Srpen 2006

Popírání holocaustu je politikum

Petruška Šustrová

Robert Jan van Pelt napsal společně s Debórah Dworkovou knihu Osvětim. 1270 až současnost a je uznáván za jednoho z největších znalců tohoto vyhlazovacího tábora. V roce 1999 vystoupil jako expert před londýnským Nejvyšším soudem v procesu Davida Irvinga proti Deborah Lipstadtové. Peltova znalecká zpráva byla nejpodrobnější a nejdůkladnější ze všech důkazů a Irving proces nakonec prohrál.

Byl jste svědkem a znalcem v britském procesu s Davidem Irvingem v roce 1999 a významně jste přispěl k Irvingově porážce. Co říkáte tomu, že byl Irving před několika týdny v Rakousku odsouzen do vězení?

Vlastně je mi ho trochu líto. Během tehdejšího procesu jsme se k sobě chovali korektně, i když on o mně na své webové stránce píše strašné věci. Uznávám, že situace v Německu a Rakousku je výjimečná - vzhledem k tomu, co se tam v minulosti odehrálo - a chápu, proč v těchto zemích do trestního zákona takový trestný čin zařadili. Obecně si však nemyslím, že by popírání holocaustu mělo být trestným činem, za který lze člověka poslat do vězení. Jde také o svobodu projevu, a pokud se střetnou dva protikladné názory, může občanský soud pomocí důkazů ukázat, na čí straně je pravda, jak se to také v procesu v roce 1999 stalo. Je ovšem také známo, že David Irving nejel do Rakouska náhodou. Připravoval se na to a domníval se, že tam bude zatčen a postaven před soud. Jenže si myslel, že při soudu získá publicitu, ze které něco vytěží, a pak bude z Rakouska deportován. Nepočítal s tím, že to nakonec dopadne tak, jak to dopadlo, že si ho tam rovnou nechají.

Myslíte si tedy, že pohled na holocaust je otázka názoru?

Ne, to naprosto ne. Existuje přece pravda a lež, a pravda se dá dokázat, jak se o to snažíme v naší knize. Po nás nepochybně přijdou další, kteří budou na knihu navazovat, budou vycházet z našich závěrů a dospívat k závěrům vlastním. Nelze pochopitelně říci, že jedna strana má absolutní pravdu a druhá nemá pravdu v ničem, vždyť například počty mrtvých osvětimských dlouho kolísaly, ale jde o to, že to, co někdo označuje za názor, musí být podloženo fakty.

Proč vůbec myslíte, že existuje popírání holocaustu?

Největší roli samozřejmě hraje často nepřiznávaný antisemitismus, ale nejde o prostou nevědomost, je to politikum, a to teď víc než dříve. Když se podíváme, kde je holocaust popírán nejdůrazněji, není to v Americe ani ve Francii, není to ani v kalifornském Institutu pro revizi dějin. Je to v Íránu. Nejdůraznějším popíračem je v současné době íránský prezident a Rádio Ramalláh. Celá ta propagandistická akce má jediný a dosti zřejmý cíl, a tím je odebrat legitimitu státu Izrael. Přitom se používají argumenty takových popíračů, jako je právě Irving, protože vlastní argumenty se íránští politici a vědci ani neobtěžovali hledat. Papouškují, co už bylo napsáno, ale i vyvráceno. Je to prostě politikum.

Jaké má toto popírání důsledky?

Mám s tím osobní zkušenost. Naše univerzita přijímá v rámci jednoho programu mimo jiné studenty z Íránu, shodou okolnosti právě z univerzity v Isfahánu, kde se konala ta popíračská konference o holocaustu. Kladu si otázku, zda vůbec má smysl přijímat tyto studenty na postgraduální studium. Má vůbec diplom z takové univerzity nějakou váhu? Z univerzity, kde jsou ochotni se propůjčit k falšování dějin? A to lze rozšířit: je otázka jak přistupovat k institucím, které se propůjčí k propagaci takových věcí, jako je popírání šoa. Stát, který něco takového vyžaduje, prokazuje svým občanům medvědí službu, nemohu se na studenty z Isfahánské univerzity dívat jako na ostatní. A nejde samozřejmě jen o mne, právě tak se na ně - a nakonec na Íránce jako takové - budou dívat v každé normální zemi.

Jaký motiv podle vás mají různá neonacistická hnutí, která se popíračů holocaustu často dovolávají? V Německu, Rakousku, ve východní Evropě nebo v Rusku.

Nejsem odborník na radikální či extrémistická hnutí, mohu o tom jen uvažovat, odhadovat ty příčiny. Dívám se na to tak, že Osvětim - teď myslím Osvětim jako symbol vyhlazení - je něco jako morální kompas, určuje jistou hranici ve vývoji vědomí lidstva. Před Osvětimí se dalo pouze spekulovat o tom, co všechno je a není možné. Po Osvětimi víme, že je možné doslova všechno, že lidé jsou schopni všeho. A účelem snah o zpochybnění či dokonce popření toho, co se v Osvětimi stalo, je oslabit morálku jako takovou, rozmazat hranici, o které jsem mluvil. Znamená to vlastně přispívat k obnovení světa, kde je možné absolutně všechno.

(Lidové noviny, www.lidovky.cz)