Srpen 2006

Čekání

Ivan Špaček

Rozhlížím se kolem sebe po téhle spořádaně, upravené zemi, kde žijí spořádaní, upravení lidé. Když jsem vyrazil v neděli do zirndorfských ulic v kraťasech a v tričku, tak mě všichni kolemjdoucí proklínali očima. Obleky, bílé košile, kravaty. Všichni směřovali ke starému krásnému kostelu, všichni, jenom my ne. Hanka v minišatech si hrdě vykračovala se vztyčenou hlavou, dlouhé nohy odhalené do půl stehen v kontrastu k šatům pod kolena kolemjdoucích žen a dívek. Teda přes týden se oblékají normálně, ani mě si nikdo nevšimne přes dlouhé vlasy a plnovous, ovšem dnes je neděle.

"Němci souložej jenom v pátek, protože ráno nemusejí do práce", říká hoch sedící proti mně. Šli jsme na pivo a na kuře, je báječně hnědé a křupavé. Hanka řekla, že nechce a teď na mne dělá hladové oči, které ignoruji, neměla říkat, že nechce.

"Jak seš tady dlouho?" ptám se ho. Zajímá mě to, protože vypadá jako Němec. Na krátko ostříhané blonďaté vlasy, tvídové sako, světlé kalhoty s puky, že by se s nimi dalo oholit, béžová košile s béžovou kravatou. K Jugošům si to přihasil ve zbrusu novém opelu-sporťáku. Sotva vylezl, tak dělá ramena, což mě dráždí. Nechci si připustit, že mu možná závidím, závidím mu? Závidím mu co? Auťák?

"Půldruhého roku" odpovídá. Napil se zhluboka, otřel si knírek načechraný jako pěna a zapálil si cigaretu, podle nasládlé vůně ameriku. Koukám na krabičku, Marlboro, koruna za kus.

"Tys odešel před Srpnem?" ptá se Hanka. Vyslovila ten srpen s velkým S, není třeba dodávat, že s tím myslí jedenadvacátý srpen 1968. No jo, za čtrnáct dní bude výročí. Dívá se na něj se zájmem, takže moje nechuť k němu vzrůstá. Teda nemám právo žárlit, což mi v tom nebrání, i když nežárlím moc, je to zřetelný pitomeček. Hoch kývl. Pohodlně se opřel a nasadil světácký výraz.

"Dyť bylo jasný, co se stane" prohlásil moudře.

"Komu?" neudržel jsem se. Pokrčil rameny.

"Kazdýmu rozumnýmu člověku." Takže asi nejsem rozumnej, pomyslel jsem si, ale neřekl jsem to nahlas. Nejhorší je, že na tom je asi něco pravdy. Což nemění nic na jeho pitomečkovitosti. Emigrant! řekl jsem si, ale hned jsem se zarazil. Tohle si musím odvyknout.

"Jaký to tady je?" ptala se Hanka.

"Dobrý", ujistil ji. "Němci jsou blbý, takže není problém vyniknout", dodal. Aha.

"Co děláš?" zeptala se Hanka.

"Prodávám auta."

"To už mluvíš německy?"

Usmál se bělostným chrupem. Představil jsem si, jak ho kopu do zadku a hned jsem se cítil líp.

"Jasně. Teda, trochu jsem uměl, ale vzal jsem si kurs." Začal popisovat život v Německu. Bylo mu těžko rozumět, protože do toho míchal němčinu, za rok zapomněl česky. Přestal jsem ho poslouchat a přemýšlel jsem, proč mi tak jde na nervy. No, všechno zná, všude byl, s každým si tyká. To za prvé.

Za druhé: drbe Němce a všechno německé. Ne, že bych byl z Němců celý vedle, ale až se někde usadím, tak budu loajální zemi, která mě přijme. Vůbec se hodně vytahuje. Ovšem, musím si přiznat, že má proč. Podle oblečení a auta mu to jde dobře. Utekl vloni, než přišli Rusové. Protože prý věděl, že přijdou. Dá se tomu věřit? Když se člověk dívá zpátky, tak jo, dalo se to předpovědět, i když neznám nikoho, kdo by to v té době říkal. Padlo slovo Kanada a tak jsem zapnul uši.

