Srpen 2006

Rozhovor s Markem Vašutem

Ladislav Verecký

Říká se, že pokud jde o umění přežít, patří Češi k nejlepším na světě.

Jsme odborníci na přežití. Kamarádům ve světě říkám: „Až na Prahu spadne atomová bomba, přežijí jenom švábi a Češi. Všichni ostatní chcípnou.“

Sám jste mi říkal, že chcete mluvit o volbách. Jak je vám teď, pár dní po nich?

Ideální to není. Slyšeli jsme Jiřího Paroubka kdysi dávno tvrdit, že únor 1948 byl definitivním řešením politické situace. Nedávno se nechal slyšet, že únor 1948 byl naopak ranou srovnatelnou s účinky letošních zmanipulovaných voleb. Zkrátka, jak se mu to hodí. Komunisti už podle něj nepředstavují reálné nebezpečí. Fidel nemá flotilu válečných lodí, Kominterna neexistuje... A já oponuji - vždyť je máme tady doma.

Vážně se toho bojíte?

Národ sobě už jednou postavil koncentráky velmi rychle. Utkvělo mi, co říkal nedávno v televizi předseda protifašistických bojovníků: nacistické koncentráky byly kruté, ale tenkrát byla válka. Rozumíte? Byla válka. V padesátých letech tu žádná nezuřila. Nejbolestnější prý bylo, že Čechy, mnohdy válečné hrdiny, zavírali a mučili jiní Češi.

Svoje lágry se snad nesnaží rehabilitovat ani komunistická strana.

Mně stačí, že u nás může kdokoli beztrestně hlásat takzvanou jáchymovskou lež. Lágrů prý nebylo tolik a vězni se v nich měli vcelku slušně. Byla to vlastně rekreační zařízení. Jiná, srovnatelná témata se takhle zlehčovat nesmějí. Když někdo vyrukuje s osvětimskou lží, může být trestně stíhán. Nikdo se neodváží vyslovit - nedémonizujte už ten nacismus. Třetí říše už neexistuje, je úplně jiná mezinárodní situace.

Přitom tady pořád ještě padají noví kostlivci ze skříní. Řada populárních osobností podepsala spolupráci s StB a teprve teď to vyplouvá na povrch.

Nejsou to příjemná zjištění, nicméně herci ani písničkáři, kterých se to týká, nám nemohou osladit život, jak se patří. Není to v jejich moci. Za skutečného kostlivce ve skříni považuji komunistickou stranu, notabene v parlamentu. Není vybělený, na kostech mu ještě zbývá nějaké maso. To je, pane, kostlivec větší než ta naše skříň.

Máte pověst člověka, který si s mocí nezadal. Přitom už za totality jste byl velmi populární. To se o vás StB ani neucházela?

Už jim to asi nestálo za to. V Bartolomějské jsem byl jen jednou. Před létem 1989 na mne volal publicista Jan Foll, ať jdu podepsat Několik vět. Tou dobou jsme měli jet s Martinem Dejdarem na stáž do USA. Strašně jsem tam chtěl. Pro mne to znamenalo variaci úsloví „Vidět Neapol a zemřít“. Řekl jsem Follovi: „Já ti to rád podepíšu, ale až po prázdninách.“

A stalo se?

Hned po příletu, v rohu kavárny Slavia na pianu. A za necelý týden jsem měl doma předvolánku do Bartolomějské.

Překvapuje mě, že represivní složky moci byly až do poslední chvíle funkční.

No, bylo to zvláštní posezení. Cítil jsem se jako ten mauthausenský heftlink těsně před osvobozením tábora, když mu esesák najednou nutí cigarety. Jen si dej. Jednu? No to bys mě urazil. Ber celou krabičku. Víš, já jsem toho šéfa lágru dělal nerad. Všichni jsme lidi, ne? To samé v bleděmodrém mi říkal ten estébácký fotr na Barťáku.

Možná chtěl, abyste mu později dosvědčil třetí odboj. Jak ten výslech probíhal?

