Srpen 2006

Finové se tlaku Moskvy ubránili

Petr Zídek

Byla sovětizace ČSR nevyhnutelná? Finský případ ukazuje, že malý národ mohl nátlaku totalitní velmoci odolat. Podmínkou ovšem byl antikomunismus většiny populace i politických elit.

Když 19. září 1944 podepsalo Finsko příměří se Sovětským svazem, zdála se situace této malé severské země zoufalá. Finsko bylo Sovětským svazem napadeno již v listopadu 1939. Během tzv. zimní války odolávali Finové několik měsíců mnohonásobné přesile, pak byli ale nuceni požádat Moskvu o mír. Mírovou smlouvou Finsko ztratilo 12 procent území, z něhož muselo přijmout 420 tisíc uprchlíků. Finové se nevzdávali naděje na revanš a v červnu 1941 vstoupili do války proti Sovětskému svazu po boku Němců. Nepodíleli se však na jejich totální válce a spokojili se s dobytím ztracených území. Od roku 1943, kdy bylo jasné, že Němci válku nevyhrají, se snažili uzavřít separátní mír.

Příměří ze září 1944 vydávalo Finsko na milost a nemilost Sovětům. Finové museli uznat hranice z roku 1940, demobilizovat, vypovědět všechny Němce, zaplatit Moskvě reparace ve výši 300 milionů předválečných dolarů a pronajmout jí na 50 let vojenskou základnu na poloostrově Porkkala poblíž Helsinek. Na poměry v zemi dozírala Spojenecká kontrolní komise, v níž měl hlavní slovo Stalinův intimus A. A. Ždanov, který se "vyznamenal" při anexi pobaltských zemí v roce 1940. Jak je možné, že malá země mající se Sovětským svazem neopevněnou hranici v délce skoro třinácti set kilometrů odolala?

V literatuře se lze dočíst, že Stalin Finsko sovětizovat nechtěl. Měl k tomu několik dobrých důvodů. Za prvé měl zájem na tom, aby země splácela reparace. Za druhé pro Moskvu nešlo o strategicky prioritní směr. Sovětizace Finska by navíc pravděpodobně vedla k většímu zapojení Švédska do západních bezpečnostních struktur, což nebylo v zájmu Kremlu. Rozhodující však zřejmě byly dva vnitropolitické faktory: komunistická strana Finska byla neschopná a zkušenost z války ukazovala, že cena za ovládnutí země by byla pro Moskvu příliš vysoká.

Komunistická taktika, která v Československu slavila úspěch, ve Finsku úplně propadla. V prvních parlamentních volbách sice získal komunisty vedený Demokratický svaz finského lidu čtvrtinu křesel, stejnou podporu však dostali také sociální demokraté a agrárníci, silné pozice si uchovala také konzervativní strana. Ve vládě, kterou vedl Juho Kusti Paasikivi (1870-1956) z Agrárního svazu, dostali komunisté ministerstvo vnitra. Tato důležitá mocenská páka jim však nakonec k ničemu nebyla.

Komunistická strana Finska, založená v roce 1918, působila do roku 1944 v ilegalitě. Většina jejích představitelů v moskevské emigraci padla za oběť stalinským čistkám. Svou pověst si pošramotila za zimní války, kdy se její šéf Otto Kuusinen pokoušel na Sověty dobytých územích vytvořit revoluční dělnickou vládu. Po legalizaci v roce 1944 byla finská komunistická strana složená z nepopulárních lidí nemajících vůbec žádné zkušenosti s parlamentní politikou. Jediným trochu schopným komunistou byl ministr vnitra Yrjö Leino. Jeho opatření k posílení komunistického vlivu v důležitých mocenských orgánech naráželo na systematický odpor ostatních stran. Navíc se Leino dostal brzy do sporu s vlastní stranou.

V době pražského puče v únoru 1948 prohlásila Hertta Kuusinenová neopatrně, že "československá cesta bude také naší cestou". V následujících týdnech kolovaly po Helsinkách pověsti o chystaném komunistickém převratu. Paasikivi, od roku 1946 prezident, nelenil a nařídil armádě přípravu mobilizace. Zvláštní policejní jednotky pak ozbrojily komunistům věrné oddíly policie. Následně byl Leino vyhozen z vlády. V červnových parlamentních volbách komunisté ztratili část křesel a odešli do opozice.

Finsko si uchovalo demokracii a svobodu za cenu zvláštních vztahů k Sovětskému svazu. Muselo zůstat vně západních politických a vojenských struktur, ale mohlo si uchovat vlastní politický a ekonomický systém. Odpověď na otázku, proč bylo Československo sovětizováno a Finsko nikoli, je vlastně jednoduchá: Češi komunistický systém chtěli, a Finové ne. A ti Češi, kteří komunismus nechtěli, nebyli na rozdíl od Finů ochotní proti němu bojovat se zbraní v ruce.

Nebo také jinak: Češi, prezidentem Benešem počínaje, trpěli iluzemi o sovětském systému a sovětské politice. Nechali se opít komunistickou stranou a vystřízlivěli teprve tehdy, když již bylo pozdě. Naopak Finové v čele s prezidentem Paasikivim díky své válečné zkušenosti věděli, že komunistická strana není ničím jiným než agenturou sousední rozpínavé velmoci. A zařídili se podle toho.

(Lidové noviny, www.lidovky.cz)