"...každej se odtamtud vrací, stojí to tam za vyližkapsu", říká hoch.

"A proč?" nechápe Hanka.

"Není tam práce. K tomu tě pošlou do nějaký prdele na severu. kam žádnej Kanaďan nechce", tvrdí informovaně.

"Jak to víš?" ptám se zase já.

"Znám lidi, co tam byli a vrátili se. Teda vlastně neznám lidi, který by tam dobrovolně zůstali. Jak mají na letenku, tak mažou zpátky."

"V Dojčlandu dostaneš stípko do školy, daj ti podporu bez problémů a práce je moře", tvrdí.

"A v Kanadě ne?" diví se Hanka. Rozhodně vrtí hlavou.

"Tam ti nikdo nedá nic."

"A v Americe to je horší, dívaj se tam na Čechy jako na negry", dodal a dopil pivo. Utřel si ústa hřbetem ruky a ušklíbl se.

"Dostávaj na prdel ve Vietnamu a tak berou do armády každýho emigrantskýho vola."

"Snad musíš bejt občan, ne?" vmísil jsem se do konverzace. Zavrtěl hlavou.

"Kdepak, nemusíš, o tom právě mluvím. Seš mladej, chceš do Ameriky, šup s tebou do Vietnamu. Když přežiješ, tak ti možná, možná daj zelenou kartu. Sou to stejný kurvy jako Rusové." Ozvalo se ťukání vysokých podpatků. Po ulici se nesly dvě černošky, vysoké a vznosné štíhlé. Ukázal bradou jejich směrem.

"A k tomu to tam je samej negr. Jen se podívej na ty vopice! Tvářej se, jako by jim tady všechno patřilo".

Ani jedna ani druhá nevypadá jako karikatury černochů v Dikobrazu. Černí muži se podle představ českých karikaturistů vyznačují tlustými pysky a kostí v nose se širokými nozdrami. Nemají košile, nosí jenom suknici z trav. Černošky mají stejně obličeje a mají velká nahá prsa, na hlavě huňaté koule s další kosti. Stojí u kotle, ze kterého vyčuhuje vařící se misionář. Tyhle žáby se nesou jako královny, na neštěstí nemají ani suknice z trav ani obnažená těla. Obličeje jako Kleopatry, pravidelné, jemné rysy, nosy docela normální a bez kosti skrz, rty sice plné, ale ne přehnaně. Světle čokoládové tváře, sametová pleť. Místo kudrnatých koulí mají na hlavách hladké černé drdoly lesknoucí se, jako by byly z bakelitu. Bez kostí. Obě dvě mají na sobě dobře ušité kalhotové kostýmy a moc jim to sluší. Teda pravda je že nosí nos vzhůru, tváří se povýšeně, na nás se ani nepodívají, ale to často pěkně ženské dělají.

Díval se na ně s viditelnou nenávisti, málem si odplivl.

"Svině americký!" řekl intenzivně. Podíval jsem se na něj nechápavě.

"Tobě něco Američani udělali?" Nenápadný starší muž sedící opodál se přidal k diskusi.

"Tobě taky! Ten senilní Roosevelt nás prodal v Jaltě!" Postupně se přidávali všichni kolemsedící. Dozvěděl jsem se že černí piloti mustangů zvaní kotláři "cenili černý držky" a stříleli na civilní vlaky. Dozvěděl jsem se že americké bombarďáky rozflákaly na konci války české fabriky, aby nekonkurovaly americkým.

"To byly samy punčochárny!" volal rozčileně plešatý pan ve středních letech.

"Jediný, o co se jim jedná, jsou dolary!" ječela jeho neplešatá manželka. Taky jsem se dozvěděl že při maďarské revoluci slíbili pomoc a pak se na Maďary vysrali.

"Stejně jako se vysrali na Kubánce, ten Kennedy byl taky pěkná svině!" rozčiloval se plešatec. "Však ho za to taky dostali!"