Začátek byl překvapivý. Čekal jsem, že spustí na téma Několik vět, ale on mi otcovsky pravil: „Vy tomu dáváte. Hrajete karty, co?“ „To bude nějaký omyl,“ řekl jsem po pravdě. Dodnes nevím, proč ze mne chtěli udělat valchaře. „Já jsem si to hned myslel,“ kývl a pokračoval: „No a co ten Barrandov? Dávají vám nějak málo rolí, ne?“ „To je v pohodě,“ já na to. „Jo, a co těch Několik vět? Vy s tím souhlasíte?“ přiznal barvu. V tu chvíli vstoupil do místnosti „zlý“ vyšetřovatel a začal mi vyhrožovat. Ten „lidský“ estébák ho uklidnil, že to dodělá sám, a jakmile se za tím „zlým“ zavřely dveře, začal ho omlouvat: „Víte, on to soudruh někdy trochu přehání.“

Vzešlo z té návštěvy vůbec něco?

Nějaký čas jsme hovořili, tedy spíš on. „Tak to sepíšem, co říkáte?“ navrhl pak. „To se ptáte vy mě?“ odpověděl jsem. Chvíli dumal a nakonec teatrálně vyškubl z psacího stroje papír, na který se chystal psát protokol, zmačkal ho a zahodil. „Hele, příště se sejdeme třeba ve Slavii, zajdem na kafe, co?“ sondoval situaci. „Lepší bude, když mi zas pošlete předvolání s modrým pruhem na obálce,“ zavrtěl jsem hlavou. „No nic, třeba se někde potkáme,“ neztrácel naději. Nic jsem tedy nepodepsal, chyba však byla, že jsem vůbec mluvil.

To jste někoho udal?

Ne. Mluvil jsem naprosto neutrálně například o řediteli Národního divadla Milanu Lukešovi. Ten fotřík se na něj ptal. Hned jsem šel za Lukešem a oznámil mu to. Jeden kamarád chartista mi pak řekl, že i to byla chyba. Kdyby se to stalo za tuhé normalizace, ředitele by si zavolali a optali by se: „Soudruhu, máte u vás v divadle mladého herce, který nejenže není členem strany, ale dokonce podepsal jistý nenávistný pamflet. Jak to, že ho neřešíte?“ Ten chartista mi vysvětlil, že jedinou cestou, jak nikomu neuškodit, bylo využít svého ústavního práva a nevypovídat.

Zkuste si představit, že by si vás zavolali o deset let dřív a vyhrožovali vším možným.

Mně se to mluví, jsem pořád svobodný a bezdětný... Nevím, jestli by se mnou zamávaly pohrůžky, které by se týkaly rodiny. (pauza) Ale víte co, ať to beru tak či onak, musím dát nakonec za pravdu - ač bytostně nerad - Janu Rejžkovi. On těm lidem, kteří spolupráci podepsali, neodpouští. A tak je to správné. Ona smířlivá, odpouštěcí nálada, která v naší společnosti vládne, je mi hodně proti srsti.

Důvod?

Bylo možné postavit se na zadní. A stálo to za to. Po devětašedesátém se tu nevěšelo, nestřílelo... Blízkým příbuzným se nakonec nic nedělo. Člověku hrozil maximálně krach kariéry.

To máte na mysli lidi, jako je Václav Havel?

Přestřelil jsem. Pár lidí skutečně zavřeli.

Nebo donutili k emigraci.

Můj milovaný básník Ivan Diviš několikrát zopakoval, že to je to nejstrašnější, co může být. Takové autoritě věřím.

Tak s StB nebylo nic. Jak jste na tom byl s KSČ? Asi se shodneme, že to byla zločinecká organizace. Představuji si, že v Národním divadle museli být samí kovaní soudruzi.

Když jsem tam přišel, byli v partaji všichni kromě Josefa Kemra a Rudolfa Hrušínského. Ti, co přišli po mně, jim tam už nelezli. Vilma Cibulková, Ivan Řezáč, Lojza Švehlík, Boris Rösner... Pokud jsem na nějakého nestraníka v souboru zapomněl, tak se omlouvám.

Ale nabízeli vám to, ne?

