Srpen 2006

Nastal čas trhnout železnou oponou

Petr Zídek

Uplynulo šedesát let od chvíle, kdy Winston Churchill ve Fultonu v americkém státě Missouri pronesl řeč, v níž varoval před expanzí sovětského bloku a použil metaforu, která vstoupila do dějin. Evropský kontinent podle něj od Štětína po Terst rozdělila železná opona.

Měla to být hlídka jako každá jiná. Krátce před šestou hodinou ráno 18. listopadu 1968 byl dvacetiletý desátník Václav Smejkal spolu s o rok mladším vojínem Milanem Čepkem vyslán do prostoru Stará Řáska na česko-bavorské hranici. Několik desítek metrů od takzvané signální stěny a asi tři sta metrů od hraniční čáry měli oba příslušníci pohraniční stráže střežit výsostné území před pronikáním „vnitřního nepřítele“. Příliš se neznali. Smejkal byl vyučený soustružník, právě absolvoval poddůstojnickou školu a svými nadřízenými byl hodnocen jako „odpovědný, důkladný a energický“. Milan Čepek byl zřejmě složitější povaha. Nedostudoval potravinářskou průmyslovku, k pohraniční stráži narukoval v červenci 1968. Jako vášnivému trempovi a milovníkovi psů se mu služba zpočátku líbila. Pak však přišla sovětská invaze. V září měli vojáci podepsat novou verzi přísahy, oproti původní doplněnou o větu „po boku Sovětské armády i armád ostatních socialistických zemí“. To bylo pro Čepka příliš a dezertoval. Nějaký čas se skrýval u bratra na pražské koleji, pak se ale nechal přemluvit a odjel za rodiči do Nymburka. Jeho otec - důstojník Státní bezpečnosti - jej bez dlouhých cavyků naložil do auta a odvezl zpět k útvaru. Po pěti dnech vězení byl Čepek přeložen k jiné posádce. Za svítání padla hustá mlha a Smejkal se rozhodl zatelefonovat ze stanoviště do kasáren pro další pokyny. Čepek vytušil svou šanci. Když jeho kolega položil sluchátko, sebral mu odložený samopal, namířil ho na něj a se strohým „ruce vzhůru a jdeme“ ho vedl směrem k hranici. Oba prošli brankou v signální stěně a po chvíli narazili na hraniční potok. Smejkal se snažil Čepka přesvědčit, aby neutíkal, ten mu ale odpověděl, že „tu s těma zkurvenejma Rusákama nebude“. Nakonec se Smejkalovi podařilo přesvědčit svého druha, aby mu alespoň vrátil zbraň. Čepek mu hodil samopal, ze kterého ani nevyndal zásobník, zpět přes potok a zmizel v mlází.

„Rozhodl jsem se,“ vypověděl desátník Smejkal do dobového vyšetřovacího protokolu, „že budu vojína Čepka pronásledovat a donutím ho k návratu na rotu.“ V hustém lese prosáklém mlhou Smejkal několikrát vystřelil do místa, kde si myslel, že se Čepek skrývá. Když se po poslední dávce nikdo nehýbal, domníval se, že pronásledovaný unikl do opodál stojící budovy pily, a vrátil se zpět na československé území. Ve skutečnosti však Čepek k pile nedoběhl, protože jej několik kulek ze Smejkalova samopalu zasáhlo do stehen. Bez pomoci po několika minutách vykrvácel. Václav Smejkal byl za svůj čin povýšen, dostal týdenní dovolenou a náramkové hodinky sovětské výroby s vyrytým věnováním velitele pohraniční stráže.

Poslední mrtvý

Případ z roku 1968, který nejlépe vylíčil Marek Švehla v týdeníku Respekt (9. 2. 1998), je v jednom ohledu výjimečný. Václav Smejkal je doposud jediným bývalým pohraničníkem, který byl po roce 1989 odsouzen k nepodmíněnému trestu za zabití člověka, jenž se snažil utéci z komunistického Československa. V dubnu 1998 dostal za ublížení na zdraví s následkem smrti 18 měsíců.

