Srpen 2006

Na lodi plné politiků

František Šulc

Vrcholná politika vytváří prostředí s velice specifickou zátěží na psychiku člověka, což může mít negativní vliv na chování politiků. I přesto, že má politická psychologie stoletou tradici, stále zůstává popelkou. Přitom tlaky, kterým jsou vystaveni politici, jejich reakce na ně a interakce mezi nimi mají přímý vliv na správu země.

Někdy ke konci roku 1999 procházel tehdejší ministr zdravotnictví za ČSSD Ivan David kuloáry Poslanecké sněmovny. Bylo to v době, kdy byl tlačen k odchodu z funkce. Jeden z jeho kolegů z jiné strany se na něj vyzývavě díval a opakoval: „Ty chudáčku, ty blbečku.“ David tvrdí, že důvod byl jednoduchý: snaha ho vyprovokovat, aby minimálně slovně, ale ještě lépe fyzicky napadl „protivníka“. „Samozřejmě se vás snaží provokovat, protože když se někdo projeví jako agresor, tak to znamená, že selhal, a když selhal, tak prohrál,“ říká David. „Stalo se mi to dvakrát. Těžko pak budete vysvětlovat, že jste dal někomu facku, protože vás urážel.“

Provokace a většinou pouze verbální agresivita (ať už předstíraná, či skutečná) k vrcholné politice neodmyslitelně patří. Podobné je to i s hraním. Politika je do značné míry divadlo, a kdo ho neumí hrát, ten se jenom těžko bude prosazovat. Stačí se například podívat na interpelace v britské Dolní sněmovně či na vystupování českých poslanců, když jsou přítomny televizní kamery. Jedno z nejlepších představení ovšem sehrál 12. října 1960 sovětský vůdce Nikita Chruščov při zasedání OSN v New Yorku, když si sundal pravou botu, hrozivě jí zamával ve vzduchu a pak s ní začal bušit do stolu. Později o tomto svém „vystoupení“, jak píše William Taubman v knize Chruščov. Člověk a doba, prohlásil: „... To byla taková legrace! Víte, OSN je takový parlament, kde se menšina musí nějakým způsobem nechat slyšet.“

Nedílnou součástí vrcholové politiky jsou však i odchody z ní. Míra stresu samozřejmě odvisí od toho, jestli člověk ze scény odchází z vlastního rozhodnutí, nebo jestli byl donucen, ale také o jak zralou osobnost jde. Každopádně není jednoduché se s odchodem z vrcholné politiky vyrovnat. Podobnou věc prožíval například poslanec za ODS Marek Benda, který nebyl v roce 2002 zvolen do parlamentu. Přitom v něm strávil dvanáct let, tedy více než třetinu života. Těžko se s tím vyrovnával, měl problémy s hledáním zaměstnání a samozřejmě se chodil dívat i do svého bývalého působiště. Jednou k němu přistoupil člen ochranky, kterého Benda znal, protože tam také hlídal už drahně let, a řekl: „A vy jste kdo? Občanský průkaz...“ V tu chvíli se, jak říká, „vrátil na zem“.

„Když člověk vypadne z takovéto zátěže (vrcholné politiky), tak to může vnímat jako tíživou prázdnotu...,“ říká Ivan David, který má tu výhodu, že má s politikou nejenom praktické zkušenosti, ale zároveň ji může hodnotit i z pozice psychiatra. „Člověka drtí ta prázdnota: předtím byl jeho čas přeplněn různými aktivitami, a najednou se dostává do situace, kdy kontaktů je minimum a nikdo nezavolá a nezavolá...“

Tyto tři epizody zdaleka nepředstavují vyčerpávající seznam toho, co s sebou nese reálná politika. Přestože jsou odlišné, mají něco společného - vypovídají o účinkování v politice a o jejím působení na psychiku člověka. Zejména vrcholná politika je velice stresové prostředí se specifickou zátěží. Politici se musejí vyrovnávat s řadou tlaků ohrožujících integritu jejich osobnosti. Obecně se dá říci, že nějakým způsobem je deformován každý jedinec, a nejenom on - jeho politická funkce má dopad (často negativní) na jeho rodinu a vztahy.

