím mašiny", dodal a významně se na mne podíval. Takže jde o hubu. No to je pěkný. Asi začínám chápat fakta života.

Byla sobota, kluci odjeli domů a tak jsem byl na ubytovně sám, bál jsem se, že zaspím, musím být v sedm na nádraží buďto vyzvednout Zuzanu, nebo jet domů. Kluci mě obvykle probudili, když šli do práce, spal jsem potom v desetiminutových úsecích, usnout a probudit se, až jsem toho měl dost, vstal jsem a šel na plovárnu, každý den v devět, když otevírali, ale Zuzana se tam neukázala. Neukázal se nikdo, což mi ani tak moc nevadilo, ležel jsem na sluníčku a četl si, případně podřimoval, než byl čas jít do práce. Plnil jsem normu, takže jsem byl vždycky hotový tak za dvě hodiny, a dospával jsem se pak na hromadě pucvolu, i když mi mistr nabídl, že mi odpíchne. Ani nevím, proč jsem jeho nabídku odmítl, snad z nějakého vágního pocitu, že se jedná o podvod. Trávil jsem hodiny také sezením na záchodě. Nejdřív jsem ho ovšem pořádně vyčistil, umyl zdi a podlahu. Zvedal se mi žaludek, ale zvládnul jsem to, aniž jsem se poblil víc než jednou, takže se asi stávám otrlým.

Nezaspal jsem a tak jsem stál na nádraží a čekal. Přemítal jsem, jestli se Zuzana ukáže, v podstatě jsem doufal že ne, neboť by to reprezentovalo komplikace, takže proč to vlastně dělám? To kdybych věděl. Chodím s Hankou, měl bych bejt věrnej, zřejmě to nedokáži. Líba asi měla pravdu, o přestávce namalovala na zadní stranu tabule ve třídě postavu muže, nejdřív zepředu, s pěkně širokými rameny, pak z profilu, který ukazuje vystouplé břicho, mrkla mým směrem a připsala: "Hledám ženu, třeba fenu", což jsem vzal na sebe, je to tak?

Přifuněl vlak, díval jsem se na dveře, ale žádné z nich se neotvíraly. "Ahoj", ozval se tichý hlas, zrzavá hlavička a postavička ve zřejmě nových šatech.

"Ahoj", odpověděl jsem duchaplné a pokusil jsem se ji políbit. Odtáhla se a zašeptala: "Mě tady znaj", a vzala mě za ruku, což zřejmě nevadí a táhla mě pryč z nádraží. Šli jsme po ulici a já marně přemítal, co jí mám říci, měl jsem špatné svědomí, ale ne dostatečně špatné na to, abych jí řekl: "promiň, já už mám holku", což by asi bylo správné. Jedna věc je mít zásady a druhá je držet se jich.

Automaticky jsem zamířil k ubytovně, následovala mě bez námitek a tak jsem přestal uvažovat o svědomí a začal jsem uvažovat: "hastrmane tatrmane, jak to spolu uděláme". Odsunul jsem prkno, Zuzana se protáhla skrz, zavadila docela slušnými prsy o okraj otvoru, napadlo mě, jestli si vycpala podprsenku, tak by to mohlo být trapné, teda pokud budu mít příležitost to blíže prozkoumat.

"Tady to smrdí", konstatovala a rozhlédla se po nevábné scéně. "Nahoře to je lepší", utěšoval jsem ji a ukázal jí schody. Šli jsme nahoru, schody vrzaly, jako kdyby se měly každou chvíli utrhnout, ale neutrhly, takže jsme dorazili do patra. Podívala se na rozválené postele, jediný Pepa si po sobě ustlal. Usmála se na mne a zeširoka zívla.

>"Já jsem hrozně ospalá, vstávala jsem ve čtyři" omluvila se.

"Já taky", odpověděl jsem ne zcela pravdivě. Cítil jsem příležitost a tak jsem jí řekl: "Nechceš si odpočinout?" a ukázal jsem na ustlanou postel.