Výročí Churchillova fultonského projevu u nás prošlo téměř nepovšimnuto. Jako by zadrátované a zaminované hranice střežené tisíci policisty patřily někam do dávnověku, do minulosti, na niž je třeba zapomenout. Poslední z 280 přímých obětí československého úseku železné opony, devítiletý východní Němec Kevin Strecker přitom zemřel před sedmnácti lety - v květnu 1989, když se jeho matka pokoušela autem prorazit hraniční závoru na přechodu Strážný.

Co dnes o československé železné oponě vlastně víme? Šedesáté výročí metafory, kterou Churchill sice nevymyslel, ale celosvětově proslavil, je dobrou příležitostí k bilancování. A několik publikací vydaných v poslední době nám v něm může pomoci. Železná opona je vnímána především jako zábrana, překážka, střežený prostor, který odděloval komunistický stát od jeho demokratických sousedů. Tuto překážku se různí lidé různými prostředky snažili překonat. Mnohým se to podařilo, jiní byli zadrženi či zabiti. Všichni bez výjimky museli podniknout dobrodružnou cestu s nejistým koncem, sami či s pomocí převaděčů, po důkladné přípravě či v náhlém popudu, často s využitím důmyslných nástrojů či přístrojů. Železná opona se tak stala jakýmsi generátorem příběhů, které i po letech mohou zaujmout. To pochopil redaktor Mladé fronty DNES Luděk Navara, který pro svůj list připravil seriál článků o pokusech překonat neprostupnou hranici. Později je shrnul do knihy a následně ještě rozšířil do právě vysílaného seriálu ostravského studia České televize.

Navarově knize se dá vytýkat mnohé: autor použil vesměs příběhy již známé ze vzpomínek účastníků či dobového zahraničního tisku, vypráví je pokleslým stylem plným jazykových klišé, ulpívá na povrchu a vybírá většinou jen kauzy zajímavé z hlediska techniky útěku (jeho hrdinové unikají se střídavými úspěchy v horkovzdušném balonu, na rogale, v ultralehkém letadle, ve virníku, pod vodou ve skafandru, na lanovce zavěšené pod dráty s vysokým napětím). Přes všechny pochybnosti má ale tato publicistika, a především její televizní mutace, která je v mnoha ohledech kvalitnější než původní kniha, nepopiratelný význam v tom, že masovému mediálnímu konzumentovi servíruje intelektuálně nenáročné poučení o jedné temné stránce našich dějin.

Podle sovětského vzoru

Ti, kdo prahnou po náročnějším vhledu do problematiky československé železné opony, by měli sáhnout po knize kolektivu v čele s Alenou a Tomášem Jílkovými. Jde vůbec o první pokus shrnout do čtenářsky přitažlivé publikace všechny znalosti o historii československé „západní“ hranice v době komunismu. Z hlediska textu jde o pokus celkem zdařilý, katastrofálně ale dopadla obrazová součást knihy: fotografie jsou mimořádně špatně graficky zpracované a vytištěné.

Kniha ukazuje, že zárodky železné opony u nás vznikaly již před komunistickým převratem. Po osvobození v květnu 1945 byla ochrana hranic svěřena jako za první republiky finanční stráži, která měla bránit zejména pašování zboží. Zároveň ale dostala střežení hranic na starost část pohotovostního pluku Národní bezpečnosti, který nejprve bojoval s různými záškodnickými skupinami a později se specializoval na ilegální přechody: z Bavorska se vraceli odsunutí sudetští Němci pro ukrytý majetek, opačným směrem se naopak snažili dostat příslušníci Ukrajinské osvobozenecké armády (tzv. banderovci).

Skutečný zlom nastal ovšem až po převratu roku 1948. Již 23. února 1948 byla zrušena platnost všech pasů, přičemž v praxi ještě režim nedokázal zabránit relativně masovému exodu odpůrců komunismu. Rozhodnutí vybudovat ostrahu hranic podle sovětského vzoru padlo na počátku padesátých let. V roce 1951 vznikla pohraniční stráž a na hranicích s Německem a Rakouskem byla vytvořena dvě pásma: „zakázané“ o šíři zhruba dvou kilometrů, do něhož kromě pohraničníků nikdo nesměl a v němž byly postupně demolovány všechny stavby, a „hraniční“, které dosahovalo šíře 12-15 kilometrů, v němž mohli žít jen prověření občané (ostatní byli odsunuti do vnitrozemí). Zároveň se začalo s instalací drátěného plotu s vodiči vysokého napětí a s rozmisťováním různých ženijních překážek. Počet strážců hranic stoupl z šesti na šestnáct tisíc. Šlo většinou o dobře prověřené soudruhy, zpracované agresivní propagandou, kteří neváhali splnit svou povinnost a zastavit „narušitele“ všemi dostupnými prostředky.