Je-li život každého z nás řízen odměnami a tresty, pak i politika musí mít pro ego každého, kdo se do ní rozhodne vstoupit, také pozitivní stránku. Tou je podle některých psychologů právě uspokojení základních potřeb (sebenaplnění) jako například touha po moci, nutkání ovlivňovat věci veřejné nebo třeba vášeň pro získávání nových kontaktů.

Zvenčí politika často vypadá jako těžko čitelná masa lidí ovládaná několika jedinci, okamžitými zájmy stran či jiných skupin, podílejících se na rozhodovacím procesu. Tento pohled je však zkreslený, protože vždy je klíčová psychologie jedinců a interakce mezi nimi. Obecně lze výkon politiky rozdělit do dvou období: krizového, charakteristického otřesy a objednávkou politických „hrdinů“, a relativně stabilního, kdy ke slovu přicházejí politici „manažeři“. V této fázi se nachází většina zemí euroatlantické oblasti včetně Česka. Zde je také možno vidět jednu z příčin, proč nyní politice dominuje konformita či devótnost.

Motivace a potřebné vlastnosti

Psycholog Jiří Šípek sedí v křesle v úzké kanceláři Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze pod obrazem podepsaným A. Maier 1954. Je na něm vyobrazený chlapec melancholicky sledující skrz okno kamarády, kteří si hrají v zasněžené zahradě. Pro tuto chvíli je jeho svět z nějakého důvodu uzavřený, podobně jako je uzavřený svět vrcholné politiky, což lze považovat za typ přirozené obrany před okolím, které se vůči politikům většinou vymezuje negativně. „Důvody, proč se člověk stane politikem, jsou - z hlediska motivů a z hlediska psychologických vlastností - natolik různé, že se nedá jednoznačně určit typologie. Je svůdné říci, že politikem se může stát jenom někdo, komu jde jenom o sebe nebo o moc. Ale to jsou hlouposti,“ říká Šípek.

„Osobnostní rysy nejsou (v politice) koncentrovány nějak typicky, že by se dalo říci - toto je typický politik. Vlastností, které musí jedinec splňovat, aby byl úspěšný, je celá řada a osobnost v tom není tou nejpodstatnější složkou,“ soudí Ivan David. Především je nutné odlišit dvě věci - jednak motivy člověka při vstupu do politiky s vlastnostmi, které ho zvýhodňují, jednak to, jak ho pobyt ve vrcholné politice promění. Co se týče motivů, jde o komplikovaný mix - bezesporu hraje svou roli touha po moci, další věcí je touha prosazovat své myšlenky či ideologii. Nesmí se ale zapomenout ani na potřebu dosáhnout uznání, posílit své ego nebo manipulovat svým okolím.

„Může jít o různé touhy - o opojení z moci, ale také o ideologické tendence,“ říká psycholog Jeroným Klimeš. „Kromě lidí, kteří by se dali označit jako politizující, jsou součástí skupiny, strany nebo hnutí i ideologové. To jsou obvykle myslitelé. Takovým byl třeba Goebbels. Vždy se najde upotřebení jak pro lidi, kteří touží po moci, tak pro vizionáře či prognostiky.“