"A co Hirošima a Nagasaki?" pípnul klučina v džínách a v tričku pyšnícím se nápisem "Boston U."

"Nemaj žádnou kulturu, jsou to barbaři!" tvrdil obrýlený pan s tváří zarámovanou intelektuálským plnovousem, teda s vyholeným prostředkem brady, bývalý redaktor hudebního vysílání Československého rozhlasu. "Vydělával jsem víc než ministerskej předseda".

"Je to tam samej židák, americký židi a ruský židi si rozdělili svět, přečti si Protokol sionskejch mudrců", radil mi bělovlasý stařeček s holí. Říkal jsem si, kam asi emigruje a proč. Do Ameriky jasně ne.

"Žid Bronštejn a žid Rotschild udělali revoluci v Rusku, Uljanov měl židovskou babičku. Všichni bolševici byli Židi!" tvrdil pan s historickými vědomostmi a sakem s našitými koženými záplatami na loktech. "A náckové taky! Heydrichova babička se jmenovala Sarah!" tvrdil vítězoslavně. Vysvětlil pak, že Hitler byl agentem amerických židů, kteří chtěli válku, aby mohli prodat víc zbraní. Rovněž chtěli zdevastovat Evropu, protože se jim nelíbila demokracie.

Ke svému úžasu jsem se dozvěděl, že Masaryk byl slovenský Žid a k tomu ještě svobodný zednář. Svobodní zednáři jsou vůbec lumpové na úrovni Židů, vlastně to jsou většinou Židé. Jefferson, Washington, Robespierre a Danton. Woodrow Wilson a britská královská rodina. Marx a Engels. Samý zednář, většinou i Žid. Zazněl i z knížek o válce známý výraz "židobolševik".

"Ale vždyť Hitler nechal Židy vraždit!" namítl jsem chabě. Pán s historickými znalostmi se ušklíbl.

"To byl podvod!"

"Jak to myslíte?"

"To si Židi vymysleli, aby mohli založit Izrael. Kerej vyzbrojili český komunisti!"

"A taky Vatikán!" připojil se dosud mlčící, zasmušile vyhlížející pan ve středních letech.

"Papež je Žid?" žasnul jsem.

"Ale né!" rozčiloval se pán. "Svobodnej zednář z Mafie!" Historik vytáhl z kapsy zelenou bankovku a nechal ji kolovat. Všichni žasli nad pyramidou s okem.

"Zednářskej symbol!" tvrdil historik.

"Do Ameriky bych nesla kdyby mi platili!" tvrdila plešatcova žena.

"Kdy už někam, tak do Švajcu, ale tam už neberou", řekl prodavač aut.

"Jak to?"

"Už nejsme zajímavý. V osmašedesátým brali všude. Dneska nikde. Švýcaři nemaj zájem o špinavý cizince." Podíval se na hodiny a vyskočil.

"Majn got, já už musím letět". A letěl. Bez placení.

Zaplatili jsme a zvedli se. Nikdo si nás nevšímal, lidé kolem srazili stoly a rozpoutala se vášnivá diskuse. Slova lítala sem a tam jako vyplašení motýli nebo spíš můry, ty se smrtihlavem na zádech. Vzpomněl jsem si, jak máma vždycky tvrdila triumfálně při pohledu na hovořící politiky v televizi "To je Žid! To já poznám na dálku!" jako kdyby to něco znamenalo. Hádat se s ní nemělo cenu. Díval jsem se za odjíždějícím autem a říkal si jestli se za rok taky budu machrovat na nové emigranty. Doufám že ne. Honza se k nám připojil a tak jsme se všichni tři pomalu šourali po louce k lágru.

"Ale fakticky, jste si jistý, že chcete do Kanady?" Kývli jsme.

"Nechci zůstat v Evropě. Podle toho, co slyším, vidím a čtu, tak tady zůstaneš do smrti cizincem."

"Jasně" kývnul Honza. Je tady o něco déle než my, zřejmě má nějaké zkušenosti na rozdíl od nás. "Proto chci do Afriky."

