Srpen 2006

Je protiraketový deštník děravý?

Martin Uhlíř

Americký systém obrany proti balistickým střelám není řádně vyzkoušen. Štíhlá raketa opustila silo na ostrově Kodiak a letí vstříc zimní aljašské obloze. Několik minut po startu se od ní odděluje nebezpečně vyhlížející hlavice, stoupá k hranicím kosmického prostoru a žene se nad Tichým oceánem směrem k Austrálii. Jiná raketa mezitím tiše vyčkává v šachtě 8 000 kilometrů odtud, na atolu Kwajalein, který je součástí Marshallových ostrovů. Šestnáct minut po startu balistické střely se motory vyčkávající rakety mají zažehnout a vystřelit ji vzhůru vstříc kosmickému projektilu. Konstruktéři ji vytvořili tak, aby s pomocí pozemních radarů i kosmických družic zamířila na schůzku s útočníkem, zachytila jej citlivými čidly, srazila se s ním a vyřadila jej tak ze hry.

Nic z toho se ale nestalo. Protiraketa zůstala v silu, balistická střela s maketou jaderné zbraně dopadla na „cíl“ kdesi v oceánu. A velení armády USA mělo onoho prosincového dne roku 2004 důvod k zamyšlení. Protiraketa sice neodstartovala jen kvůli nepříliš závažnému selhání počítačů, pochybnosti přesto zůstávají. Globální ochranný deštník, který má bránit Ameriku před úderem mezikontinentálních střel, se až příliš často ocitá pod palbou kritiky. Debata nabývá na důležitosti právě v těchto dnech, kdy KLDR zřejmě připravuje cvičný start vlastní balistické rakety. A zvlášť významná je pro střední Evropu, kde se má část amerického ochranného deštníku také objevit.

Riskovali i bratři Wrightové

Vše začalo v roce 1983, kdy americký prezident Ronald Reagan oznámil plán vytvořit systém protiraketové obrany, který západní sdělovací prostředky a po nich i komunistická propaganda překřtily na „hvězdné války“. Základem Reaganova projektu měly být výkonné rentgenové lasery umístěné na oběžné dráze, jimž by dodával energii výbuch jaderné bomby. Laserový paprsek by pak ničil útočící balistické střely.

Možná byly tyto plány skutečné, možná jen fingované, určené k oklamání Sovětů. Dnes z nich v každém případě zůstaly jen obrysy. Lasery na oběžné dráze nekrouží, jejich roli převzaly antirakety vyčkávající na zemském povrchu. Spojené státy jich nyní pravděpodobně mají 11, devět ve Fort Greely na Aljašce a dvě na letecké základně Vandenberg v Kalifornii. Možná je raket o něco víc, protože od loňska už Spojené státy jejich počty nezveřejňují, na věci to ale nic nemění: systém nedokáže odvrátit masivní útok ruských nebo čínských balistických střel. Jeho úkolem je zlikvidovat hrozbu mířící na USA z některé technicky méně vyspělé země, především z KLDR. Jenže o tom, zda by to skutečně dokázal, se vedou spory.

Kritici protiraketového deštníku, který nyní ročně polyká kolem osmi miliard dolarů, poukazují především na to, že systém nikdy nebyl řádně otestován. Armáda uskutečnila deset klíčových zkoušek, při nichž obranná raketa zasáhla útočící střelu pětkrát. Podstatné ale je, za jakých podmínek se zkoušky odehrávaly; hlasy z armádních kruhů i z řad předních amerických vědců upozorňují, že probíhaly podle uměle vytvořeného scénáře, velmi vzdáleného skutečné bojové situaci.

Terčem připomínek se stala například nosná raketa, jejímž úkolem je pohánět vlastní úderné kladivo obranné střely – padesátikilovou hlavici napěchovanou senzory, počítači a manévrovacími raketkami. Právě tato hlavice má narazit do letícího projektilu, a tím jej zlikvidovat. Během všech testů používala armáda provizorní nosnou raketu, schopnou udělit „kladivu“ jen poloviční rychlost, uvádí list Washington Post. Zasáhnout cíl při nižší rychlosti je pochopitelně jednodušší, na všechno je víc času. Musíme ale předem znát dráhu střely. Při testech ji známe, během skutečného útoku nikoli.

Další problém představují makety útočících hlavic, které by protivník pravděpodobně vypustil spolu se skutečnou zbraní, aby zmátl obranu nepřítele. O co přesně jde? Představme si zmíněné obranné „kladivo“, které se v kosmické prázdnotě žene vstříc roji objektů, z nichž jeden může nést skutečnou jadernou hlavici. Kladivo prohlíží chladný prostor před sebou pomocí infračervených senzorů, které vnímají teplo. Útočící projektily „vidí“ jako roj blikajících hvězdiček. A tady se dostáváme k jádru problému: první testy koncem 90. let ukázaly, že obranná čidla od sebe jednotlivé „hvězdičky“ odlišit neumějí, nepoznají tedy skutečnou hlavici od maket. Při dalších testech armáda používala nápadnější makety.

