Srpen 2006

Můj život je jako EKG - Rozhovor s Yvonne Přenosilovou.

Marta Svagrova

LN Nejen vy sama, ale také Aleš Cibulka jste se ocitli v palbě kritických i chápavých reakcí. Jak vnímáte výtky na adresu moderátora, že měl v zájmu „vyváženosti“ po vašem příměru zasáhnout?

Kdyby to udělal, choval by se nekorektně. Přece podstata pořadu je ukázat, jak situaci vidí jeho host. V tom je kouzlo živých rozhovorů. My takto pozvaným osobnostem říkáme „jaktovidiči“ a střežíme, aby měli svobodu projevu. Kdyby Aleš Cibulka nějak zasáhl, zodpovídal by se teď asi z toho, že nebyl nestranný, což je v rádiu veřejné služby základní předpoklad. Mrzí mě, že má kvůli mně potíže. Ačkoliv je mladý, je to dobrý novinář, věřím, že dostane možnost vrátit se. Myslím, že slouha byl v tomto případě asi papežštější než papež, takže spustil hon na čarodějnice.

LN Znáte něco podobného třeba z Německa, kde jste léta žila?

V Německu zvítězila paní Merkelová, to není zrovna charismatická dáma. Na všech kanálech si z ní taky dělají nevybíravou legraci. Ona ale všechno přechází s noblesou, kam by přišla, kdyby každého žalovala. V Německu jsou politici zvyklí na karikarturu, dokonce jim lichotí, když jsou jejím cílem. Pokud se někdo angažuje, vyhraní se politicky, musí s tím počítat. Pakliže o někom nepíší, nestřílí si z něj, znamená to, že není zajímavý.

LN S rozhlasovými pořady máte sama zkušenost jako redaktorka - ze Svobodné Evropy i z pozdějšího působení v Praze. Cítila jste někdy nějaká omezení?

Samozřejmě, že platila pravidla, která nešlo obejít. Všichni věděli, kde začíná a končí novinářova svoboda, platila zásada ověřovat správnost informací ze tří zdrojů, takže se nemohlo stát, že by někdo pustil zprávu typu jedna paní povídala. Správnost dat navíc hlídají tak zvaní „oukejáři“, starší editoři, kteří mají respekt. Dále rozhodně redaktor nemohl mluvit neslušně, takže já se nestačím divit, jaký slovník někdy ve zdejších rádiích zaslechnu. Nesnáším vulgarismy. Týden před volbami skončily debaty o politicích a politických stranách. Určitě ne dříve, a už vůbec ne tři měsíce, jak se dal slyšet pan šéfredaktor Českého rozhlasu 2.

LN Vždycky jste tíhla spíše k rozhlasovému vysílání?

Já rozhlas odjakživa miluji, televizi už míň, protože tam se nemůžete tak soustředit, když musíte hlídat, která kamera právě svítí... V emigraci jsem měla pět pořadů týdně, byl to zápřah, ale protože komunikace s československým prostředím mohla být jen minimální, věnovala jsem se spíše hudebním tématům. Své pořady mám i teď - v sobotu na Regině si zvu zajímavé hosty, jsou to relace předtáčené, ale podobají se těm, které jsem dělávala každou středu naživo, a s Pavlem Bobkem vybíráme každou druhou sobotu muziku, kterou máme rádi.

LN Shodnete se?

No, já ho trochu trápím, on je známý amerikanofil a já zase dávám přednost britské hudbě, takže ho tím trochu provokuji. Ale jinak jsme oba v tomto směru staromilci, tohle je náš jediný, spíše úsměvný spor.

LN Pamatujete se ještě na pocity, s nimiž jste se vracela z exilu? Lidi si vás i po šestadvaceti letech pamatovali.

Pamatuji se, jak mě to potěšilo. Dojalo mě, když jsem přijela v listopadu 1989 do pražské Lucerny na koncert pro studenty a sedmnáctiletí kluci a holky znali moje písničky. Ptala jsem se, jak je to možné, a oni říkali, že doma je poslouchali jejich rodiče. Taky mi lidi jako třeba Michal Tučný děkovali, že jsem jim ze „Svobodky“ pouštěla muziku a slovo od slova - ještě z drážek vinylových desek - překládala texty. Prý to byl jeden z mála zdrojů, jak se k nim dostat.

LN Pokud vím, odcházela jste hned v srpnu 1968. Bylo vám jasné, že musíte pryč?

Podepsala jsem 2000 slov v té první třicítce. Naše podpisy otiskli v novinách a po tom následoval telefonický psychoteror, který běžel čtyřiadvacet hodin denně bez přestání. Vyhrožovali nám smrtí, že nás utlučou kameny a tak dále. Táta mi hned 21. srpna, když přišli Rusové, řekl - zmiz. Odjela jsem sedmadvacátého, sama, ale rodiče jeli týden po mně. Tušili, že to vezmu přes Rakousko, kde měla maminka příbuzné. Po zkušenostech, jaké měla naše rodina, se nebylo co divit.

LN Váš otec byl perzekvován - za co vlastně?