"Tam jim jednou černoši podřežou krky." Pokrčil rameny.

"Ale než se to stane, tak si budu žít jak král".

Přešli jsme přes ulici. Honza se zastavil a řekl: "Chcete poznat nějaký Amíky?" a ukázal na dveře s nápisem Bar & Grill. "Sem chodí americký vojáci." Vstoupili jsme dovnitř. Nejdřív jsem nic neviděli, byla tam tma v kontrastu s pražícím sluníčkem venku. Bylo tam i příjemné chladno.

"Háj Džony!" ozvalo se z nejtemnějšího kouta. Hlas vycházel od stolu obklopeného dřevěnou zídkou. U obou stran stolu byla dvojitá polštářovaná sedadla. Tak trochu to vypadalo jako sedadla v autě. Když jsem se trochu rozkoukal, tak jsem tam uviděl obtloustlého kluka v kožené bundě. Mával na Honzu a ukazoval ke stolu. "Háj!" odpověděl Honza a šel za ním.

Rozhlédl jsem se kolem sebe. Viděl jsem dlouhý bar s řadou kulatých sedátek přišroubovaných na zem. Kolem barového pultu se táhly lesklé žluté trubky, jedna na opření nohou, druhá nahoře. Na židličkách sedělo několik mladých mužů, černých i bílých, viditelně Neněmců se sklenicemi v rukou. Napjatě sledovali televizi visící ze zdi a nikoho si nevšímali. Na obrazovce bylo vidět muže v pruhovaných šponovkách a košili bez límce. Stál na malém kopečku z hlíny, zamyšleně se díval do země, občas kopnul do kopečku a sáhl na dlouhý kšilt čepice. Eventuálně se odhodlal, napřáhl se a prudce hodil bílým míčkem velikosti krikeťáku. Kamera se přesunula na muže v podobné uniformě, místo čepice lesklou helmu s kšiltem a chráničem na ucho. Stál ve střehu, s pokrčenými koleny, v rukou kulatý klacek opřený o rameno před mužem s drátěnou maskou na obličeji. Muž s maskou seděl na bobku a čekal s napřaženou rozměrnou rukavici. Hráč mávl kulatým klackem, luplo to, muži u pultu zahučeli. Kamera sledovala míč na cestě. Vzrušený hlas vycházející z televize cosi pokřikoval, muži přestali mručet a zase se utišili.

Sedli jsme si ke stolu na lavici naproti klukovi v bundě. "Máj frends" řekl Honza, čemuž jsem rozuměl, ovšem co mu na to odpověděl kluk v bundě znělo jako série zvuků, ne slova. Kluk mi potřásl rukou, zazubil se a cosi pronesl. Pochopil jsem z toho, že se jmenuje Jack, což vím, jak se píše, to je jako Jack London. Honza začal cosi povídat, Jack občas pokýval hlavou, jako že rozumí. Docela jsem koukal, jak Honza válí anglicky a silně jsem mu záviděl.

Servírka před nás postavila dvě piva, Hanka zavrtěla hlavou, Jack cosi řekl a tak jedno pivo odnesla. Po chvíli se ukázala s čímsi ve vysoké štíhlé skleničce. Bylo to růžové, na vrchu kolečko pomeranče, do kterého byl zapíchnutý malý papírový deštníček. Hanka se pokusila napít, ale málem si vypíchla oko o deštníček. Jack se zasmál, sáhl do skleničky a vyndal deštníček. Hanka ochutnala nápoj, zatvářila překvapeně a řekla "To je dobrý!".

"Von je vojcl. Je z Chicaga a má už to za pár, brzo jede domů" povídal Honza.

"Ja, Šikágo" kýval Jack. Napil se piva a mrknul směrem k televizi.

"Bejsból" řekl, když si všiml, že se na něj dívám.