„Populární představě o politice jako místu zlovolném a plném špatných lidí by mohla odpovídat i část poznatků politické psychologie. Přinejmenším psychoanalytický pohled na politika, alespoň v jeho původní freudovské podobě, je v tomto ohledu nesmlouvavý: Podle Freuda, Adlera či Lasswella touha po moci vyrůstá z potřeby nahradit, vyvážit a odstranit vlastní nedostatečnosti,“ píše Oskar Krejčí v knize Politická psychologie. I kdyby byla tato hypotéza pravdivá, nebylo by na tom nic špatného, pokud by výsledkem bylo veřejné dobro. Motivace sama ovšem nestačí, ještě je nutné mít ty správné vlastnosti a zejména talent. „Politikem se může stát někdo, kdo je schopen tolerovat po nějakou dobu zátěž zvláštního druhu. Jednak interpersonální zátěž a také zátěž ve smyslu nejistoty, kdy nevím, jestli mnou investovaná snaha povede k výsledkům, které bych rád viděl,“ říká Šípek s tím, že ale možná nejdůležitější je tolerance ke kritice a ke stresu. „Jakmile vstoupím do politiky, tak jsem ze všech stran systematicky zpochybňován... A když jsem v pozici, kdy jsem systematicky zpochybňován, tak se musím obrnit, musím si obrnit své ego. Možná to udělám tak, že víc křičím, že jsem silovější, protože jinak bych se z toho zbláznil.“

„Podíváme-li se na politiky z hlediska tradičních osobnostních dimenzí, jako jsou třeba extroverze, neuroticismus, stabilita, dojdeme k závěru, že politici jsou různí. Nevýhodné vlastnosti mohou být vykompenzovány jinými, některé jsou s úspěchem těžko slučitelné,“ tvrdí Ivan David. „Za příklad může posloužit dimenze se dvěma krajnostmi, kde je na jednom konci paranoidita a na druhém naivita. Paranoidita, v přiměřené míře, politiky zvýhodňuje. Politik je trvale vystaven pokusům o uvedení v omyl, proto musí stále prověřovat a zkoumat. Je výhodnější najít spojitosti a vztahy i tam, kde možná nejsou, než je přehlédnout tam, kde možná jsou. Naivita, nejen jako pouhý nedostatek zkušeností, ale i jako osobnostní rys politiky znevýhodňuje v konkurenci se zájemci o udržení vlivu. Pokud ovšem paranoidita dosáhne patologické úrovně, politika to diskvalifikuje.“

Krysař, prodavač, loutka a hasič

Obor nazvaný politická psychologie existuje už přes sto let, přesto zůstává stále popelkou. V zahraničí existuje řada publikací na toto téma. V Česku vyšla jediná kniha, už zmiňovaná Politická psychologie. Přitom psychologie politiků je jednou z důležitých součástí snahy porozumět politice, popisované a definované různě, ale v zásadě chápané jednoduše - jako boj o moc. V rámci tohoto boje je nutné znát vlastnosti a schopnosti jak protihráčů, tak spoluhráčů. Navíc je nutné alespoň v obecné rovině vědět, jak může účast na politice v různých orgánech státní správy na člověka působit a proměnit ho.

Stejně jako existuje řada různých motivů pro vstup do politiky, existuje i řada typologií politiků. James Barber například přišel se čtyřmi typy: inzerent (usiluje o status a uznání a užívá legislativu pro vlastní kariéru), divák (je motivován potřebou uznání v legislativním procesu, je v zásadě poddajný), váhavec (byl zatažen do legislativy v rozporu se svými závazky, bývá spojen s morálními otázkami v legislativě) a zákonodárce (svou pozici vnímá jako výzvu a je aktivně zatažen do práce legislativy).

Se čtyřmi typy přišla také psycholožka Margareta Hermannová: krysař (stanovuje cíle a trasu pro vedené a bere odpovědnost za to, co se stane a jak se to stane), prodavač (citlivě reaguje na to, co lidé chtějí, a nabízí jim to, nebo jim alespoň slibuje pomoc při dosažení jejich cílů), loutka (získává svoji sílu, směr a cíle od těch, kdo jsou zdánlivě vedeni) a hasič (reaguje na to, co se děje v jeho okolí). „Krysař, prodavač, loutka i hasič jsou v podstatě politiky, kteří projevují nadměrnou dominanci určitých osobnostních rysů, a nikoliv vyváženou osobnostní integritu,“ dodává k tomu Krejčí.