Už na DAMU. Můj profesor Zdeněk Buchvaldek, hvězda Realistického, nyní Švandova divadla, si mě zavolal: „Kolik je vám let? Dvacet tři?“ A zasnil se: „Ve vašem věku jsem byl už dva roky předsedou uliční organizace.“ Učinil mi nabídku a já si vzal měsíc na rozmyšlenou.

Na co jste se vymluvil?

Nebylo komu. Dřív než vypršel můj čas, vypršel ten jeho pozemský. Zemřel za čtrnáct dní.

Bylo snadné dostat se do Národního jako nestraník, byť jen na hostování?

U mne šlo o shodu okolností. Národní divadlo bylo jedinou scénou, kde mohl hostovat herec vykonávající vojenskou prezenční službu. Ulejvat se z vojny, vypadnout z kasáren. O to mi šlo, ne že bych toužil hrát ve zlaté kapličce. Byl jsem tenkrát v Armádním uměleckém souboru. Šel jsem jednou po Národní třídě a řekl jsem si: „Za optání nic nedáš.“

Asi jako když jsem se za studií chodil optat k metařům, jestli by nebyla nějaká brigádička.

Vrátný mě kupodivu pustil nahoru, v předpokoji jsem vyslovil své přání a sekretářka řekla: „Vážně? Vy byste u nás chtěl hrát? No tak dobře.“ Z pracovny vylezl šéf činohry Pixa. Řekl, že se mi ozve.

Vy jste tomu věřil?

To víte, že ne. Ale zavolali mi. A teď se dostáváme k té nejdůležitější příčině. Přijali mě díky mému nesympatickému, veskrze zápornému ksichtu. V Národním se tenkrát chystali nazkoušet hru Meridian od Jána Soloviče. Byla ze současnosti.

Solovič, to byl takový divadelní Dietl, ne? Velmi obratný. Za normalizace hráli jeho Stříbrného jaguára dokonce v Činoherním klubu.

Jistě. V tom Meridianu měl poctivý soudruh a mašinfíra Jiří Vala dva syny. Jeden se vydařil, druhý byl křivák a reakční zmetek. V celém Národním neměli jediného herce, který by působil tak odpudivě, že by mohl přesvědčivě zahrát odpornou postavu. Prekérní situace. Vyvstala nutnost někoho takového přijmout. Já jsem se jim šiknul do krámu. A na alternaci přijali Vladyku, taky na hostovačku. V pětadvaceti jsem tam byl daleko nejmladší.

A byl to rok...

1985. Absurdní je, že nabídka, abych vlezl do KSČ, přece přišla, a to od nového ředitele Milana Lukeše.

To byl později první český ministr kultury.

Přesně tak. Velký diplomat. Někdy v červnu roku 1989 mu asi přechodně selhaly politické instinkty. Lákal mě do partaje s tím, že jedině tak se dostanu do pozice, kdy budu moci o něčem rozhodovat.

Trochu pozdě.

Na druhou stranu přijímal jenom dobré herce, nechal dramaturgy postavit zajímavý repertoár a Národní pod jeho vedením šlapalo.

No a jak jste naložil s jeho nabídkou?

Uvědomil jsem si, že čert nikdy nebere půl duše. Jenom celou. Odmítl jsem a pragmatik Lukeš řekl, že mám k věci infantilní postoj. Po listopadu 1989 mi už tu nabídku bůhvíproč nezopakoval.

Marek Vašut, herec, moderátor a fotograf na volné noze se narodil 5. května 1960 v Praze. Po studiích na DAMU byl členem Mahenovy činohry v Brně, poté Národního divadla v Praze. V letech 1990-91 absolvoval postgraduální studium v USA na University of California a Lee Strasberg Theatre Institute v New Yorku. Má za sebou přes stovku rolí ve filmech a v televizi. Vydal sbírku básní Humanet. První samostatnou výstavu fotografií měl v Praze roku 2001, je zastoupen v soukromých a firemních sbírkách doma i v zahraničí. Naposledy se výrazně prosadil rolí Olivera v úspěšném filmu Román pro ženy, zfilmovaném podle románu Michala Viewegha.

(kráceno)

(MFDNES)