Srpen 2006

Emigrant, který se vrátil do Česka na důchod ...

Ross Hedvíček

Měl jsem nedávno návštěvu. Jako lidé hodně si pamatující sem tam diskutujeme i takové věci, jako je věk důchodcovský a co se dělá v důchodě. A kdosi připomněl společného známého, zde za mořem univerzitního profesora, který odešel na důchod do Česka, do jakési chaloupky pod horami a teď velice pláče a skřípe zuby, jakou to udělal pitomost. Všichni jsme s námahou posbírali zbytky české psyché v našich duších a zlomyslně jsme se zasmáli: Dobře mu tak, blbovi, kdo ho nutil, aby tam lezl? A tak jsem si vzpomněl na Emanuela Viktora Vosku a začal jsem svým návštěvníkům vyprávět jeho příběh.

Viktor Emanuel Voska se narodil v Kutné Hoře v roce 1875, původním povoláním byl sochař a kameník, už ve svých devatenácti letech, v roce 1894, utekl do Ameriky, aby se vyhnul stíhání za "politické delikty". Jaké "politické delikty" to tehdy byly, dnes už asi těžko přesně zjistíme, jisté ale je, že E. V. Voska měl do průměrného Čecha velice daleko. Politickým zaměřením byl sociální demokrat, což v tehdejší době ještě nemělo nepříjemnou asociaci levičáctví a kolaborantství s komunisty, kterou to má dnes v Česku.

Po příjezdu do Ameriky se velice rychle projevil jako schopný podnikatel ve stavebnictví a stal se i spolumajitelem lomů na mramor. Brzy začal organizovat sociálně demokratické hnutí mezi krajany, vydával a redigoval časopisy Pravda, Rozhled a Hlas lidu. Vzhledem ke svým finančním možnostem se již v době před první světovou válkou stal mecenášem a jedním z hlavních představitelů československého zahraničního odboje. Jeho dům v New Yorku hostil nejen T. G. Masaryka a jeho syna Jana Masaryka, ale i Vojtěcha Beneše a řadu dalších osobností.

Začátkem první světové války, v roce 1915 zorganizoval E. V. Voska z příslušníků české menšiny v USA kontrašpionážní síť, odhalující špionážní činnost německých a rakouských diplomatů proti USA a dohodovým mocnostem. Tyto události později popsal v knize Spy and Counter-Spy by E. V. Voska & W. Irwin. A nebyly to malé akce, mnohé měly celosvětový dopad a historické důsledky. Například na osvobozenecké hnutí a nezávislost Indie. Ano, prosím. Kdyby E. V. Voska nezasáhl do historie, tak dneska nikdo nevěděl, kdo to byl Mahátma Gándhí, a otcem indického národa by byl Bagha Jatin. Velmi stručně: Bagha Jatin chtěl osvobodit Indii od Britů, ale měl nápad, že se spojí proti Britům s Německem, od kterých chtěl zbraně a jinou pomoc. To skrze svou kontrašpionážní síť zvěděl E. V. Voska, který byl proamerický, probritský a protiněmecký, takže o tom řekl T. G. Masarykovi, který jako správný český Brettschneider to šel udat úřadům - anebo možná jako vlastenec - to se liší podle toho, z které strany se na to díváte. Takže od Vosky se to dostalo k Masarykovi, od Masaryka k Američanům, od Američanů k Britům. Bagha Jatin zemřel po přestřelce s policii 10. září 1915. A Indie si musela na demokracii ještě 30 let počkat, tak jako si na demokracii bude muset ještě 30 let počkat i současná Česká republika. Mahátma Gándhí byl v té době ještě v jižní Africe. O celém tom případu se zmiňuje i T. G. Masaryk v anglické verzi "The Making of a State" - česká verze je asi o něčem úplně jiném.

Malá československá encyklopedie dále praví: V roce 1917 vstoupil E. V. Voska do americké armády a v hodnosti kapitána působil jako styčný důstojník mezi československými legiemi a americkou armádou, od roku 1918 řídil středoevropské oddělení zpravodajské sekce amerického generálního štábu, byl poradcem prezidenta Wilsona a prostředníkem mezi Wilsonem a T. G. Masarykem. Od roku 1919 žil v Československé republice, politicky pracoval v sociálně demokratické straně a publikoval řadu dokumentárních prací o československém odboji za první světové války. Ve třicátých letech se angažoval v protifašistickém hnutí, organizoval pomoc emigrantům z nacistického Německa a v letech 1936-37 stál v čele výboru pro pomoc demokratickému Španělsku. Po příchodu nacistických okupantů byl zatčen 16. 3. 1939 gestapem (to byla rychlost!), záhy však byl podmínečně propuštěn. V červnu 1939 se mu podařilo odjet do Velké Británie a odtud do USA, kde se zapojil do formujícího se československého zahraničního odboje. V letech 1941 až 1945 zajišťoval jako americký zpravodajský důstojník, teď už v hodnosti plukovníka, v Turecku spojení se střední Evropou. V roce 1945 se vrátil do ČSR.