To, jací lidé se v Česku dostávají do dolní komory a následně do exekutivy, záleží také na filtru, jakým jsou vybíráni. A právě tento filtr někteří lidé kritizují s tím, že nahrává konformistům. „A v tomhle směru mám pocit, že naše politika profiluje lidi devótní. Náš systém je hodně stranický. Když si tedy vezmete jakoukoli kandidátku strany, tak na prvních, volitelných místech jsou poslanci. Jsou to lidé dobře zavedení ve straně, kteří mají moc, konexe. Až pod prvními partajníky jsou jeden dva lidé, kteří jsou na hranici volitelného místa,“ tvrdí Jeroným Klimeš. „Aby se tito lidé dostali na hranici volitelného místa, tak musí zavedeným politikům ve straně ohromně podkuřovat, být jim k ruce, nedělat problémy a nemít vlastní názor. Jinými slovy, tohle je filtr, který nám filtruje devótní lidi: Jestli budeš zlobit, chlapečku, tak tě dáme na patnácté místo a všichni víme, co to znamená.“

S tímto názorem do jisté míry souhlasí i Ivan David, podle nějž přibývá napříč politickým spektrem konformních lidí: „Je to dáno tím, že konkurenční boj uvnitř politických uskupení vedl k tomu, že se prosadili někteří jedinci, kteří kolem sebe shromažďují své stoupence a vylučují své nestoupence. Takže je nevýhodné mít vlastní názor a je výhodné být stoupencem. A když se někdo prosazuje tím, že je konformní, tak od něj nelze očekávat žádné originální myšlenky, a zejména ne to, že je bude prosazovat.“ Tato situace se může ale změnit, pokud se objeví poptávka po řešení nějakých výraznějších problémů - například kdyby se země ocitla v krizi. Jak říká David, konformita je navíc výhodná až v určité pozici, tedy například v parlamentu. Pokud člověk „šplhá“ nahoru z nejnižších pater, tak má dvě možnosti: buď má nějakého patrona, anebo se prosadí sám, právě díky nekonformním názorům a činům například v lokální politice. Pak ovšem musí rozpoznat tu správnou chvíli, kdy už se dostal nahoru, a je tedy na čase s nonkonformitou přestat.

„Každý dospělý člověk má víceméně rozhodnuto, řečeno symbolicky, jestli je radši ochoten se mýlit se stranou, nebo mít pravdu proti straně. A tím nemyslím jenom politickou stranu - jednoduše řečeno, jestli je člověk ochoten si stát za svým. Když má někdo tendenci stát si za svým a dělat to příliš často, tak si cestu k nějaké stranické funkci, byť by měl kvalifikaci a dobré úmysly, ztíží nebo znemožní,“ říká David a popisuje, čím člověk prochází, když se rozhodne hlasovat proti poslaneckému klubu. A je jedno, jestli se později ukáže, že měl pravdu. Každopádně je označen za člověka, který se nepodřídil, a který tedy není spolehlivý.

Vytváření konformistů

S konformitou souvisí jedna věc - jednání podle vlastního svědomí. Pokud je někdo nucen chovat se proti svému svědomí a zároveň má silně vyvinutý smysl pro pravdu a čest, nevyhnutelně se dostává do vnitřního konfliktu, který ještě zvyšuje zátěž na jeho psychiku. „Když budu něco delší dobu dělat, a i když to budu dělat s vědomím, že se přetvařuji, tak mě to nakonec vytvaruje. Na tom mimo jiné stojí i psychologie - na jednu stranu moje chování reflektuje nějaké moje záměry, ale zároveň když něco dělám, tak mě to zpětně ovlivňuje,“ říká Jiří Šípek. Podle něj se tak přidává vryp k vrypu, a člověk se postupně mění. Podobné je to ostatně i s agresivitou, která se většinou projevuje pouze verbálně. Každý z politiků žije v prostředí, kde je neustále vystaven útokům z různých stran a kde musí on sám také útočit, překrucovat, nadsazovat - zkrátka jednat spíše účelově než korektně.