Díval jsem se na něj, docela obyčejné vyhlížející kluk, kdybych ho potkal na ulici, tak bych se po něm neotočil. A je to americký voják. Velice mě mrzelo že si s ním nemohu popovídat. Co si asi myslí o válce ve Vietnamu? Co si myslí o Rusech? O nás? Tohle je vlastně první Američan, kterého jsem kdy viděl na vlastní oči, ne v kině. Gregory Peck v Bílé velrybě, Sedm statečných, Někdo to rád horké. Nejvíc se mi líbil Most, to snad bylo poprvé co jsem viděl americké vojáky v kladných rolích. Scéna, ve které se Američan snažil domluvit s kluky z Hitlerjugendu v německých uniformách hlídajícími most - "Na děti nestřílíme", ale děti stříleli na ně, Američan šel bez zbraně vyjednávat a leží zasažen kulkami z kulometů a umírá, tohle mi utkvělo v myslí.

Pil jsem pivo, Hanka opatrně usrkávala svůj koktejl a poslouchali jsme konverzaci Honzy s Jackem. Sestávala hlavně z úsměvů, počítám že Honzova angličtina zas tak dobrá asi není, ale i to málo, co zná, je daleko víc, než co znám já. Jack se obrátil ke mně, přátelsky se usmál a vytáhl z kapsy minci. Podal mi ji, řekl "kvótr" a pak ještě cosi.

"To máš na památku", přeložil Honza a tak jsem se taky usmál a řekl "Ssssenk jú" s jazykem pečlivě sevřeným mezi zuby. Na mincí byl orel a nápis United States of America. Pěkná mince, razena z těžkého kovu, ne jak ty naše hliníkové.

A tak jsme tam seděli, já pil pivo za pivem, Hanka se spokojila s tím jedním koktejlem. Honza pil whisky z tlusté krátké sklenice plné kostek ledu, což jsem mu moc nezáviděl. Díval jsem se vždycky se zájmem na láhev za výkladem. Na nálepce byli dva psíci, jeden černý a druhý bílý a jméno Black & White Whisky. Fascinovala mě cena, 330 korun, kdo si to může dovolit? Asi ne moc lidí, ta láhev tam byla, co pamatuji, nejspíš tam stále ještě je. Zajímalo mě, jak whisky chutná, ovšem nikdy jsem neměl pohromadě tolik peněz, a i kdybych měl, tak bych je dal za něco jiného, vždyť i hodinky Prim, které mi brácha koupil, stály 360 korun.

Když jsem whisky konečně ochutnal, tak mi moc nešmakovala, koktejl Manhattan, který jsem si dal v baru Dubonnet v Praze, jsem dopíjel jenom proto, že stal tolik peněz. Ten bar museli zrovna otevřít, stáli jsme pod fungujícím neonem se jménem Dubonnet a dívali se skleněnou tabulí na lidi sedící uvnitř. Vypadali světácky sofistikovaně, nakonec jsme se odhodlali a vlezli dovnitř. Všechno vypadalo zbrusu nově, jako ze západního filmu, chrom, sklo a kapkovité lampy. Cítil jsem se jako kočka v akváriu, neměl jsem zdání jak se chovat, pochyboval jsem, že jsem dostatečně švihácky oblečený a vůbec to nebyl příjemný pocit. Číšník se na nás díval tak nějak opovržlivě, ne že by byl sprostý, ale viditelně nás považoval za "vesnické křupany", což byla vlastně pravda.

Tenhle bar ve mně nebudil takový dojem, asi že bylo uvnitř přítmí až tma. Bodová světla svítila na stoly a stolečky, ale neoslňovala. Líbilo se mi tam, připadal jsem si, jako bych byl v Americe. I záchody byly pěkně, čistě a voňavé, žádné asfaltované korýtko na zemi. Bílé porcelánové mísy a umyvadla s pákou na kloubu místo kohoutku, chvíli mi trvalo, než jsem přišel na to, jak udělat, aby vytékala vlažná voda, ale zvládl jsem to na rozdíl od záchodu v Praze v hotelu, kde se ženil brácha. Teda neženil se v hotelu, ženil se ve Staroměstské radnici, ale pak se šlo do hotelu. Na záchodě neměli u stropu nádržku s řetízkem jako doma a tak jsem marně tahal a mačkal různé chromovanosti na bílé porcelánové nádobě sedící na míse a nic, spláchnout se mi nedařilo, až jsem že zoufalství rozebral cosi na trubce vyčnívající nahoře. Uvnitř byla pružina, která kamsi vylítla a vzala s sebou to, co jsem povolil. Vystříkla voda, záchod spláchnul a to velice bouřlivé ovšem proud vody se nechtěl zastavit. Na tomhle záchodě byl porcelánový tank s lesklou pacičkou vepředu a tak to nebyl problém. Na všem bylo psáno American Standard, takže tenhle podnik je zřejmě navržený a vybudovaný, aby vojákům připomínal domov.