Sice bojoval proti nacismu, ale pod britskou vlajkou, což se v padesátých letech krutě trestalo. Táta byl ve vězení, pobyl si v neblaze proslulém Domečku. Posléze pracoval u odpichu na Kladně. Byli jsme zvyklí na ústrky. I když jsem třeba základní školu končila s vyznamenáním, a takové žáky brali automaticky na střední, já musela dělat přijímačky. A konec konců můj první hit Roň slzy pro televizní pořad sestavený z nejprodávanějších desek na můj playback nazpívala jiná zpěvačka. Jakési Kainovo znamení se s námi zkrátka neslo.

LN Jak to šlo v emigraci?

Šla jsem z Rakouska přes Itálii, kde jsem dostala nabídku od britského manažera, se kterým jsem v Británii natočila desky už v roce 1965, to mi bylo sedmnáct. V Německu jsem pak natočila několik desek, ale i tam došlápla nožka českých potentátů. Nahrávací firma měla výhodnou smlouvu na českou muziku a když si měla vybrat, jestli bude vydávat mě a přijde o ty výhodné nahrávky, pochopitelně odřízli mladou holku. Tak jsem šla dělat na letiště - a byla to nejkrásnější léta mého života.

LN V čem byla tak dobrá?

Představte si třicet holek z celého světa, rozuměly jsme si bez ohledu na to, odkud která pocházela, ve čtvrtek jsme se rozhodly, kam poletíme na víkend, užívaly jsme si objevování cizích zemí. Poznala jsem to, co mi doma chybělo, absolutní svobodu.

LN Kdo vás přivedl do Svobodné Evropy?

Vlastně za to mohl Karel Kryl. Měl tam své pořady a já zase chodila do programu, který se jmenoval Panorama, vyprávět, co jsem kde po světě viděla. Potkali jsme se a on mi povídá, že ve „Svobodce“ vůbec nedělají country a jestli se toho nechci nějak ujmout. Moje parketa to tedy nebyla, ale začala jsem tuhle hudbu poslouchat, zaujala mě a byl z toho pak jednou týdně hodinový pořad.

LN Měla jste v emigraci výhodu jazykového vybavení u nás tehdy ne příliš obvyklého.

To je pravda, jazyky jsem naštěstí odmala vnímala jako samozřejmost. Doma se mluvilo anglicky, otec totiž maminku po válce vydával za Angličanku, nechtěl provokovat němčinou. Takže moje první mateřština byla angličtina, pak přišla čeština a nakonec němčina.

LN Jak to vlastně bylo s vašimi rodiči, kde se poznali?

Jejich příběh je tak trochu jako z romantického filmu. Naši se poznali v Palestině, všichni tudíž mysleli, že jsme Židé, ale nebylo tomu tak. Táta byl pod britskou vlajkou nasazen v Palestině v československém oddělení britské armády. Maminka se v prvním manželství vdala za jednoho Rakušana, a teprve když přišel Hitler k moci, se dozvěděli, že byl Žid. Jeho rodiče mu řekli vezmi Grötchen - jmenovala se Margareta - a odjeď do země zaslíbené. Tehdy ještě nebyli svoji, maminka byla těžce nemocná a on jí tehdy řekl, že jestli se uzdraví, vezmou se. Vylodili se u Haify, ale k Haifě už nesměli, protože Britové nepouštěli lodě k přístavu. A maminka, která se do smrti se nenaučila plavat, jako žabák visela tomu svému příštímu manželovi na zádech a tak doplavali do přístavu. Uzdravila se, splnila slib a onoho Rakušana si vzala. Jednou jí ovšem přítelkyně řekla, že v Jeruzalémě v hotelu hraje na piáno jeden strašně pěknej českej oficír - a už to bylo, láska na první pohled.

LN Otec ji pak odvezl do Československa?

Táta se v roce 1946 pro mámu vrátil a řekl jí, že ji vezme do ráje. V sedmačtyřicátém jsem se narodila a za rok bylo po ráji.

LN A teprve v devadesátých letech se dožili satisfakce...

Naštěstí se rodiče dočkali toho, že pan prezident Havel v roce 1994 tátu vyznamenal. Dostal hodnost generálmajora, ušili mu krásné uniformy, které už nikdy neměl na sobě, protože rok poté zemřel. Maminka ho následovala v dalším roce. Ale to zadostiučinění aspoň zažili. Bylo tam mnoho vyznamenaných in memoriam, pro medaile si přišly vdovy nebo děti.

LN Nelitovala jste nikdy svých odchodů - kdysi do exilu, po létech zpět do Čech?

Je pravda, že když člověk odejde v jedenadvaceti, jsou to formativní léta. Nelitovala jsem odchodu - sledovala jsem pochopitelně z Mnichova situaci svých kolegů. Například osud Marty Kubišové. Předpokládám, že jsem podobný typ a asi bych taky někde lepila pytlíky. Měla jsem opravdu možnost svobodně žít a to je k nezaplacení. Když jsme se v devadesátém čtvrtém roce vraceli do Čech, předpokládali jsme, že je tu demokracie.