Sečteno a podtrženo, nikdo neví, jak spolehlivý současný „deštník“ vlastně je. „Rozmísťujeme systém, který nemá žádnou důvěryhodnou kapacitu. Nic podobného nepamatuji,“ řekl listu Washington Post penzionovaný generál Eugene Habiger, bývalý náčelník Strategického velitelství americké armády, útvaru, který odpovídá za jaderné zbraně. Rezervovaný postoj zaujal i Thomas Christie, muž, který má v Pentagonu na starosti hodnocení kvality zbraňových systémů. Spolehlivost systému odhadl na pouhých 20 procent.

„Byly snad bez chyb první letadlo, první puška, první loď?“ odpovídá kritikům ministr obrany Rumsfeld a dodává: kdyby chtěli mít bratři Wrightové všechno perfektní, dodnes by svůj stroj testovali u městečka Kitty Hawk, aniž by kdy vzlétli.

Za Rumsfeldovou pohotovou replikou se však skrývá všeobecná nejistota. Oficiální prohlášení armády jsou mnohem méně suverénní. Schopnosti systému hodnotí slovy „omezené“ a „počáteční“. V této souvislosti je ovšem znepokojující, že KLDR by dle nejhoršího možného scénáře už dnes dokázala zasáhnout raketou celé Spojené státy. A KLDR je země, která disponuje jadernými zbraněmi.

Zůstávají tedy USA bez účinné ochrany? Bohužel to tak vypadá. A možná se to nezmění ani v budoucnu. Podle některých vědců zůstane účinná protiraketová obrana vždy pouhou fantazií. „Myslím, že není možné se tímto způsobem bránit,“ řekla loni během semináře na MIT Lisbeth Gronlundová, která se na této škole zabývá bezpečnostními studiemi. Ochranné systémy lze totiž podle ní velmi snadno obelstít. Podle jiných názorů budování protiraketové obrany smysl má. Za 10 či 20 let může technika pokročit natolik, že problémy vyřeší. „Nelze říci – je to příliš drahé a nespolehlivé, nebudeme se do toho vůbec pouštět,“ uvádí bezpečnostní analytik Jiří Schneider z Pražského institutu bezpečnostních studií. Zároveň je podle něj ovšem třeba pečlivě hlídat, aby byly peníze vynakládány účelně a smysluplně.

Podráždění Rusové

Nad plánem Američanů rozmístit rakety ochranného deštníku ve střední Evropě, v Polsku nebo v České republice se zamýšlí Václav Bartuška, který učí bezpečnostní studia na pražské New York University. Jak se s tím vyrovná Rusko? Problém je podle něj v tom, že Rusové rakety nepokládají za prostředek obrany.

Letos publikovala skupina amerických vědců v časopise Foreign Affairs studii, podle níž Spojené státy dosáhly globálního jaderného prvenství; jsou schopné vést nukleární úder, který totálně odzbrojí Rusko i Čínu. „Byl jsem v Rusku krátce poté, co ten článek vyšel, a mluvil jsem o něm s lidmi z armádních kruhů,“ vypráví Bartuška. „Oni ho neberou jako část nějaké diskuse, v níž může někdo brzy vystoupit s opačným názorem. Vnímají to tak, že Amerika o to prvenství usiluje.“

Jakou roli v tom hrají rakety ochranného deštníku? Kdyby Amerika skutečně zaútočila, mohou Rusům podle zmíněné studie z jejich zhruba pěti tisíc balistických střel zůstat jen jedna nebo dvě. Pak by několik protiraket rozmístěných v Česku nebo v Polsku mohlo zabránit odvetě.

Bartuška nepodezřívá Spojené státy, že by podobnou apokalypsu chystaly. To ale nemění nic na tom, že Rusy s jejich paranoidním pohledem na svět plán na rozmístění raket nesmírně zneklidňuje.

Rakety ve střední Evropě mohou tedy být prostým obranným mechanismem třeba proti balistickým střelám vypáleným z Íránu, ale také součástí nějaké složitější strategické hry. V každém případě bude zajímavé sledovat, jak dopadnou další testy ochranného deštníku, které se mají v příštích letech uskutečnit. Stát, který se pro ně rozhodne, by měl především vědět, jestli je systém funkční.

(Respekt, www.respekt.cz)