Cítil jsem, že už se do mne nic nevejde, byl jsem nalitý jako houba, zmáčknout mi ruku, tak bude prýštit pivo a tak jsem se rozloučil s Jackem, Američani skutečně říkají "báj, báj", což mi vždycky přišlo jako mluva miminek. Jack ještě řekl "sí jú", což zní normálněji, i když nevím, co to znamená. Jack se na nás zubil, Honza přeložil, že nám přeje mnoho štěstí v Kanadě, a tak jsem se zase zakousl do jazyku, abych poděkoval. Říkám si, jestli někdy budu rozumět anglicky, silně o tom pochybuji, což je depresivní.

Vylezli jsme na sluníčko, mžourali jsme jako dvě sovy vytažené že sklepa. Ani jsem si neuvědomil, jak jsme byli vymrzlí, uvnitř byl nejen stín, ale i chládek, asi klimatizace. Šli jsme po ulici, stále ještě si připadám jako ve filmu, všechno kolem je neskutečné, cize exotické, ne nepříjemné cizí. Z krámku před námi vyšlo dítě se žlutým kornoutem plným mrňavých kuliček zmrzliny, každá kulička jiné barvy, zelená, červená, žlutá, modrá a bílá, taky barvy cosi mezi.

"Nedáme si?" zeptala se Hanka a já najednou ucítil šílenou chuť na zmrzlinu, proč ne, a tak jsme si to štrádovali k lágru s jazyky zmrzlými od lízání kuliček tvrdých jako broky, prodavačka je nabírala kulatou lžičkou, do každého kornoutku jednu, zas a znova, mrkla na nás se zdviženým obočím, jestli chceme ještě a my kývali, přidávej a tak nakládala duhové kuličky až začaly padat, "danke šén", zaplatili jsme z tašngeldu, co jsme ráno dostali, tašngeld znamená kapesné, vida jak se učíme německy, a bylo nám fajn, i když se mi začínalo chtít jít na záchod, to asi z těch piv, ale to už jsme byli u brány do lágru, kam nás vpustili bez problémů. Ukázal jsem strážnému ausvajs plný razítek a podpisů, výsledek týdenního stání ve frontách, už jsem legální, i když stále ještě auslendr, ale to mi momentálně moc nevadí, cítil jsem se plný nadějí do budoucna, už jsem nás viděl sedět v letadle, třeba to bude jumbo velké jako barák s křídly, to bude věc!

"Ahoj!" hlaholil Simon, seděl ve zbrusu nové košili na kopečku před kapličkou, byla hned nalevo za branou. U kapličky byl obvyklý dav Čechů, z nějakého důvodů se to stalo setkávacím místem. No, dav, je to tak deset lidí, kluci z naší cimry, pár holek a Výtvarník. Starší pan s velice pěknou dcerou, teda je to vyloženě krásná ženská.

"Při nejmenším dvacet let, takže pro mne to nemá význam" říkal tiše Výtvarník a jako obvykle všichni mlčeli a poslouchali. Vzhlédl nahoru, kývl a usmál se na Hanku. Přistihl ji v jídelně, jak si kreslí, čímž se asi stala členkou bratrství (sesterství?) spolku malířů.

"Máš talent", řekl růžovějící Hance, která se marně snažila před ním schovat desky s tím, čemu říkala "malůvky". Bavili se pak o linii a kompozici, obvykle tichá holka se rozpovídala, až jsem koukal.

Sedli jsme si vedle, Hanka v privilegované pozici u jeho nohou, já opodál.