V lepším případě může být tento konflikt vyřešen odchodem. Je to lepší než trpět, přetvařovat se a prodlužovat agonii. Podobně jako když se člověk dostane do bodu, kdy zjistí, že není schopen prosazovat to, co chtěl, či že už se nemůže posunout dál. Poměrně přesně to před lety vystihl bývalý poslanec Michal Lobkowitz: „Proč jsem se rozhodl odejít? Víte, já jsem tady jednou uklízel a najednou na mě odněkud vypadly noviny, asi tak deset let staré, a já koukám, že to, co se tam píše, je naprosto stejné jako dneska. Stejné obličeje, stejná prohlášení. V tom jsem si uvědomil, že v politice se nikam neposunu.“

Tlaků, které působí na politika a které ovlivňují jeho další jednání, je celá řada, ale nejsou stejné. Například poslanec se může rozhodnout, zda bude aktivní či nikoli, jinými slovy, jak silnému tlaku bude vystaven. Jsou známé případy zákonodárců, kteří za čtyři roky nepromluvili. Navíc pokud není poslanec členem žádného výboru, má zas o starost míň.

O něco hůř jsou na tom členové vlády. Ti si vybírat nemohou. Mají na bedrech byrokratický aparát, pro nějž jeden ministr není žádné měřítko. Žijí neustále v časové tísni a přitom mají rozhodovat a podepisovat věci, na jejichž prostudování by potřebovali minimálně desítky minut, spíše ale hodiny. Proto musejí často spoléhat na vlastní úsudek. Není divu, že pak se dostavují pochybnosti. K nim se přidružuje silný pocit osamění a vše provázející podezření vyplývající z toho, že člověk nemůže nikomu věřit. Pokud se navíc nedaří prosazovat to, co si člověk předsevzal nebo co v hloubi duše považuje za to nejlepší, mohou se dostavovat pocity frustrace, které samozřejmě komplikují rozhodovací proces. Kumulaci problémů s následným odchodem z funkce premiéra si prožil například Vladimír Špidla. Někdy v červnu 2004, kdy ČSSD prohrála eurovolby a opozice ve straně sílila, prožíval premiér podle některých zdrojů deprese: občas zašel k některému ze svých podřízených, seděl v kanceláři, mlčel a občas pronesl: „Co dělám špatně, co já dělám špatně?!“

V neposlední řadě má politika negativní vliv na vztahy takto exponovaných jedinců k jejich okolí, rodinu nevyjímaje. Právě rodina, zejména děti, jsou obvykle tím, kdo je postižen politikovými aktivitami nejvíce. Politici se uzavírají v prostředí, v němž působí, a mají tendenci poměřovat okolní svět pouze vrcholnou politikou, která je podle nich klíčová. Nedostatek času, uzavřené prostředí a nadřazování politiky či politikaření normálnímu životu vede k odcizování a hledání nových vztahů, které jsou však povrchnější, než byly ty dřívější. Jak se s tím politik vyrovnává, je samozřejmě individuální, odvisí to od zralosti dotyčného, ale v některých případech, zejména je-li dlouho mimo trvalé bydliště, může například začít pít nebo si najít milenku.

Politik je tedy vystaven řadě tlaků, kterým musí čelit a které by se daly považovat za trest. Pokud by existovalo jenom to, nikdo by asi do politiky nešel. Politika však přináší řadu odměn, kromě už zmiňovaného sebenaplnění a posilování ega je to samozřejmě pocit moci, zvýšení prestiže a postupu po společenském žebříčku.

„Nevím, že bych měl někdy nějakou moc. Nikdy jsem to tak nevnímal. Teď mám vyšší stranickou funkci, než jsem měl v době, když jsem byl ministr,“ říká Ivan David. „Moc mimo exekutivu může spočívat v neformální autoritě. V tom smyslu mám teď stejnou, možná větší moc, než když jsem byl ministrem. Když zastáváte funkci, tak se na jakékoli vaše rozhodnutí automaticky nahlíží, jako by bylo s největší pravděpodobností chybné. Kdežto když funkci nemáte a zvnějšku se k něčemu vyjadřujete, tak se předpokládá, že máte pravdu. Je to paradoxní, ale je to tak.“

(Lidové noviny, www.lidovky.cz)