LN A nebyla?

Snad bych to ani nekomentovala. Ono stačí, jak tady všichni pořád na něco remcají, říkají, že kvůli tomu necinkali klíči na Václaváku... To už je české specifikum, že jsou lidi pořád nespokojení. Takové to zdejší převlékání kabátků - lidi odhodili rudé knížky a přihlásili děti k voršilkám, se musí přežít. Pravda je, že tradice se nedá obejít, politické strany musí léty zkušeností vyzrát, to se nestane hned. Je to věc generační.

LN České vysílání Svobodné Evropy a nedávno BBC bylo zrušeno. Myslíte, že už nebylo potřeba?

Ne, to si nemyslím. Řekla bych, že to bylo předčasné. I po našem přesunu do Prahy v redakci pracovali lidé třeba z Mnichova, to znamená, že jejich referování mělo jistý nadhled, ve vysílání nebylo tolik emocí, bylo objektivnější. Když prezident Clinton řekl, že všude už je demokracie, byl to omyl. Byl to teprve počínající náznak demokracie.

LN Máte zázemí tady, nebo v Německu?

Zázemí? Žádné nemám, jenom syna, a ten zůstal v Německu a teď už tři roky hledá práci. Byl by se mohl přestěhovat se mnou, to mu bylo čtrnáct, ale bál se prostředí, které vůbec neznal, takže dal na svého otce. Kdyby sem měl jít teď, to by bylo, jako kdyby šel do Zimbabwe. Jsme ale ve styku, hlavně si telefonujeme, účty tomu odpovídají. Jinak nemám už vůbec nikoho, rodiče zemřeli brzy po sobě a i můj manžel, který se se mnou rozvedl a znovu se oženil, zemřel v jedenapadesáti letech. My měli potom nečekaně hezký vztah, s ním i s jeho ženou. Když zemřel, shodly jsme se, že je to dům u dvou vdov. V rozvodu se sice nechoval moc férově, jako právník měl pochopitelně vrch, ani jako táta nebyl nejlepší, nicméně pak se zklidnil, stýkali jsme se, přijeli na pohřeb mých rodičů, které jsem sem dala převézt.

LN Čas od času vystupujete. Umíte si představit, že byste se zpívání věnovala víc?

Občas vystupuji s Milanem Drobným, pro mne jsou to ale krušné chvíle, trpím strašnou, až nemožnou trémou. Vždycky je mi celý den špatně. Zpívala jsem například Ježibabu v Rusalce a přestože se mi ta role moc líbila, celý den, kdy jsem hrála, jsem vždycky doslova protrpěla.

LN Zamlada na vás tréma vidět rozhodně nebyla.

V sedmnácti je vám všechno šumafuk, ale potvrdilo mi plno kolegů, kteří ani neměli dvacetiletou pauzu jako já, že tréma roste s věkem. Se zodpovědností, kterou si člověk čím dál víc uvědomuje. Dokonce spousta herců mladších než já kvůli trémě opustilo prkna divadel, protože to bylo kdo s koho. Většinou se ale kolegové na vystoupení těší a pro mne to jsou muka. Já jsem v euforii, když skončím. Ale nějak se s tím musím porvat, už jsem se na to dokonce ptala kamaráda psychiatra.

LN Jak se ohlížíte za dosavadním životem?

Ten můj život je takové EKG: nahoru, dolů... Některé okamžiky byly úžasné, zažila jsem ale taky strašné momenty. Život na letišti patřil k těm krásným, pak narození syna - ani jsem netušila, že to bude takový zážitek. Potlesk, kytky, pocit, že jsem někomu udělala radost. To jsou takové pidi krásné momenty. Pak jsou okamžiky, kdy věšíte hlavu. Ale já nejsem depresivní žena, jenom nesnáším podpásovky, momentálně mám takový pocit - a s tím já neumím moc zacházet.

LN Jste člověk politický?

Díky svému otci jistě. Zatím ještě naštěstí pořád můžeme vyjádřit své mínění. Nejhorší, co může člověk udělat, je říci já se na to vykašlu. Pakliže má výhrady, má se laskavě dostavit k volbám a dát najevo svůj názor a pak ať si jde pro mne za mne třeba zalejvat ty své kytky na chalupě. Když lidi s něčím nesouhlasí, mají to ukázat na svém volebním lístku. Vždyť toho pana Paroubka přece nezvolil pan prezident, ale voliči, kteří si vybrali jeho stranu.

Yvonne von Schuckmann-Přenosilová (*1947 v Praze)

V letech 1963 - 1964 zpěvačka Divadla Semafor, 1964 - 1968 Divadlo Apollo, v srpnu 1968 emigrovala, 26 let žila v Mnichově. V letech 1987 - 2002 pracovala jako redaktorka Rádia Svobodná Evropa, po návratu v ČRo. SP: Boty proti lásce / Roň slzy, Fešák Nech mě taky žít; LP: Sklípek; CD: Roň slzy, účast na deskách Olympic, Apollo, role Ježibaby v muzikálu Rusalka

(Lidové noviny, www.lidovky.cz)