"Mělo to vůbec nějakou cenu?" zeptal se útlý blonďáček. Mrkal na Výtvarníka slabýma očima zvetšenými tlustými čočkami brýlí přes celý obličej. Výtvarník pokrčil rameny.

"Byl beznadějný pokus o nemožné. Ale v té beznadějnosti je vznešenost." Často říkal věci tohoto typu. V podstatě jsem nerozuměl, co tím chtěl říci, ale líbil se mi zvuk jeho slov.

"Takže to nemělo cenu", domáhal se blonďáček odpovědi.

"To se ještě uvidí. Co mě se týče, měli s tím ještě pár let počkat."

"Proč? Myslíte až se to změní v Rusku?" Mávl rukou.

"Tam se to nezmění. Samoděržaví v té či oné formě je ruskou tradici. Co vidíme dnes, není nic než pokračování toho co začal Petr Veliký."

"Takže není naděje?"

"To jsem neřekl. Vždycky je naděje. Ta umírá jako poslední."

"Češi to stejně nějak zkurvěj", vyjádřil se Pavel. Víc a víc začínal znít jako to, čemu ve Slánského procesu říkali "kosmopolita". Češi jsou "oni", "my", do kterého se začal počítat, jsou Židé. Přitom vypadá vyloženě árijsky. Blond vlasy, nos jako knoflík, modré oči. Říkal jsem mu o Bebelovi, jak nám pomáhá, jak to jde.

"Já jsem Žid, víš?" řekl mi na to.

"To jako že by ti kvůli tomu Bebela nechtěl pomoci?" divil jsem se. Zavrtěl hlavou.

"Ne, o mne se stará židovská nadace. Za čtrnáct dní letím do Izraele. Už mám místo v kibucu", dodal. "Já tam byl vloni na brigádě sbírat pomeranče" a začal popisovat život v kibucu. Znělo to silně jako komuna. Společná jídelna, muži a ženy sedí odděleně. Všechno je společným vlastnictvím, nikdo nemá nic co by bylo jenom jeho.

"To se ti líbí?" zeptal jsem se.

"Ale jo. Líbí", tvrdil, ale já jsem si nebyl tak jistý, zda tenhle způsob života je něco, po čem bych toužil.

"Systém nemůže být lepší než lidé, kteří jej tvoří" prohlásil Výtvarník.

"Říkáte, že si za to můžeme sami?" řekla pobouřeně dívka s dlouhými úhlové černými, poněkud mastnými vlasy až po ramena. Tuším, že patří k pražským hippies, kteří pochodovali před tribunou a zdravili Dubčeka. Měla kopretinu za uchem, tvář ozdobenou malůvkou mírového symbolu a kytičkatou volnou blůzu stanového střihu. Se zájmem jsem se jí díval do výstřihu, byla předkloněná ve svém spravedlivém rozhořčení, čímž dokázala, že podprsenky nejsou vždycky zbytečné. Dva prsy tvé jsou jak dva koloušci, dvojčátka gazelí, která se v liliích pasou... Což je nepřesné, nejednalo se o koloušky, spíš o svalnaté jeleny-desateráky. Kroutila prsty v kožených sandálech s řemínkem navlečeným na špinavý palec a čekala na odpověď, která hned nepřicházela.

Výtvarník se na ni díval přimhouřenýma očima a slabě se usmíval. Bylo vidět že nikam nepospíchá, seděl pohodlně, opřen o kmen stromů, ruce za hlavou.

"A vy myslíte že ne?" řekl konečně.

"Lidi by se měli milovat, ne bojovat!" prohlásila dívka, čímž potvrdila mou domněnku. To není špatný nápad, bojovat souložením za mír má něco do sebe. Ale to by ses musela nejdřív osprchovat, což jsem si jenom myslel, není vždycky dobrým nápadem říci nahlas, co si myslím. Což je proti mému přesvědčení, ale začínám se učit, že pravda sice může zvítězit, teda občas, ale lež je někdy její milosrdnější sestrou. Záleží na tom, proč člověk lže.