A to byla chyba. V té době bylo E. V. Voskovi už 70 let, a že přemýšlel o důchodu, se mu nemůže mít za zlé. Ovšem, když důchod, tak v nějaké civilizované zemi, ale ne v Česku! 5. června 1950 (ve věku 75 let) byl E. V. Voska zatčen a čtyři roky vězněn bez soudu. Teprve 18. března 1954 byl obviněn ze zločinu vojenské zrady (přitom nikdy nebyl příslušníkem československých ozbrojených sil), které se měl dopustit tím, že "v druhé polovině roku 1945 z příkazu zpravodajské centrály OWI přišel z USA do Prahy, aby jako agent americké špionáže proti SSSR sloužil v lidové demokratickém Československu válečným plánům imperialistů proti zemím Tábora míru". Ironií je, že OWI neboli United States Office of War Information (OWI) byla vládní organizace pro distribuci informací, mimo jiné založila stanici Hlas Ameriky, tedy novináři, žádní špióni. Navíc to byla organizace prolezlá komunisty a sympatizanty Sovětského svazu a byla oficiálně zrušena už 31. srpna 1945.

České spravedlnosti ovšem takové detaily nemohou překážet - jistě si rádi vzpomenete, že současná Česká republika má PRÁVNÍ KONTINUITU se stalinistickou Československou republikou té doby, zásluhou soudruhů Havla a Rychetského. Fuj! Fuj! Fuj! E. V. Voska byl v roce 1954 ve věku 79 let odsouzen k trestu odnětí svobody na deset let. Vinen zločinem vojenské zrady. Takže posledních deset let života - mezi věkem sedmdesát pět a nedožitých osmdesáti pět let prožil E. V. Voska ve věznicích v Ruzyni, Valdicich, Leopoldově a opět v Ruzyni. V roce 1956 utrpěl tento starý muž ve vězení zlomeninu krčku pravé kyčelní kosti. Jeho dcera pro něj žádala přerušení jeho trestu za účelem léčení. Generální prokuratura v Praze zaslala vyjádření, že podle rentgenového snímku je zlomenina ve stadiu hojení a proto nebyly shledány důvody k přerušení trestu ani jinému opatření.

V knize "Z letopisů třetího odboje" je situace popsána ještě jinak. Dochoval se dopis Voskova spoluvězně z Leopoldova, jak se stařec nemohl pohybovat a trvale ležel ve vězeňské nemocnici. Tomuto spoluvězni, který nakonec sám napsal žádost o jeho podmínečné propuštění, dalo velkou námahu, než Vosku přiměl, aby ji podepsal. Starý muž odmítal dožadovat se čehokoliv od těch, kteří pomáhali držet komunistickou totalitu na nohách.

K projednání žádosti musel být Voska dovezen na vozíčku. Uskutečnilo se 17. června 1958 a úřední protokol o něm konstatuje ve slovenštině, protože se to odehrálo u Krajského soudu v Nitře, toto: "Náčelník NPT a krajský prokurátor žiadosť odsúdeneho nedoporučili. Krajský súd uvážil, že odsúdený, bývalý továrnik, po dlhé roky pracoval pre špionážne agentúry zapadných imperialistických mocností. Na verejnom zasedaní prehlásil, že vôbec nevie, prečo bol zatknutý a prečo si odpykává trest, nakoľko sa ničeho nedopustil. Z toho treba vyvodiť, že doteraz odpykaný trest svoj prevýchovný účel nesplnil a že teda nie sú dané podmienky pre podmienečné prepustenie odsúdeneho. Z týchto dôvodov krajský súd žiadosť odsúdeneho zamietol. Proti tomuto usneseniu nie je prípustný opravný prostriedok."

Nic se sice nepodařilo obviněnému dokázat, ale neprojevil dostatečnou vůli k převýchově. Voska propuštěn nebyl. Z vězení se dostal až na amnestii v roce 1960. Pár dnů poté, 1. dubna 1960 zemřel. Bylo mu osmdesát čtyři let.

Můj další host, zcela nečeského původu, z toho měl oči navrch hlavy:

"To opravdu tak v Česku zachází se svými důchodci?"

"Ale jo," povídám pochmurně. "Zavírají je do basy, vraždí pro pár korun, vyhánějí z knihkupectví, šidí je v taxíku, pouští do nich elektrický proud na zadních sedadlech taxíků, o tom jsem ti přece už vyprávěl, ne? A navíc je ještě obviňují, že jsou zátěží pro společnost, že berou příliš vysoké důchody za nic. Takoví už jsou Češi. Ale je třeba se na to dívat relativně. V Indii zase házejí vdovy zaživa na pohřební hranice za jejich manžely. Ať už chtějí nebo ne. To v Česku nedělají. Česko je proti tomu pořád ještě civilizovaná země. Poměrně,"

"Poměrně," přitakal můj host.

Zdroje:

* Spy and Counter-Spy by E.V. Voska & W. Irwin, pp98, 108, 120

122-3, 126-127;

* Thé Making of a State by T.G. Masaryk, pp50, 221, 242;

* Indian Revolutionaries Abroad by A. C. Bose, pp232-233

* Z letopisů třetího odboje - Zora Dvořáková, nakladatelství Hříbal, Praha, ISBN 80-900-892-3-2

* http://en.wikipedia.org/wiki/Bagha_Jatin