"To je dobrej nápad", řekla. Zaváhala, podívala se mi do oči a řekla pomalu: "Nedívej se, já si sundám šaty, aby se nezmuchlaly."

Zakryl jsem si oči rukama, ale švindloval jsem, díval jsem se skrz prsty, jak si pomalu rozepíná knoflíčky. Ukázala se nově vyhlížející podprsenka s drátem vespod, obšitá krajkou. Stejně je zajímavé, že kus oblečení, který je ukrytý pod šaty, se zdobí mašličkami a cingrlátky. Když jsem se na to ptal Hanky, tak zrůžověla a řekla, ať se tak blbě neptám.

Zuzana pečlivě složila šaty a pověsila je přes opěrátko židle. Stála tam v růžových kalhotkách a v podprsence s drátem, rudá záplava vlasů jí spadala přes ramena jako róba a mě až bolelo srdce z té nádhery. Spustil jsem ruce z očí, Zuzana vypískla: "ty se díváš!" a vhupsla do postele.

"Sluší ti to!" řekl jsem pravdivé. Musel jsem si odkašlat, protože jsem skřehotal jako žába. Zuzana schovala hlavu pod deku, ale odsunula se ke zdi, aby mi udělala místo. Leželi jsme vedle sebe v přirozeně pozici dvou lidí v jedné posteli, tedy složeni dohromady jako lžíce. Cítil jsem její zadeček v klíně, což je asi normální, žena se tak cítí bezpečná, asi.

"Netlačí tě to?" zašeptal jsem a sáhl po přezce na podprsence.

"Hmmm", řekla a tak jsem se snažil, ale nebyly to obvyklé háčky, ale cosi jiného z krouceného plastiku, takže mi to nešlo. Sáhla si na záda, cosi luplo a podprsenka se rozevřela. Měl jsem v ruce malé ňadro s neobvyklé dlouhým cecíkem, který reagoval na dotek, hýbal se jako živý, i když Zuzana odfukovala jakože spí a já si říkal, co bude dál.

Odpověď na sebe nenechala dlouho čekat. Ozvalo se zvonění zvonku následované řevem dětí vypuštěných z řetězu. Ohlédl jsem se a uviděl protější okno plně dětských hlaviček. Zdálo se, že se dívají přímo na nás, přesto že škola byla osvícená ranním sluníčkem, zatímco naše okno bylo tmavé, takže asi není nic vidět, ale...

Zuzana přestala dělat že spí, sundala mou ruku že svého ňadra a zašeptala: "já nemůžu!" takže jsem se otočil na záda, zavřel oči a usnul.

Když jsem otevřel oči, seděla plně oblečená na židli vedle postele a pozorovala mě s tichým úsměvem.

"Už jsem myslela, že tě budu muset vzbudit", řekla a já se omlouval, to je teda věc usnout na rande, to snad dokáži jenom já. Pokrčila rameny a řekla: "To nevadí. Já byla taky utahaná."

Šli jsme na nádraží, já do jednoho vlaku a ona do druhého. Její jel první a tak jsem stál u okna vlaku a díval se na ní. Stála tam zarámovaná jako obrázek a vypadala tak smutně, že dřív než jsem si uvědomil co dělám, jsem vyhrkl: "Přijeď zítra do Liberce na čaje!". Rozzářila se, kývla, řekla: "Tak jo, přijedu tímhle vlakem!".

Lokomotiva začala supat, škubla vagóny a vlak se rozjel, začal nabírat rychlost a já stál na nástupišti jako ve filmu a díval se za ní, ovšem ve filmu by tohle byl konec, zatímco ve skutečném životě to je začátek, teda pokud ji vyzvednu z nádraží, což bych asi neměl, pozval jsem i Hanku, bude to dosti komplikovaná záležitost.

Zpátky