V polovině šedesátých let přestalo být užíváno vysoké napětí, které ohrožovalo i samotné pohraničníky, a místo něj byla vytvořena tzv. signálka: drát o délce 774 kilometrů o nízkém napětí, který měl upozornit hlídky na průnik „narušitelů“. Zároveň byla obě pásma na hranicích sloučena do jednoho a zúžena. V sedmdesátých letech se pohraniční stráž stala jedním z pilířů normalizace. Ve své činnosti mohla počítat s širokou podporou místních obyvatel včetně dětí - v rámci pionýrské organizace fungovaly oddíly mladých strážců hranic. „Mnozí obyvatelé zpracovaní propagandou viděli v pohraniční stráži záruku své bezpečnosti a v neznámých osobách potenciální zločince ohrožující jejich majetek, zdraví nebo životy.“ Předností knihy Aleny a Tomáše Jílkových je, že se na československou železnou oponu dívá z více úhlů pohledu. Zajímavé kapitoly se týkají železné opony v literatuře a filmu či toho, jak opevněnou hranici vnímali z druhé strany - z přilehlých oblastí Bavorska.

Publikace Martina Pulce je oproti tomu zaměřená výhradně na organizaci ostrahy hranic a výkon služby pohraničníků, a zaujme proto spíše odborníky. Kromě seznamů obětí (280 osob) a pravděpodobných obětí (57 osob) železné opony přináší celou řadu výmluvných statistik. Dobovou propagandu nejlépe vyvrací ta, podle níž z 654 pohraničníků, kteří zahynuli v letech 1948 - 1989 při ostraze hranic, jen jedenáct padlo při ozbrojeném střetu s „narušiteli“. Zdaleka nejčastější příčinou smrti (236 osob) byla sebevražda. Také těchto 654 mrtvých můžeme z velké části připočítat mezi oběti československé železné opony.

Uzavřená společnost

Hlavním problémem všech recenzovaných publikací je, že železnou oponu pojímají příliš úzce jako střežený plot plný nástrah, který odděloval komunistické Československo od západních zemí. Železná opona však byla také - a pro většinu občanů především - určitý administrativně politický systém reglementace výjezdů do zahraničí, který obsahoval takové prvky jako vydávání pasů, víz, výjezdních doložek a s tím spojené kádrování, žádosti o devizové přísliby, organizovanou turistiku, způsob povolování služebních cest, povinnost psaní cestovních zpráv, verbování osob, které z nějakého důvodu častěji jezdily do ciziny, státní bezpečnostní, vyplňování celních a devizových prohlášení na hranicích apod. Tuto problematiku doposud nikdo uceleně neanalyzoval.

Synonymem železné opony je uzavřená společnost. Do jaké míry se komunistickému režimu skutečně podařilo zemi uzavřít? Jaké důsledky měla tato uzavřenost? Jaké zkušenosti a postoje získávali ti, kterým se podařilo vycestovat do zahraničí, a jak je předávali svému okolí? Do jaké míry se na pádu komunistického režimu podepsal fakt, že moc byla v 80. letech stále méně schopná zabránit šíření informací ze Západu? To jsou otázky pro další výzkum „železné opony“.

Alena a Tomáš Jílkovi a kolektiv: Československá státní hranice od Jáchymova po Bratislavu 1948 - 1989, Baset, Praha 2006, 162 stran + DVD

Martin Pulec: Organizace a činnost ozbrojených pohraničních složek. Seznamy osob usmrcených na státní hranici 1945 - 1989, Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu (Sešity ÚDV č. 13), Praha 2006, 319 stran

Luděk Navara: Příběhy železné opony, Host, Brno 2004, 204 strany

(Lidové noviny, www.lidovky.cz)